Svatý Antonín Veliký jako profesor pouště
V předvečer svátku svatého Antonína Velikého zveřejňujeme krátké pojednání o asketické udatnosti, křesťanské vytrvalosti, trpělivosti a duchovní zralosti tohoto významného „vůdce“ a „iniciátora“ mnišského hnutí, který se pro všechna nadcházející pokolení křesťanů stal velkým „profesorem pouště“.
Ze života svatého Antonína Velikého (+356) se dozvídáme o tom, že když odešli k Pánu jeho zbožní rodiče, mladý Antonín[1], kterému v té době bylo asi 20 let, zaopatřil nejprve svou mladší sestru, a poté zatoužil odejít z města. Když přišel do chrámu, uslyšel evangelní čtení, které v něm utvrdilo jeho přesvědčení: „Chceš-li být dokonalým, jdi a prodej svůj statek a rozdej jej chudým, a budeš mít poklad v nebi, a pojď a následuj mne.“ (Mt 19,21) Antonín přijal tato slova k srdci jako Boží výzvu a odešel do pustiny, kde později svými modlitbami „utvrzoval celou ekuménu (celý svět)“[2]. Než mohl velký „Αbba Antonios“ pronést tato slova: „Já už se Boha nebojím, protože ho miluji. Láska totiž strach vyhání“[3] (srov. 1Jn 4,18), musel projít jistě celou pouští vnitřního sebepoznávání a duchovního zápasu, nicméně, naznačil nám tím, že ani půst ani noční bdění ani všechna námaha neznamená nic, pokud nezískáme skutečnou lásku. Ta se také zdá být i smyslem našeho života, či spíše živoucí energií na naší cestě k prameni Lásky, jímž je náš Hospodin. Jiný pouštní otec proto mohl říci: „Vymezením toho, co je křesťan, je napodobování Krista.“[4] A napodobováním Krista je vymezeno naše duchovní úsilí, jež vede k podobnosti s Bohočlověkem Kristem, k našemu zbožštění.
Sv. Athanásios, který navštívil na poušti tohoto „otce mnišství“ a sepsal na žádost západních křesťanů Život svatého Antonína Poustevníka, napsal ve svém úvodu: „Vždyť přece u vás jsou také kláštery a pojem „mnich“ má ve společnosti své místo.“[5] V Egyptě totiž ještě neexistovaly kláštery a nikdo neznal kouzlo daleké pouště. Každý, kdo se chtěl věnovat cvičení v sebeovládání, žil v blízkosti svého domu. Tehdy žil v nedaleké vesnici starec, který vedl od mládí osaměle asketický život. Když jej Antonín uviděl, vzplanul horlivostí pro dobro a začal také sám žít na místech před vesnicí.[6] Antonín proto vyhledal zmíněného starce a žádal ho, aby s ním šel bydlet do pouště. Ale on odmítl a zdůvodňoval to svým stářím a tím, že to není zvykem.[7] Když Antonín prožil 20 let v uzavření, někteří ze známých přišli a silou otevřeli dveře. „Antonín zahalen tajemstvím vyšel jako z nějaké svatyně, zasvěcenec mystérií a božstvím prozářen.“[8]
Sv. Athanásios svědčí o některých vzácných duchovních darech, kterými sv. Antonína Bůh obdařil. Dozvídáme se tak o tom, že Antonín zůstával vždy netečný, protože se řídil rozumem a nic jej nemohlo vyvést z obvyklého přirozeného stavu. „Všem vštěpoval, že se ve světě nemá dávat ničemu přednost před láskou ke Kristu. (…) Přesvědčil mnohé, aby na sebe vzali poustevnický život. Tak se stalo, že v horách vznikly kláštery a poušť byla osídlena mnichy.“[9]
Dojemná jsou slova sv. Antonína o významu mnišského povolání: „Kdybychom tedy všech osmdesát, ba i více let setrvali v askezi, budeme kralovat ne rovných sto let, ale namísto toho na věky. Při pohledu na svět si nemysleme, že jsme se vzdali něčeho velikého.“[10] „Děti, hleďme na asketické úkony a nepolevujme. Pán nám v tom pomáhá, jak je psáno. Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému.“ (Ř 8,28) Svatý Antonín nabádal věřící, aby žili tak, jako by měli každý den umřít. Jedině tak se nedopustí hříchu. Současně tento životní postoj povede k ještě větší shovívavosti a odpuštění vůči ostatním lidem. „Ustavičně bojujme, jako bychom viděli den soudu. Neboť stále větší bázeň a zápas ve zkouškách odstraňuje vábení tělesné rozkoše a pozvedá klesající duši.“[11] „Ke ctnosti je zapotřebí pouze vaší vůle. Když je již jedna v nás, roste z nás. Ctnost vzrůstá v duši, která je ze své přirozenosti rozumná.“ (Neustále bděme!) „Neboť máme nebezpečné a úskočné nepřátele, totiž zlé démony. A proto je nutné, abychom bojovali.“[12] A právě zde vyvstává do popředí neviditelná, ale tolik reálná skutečnost „skrytého“ zápasu, který získává na poušti, v osamělosti, ještě výraznějších kontur.
Když svatý Antonín hovoří dále o soudu, dodává, že: „Nikdo z nás přece není souzen za to, co nevěděl, ani není blahoslaven za to, co zjistil a poznal. Ale soud spočívá v tom, zda si uchoval víru a správně se řídil přikázáními.“[13] Svatý Antonín totiž věřil, že duše – zcela čistá a věrná přirozenosti – nabude takto výše uvedené ostrosti a uvidí více a hlouběji nežli démoni, protože jí to ukáže Pán.
Svatý Antonín Veliký a Pavel Thébský
(Monastýr Xiropotam, Svatá Hora Athos)
Lidé se divili milosti (čili blahodati), která byla Antonínovi dána od Pána. Poustevny v horách byly jako „stánek plný božských tváří, pěvců žalmů i milovníků nauky, asketů, kteří se postili, modlících se za lidi, které těšila naděje na budoucí rozkoše a kteří se zabývali ručními pracemi, aby mohli dát almužnu“[14].
Svatý Athanásios poskytuje svým čtenářům krásný příklad angažovanosti svatého Antonína pro Církev, pro obranu víry, k němuž došlo v době, kdy Církev postihlo Maximiánovo pronásledování. Tehdy následoval svaté mučedníky do Alexandrie i sv. Antonín, opouštěje svoji kelii, a pravil: „Pojďme i my, abychom buď bojovali do posledního dechu, budeme-li pozváni, nebo alespoň uviděli ty, kteří zápasí.“[15] Ty, kteří byli pozváni k zápasu, povzbuzoval (sv. Antonín) k horlivosti a měl účast s těmi, kteří podstupovali mučednický boj. Teprve pak (když pronásledování ustalo) se vrátil do své poustevny, kde byl dennodenně „mučedníkem pro svědectví svědomí“[16] (srov. 2Kor 1,12). Jeho asketické úkony byly četné a věnoval se jim velmi vytrvale. Ustavičně se postil, spodní oděv, který byl žíněný, a vrchní – kožený, nosil až do smrti. Vůbec se nemyl a nikdy si neumýval nohy.[17] Jeho víra byla obdivuhodná. Nikdy se nestýkal s rozvraceči meletiány… Přátelsky nebesedoval ani s manichejci nebo jinými heretiky, snad jen pro poučení, aby se obrátili k (pravé) zbožnosti. Druhým vštěpoval, že přátelství a rozhovor s kacíři (heretiky) škodí a ničí duši. Štítil se také ariánské hereze.[18]
Z výše uvedeného je patrno, jak citlivý byl přístup k církevním otázkám, které rozdělovaly „Tělo Kristovo“, takže považoval za vhodnější stranit se rozhovorům s těmi, kteří odstoupili od Pravdy. Při tom všem neměl sv. Antonín ani v nejmenším hrubé mravy, ač vyrostl a zestárl na hoře, ale naopak byl milý a společenský. „Jeho slovo bylo okořeněné Boží solí, a proto k němu nikdo nepociťoval nenávist, ale všichni, kdo k němu přicházeli, se u něho radovali.“[19] O mniších hovořil často v přirovnáních, aby bylo ještě zřejmější, v čem spočívá smysl a cíl jejich poslání: „Jak umírají ryby, když zůstávají dlouho na souši, tak i mniši, když se zdržují s vámi (s laiky) a tráví čas ve vaší společnosti, slábnou. Proto jako ryba nutně spěchá do moře, tak je nezbytné i pro nás pospíchat do hory, abychom když jsme s vámi, nezapomněli na Toho, kdo je uvnitř.“[20]
Takto svatý Antonín uzavřel jednu ze svých mnoha besed, aby ve chvíli, když poskytl poučení a předal osvícenou moudrost, vybídl posluchače, aby nezapomínali, že rovněž mnich může přijít o duchovní užitek, který svou námahou získal, pokud se nechá vyčerpat mnohomluvností…
připravil Michal Dvořáček
Poznámky pod čarou:
[1] Преподобный Антоний Великий (online) [cit. 2010-02-02]. Dostupné na internetu:
[2] Тропарь Антонию Великому: …отче Антоние, /пустыни был еси житель, /и вселенную утвердил еси молитвами твоими (Tropar sv. Antonínovi Velikému: „…Otče Antoníne, byl jsi obyvatelem pustiny a celou ekuménu jsi utvrdil svými modlitbami).
[3] Apofthegmata (III.). Výroky a příběhy pouštních otců. Praha 2000, s. 9.
[4] Apofthegmata (I.). Výroky a příběhy pouštních otců. Praha 2008, s. 88.
[5] Sv. ATANÁŠ: Život sv. Antonína Poustevníka. Refugium Velehrad-Roma s.r.o., Olomouc 2010. s. 19.
[6] Viz tamtéž, s. 23.
[7] Viz Sv. Atanáš: Život sv. Antonína Poustevníka, s. 31.
[8] Viz tamtéž, s. 33.
[9] Tamtéž, s. 34.
[10] Tamtéž, s. 35.
[11] Tamtéž, s. 37.
[12] Tamtéž, s. 38–39.
[13] Tamtéž, s. 49.
[14] Tamtéž, s. 58.
[15] Sv. ATANÁŠ: Život sv. Antonína Poustevníka, s. 59.
[16] Tamtéž, s. 59.
[17] Viz tamtéž, s. 60–61.
[18] Viz tamtéž, s. 77.
[19] Tamtéž, s. 88.
[20] Tamtéž, s. 88.
