Zázrak Svatého světla z Jeruzaléma
Patriarcha Damianos I. (1897-1931)
Pocity radosti a naplnění, které pocítil otec Mitrofanis[1], když spatřil Svaté světlo, se v následujících dnech proměnily v pocity smutku a viny, protože byl sužován intenzivními výčitkami svědomí kvůli svému nerozvážnému jednání a kvůli lžím, které měly posloužit k dosažení jeho cíle.
O několik dní později se rozhodl vyznat se ze svého skutku patriarchovi, který již věděl, že se někdo nacházel ukryt nahoře nad ním, neboť otec Mitrofanis bezděčně šlápl na svítilnu, jejíž svit prozradil jeho přítomnost.
Patriarcha Damianos I., jsa překvapen vyslechl vyznání otce Mitrofana, mu sdělil, že on sám neviděl vůbec nic. Poté, když přikázal mnichovi, aby o svém příběhu neříkal nikomu nic do doby, dokud bude (patriarcha Damianos) na svém patriarším trůnu, vyznal se naopak otci Mitrofanovi, co přesně sám zažíval pokaždé, když vcházel do vnitřního prostoru Hrobu.
Jejich vzájemný dialog zněl následovně:
– Jakmile svatý starec patriarcha vyslechl mé doznání, podivil se. Jeho tvář náhle změnila barvu, jeho oči vyjadřovaly bezprecedentní znepokojení. Rychle vstal ze svého sedadla a s roztřeseným hlasem prohlásil:
„Jak ses odvážil něčeho takového?”
– „Abych uspokojil svou pochybnost. Abych ze své duše skrze víru vyhnal nevíru… Z této příčiny a ze všeho dalšího, čeho jsem se dopustil, se chci nyní vyznat. Nesnesl jsem výčitky svého svědomí.“
– „A potom, co jsi, chlapče, dál viděl?“ zeptal se mě starec.
– „Viděl jsem, svatý starče, svaté Světlo.“ A popsal jsem mu se všemi podrobnostmi vše, co jsem spatřil. Svatý starec neustále činil znamení kříže a oslavoval Boha. A se slzami v očích mi pravil:
– „Já jsem, mé dítě, neviděl vůbec nic. To, s čím se ti nyní svěřím, neřekneš nikdy nikomu, dokud budu žít. Když jsem z Boží milosti učiněn hodným přijmout Svaté světlo z Hrobu vzkříšeného Krista, stává se mi následující: když mám své svědomí klidné a nejsem zaměstnáván ničím jiným, co by mohlo zastínit vnitřní mír a mou oddanost Bohu, tehdy mne zcela pojímá nevypravitelná radost. Jakmile vcházím dovnitř Božího hrobu a otevírám knihu se svatými modlitbami a čtu několik řádků z těchto svatých modliteb a pozvedám svazky svící, tehdy se zapaluje jak svatá olejová lampa, tak svíce. Když mně však klid mé duše schází a nepodstoupil jsem požadovanou přípravu k setkání s Bohem, tehdy onu nevypravitelnou radost nepociťuji. Tehdy, jen co vejdu do Božího hrobu, vidím již olejovou lampu zapálenou.“[2]
O výše uvedeném se patriarcha Damianos I. svěřil roku 1926 mnichu Mitrofanovi. V té době už sloužil při vedení obřadu Svatého světla celkem po třicáté od svého zvolení na patriarší trůn v roce 1897.
Zpráva o tom, že on sám vůbec nic nespatřil, má velký význam. Svaté světlo naplňuje vnitřek Hrobu, nicméně, každý rok nebývá viditelné pro všechny patriarchy, kteří obřad vedou. To stejné se vtahuje i na ty, kteří se nacházejí vně Svatého hrobu.
Řecký spisovatel knihy o zázraku Svatého světla – Charis Skarlakidis – se obřadu Svatého světla účastnil desetkrát, nicméně, Svaté světlo spatřil jen dvakrát, a to jen na zlomek vteřiny. Poprvé spatřil, jak se sama od sebe vzňala jedna svíce po jeho boku, jakož i několik světlemodrých záblesků, které se rozptýlily po prostoru, zatímco podruhé byl svědkem zjevení světlemodrého paprsku, o němž byla řeč v předešlé kapitole. Ve všech ostatních případech autor této knihy neviděl vůbec nic.
Patriarcha Damianos rovněž uvádí, že pokaždé to byl především jeho vlastní duševní stav, který ovlivnil způsob příchodu Svatého světla uvnitř Hrobu. Pokud měl své svědomí klidné a byl plně soustředěn a oddán Bohu, jakmile dočetl modlitby a pozvedl svazek svých svící, tehdy se zapálily i jeho svíce i olejová lampa. Když však jeho duši neprovázel vnitřní klid, tehdy, jakmile vstoupil do Hrobu, spatřil olejovou lampu již zapálenou, a tímto způsobem zázrak osobně neprožil.
Samozřejmě, že jeho poznamenání se netýká jen jeho, ale také každého jednoho řeckého patriarchy, který se uzavírá v Hrobě, po celou dobu od roku 1480 až podnes, kdy se děje tento zvláštní náboženský rituál. Během tohoto dlouhého půltisíciletého období vešlo do Božího hrobu celkem třicet patriarchů, aby vykonali obřad. Někteří z nich byli více duchovní a někteří méně. Někteří věřili v zázrak více a někteří méně.
Co se ale děje, když nějaký patriarcha vstupuje do Hrobu s otřesenou vírou?
V návaznosti na výše uvedenou otázku uvádí profesor teologie Aristotelovy univerzity v Soluni, Theodoros Zissis, následující:
„Patriarcha, vstupující do Hrobu, snad kvůli své nehodnosti, kvůli které není schopen spatřit příchod Božího světla, spatřuje nicméně stvořený výsledek přicházejícího Světla, čili zapálení olejové lampy, které se děje zcela bez jeho zprostředkování, což je samo o sobě také zřejmý zázrak. Za předpokladu, že z důvodu jeho plné nevíry nalezne (takový patriarcha) způsob, jak sám zapálit olejovou lampu, aby nebyl vystaven nevoli očekávajících (tento zázrak), v tu chvíli Bůh již sám sesílá Nestvořené světlo, které zapaluje jiné olejové lampy a jiné svíce prostých a zázraku hodných věřících.“
Stejný názor zaujímá též (dnes již bývalý) děkan Athénské teologické fakulty, otec Georgios Metallinos, který uvádí, že „jen tehdy, když je u daného patriarchy přítomna též víra a Boží milost, děje se zázrak v Božím hrobu zcela zjevně“.
V opačném případě, jak říká sám patriarcha Damianos, neusínající olejová lampa se zapaluje způsobem zázračným, aniž by to ale bylo povšimnuto samotným patriarchou, protože při vstupu do Hrobu ji (patriarcha) nachází již zapálenou. Jinými slovy, pokud má nějaký patriarcha narušenou víru či pokud jej neprovází nezbytný klid mysli a duchovní příprava, zázrak uvnitř Hrobu sám neprožívá.
A pokud jde o oblast mimo Hrob, zázrak se koná nepřetržitě každý rok – ačkoli v žádném případě nejde o nějakou opakující se stylizovanou událost, ani žádné představení pro zábavu nějakých diváků. Jak již bylo zmíněno, mnozí z těch, kteří jsou přítomni, nespatřují nic zvláštního, zatímco jiní prožívají zázrak zcela jedinečným způsobem a vždy v souladu s Boží ikonomií.
Patriarcha Diodoros I. (1981-2000)
Patriarcha Diodoros I. byl rukopoložen na diákona v Jeruzalémě v roce 1944 a patriarší hodnost zastával v letech 1981-2000. V období Velikonoc roku 1998, několik dní před Velkou sobotou, poskytl rozhovor o obřadu Svatého světla dánskému profesoru Nielsi Christianu Hvidtovi.[3]21 Rozhovor byl publikován v dánských novinách Berlingske Tidende[4]22, jakož i ve Hvidtově knize s názvem „Zázraky – Setkání mezi Nebem a Zemí“ (Miracles – Encounters Between Heaven And Earth).
Až do své smrti, která nastala v prosinci roku 2000, zaujímal patriarcha Diodoros I. patriarší úřad po dobu devatenácti let a obřadu Svatého světla se účastnil po dobu šedesáti tří po sobě jdoucích let. V rozhovoru s dánským profesorem se zmínil o následujících podrobnostech:
„Poté, co jsou zhasnuta všechna světla, ohnu se, abych vešel do první komory Hrobu. Odtud hledám ve tmě cestu do vnitřní komory Hrobu, kde bylo uloženo Ježíšovo tělo. Tam poklekám s posvátnou bázní a… pronáším konkrétní modlitby, které nám byly předány přes staletí, a poté, co je všechny pročtu, dál vyčkávám. Někdy se stává, že čekám několik minut, obvykle se však zázrak děje okamžitě, ihned po přečtení modliteb. Ze samotného jádra kamene, kde leželo Kristovo tělo, se vynořuje neurčité Světlo. Obvykle má modrý nádech, ale jeho barva se může měnit a mít mnoho různých odstínů. Lidskými pojmy jej nelze nikterak popsat. Světlo vychází z kamene, jako by se vynořovalo z nějakého jezera. Skoro to vypadá, jako by byl náhrobek ponořen do kapalného mraku, ale jde o Světlo. Toto Světlo se každý rok chová jinak. Někdy pokrývá pouze náhrobek, jindy toto Světlo naplňuje prostor celé Kuvuklie, takže lidé, stojící kolem Hrobu, kteří nahlédnou dovnitř, spatřují prostor naplněný Světlem.
Toto Světlo nepálí. Nikdy jsem si po celou dobu oněch šestnácti let, kdy jsem sloužil jako patriarcha jeruzalémský a přijímal Svaté světlo, nespálil vousy na bradě. Toto Světlo má jinou hustotu než normální světlo hořící v olejové lampě. V určitém okamžiku Světlo stoupá vzhůru a vytváří sloupec, jehož plamen má odlišný charakter, takže od něj mohu zapálit své svíce. Tímto způsobem, poté co jsem přenesl plamen na své svíce, vycházím (z Hrobu) ven a dávám Světlo nejdříve arménskému patriarchovi a poté koptskému. Poté rozděluji Světlo všem přítomným v Chrámu…
Prožíváme v našich chrámech mnoho různých zázraků, a tyto zázraky nejsou pro nás ničím podivným…, avšak žádný z těchto zázraků nemá nic tak pronikajícího a symbolického jako zázrak Svatého světla. Tento zázrak je téměř jako nějaká Božská tajina. Proměňuje Kristovo vzkříšení na něco pro nás tolik živoucího, jako by se událo jen před pár lety… Nacházím se v Jeruzalémě od roku 1939, když jsem přišel do města ve svých patnácti letech. Účastnil jsem se slavnostního obřadu po všechny ty roky, a tak jsem se stal očitým svědkem zázraku celkem jedenašedesátkrát. Pro mne nemá smysl otázka, zda věřím v zázrak, či nikoli. Já vím, že je pravdivý.“[5]
Toto je svědectví, které nám předal patriarcha Diodoros I. v době Paschy v roce 1998. Jeho popis všech událostí je tak podrobný a objevný, že není třeba žádný další komentář.
Biskup eleutheropolský Christodoulos (1998-1999)
V období Paschy roku 1998, kdy patriarchy Diodora I. přemohla nemoc, se stalo vůbec poprvé, že v době své patriarší služby nebyl schopen sám vykonat obřad Svatého světla. Několik dní poté, co poskytl rozhovor dánskému novináři, když nastal den Velké soboty, byl do Chrámu Vzkříšení přenesen na sedadle, a později, když dorazil až ke vchodu do Svatého hrobu, vstoupil do předsíně Hrobu vsedě, na invalidním vozíku. Jelikož však nebylo možné, aby vešel až do vnitřní komory Hrobu kvůli omezeným rozměrům malého vchodu, pověřil vykonáním obřadu biskupa eleutheropolského Christodoula Saridakise. Stejný postup se opakoval rovněž v roce 1999.
Biskup Christodoulos byl vysvěcen na diákona v roce 1962 a v Jeruzalémě prožil již padesát tři let, od roku 1957. Během soukromého rozhovoru, který jsme vedli 10. ledna roku 2010, popsal značně odhalujícím způsobem to, co uvnitř Hrobu sám zažil.
V dialogu, který jsme vedli, bylo uvedeno následující:
– Vaše Eminence, je pravda, že na Velkou sobotu v letech 1998 a 1999 vás patriarcha Diodoros pověřil vedením obřadu Svatého světla?
– Je to pravda. V těchto letech byl patriarcha Diodoros poměrně nemocný a během obřadu zůstal v předsíni Hrobu, kde seděl na invalidním vozíku.
– Co se stalo, když jste vstoupil do vnitřní komory Hrobu?
– Okamžitě jsem začal číst zvláštní modlitbu. Když jsem ji dokončil, povšiml jsem si, že náhrobní deska začala „vlhnout“. Jak čas ubíhal, tento jev byl stále výraznější, a celé to vypadalo, jako by se celá (náhrobní deska) pokryla vlhkým myrem, které vycházelo z jejího nitra. Současně se spolu s tímto vlhkým myrem objevilo velmi jasné namodralé Světlo, které pokrylo celou plochu náhrobní desky. V té chvíli se také sama zapálila neusínající olejová lampa.
– A pak jste od olejové lampy zapálil svazek svých svící?
– Ne, to nebylo potřeba. Položil jsem svazky svící na horní část náhrobní desky, nad modré Světlo, od něhož se svíce okamžitě zapálily. Ty samé zázračné události se děly i v následujícím roce.
– V té době, v předsíni Kuvuklie, se nacházel i arménský zástupce?
– Samozřejmě.
– A všechno, co jste viděl, viděl i on?
– Ano, i on vše viděl. Byl to velmi dobrý člověk. Jmenoval se Rasmik, který se nyní nachází v Austrálii. Když se zjevilo modré Světlo a zapálilo olejovou lampu, nacházel se klečící přímo u vstupu do vnitřní komory Hrobu. Byl učiněn hodným spatřit vše.
– Jak dlouho trvala přítomnost modrého Světla?
– Nepříliš dlouho.
– Jednu až dvě minuty?
– Přibližně.
– Jak jste se cítil v té chvíli, Vaše Eminence?
– Tyto věci nelze dost dobře popsat. Vcházíš do styku s Bohem.
– Velmi Vám děkuji.
– Buďte s Bohem.
Biskup Christodoulos hovoří poprvé po dvanácti letech veřejně o zázraku, který prožil uvnitř Kristova hrobu. To stejné se vztahuje též na patriarchu Irenea I., jehož svědectví následuje.
Patriarcha Ireneos I. (2001-2005)
Patriarcha Ireneos I. byl rukopoložen na diákona v Jeruzalémě v roce 1969 a zastával patriarší úřad v letech 2001-2005. Při jednom rozhovoru, který s patriarchou Ireneem vedl Charis Skarlakidis v červnu 2009, popsal velmi jasným způsobem, co prožíval během obřadu v době, kdy byl patriarchou.
Nejdůležitější část našeho rozhovoru se nesla v tomto duchu:
– Vaše Eminence, zázrak se koná až poté, když dokončíte zvláštní modlitbu, kterou čtete, nebo již během jejího čtení?
– Někdy i během ní.
– Co se přesně děje v té chvíli?
– Celá Hrobka se najednou naplní Svatým světlem. Jde o modré Světlo. Překonává vás dojetí. Dostáváte se za hranice sebe sama. Jde o velký modrý plamen, který se vznáší. Tento plamen zaplní celý Hrob… Není snadné to popsat.
– Jak se přesně zapálí svazky vašich svící?
– V okamžiku, kdy povznáším čtyři svazky svící vzhůru, kde každá je tvořena třiceti třemi svíčkami, okamžitě se zapálí od plamene, který se vznáší a rozptyluje se v prostoru Hrobu, a který postupně nabývá žlutavé barvy běžného plamene.
– Je pravda, že v tu chvíli Svaté světlo nepálí?
– Ano, jistě. Svaté světlo v prvních chvílích nepálí vůbec. Pokaždé, kdy jsem se účastnil obřadu jako patriarcha, nespálil jsem si jediný vlas z mých vousů. Bohužel, existují lidé, kteří zázrak znevažují. Mezi nimi jsou též duchovní. Tak, jak kdysi existovali obrazoborci, stejně tak i dnes existují „protivníci Svatého světla“. Bože, dej, aby činili pokání a přestali se rouhat Božským věcem. Svaté světlo není pouhý zázrak. Je to zázrak všech zázraků.
Patriarcha Theofilos III.
Theofilos III., současný jeruzalémský patriarcha, byl rukopoložen na diákona v Jeruzalémě v roce 1970 a byl zvolen za nástupce patriarchy Irenea v srpnu roku 2005. Při jednom osobním rozhovoru, který Charis Skarlakidis vedl s patriarchou Theofilem v září 2009, patriarcha hovořil o zázračné povaze obřadu, kterou prožíval jako vůbec poprvé poznanou zkušenost. Navíc, zázrak Svatého světla srovnává s Tajinou svaté Eucharistie.
Patriarcha Theofilos III. o zázraku říká toto:
„To, co vám mohu říci ve vztahu k obřadu Svatého světla, je, že tím, co způsobuje zázrak, se stává víra. Je to navýsost dojemná zkušenost, kterou každý v té době prožívá. A tato zkušenost se podobá Tajině svaté Eucharistie, při které se chléb a víno proměňují na Tělo a Krev Krista. Zkušenost Svatého světla není vůbec snadné popsat či ji vysvětlit lidskými slovy. V ten okamžik si každý uvědomuje svou nepatrnost a svoji omezenost.“
Připravil a přeložil MD
Poznámky pod čarou:
[1] Mnich Mitrofanis (1926)
Mnich Mitrofanis se narodil v roce 1900 v Kerasountě v Pontu. V roce 1921, během genocidy Pontů ze strany Turků, byla vyvražděna celá jeho rodina. On sám, ve svých jednadvaceti letech, byl zajat a poslán do vězení v Diyarbakiru, kde byli vězni nuceni k práci na výrobě štěrku. Většina z nich byla odsouzena k smrti kvůli kontaminované stravě a špatným životním podmínkám.
Po několika měsících strávených v žalářích se otci Mitrofanovi podařilo uniknout. Bez domova a rodiny bylo jediným smyslem jeho života dokázat přijít živý do Jeruzaléma, aby se poklonil Kristovu hrobu.
Po několik týdnů kráčel bosý po horách, jako divoké zvíře, ukrývaje se před lidmi. Zatímco směřoval na jih, dorazil do syrského Aleppa. Odtud pokračoval do Bejrůtu v Libanonu a poté, pěšky několik dní podél pobřeží, dosáhl přístavu Haifa v Palestině. Jeho putování se skončilo 1. listopadu roku 1923, když dorazil do Jeruzaléma, kde vyplnil svůj slib u Božího hrobu.
O dva roky později, v roce 1925, byl postřižen na mnicha a ustanoven patriarchou Damiánem I. strážcem Božího hrobu. V rámci tohoto postavení se podílel na slavnostním obřadu Svatého světla na Paschu roku 1925. Po mnoho měsíců byl ovládán bezradností a pochybnostmi o skutečné povaze zázraku. Jeho víra byla otřesena a on přemýšlel, jestli se skutečně jedná o pravý zázrak, či nikoli.
Odpověď na tuto otázku přišla o několik měsíců později, na Velkou sobotu roku 1926, kdy se mu podařilo schovat se ve výklenku střechy Svatého hrobu, odkud mohl sledovat vše, co se dělo uvnitř Kuvuklie.
To, co tehdy prožil, vyprávěl až po uplynutí 55 let, na Paschu roku 1980 kyperskému knězi Sávovi Achileovi, který jeho vyprávění zaznamenal v knize „Spatřil jsem Svaté světlo“. V tomto roce bylo otci Mitrofanovi 80 let a běžel již jeho 56. rok neustálé služby strážce Svatého hrobu.
Jak sám přiznal, když byl dvacetipětiletý mladík, byl poháněn nepřekonatelnou touhou spatřit na vlastní oči to, co se odehrává uvnitř Hrobu v okamžiku, kdy sestupovalo Svaté světlo…
[2] Sávva Achilleos [Σάββας Αχιλλέως], Είδα το Άγιο Φως [Spatřil jsem Svaté světlo], s. 142-145.
[3] Niels Christian Hvidt je odborný asistent Institutu veřejného zdraví na Univerzitě Jižního Dánska.
[4] Niels Christian Hvidt, An Explanation of the Holy Week Services, Berlingske Tidende, 15. září 1998.
[5] «After all the lights are extinguished, I bow down and enter the first chamber of the tomb. From here I find my way through the darkness to the inner room of the tomb where Christ was buried. Here, I kneel in holy fear and… I say certain prayers that have been handed down to us through the centuries and, having said them, I wait. Sometimes I may wait a few minutes, but normally the miracle happens immediately after I have said the prayers. From the core of the very stone on which Jesus lay an indefinable light pours forth. It usually has a blue tint, but the color may change and take many different hues. It cannot be described in human terms. The light rises out of the stone as mist may rise out of a lake; it almost looks as if the stone is covered by a moist cloud, but it is light. This light each year behaves differently. Sometimes it covers just the stone, while other times it gives light to the whole sepulchre, so that people who stand outside the tomb and look into it will see it filled with light. The light does not burn; I have never had my beard burnt in all the sixteen years I have been Patriarch in Jerusalem and have received the Holy Fire. The light is of a different consistency than normal fire that burns in an oil lamp. At a certain point the light rises and forms a column in which the fire is of a different nature, so that I am able to light my candles from it. When I thus have received the flame on my candles, I go out and give the fire first to the Armenian Patriarch and then to the Coptic. Hereafter I give the flame to all people present in the Church… We experience many wonders in our churches, and miracles are nothing strange to us… But none of these miracles have such a penetrating and symbolic meaning for us as the Miracle of the Holy Fire. The miracle is almost like a sacrament. It makes the resurrection of Christ as real to us as if he had died only a few years ago… I have been in Jerusalem since 1939 when I came to the city at the age of fifteen. I have attended the ceremony of the Holy Fire during all these years, and have thus been a witness to the miracle 61 times. For me it is not a question of whether I believe in the miracle or not. I know it is true» (N. C. Hvidt, Miracles – Encounters Between Heaven And Earth, kap. 14, The miracle of Holy Fire, Gyldendal 2001, s. 203-229).
Literární pramen:
ΣΚΑΡΛΑΚΙΔΗΣ, Χ.: Άγιον Φως. Το θάυμα του Μεγάλου Σαββάτου στον Τάφο του Χριστού. Σαράντα πέντε ιστορικές μαρτυρίες (9ος–16ος αι.). 2., rozšířené vydání. „Ελαία“ 2010, 288 s. ISBN 978-960-99255-6-3.
Užitečné odkazy:
4E ΤΕΛΕΤΗ ΑΦΗΣ ΑΓΙΟΥ ΦΩΤΟΣ 2019 – HOLY LIGHT 2019 JERUSALEM
