„Ve svých odpovědích byl přesný, vyhýbal se zbytečným frázím, byl vyčerpávající, připravený mluvit, a přesto obvykle mlčel…“
Celé ty roky byl a vlastně i nebyl členem své tělesné rodiny. Možná to zní paradoxně, ale otec Epifanios se i v tomto smyslu dokázal s Boží pomocí vyhnout všem krajnostem a současně snoubit spolu věci zcela protichůdné…
Vyhýbal se jak přílišné citové vazbě na své tělesné příbuzné, která by škodila jeho duchovní práci, tak i nějaké chladné odměřenosti vůči nim, která by je psychicky zraňovala.
Zároveň toužil, a v tom uspěl, aby patřil především ke své duchovní rodině v Kristu, aniž by však přehlížel svou fyzickou rodinu. Silné spojení otce Epifania s jeho duchovní rodinou je známé, ale jeho paralelní – vždy jemná – oddanost své fyzické rodině není příliš známa.
V našich rodinách nebyla žádná příjemná nebo nepříjemná událost (narození, křest, svatba, pohřeb, vzpomínková akce, soud atd.), jíž by se otec Epifanios neúčastnil. Byvše neustále energický, v pohybu, aniž by v nejmenším zanechal své duchovní práce, které se věnoval duší i tělem většinu dne, se nezměrně obětoval a navzdory svým fyzickým neduhům a nezbytně nutnému času na jídlo (byť obvykle jedl při telefonování) nebo spánku (obvykle bdělého) vždy našel způsob, jak ušetřit trochu času na občasné krátké návštěvy u nás doma; nebo nám alespoň poslal textovou zprávu či nás kontaktoval telefonicky.
Svou duchovní podporu svým rodinným příbuzným považoval za svou křesťanskou povinnost, a zde se vždy snažil být důsledný a přesný.
Přestože z hlediska duchovního rozměru byl mezi ním a jeho tělesnými příbuznými obrovský rozdíl, nikdy se k nám nestavěl „shora“, ale během našich rozhovorů vždy pokorně naslouchal a bral vážně názor i těch nejmladších z nás, choval se zkrátka jako rovný s rovným.
Měl tu výhodu, že respektoval naše názory, i když byly špatné, protože hluboce ctil svobodu projevu každého člověka.
Ve svých odpovědích byl přesný, vyhýbal se zbytečným frázím, byl vyčerpávající, připravený mluvit, a přesto obvykle mlčel, raději nemluvil, pokud jsme mu nejprve nepoložili otázku.
V souladu s tím se otci Epifaniovi podařilo zprostředkovat nám jeho vlastní přesvědčení, že (my, jeho blízcí) nepatříme výhradně jen naší tělesné rodině, nýbrž že patříme i do jeho vlastní velké duchovní rodiny.
Na fotografii se svatým Porfýriem Kavsokalyvitem
Miloval nás všechny celým svým srdcem (ačkoli se to snažil – obvykle neúspěšně – skrývat) a vážil si všech starších.
Vybavuje se mi jedna scéna z jeho setkání s jeho vlastním tělesným otcem. Ta byla nezapomenutelná!
Jeho otec se snažil uchopit a políbit ruku svého syna jako svého duchovního otce…, a on, syn, se pokoušel uchopit a políbit ruku svého otce jako jeho tělesný syn.
Na tomto místě mi dovolte zmínit se o některých příhodách, ale také o zkušenostech, které jsem prožil a získal v jeho blízkosti po celá ta léta, z nichž mnohé jsme prožili společně.
Nikdy jsem ho neviděl bez kněžské řízy. Na související otázku, kterou jsem mu položil, když jsem byl ještě teenager, mi odpověděl: „Není hříchem, můj bratře, ani pro tebe, ani pro mě, když mě uzříš bez řízy. Ale chci, aby moji tělesní příbuzní věděli, že žijí s duchovním.“
Během pohřební služby naší zesnulé tety Alexandry, která byla po mnoho let jeho strážným andělem, jsem si všiml, že její tělo v rakvi políbil v místě u nohou, a ne na čele (jak je zvykem). Když jsem se ho po několika dnech zeptal, proč to udělal, odpověděl mi:
„Mé dítě, nebál jsem se nějakého pohoršení (vůči druhým), když jsem nepolíbil svou zesnulou tetu na tvář. Udělal jsem to proto, jak dobře víš, že moje teta měla od dětství postižené nohy, a přesto toho pro mě a mou práci tolik vykonala. Chtěl jsem tedy tímto způsobem – a zároveň s modlitbou – symbolicky poděkovat jejím postiženým nohám, které se tak obětovaly“.
Několik měsíců před jeho zesnutím, když jsem se nacházel v posvátném hesychastériu, které otec Epifanios sám založil v Trizině, koupil jeden jeho duchovní syn pocházející z Athén otci Epifaniovi klimatizaci, kterou mu také v jeho nevědomosti nainstaloval do jeho bytu, aniž by o tom cokoli otci Epifaniovi předem řekl. Byl právě srpen a dny byly extrémně horké.
Když se po několika dnech otec Epifanios vrátil domů, zesláblý po své vážné nemoci, uviděl klimatizaci. Z toho, co jsme byli schopni pochopit, otec Epifanios ve svém nitru sváděl tuhý boj. Na jednu stranu věděl, že nechce pohoršovat lidi, kteří ho navštěvují – protože jen velmi málo z nich mělo tehdy klimatizaci –, a na druhou stranu uvažoval nad možnou lítostí svého duchovního dítěte, které mu tímto způsobem projevilo svou lásku a vděčnost. A tak ho napadlo přijímat návštěvy v obývacím pokoji svého pronajatého bytu, přestože trpěl slabostí při chůzi, a tím se vyhnout jistému pohoršení ze strany hostů, kteří za ním přicházeli. To trvalo asi dva týdny, než odešel k Pánu.
Asi měsíc předtím, než odešel z tohoto světa, zavolal k sobě jedno své duchovní dítě (jednalo se o kněze) a řekl mu, aby z jeho šuplíku vzal deset tisíc drachem, přičemž mu vysvětlil, že je doručí jednomu chrámovému správci (v Řecku tuto funkci koná tzv. neokóros) ze Svatého chrámu (Panagie) Chrysospeliotissy, kde bude sloužena pohřební bohoslužba (otce Epifania), a kvůli velké účasti lidí se bude muset tento mladý zpěvák značně namáhat. Když nadešel čas, aby duchovní předal mladíkovi peníze, čímž vyplnil přání otce Epifania, mladý zpěvák byl tímto skutkem tak překvapen, že se málem zhroutil v mdlobách a příznačně řekl: „Ach, otče, otec Epifanios ve své bolesti a utrpení myslel i na mě a na mou námahu?“
U obou porodů mé ženy, které byly provedeny císařským řezem, zavolal otec Epifanios do porodnice, aby se informoval ohledně operace, a když se moje manželka po několika dnech zotavila, otec Epifanios ji osobně navštívil v salonku kliniky a přinesl ji nějaký vhodný dárek, a samozřejmě se nás obou ptal, zda nepotřebujeme nějaké peníze v domnění, že náklady na porod jsou vysoké.
Na jaře roku 1989, pár měsíců předtím, než zesnul v Pánu, a přes veškerou nesnesitelnou bolest způsobenou jeho těžkou nemocí, jsme otce Epifania pozvali k nám domů na večeři. Požádal mou ženu, která mu tehdy telefonovala, abych ho přijel vyzvednout autem kolem osmé, tedy v době, kdy obvykle končil zpovědi v Duchovním centru „Tří hierarchů“. I když jsem ho neviděl jen asi dva dny, jeho oslabení bylo tak velké, že se nemohl téměř hýbat. Po večeři mě požádal, abych ho doprovodil do jeho bytu. Když jsme šli po Univerzitní ulici, řekl mi něco, na co nikdy v životě nezapomenu: „Bratře, cítím se již velmi slabý. Jen Bůh ví, jak velké mám bolesti. Bylo snadné požádat (tvou ženu) Theofanii, aby mi po tobě poslala jídlo ke mně domů, abych se vyhnul další cestě. Koneckonců, byl jsem si jistý, že by prokázala odpovídající pochopení. Ale řekl jsem si: „Theofanie vše nakoupila, připravila, uvařila, a dala si s tím vším jistě hodně práce, jen aby speciálně pro tebe připravila večeři. Mám snad právo odmítnout, že k vám přijdu?“ A tak jsem zatnul zuby a přišel k tobě domů, bratře!“
Byl 17. listopad 1973
Práva nastala „Noc (Athénského) povstání polytechniky“, jak se začalo říkat, a situace v ulicích byla chaotická a nekontrolovatelná. Ostřelovači stříleli bez rozdílu, kdo se kde objevil. Otec Epifanios se jako každé odpoledne chystal jít ke „Třem hierarchům“, aby zpovídal své duchovní děti. Blahé paměti teta Alexandra ho na kolenou a se slzami v očích prosila: „Nechoď dnes zpovídat, mé dítě. Neslyšíš v rádiu, co se děje v ulicích?“
Otec Epifanios ji tehdy s něhou pozvedl a řekl jí:
„Ach, teto moje, pokud byť jen jedna duše čeká na zpověď, nemohu k tomu zůstat lhostejným.“
Kdyby mě někdo požádal, abych charakterizoval otce Epifania jako svého bratra, použil bych tyto čtyři příměry: schopnost rozlišování – láska – pokora – umírněnost.
Své vzpomínky na svého bratra bych rád uzavřel opakováním něčeho, co jsem již řekl nahlas v době jeho pohřbu v Posvátném hesychastériu Přesvaté Bohorodice „Kecharitomeni“ (Blahodatná):
„Děkujeme Bohu, že ses narodil do naší rodiny, můj zesnulý bratře.“
Zdroj: Proskynitis (Blog otce Georgia Konispoliatise z Kerkyry)
připravil a přeložil Michal Dvořáček
Vysvětlivka:
Neokóros (řec. νεωκόρος) je jeden ze základních služebníků svatého chrámu. Nemá kněžské povinnosti, ale farní. Některé z nich jsou např. úklid a zdobení svatého chrámu a svatých ikon, zapalování svící a lampád, zvonění zvonů atd. Ve farnosti obvykle slouží více než jeden neokóros, mohou to být muži i ženy.
