Ctihodný starec Georgios Grigoriatský
Homilie o svátku Obětování Páně
Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha!
Podobně jako mnohé další svátky naší svaté Církve tak také dnešní sváteční den (Obětování Páně) má hluboký teologický význam. Jde o svátek veskrze „mesiášský“. Takový, v němž Bůh zamýšlel ve Starém zákoně zasvětit (sám sobě) prvorozené děti mužského pohlaví. Jednalo se o přípravu k tomu, aby mohl přijít sám prvorozený Syn Boží.
Prvorozený „z Otce“ podle svého věčného rození, prvorozený z „Přesvaté Bohorodice“ podle toho lidského. Všechny tyto události tedy zcela přirozeně vedly věřící lidi (Starého zákona) k příchodu onoho požehnaného dne, kdy přijde pravý Prvorozený, jediný Prvorozený. A tím nebyl nikdo jiný než Mesiáš (Ježíš Kristus).
Tito lidé (Starého zákona) jej očekávali a toužili po Něm. K nim rovněž patřili svatý a spravedlivý starec Simeon spolu s požehnanou staricí Annou, kteří ve svém nitru chovali živoucí touhu a žádost setkat se s dlouho očekávaným Pánem. A proto se na něco takové připravovali pomocí modlitby, postu, služby a oslavováním Boha, a zůstávali neustále při chrámu Šalamounově očekávajíce Mesiáše.
A pak, jednou, byli zpraveni Duchem svatým, že budou učiněni hodnými spatřit Mesiáše, a proto na Něj čekali a připravovali se na své setkáním s Ním.
Většina lidí té doby nic nechápala. Nedokázali v této události (Setkání Bohopříjemce Simeona s Mládencem Kristem) spatřit něco nevšedního. Avšak tam, kde ostatní nebyli schopni spatřit a pochopit nic zvláštního, tam naopak svatý Simeon a svatá Anna viděli Boha, spatřili Mesiáše.
Také proto spěchal svatý Simeon, aby do své náruče přijal a oslavil Boha a pronesl ona známá prorocká slova: „Nyní propouštíš služebníka svého, Pane, podle slova svého v pokoji.“ (Lk 2,29)
A v této chvíli také Boha prosil, aby ho již „propustil“ z toho pozemského života, neboť se již naplnil smysl, kvůli kterému žil. Jeho prvořadým přáním a touhou bylo spatřit Mesiáše. A právě Mesiáše také prorocky předpověděl, pak Ho spatřil a nakonec se Mu i poklonil… A poté již neměl důvod, aby dále žil.
Jeden ze svatých Otců naší Církve se o této události vyslovil tak, že svatý Simeon – poté, co spatřil Mesiáše – cítil potřebu odejít již rychle z tohoto světa, aby mohl spěchat a jako první dosáhnout Hádu (předpeklí), a zde zvěstovat o příchodu Mesiáše a současně předběhnout i Betlémská mláďátka, zabitá Herodem. A jak praví tento svatý Otec, právě svatý Simeon chtěl jako první předat zde v Hádu přebývajícím Adamovi a Evě onu radostnou zprávu o Mesiáši.
A proto poté, co sám Spatřil Mesiáše, starec Simeon velmi spěchal, aby ho Betlémští mládenci nepředběhli, protože ve svých úvahách se domníval, že děti budou rychlejší a snadněji poběží, takže ho předběhnou a „vezmou“ mu jeho prvenství (viz svatý Athanásios Veliký: „Slovo na Obětování Páně, Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista“[1]).
A tak odešel z tohoto světa i svatý Simeon jako jeden z posledních svatých mužů Starého zákona a jako jeden z prvních mužů Nového zákona. A díky tomu jako nějaké dědictví zachoval nám – tj. všem křesťanům, a ještě více mnichům (neboť svatý Simeon a svatá Anna byli předchůdci dnešních mnichů) – odkaz, podle kterého máme ze všeho nejvíce toužit po setkání s Kristem.
Zanechal nám duchovní odkaz, podle kterého nestačí mít pouze povrchní víru, a už vůbec ne nějaké racionalistické přijímání skutečnosti a chápání věcí, nýbrž je třeba toužit po osobním setkání s Kristem, a tato touha nás má zcela naplňovat.
A tak jako svatý Simeon toužil a neustále si představoval a ptal se: „Kdy už uvidím Krista“, tak i my musíme zachovat tuto posvátnou touhu a ptát se: „Kdy se sjednotíme s Kristem, kdy už budeme přebývat s Kristem, kdy Kristus bude už na věky přebývat v našem srdci, kdy už se cele sjednotíme s Kristem a kdy sám Kristus bude cele sjednocen s námi“.
Aby něco takového bylo ale možné, je třeba neustálého a usilovného bdění, modlitby, zdrženlivosti a hledání živého Boha.
Co jiného by si také křesťan měl přát a po čem jiném by také mnich měl více toužit než po sjednocení s Kristem skrze pokání, skrze askezi, skrze modlitbu, skrze oslavování a službu Bohu!
Šalamounův chrám v sobě ukrýval tyto svaté – Simeona a Annu – a stal se pro ně jakýmsi už tehdy monastýrem (ačkoli ty ještě tehdy v pravém slova smyslu, jak je známe z dnešní doby, neexistovaly), nicméně právě starozákonní chrám se pro ně stal jistým druhem monastýru, kde konali to, co dnes činí mniši v monastýru, aby se zalíbili Bohu a sjednotili se s Kristem.
Dalším aspektem dnešního svátku Setkání spravedlivého starce Simeona a prorokyně Anny s Kristem (čili Obětování Ježíše Krista) je zcela zjevný rozměr eschatologický, neboť spravedlivý Simeon, jsa veden a osvícen Duchem Svatým, prorokoval mnoho věcí o budoucnosti našeho Spasitele, a sice, že bude „ku pádu a ku povstání mnohým v Izraeli, a na znamení, kterémužto bude odpíráno“ (Lk 2,34). Svatý Simeon však prorokoval také o „meči“, který probodne svatou duši naší Vládkyně Bohorodice: „A tvou vlastní duši pronikne meč, aby zjevena byla z mnohých srdcí myšlení.“ (Lk 2,35)
Velký dojem na nás na všechny musí činit skutečnost, že spravedlivý Simeon, maje v sobě Ducha Svatého, byl schopen překonat svůj židovský nacionalismus čili vlastenectví, kdy by všichni očekávali, že svatý Simeon bude hovořit pouze o slávě Izraele, zatímco svatý starec řekl, že Mesiáš bude „Světlem ke zjevení národů“ (viz Lk 2,32), tj., že Mesiáš bude patřit všem národům, že přijde pro všechny národy, nikoli pouze pro židovský národ. A podobně správně je třeba chápat i slova: „A slávu lidu tvého Izraelského“, která znamenají, že sláva Izraele nastane tím, že z něj vzejde Ten, Který je Světlem pro všechny ostatní národy.
Nechť nám svatý Simeon a svatá Anna vždy pomáhají v našem každodenním duchovním zápase!
Při příležitosti svátku Obětování Páně (2./15.2.)
připravil, vybral a přeložil podle Homilie starce Georgia Michal Dvořáček
Fotografie byly pořízeny při svátku Obětování v naší farnosti, který jsme prožili v náhradních prostorách Husitského chrámu Krista Spasitele v Brně Židenicích.
Autoři fotografií: br. Kyprian a br. Michal
[1] Μ. Αθανασίου, „Λόγος εις την Υπαπαντήν του Κυρίου, και Θεού, και Σωτήρος ημών Ίησου Χριστού“, PG 28, 989D.
Hlavní bibliografický pramen:
(+) Αρχιμ. Γεώργιος (Καψάνης), Καθηγούμενος της Ιεράς Μονής Οσίου Γρηγορίου, Άγιον Όρος. Εις την Υπαπαντήν του Κυρίου. Ιn: Ομιλίες σε ακίνητες Δεσποτικές και Θεομητορικές εορτές Ε΄ (των ετών 1992-2014). Έκδοσις Ιεράς Μονής Οσίου Γρηγορίου, Άγιον Όρος 2019, s. 196-200. ISBN: 978-960-7553-39-3.
