„Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal bohem.“
Sobota před Nedělí o Marnotratném synu
Svatý otec Justin (Popovič) se ve vlastním Výkladu Evangelia podle sv. Jana dotýká všech bytostných otázek po smyslu lidského života. Díky svému osvícení a moudrosti v Kristu mohl napsat, že člověk přechází „nerušeně“ z tohoto života do života věčného „díky“ Božím darům, tedy Boží blahodati. Všechny tyto dary udílí Bůh člověku „za jeho víru v Něho“.
A co je víra?
Svatý otec Justin píše, že vírou je schopnost plně se svěřit a celým svým bytím se oddat Kristu, aby on mohl naším prostřednictvím vykonat to, co chce vykonat… „On si přeje pro všechny lidi jen jedno: aby byli vysvobozeni z moci hříchu, smrti a ďábla, aby se stali božskými a nesmrtelnými bytostmi, aby žili věčně.“[1]
Svatý otec Justin ke slovům samotného Krista: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má věčný život a já ho vzkřísím v poslední den.“ – lakonicky dodává: „V tom je také božský smysl a předurčení člověka.“[2] Ve výkladech sv. Justina Srbského k nám probleskuje pravdivá křesťanská, pravoslavná a svatootecká filosofie: „Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal bohem.“ I podle sv. Justina jsou křesťané „bohy podle blahodati“[3], neboť skutečná výjimečnost, síla a moc křesťanství spočívá v tom, aby „každý člověk do sebe vtělil Boha a od Něho přijímal pokrm i život“[4].
Svatý otec Justin hovořil o smyslu křesťanského života plně v souladu s učením svatých Otců naší Církve. Další velký světec, ctihodný starec Efrém Filothejský-Arizonský, hovoří pro změnu o duchovní horlivosti, která je založena na plnění svatých Božích přikázání a naplňování evangelního odkazu našeho Spasitele, čímž navazuje na způsob života a myšlení prvokřesťanské Církve (viz Ο πνευματικός ζήλος (Duchovní horlivost)):
„My mniši, kteří určitým způsobem známe Boží vůli jasněji, se neustále učíme od bohonosných Otců, jak máme vést (náš mnišský) zápas. Jejich život, příklad, rady, to vše je něčím, co v nás má zažehnout horlivost, abychom je pak napodobovali v jejich ctnosti a v blahodati, kterou získali svým zápasem.“[5] Duchovní zápas se děje proto, aby získaná blahodať byla zachována a rozmnožena. „Když je člověk čistý, posvěcuje svou duši a tělo, a tehdy do něho vchází celý Bůh (έρχεται όλος ο Θεός μέσα του).“[6] „Tehdy,“ podle starce, „pochodně blahodati a paprsky Ducha Svatého ozáří jeho mysl a učiní ji bohopodobnou (θεοειδή).“[7]
Ve snaze pochopit podivuhodnou sílu a jedinečnost „pravoslavného křesťanství“, jeho originalitu myšlení a konání, narážíme na další cenný poklad v podobě další duchovní závěti starce Efréma Arizonského s názvem Δοκιμασμένες πνευματικές νουθεσείες προς απόκτηση της ψυχικής υγείας και της σωτηρίας μας (Ze zkušenosti vyplývající poučení vedoucí k získání duševního zdraví a naší spásy), v níž ve stručných oddílech podává základní a praktický význam toho, co je to bázeň před Bohem, půst, modlitba, pravá láska, milosrdenství a almužna. Jako bychom v ruce drželi „abecedu“ a „učebnici“ askeze, díky níž začínáme nejen chápat základní rysy východního monasticismu, nýbrž i praktikovat první zásady hesychie a neptického života.
Sobota před Nedělí o Marnotratném synu
Starec Efrém Arizonský mimo jiné praví:
„Pravoslaví je podivuhodnou syntézou dogmatu (věrouky) a étosu, theorie a praxe. Pravoslaví je pravdou o Bohu, člověku a světě, jak nám ji předal sám vtělený Bůh prostřednictvím svého významného učení, života a své vykupitelské oběti.“[8] Tato „pravda“ Pravoslaví byla předávána přes staletí díky moudrosti, Božímu osvícení, svatosti, obětem a zápasům svatých jako dědictví pravé víry a života z pohledu pravoslavné tradice. Díky svědectvím, svědectvím až k hranici smrti, dosvědčili svědkové pravoslavné víry, že křesťanství není pouhou teorií, ale „pravdou a životem“.
Starec Efrém Arizonský zdůrazňuje, že: „Ideál, pro který zápasí mnišství, není odlišný od samotného smyslu pravoslaví.“[9] Mnišství se podle mnohých odborníků stalo „vojskem“, které zápasilo za získání duchovní svobody, za duchovní zdokonalení člověka. Jeho cílem se stalo zformování duše, obnovení mysli. V tom podle starce Efréma Arizonského spočívá samo jádro mnišského úsilí. Duchovní zápasy asketů jsou novými „olympijskými zápasy“ ducha. Vedou člověka ke zcela zvláštnímu filosofickému životu, k theosi. „Cesta mnišství je cestou očištění a návratu k Bohu.“
Starec Efrém své zamyšlení o mnišství uzavírá následovně: „Pravoslaví dalo smysl svatosti nejen pro askety, nýbrž vší křesťanské plnosti (čili všem věřícím, tj. i nám).“[10]
Připravil M. Dvořáček
Zpracováno podle následujících zdrojů:
POPOVIČ, Justín (svatý): Evangelium podĺa svatého Jána. Text a výklad. Pravoslavná bohoslovecká fakulta v Prešove, Prešov 1994, s. 61.
ΕΦΡΑΙΜ ΦΙΛΟΘΕΙΤΗΣ, γέροντας: Ο πνευματικός ζήλος (Ομιλία Η´). In: Η τέχνη της σωτηρίας. Ομιλίαι, Ιερά Μονή Φιλοθέου, Άγιον Όρος 2004, s. 119.
ΕΦΡΑΙΜ, γέροντας: Δοκιμασμένες πνευματικές νουθεσείες προς απόκτηση της ψυχικής υγείας και της σωτηρίας μας. „Ορθοδόξου κυψέλης“, Θεασσαλονίκη 2001, s. 27.
