Nový rok – Nový počátek
Starec Efrém Arizonský-Filothejský
Homilie č. 17
podle knihy starce Efréma s názvem „Umění spásy“
Započal nový rok (1982) a je třeba, abychom provedli zúčtování toho, jak jsme v duchovním slova smyslu prožili rok předešlý.
Prošli jsme si zármutkem, pokušeními, pády, a při tom všem jsme naopak zažili i různá vzepětí. V některých oblastech jsme zcela jistě učinili i určitý pokrok. A tak když se v myšlenkách vracíme zpět do roku, který právě odezněl, pohlédněme na to, kde jsme učinili chybu, jaká vášeň nad námi zvítězila, kde jsme v čem ustoupili a kde jsme dali nějaké oprávnění ďáblu a vášním (aby nad námi panovaly).
A když jsme již učinili toto spasitelné „zhodnocení“, je třeba „sesbírat“ myšlenky a pevně se rozhodnout, že učiníme nový začátek v právě začínajícím roce.
Konkrétně musíme přeskupit naše duševní síly a správně „sešikovat“ ty z nich, které jsou zapotřebí, aby byly namířeny proti místům, z nichž vzešly naše duchovní prohry. To znamená všude tam, kde jsme prohráli a kde jsme ustoupili, neboť všude tam musí „nastoupit“ silné myšlenky, chtění, úmysly a smělost, abychom v novém roce nebyli přemoženi těmi stejnými (příčinami), nýbrž abychom zvítězili a vyhráli znovu tam, kde nám bylo vítězství ukořistěno nějakým pokušením.
Dále zcela jistě pohlédneme také na ty dobré stránky, tj. na to, kde jsme učinili pokrok v modlitbě, v čistotě, v odhodlanosti k zápasu, v bdění, v trpělivosti. A tehdy připočteme k našemu přehledu i další duševní síly, aby nás poháněly kupředu v tom dobrém, aby nám nový rok dal možnost zmírnit množství hříchů, pádů, a naopak abychom s pomocí Boží blahodati rozmnožili vítězství.
Je možné, že tento nový rok bude současně tím posledním v našem životě. Kolik jen lidí odešlo z tohoto života během právě uběhnuvšího roku a kolik dalších se během něj narodilo k životu! Nikdy nevíme, kdy přijde smrt.
A proto by nás měla myšlenka na smrt zaměstnávat! Máme na mysli vědomí toho, že by nás smrt měla zastihnout připravené, což se děje jen v souladu s Boží blahodatí, abychom byli nalezeni nikoli obtěžkáni, nýbrž duševně odlehčeni před hrozným Jeho soudem. Je tomu tak proto, že Jeho (Boží) soud není žádnou „rozvernou hrou“. Ani nejde o nějaké umění, v němž se člověk mine cílem, a proto vymyslí nějaké jiné, aby mohl žít v tomto světě. Pokud však ztratíme tuto „hru“ (o život), pak ji ztratíme jednou provždy. Pak už nebude možné se znovu vrátit zpět, tj. činit pokání a lkát (o svých hříších), abychom začali od znovu. Nový začátek musíme totiž učinit už nyní a teď. Smysl má právě ono „zde“ (a nyní)! „Zítřek“ totiž patří jen Bohu!
Je mnoho lidí, kteří odešli z tohoto života, a teprve pak pochopili pravdu, která se před nimi odhalila, a viděli, jak se před nimi otevírá věčnost, kterou však před tím nebyli schopni správně pochopit, resp. si neuvědomili, co znamená Věčný život po smrti! A právě tehdy se před nimi zjevil přízrak věčnosti a oni se ocitli v naprosté bezradnosti!
„Ale něco takového jsem přece nečekal! Ach, kdybych to jen byl býval věděl, činil bych pokání!“
„Nevěděl jsi, že umíráš, člověče? Vždyť jsi křesťan. To jsi neznal (Boží) zákon, nečetl jsi, neslyšel jsi, že člověka čeká jistá smrt, a poté soud?“
A kdo z lidí může říci, že nezná buď alespoň něco anebo byť jen to nejmenší o této velké pravdě? Obzvláště my, mniši, jsme v této věci tak osvíceni! Vypovídá o tom také náš život, neboť je naplněn pokáním, je to život, který volá po tom, že po smrti existuje věčný život a že se ocitneme na tom velkém, vážném a Posledním soudu.
Víme o tom, známe to, ale nemáme (zatím) sílu to vidět na vlastní oči, neboť naše svědomí nám o tom nepodává zprávu, neposkytuje nám smělost, abychom pohlédli soudci přímo do očí a vyslechli rozhodnutí soudu.
Prvním soudcem, první soudní instancí je naše svědomí. Tento předběžný soud nám však neumožňuje dospět k tomu velkému a hroznému Božímu soudu se smělostí, s vnitřní silou a s lehkostí.
Vidíme před sebou někoho, kdo je odsouzen na smrt. Nemůže hovořit, nemůže říci, o čem přemýšlí, jakými zkouškami prochází, zda uvnitř, ve svém nitru cítí nějakou beznaděj, zda je vyrovnaný či nikoli, zda se zabývá svými hříchy, aby mohl projít obtížnými (posmrtnými) „démonskými celnicemi“, zda se někam probojuje a zda se pak náhodou neocitne dole v temnotě, aniž by byl schopen dosáhnout a vystoupat k Božímu soudu!
A právě v tu chvíli přichází ďábel, který na něj vrhá svou hrůzu, aby člověka přivedl do beznaděje a zoufalství! Člověk v takovou chvíli uvažuje o tom, zda – v případě, že neuspěje u soudu –, se u něj vyskytnou nějací svatí lidé, aby se jako jeho přímluvci za jeho duši u soudu přimluvili!
Takový člověk uvažuje také o tom, zda uvidí tvář samotného Krista. A pokud ano, budou na něj Jeho božské oči hledět s pokojem, útěšně…, ještě dříve než vynese svůj soud? Nebo bude muset čelit tomu, jak se Kristovy oči od něj odvrátí, což bude pro něj znamenat odsuzující rozhodnutí k věčnému utrpení!
Jestliže se nějaký člověk ocitne po boku takového odsouzence na smrt, tak v souladu a podle poznatků, které takový (odsouzenec) získal o těchto věcech, bude moci přijmout analogický užitek také on. Zcela v souladu se zkušeností dvou lidí, kteří oba otevírají stejnou knihu. Ten, který je negramotný (neumí číst), uvidí v knize prostá písmena, jejichž smyslu však nebude rozumět. Avšak ten, který je znalý písem, tj. člověk gramotný a učený, bude moci proniknout do hloubky a sestavit z napsaného textu mnoho užitečného!
Něco podobného se děje, když se ocitneme v blízkosti někoho, kdo odchází z tohoto života. Jeden člověk může někoho takového pozorovat s lhostejností (a pravit): „Hle, člověk umírá, přišla hodina jeho odchodu! Nic významného se v jeho nitru neodehrává.“ Zatímco jiný člověk, který má dobré poznání o věcech souvisejících se smrtí a o tom, co smrt vlastně znamená a co se po smrti děje, takový člověk uvažuje o tom, že také on sám jednou dospěje do tohoto okamžiku a bude na podobném místě jako tento umírající člověk, kdy bude odcházet do jiného (posmrtného) života. Takto o věcech uvažuje ten, jehož rozum je osvícen, ten, kdo obdržel božské osvícení, kdo na sobě před tím duchovně pracoval, a takový člověk pak získá odpovídající užitek.
Vidíte, jak nás má zaměstnávat téma smrti a soudu! Netušíme totiž, zda právě v tomto novém roce nenastane náš odchod (z tohoto života). Doslova každý okamžik, z minuty na minutu, je závislý na funkci našeho srdce. Když např. usínáme…, víme, zda se opět probudíme?
Nebo si vezměme za příklad nedávné události spojené se zemětřesením. Kolikrát se jen v minulosti už stalo, že různá zemětřesení ve svých útrobách pohřbily tisíce lidí! S jakou úzkostí jsme již o podobných událostech spjatých se zemětřeseními v minulosti čítávali v novinách! Cožpak ti, kteří byli pohřbeni při zemětřesení pod troskami domů a našli v nich svou smrt, uvažovali předem o tom, že je něco takového zastihne? Samozřejmě, že nikoli.
O těchto věcech musíme přirozeně uvažovat i my, už kvůli sobě samotným. Jen pomysleme, jak úspěšný bude člověk, který sám sebe přiměje k těmto úvahám, a bude pak nakonec připraven! Je současně pravdou, že se samozřejmě těchto věcí obáváme, neboť naše víra je slabá a my víme jen velmi málo o věcech, které patří do Boží sféry. Vidíme před sebou dokonce i některé velké askety, o nichž se hovoří v Patericích, jak dostali strach při zprávě, že je čeká nebezpečí, když se k nim blížili nějací lotři.
– Ty se také, starče, těch lotrů obáváš?
– Já se jich nebojím, ale obávám se pýchy (která mě může přemoci), když neuprchnu a uvidím své bratry, jak utíkají a skrývají se.
My vskutku nejsme chráněni před nebezpečím, že nás zahanbí pýcha, avšak kvůli tomu, že jsme nedokázali překonat to lidské, tak se od našeho svědomí nedozvíme ani to, zda při smrti získáme smělost a naději, že jsme v našem životě učinili pro naši spásu vše, co jsme mohli učinit.
Snad bychom bývali mohli učinit více, a také že můžeme, mám na mysli v duchovní rovině, ale kvůli naší nedbalosti a lehkomyslnosti, které jsou ďáblovými nástroji, jak člověka obelstít, přicházíme o čas.
Tento vzácný čas má jako nějaký poklad nesmírnou hodnotu právě tehdy, když ho někdo dokáže zhodnotit na „trhu drahocenných věcí“. Jde o poklad, který nám byl dán od Boha, abychom si jím vykoupili věčný život. Čas je velmi důležitý pro ty, kteří ho, běda jim…, roky a roky promarňují. A zítra přijde okamžik, kdy ho budou chtít tito lidé získat zpět, a přáli by si mít alespoň pár chvil za všechny ty dlouhé roky, které promarnili zlými věcmi a v hříchu, aby mohli Bohu v těchto posledních okamžicích říci alespoň jednou: „Zhřešil jsem!“, a získat tak odpuštění, jak bylo odpuštěno lotru na Kříži, který před tím, než skonal, zvolal silným hlasem: „Rozpomeň se na mne, Pane, až přijdeš do svého království.“ (srov. Lk 23,42). A byl vyslyšen!
(Svatí) Otcové říkají o tom člověku, který se snaží alespoň na poslední chvíli zřeknout svých skutků, že uslyší od Andělů slova: „Nyní se staráš o věčný život? Nyní, když zapadá slunce, se snažíš a projevuješ péči? Když bylo slunce nad obzorem a silně osvěcovalo celý svět, kde jsi byl tehdy? Co jsi tehdy dělal? Teď ses probudil, aby ses staral o věčný život, o svůj soud? Nyní již čas vypršel. Dveře jsou zavřeny. Jakkoli by ses snažil tlouci, dveře se již neotevřou!“
Je to přesně v souladu s tím, co svaté Evangelium praví o pošetilých pannách. Pošetilé panny se před tím o nic nestaraly, a proto, když nadešel čas a přiblížila se hodina příchodu Ženicha, bylo už pozdě.
Podobně i my nyní bezstarostně ztrácíme svůj čas, který nám uniká mezi prsty, aniž bychom si to uvědomovali. Jde ve své podstatě o jakousi dovednost démona, který nám krade tento významný poklad času, takže až nadejde onen čas, my se stáváme velmi chudí. Zatímco jiní v Bohu moudří lidé budou mít ve svém vaku drahocenné věci, za něž si nakoupí zlato, diamanty a cenné předměty v hodnotě Nebeského království. Tito lidé budou hodni velké pochvaly. Právě pro ně budou v průvodu kráčet Andělé a vystrojí jim velkou oslavu. Naopak o těch nešťastnících, podobných mně, budou velmi plakat. Neboť Andělé jsou našimi bratry a touží, abychom i my byli spaseni, a proto s námi soucítí a pláčou s bolestí, když někdo neusiluje o spásu.
Mnoho let jsem na tomto místě vždy čítával z této malé knížky jeden příběh, který na mne učinil velký dojem:
Nějaký člověk byl strážcem a správcem jednoho mostu, pod nímž tekla mocná řeka, po níž pluly různé lodě. Most se otevíral, když pod mostem měla proplout nějaká loď, a opět se zavíral, aby přes něj mohl projet nějaký dopravní prostředek. Všechny tyto postupy se děly na vteřinu přesně. Jeden kapitán přijížděl se svou lodí a potřeboval proplout rychleji než obvykle. A proto se obrátil na svého přítele, strážce mostu, s těmito slovy:
- Příteli, otevři mi most, abych jím projel, neboť velmi spěchám. Snažně tě prosím, vyjdi mi vstříc.
A strážce mostu mu odvětil:
- Tou dobou bude po mostě projíždět dlouhý vlak, a já ho v tu chvíli nemohu otevřít.
- Ale já pod mostem projedu rychle. Uzpůsobím k tomu motor své lodě, abych dokázal projet velmi rychle, a ty pak stihneš most zavřít, aby po něm mohl projet vlak.
- To ale není možné, nevidím to reálně, abys něco takového stihl, řekl mu strážce mostu.
- Ne, neboj se, řekl mu kapitán, prosím, udělej mi to kvůli. Projedu s lodí a nic se nestane.
A tak strážce mostu, aby vyšel vstříc svému příteli a nezklamal ho, přijal jeho žádost a otevřel pro jeho loď most.
Kapitánova loď však pod mostem nestihla projet včas, a tak, když dorazila k mostu vlaková souprava, most se nestačil zcela zavřít a vlak se zřítil do řeky. Všichni lidé utonuli. Byla to velká katastrofa!
Tehdy strážce mostu kvůli velkému strachu, jenž cítil ve svém svědomí, ale rovněž kvůli psychickému tlaku, přišel zcela o rozum a začal pobíhat po ulici města a křičet:
„O pět minut! O pět minut! O pět minut!“
Neustále tato slova opakoval, neboť chybělo pět minut, aby se most stihl zavřít a aby bylo zabráněno tomuto obrovskému neštěstí. Během těch pěti minut se událo toto velké zlo.
A stejně tak to bude i s tím, kdo ztratí svou spásu a také bude volat:
„Proč jsem nebyl pozorný? Proč jsem nespěchal? Proč jsem neposlouchal? Proč mě obelstil ďábel?“
Žádný z těchto výkřiků však nepřinese kýžený výsledek, neboť nepomohou napravit stav tohoto zmaru.
Člověk musí s Boží pomocí učinit dobrý počátek, předestřít před sebou všechny věci, doslova je „vysázet na stůl“, a začít studovat svůj záměr. Jak uplynuly ty předešlé roky? Kde jsem byl opatrný? Kde jsem naopak opatrný nebyl? Kde jsem učinil pokrok v duchovním životě? Kde jsem naopak (ve svém úsilí) ustoupil? Jaká vášeň nade mnou vítězí? Co mě obelstilo?
A tím, že člověk učiní celý tento rozbor, tak s Boží pomocí nalezne slabá místa a přidá k nim duchovních sil, aby se dokázal vypořádat s těžkostmi.
S ohledem na výše uvedené člověk vynaloží také více horlivosti při soustředění se na své dobré stránky, aby v novém roce mohl dosáhnout pokroku. A pokud ho (v tom novém roce) zastihne smrt, nalezne ho uvnitř duchovního zápasu.
My přirozeně neočekáváme, že dosáhneme (naprosté) apatie (tj. bezvášnivosti). Neočekáváme ani mnoho dalších věcí, kterých naopak kdysi dosahovali naši svatí Otcové, přejeme si nicméně alespoň to, aby nás smrt zastihla ve chvíli, kdy budeme konat duchovní zápas, kdy se budeme snažit o nápravu, kdy budeme pečovat o své rány, kdy budeme volat z hloubi duše v modlitbě a kdy budeme prosit o (Boží) slitování a Jeho odpuštění našich hříchů.
To, co nás může utěšit, je skutečnost, že Bůh je naším Otcem. Je tím, kdo zná všechno. Nemá sebemenší problém poznat, co se v nás odehrává. Co sil stojí slunci, aby osvítilo tento svět? Když totiž naleznou sluneční paprsky východ, postupují dál a osvěcují všechna, byť i ta nejtemnější místa.
Pokud jedno stvořené a doslova Bohem vytvořené slunce přináší díky svému světlu takový užitek naší zemi, o co snadněji, bezobtížněji, jakoby téměř bez potřeby jakéhokoli času a bez jakékoli námahy… poznává ono „Slunce spravedlnosti“, „Slunce Božského světla“, náš „Otec a Stvořitel“ všechny pohyby naší mysli a našeho srdce, ale i našich pocitů a vůbec všeho toho, co se odehrává v našem nitru!
A protože je pro Boha vše odhalené a známé, když vidí, že v nějakém člověku existují dobré úmysly, že se nutí (k dobru), že doslova cítí bolest za svou duši, že pláče za své hříchy, že hloubá o věčném životě a soudu a že neustále volá a prosí o (Boží) slitování a odpuštění, Bůh nebývá k takovému člověku nespravedlivý!
Bůh takové duši pomůže, přinese jí dobré příležitosti, aby ji připravil tím nejvhodnějším způsobem. Dokonce u takových lidí, kteří dříve o Bohu ani o své spáse neuvažovali, avšak měli dobré úmysly a vůli, Bůh nehledě na okolnosti znovu a znovu používal svou lásku, aby je ve správný okamžik před jejich smrtí přivedl (k sobě) a aby je odtud (z tohoto světa) vzal kající se a vyzpovídané!
Takto (Bůh) osvítil v poslední chvíli velké lotry, velké hříšníky, a v takovém stavu je vzal do věčného života. Postačí totiž, pokud se člověk nebude Bohu sobecky protivit, postačí, když nepůjde do čelní srážky s Bohem kvůli své „světlonošské“ (ďábelské) pýše!
Jen si vezměte, kolik jen zločinů učinil lotr, který visel po Kristově pravici! Avšak Bůh poznal jeho srdce, pohlédl do hlubin jeho srdce, dovolil, aby ho „vlády a mocnosti“ té doby uvěznily, aby ho odsoudily spolu s Kristem, aby tento lotr dospěl do této spasitelné chvíle, aby přijal osvícení (shůry) a aby konečně vyřkl ona slova, která ho učinila hodným ocitnout se dnes v Ráji!
Jestliže tedy Kristus nedovolil, aby byl zmařen život lotra, onoho zločince, neboť v jeho duši spatřil stopu po dobré vůli, o co více se (Kristus) smiluje a pomůže těm, kteří k Němu volají a prosí o slitování, odpuštění a uzdravení!
Prosme tedy, modleme se k Bohu i v tomto novém roce – bez ohledu na to, zda nám (Bůh) daruje další roky života, ostatně jsou přece Jeho (darem člověku)! – aby nám pomohl nastavit si všechny věci lepším způsobem, aby byly na svém místě, aby nám daroval „nový počátek“!
Učme se jako nějací „poslušníci“ oné poslušnosti vůči Bohu, snažme se konat Jeho vůli a poslouchat Jeho přikázání, neboť uskutečňováním Jeho přikázání se naplňuje naše poslušnost vůči Jeho vůli!
Když to porovnáme s tím, kolik roků (nám) již uteklo, a nikoli pouze bezcílně, beze smyslu, nýbrž v hříších, tak to vede skoro k zoufalosti. My však nyní postupujme od nové startovní čáry. Buďme opatrní k našemu životu, hleďme na naši poslušnost, rozvažujme o smrti a Kristově soudu, abychom mohli položit nový a dobrý počátek v našem životě!
Mějme tedy tento nový a dobrý počátek v našem životě jako novou osobní prosbu k Bohu v našich modlitbách. Poslušnost, modlitba a úvahy o smrti totiž vedou mnicha-poslušníka „rovnou“ do věčného života, do místa věčného pokoje.
Kéž nás Bůh učiní hodnými dosáhnout úspěchu i v těchto našich snahách, aby nikdo z nás nechyběl na té velké a věčné oslavě, zatímco bude oděn nesmírnou a nevypravitelnou světlostí…
Amen!
Při příležitosti nového roku v souladu s Juliánským církevním kalendářem
a svátku svatého Basila Velikého (14.1./1.1.2023)
připravil a přeložil Michal Dvořáček
Hlavní bibliografický pramen:
(+) Γεροντος Εφραίμ. Προηγουμένου Ιεράς Μονής Φιλοθεού. Ομιλία ΙΖ. Καινούριος χρόνος, καινούρια αρχή. In: Η Τέχνη της σωτηρίας (Ομιλίαι). Τόμος Β΄. Έκδοσις Ιερά Μονή Φιλοθεού, Άγιον Όρος. 2015, s. 235-246. ISBN 978-960-85453-7-3.
