Pravoslavná víra a její étos
Metropolita Jeremiáš Gortynský
Náš vztah s Bohem, moji milovaní, je vyjádřen slovem „víra“. Jde o mocné slovo, které vyjadřuje pevný a silný vztah, doslova pouto. Pochází z řeckého slova „důvěřovat čili spoléhat se“ (εμπιστεύομαι). Když pravíme „věřím“ v Boha, tak to znamená, že Mu plně důvěřuji, vkládám svůj život do Jeho rukou, patřím Mu.
My křesťané jsme podepsali posvátnou úmluvu, že patříme Bohu, a ve skutečnosti jsme také učinili sliby a přísahali, že patříme Jemu (jsme Jeho děti, synové a dcery) a že budeme žít podle Jeho vůle. Tyto přísliby a přísahy se uskutečnily v okamžiku, kdy jsme vstoupili do Boží rodiny, která se nazývá „Církev“. Ano! Ježíš Kristus, Syn Boží, se stal člověkem a přišel na tuto zemi, aby zde založil svou Rodinu. A do této posvátné Boží rodiny jsme vstoupili také my, když jsme byli pokřtěni. Tehdy jsme dali slib, že se odříkáme satana a všech skutků jeho, a sjednotili jsme se naopak s Kristem.
A jelikož jsme byli pokřtěni, přijali jsme jméno našeho Vůdce, Ježíše Krista, a začali se nazývat „křesťané“. Křesťany se však nazýváme také proto, že jsme byli „pomazáni myrem“ (řecký výraz „χριστήκαμε“ zní foneticky obdobně jako slovo „Christos“). Po křtu jsme byli pomazáni myrem a přijali jsme dary Ducha Svatého. A protože jsme byli pomazáni, nazýváme se podle toho „křesťané“ («χριστήκαμε»… λεγόμεθα και γι᾽ αυτό «χριστιανοί»). To je velká věc, bratři a sestry v Kristu, to je velká čest a důstojnost, že se můžeme nazývat křesťany!
Naše víra, drazí křesťané, se nazývá „pravoslavná víra“, a my se proto v souladu s tím nazýváme „pravoslavní křesťané“. Jak říkal již svatý Kosma Etolský ve svých kázáních, „měli bychom se chlubit tím a radovat se z toho, že jsme pravoslavní křesťané, neboť všechna věrovyznání,“ jak říkal svatý Kosma, „jsou lživá, ale pouze víra pravoslavných (křesťanů) je pravdivá“! Naše víra je pravdivá proto, že je totožná s tím, co učil náš Pán Ježíš Kristus a svatí Apoštolové, že je identická s tím, co převzali svatí Otcové od svatých Apoštolů, a takto neporušená byla tato víra zachována až pro nás. Původně zachovávali tuto víru všichni křesťané, dokonce i dnešní následovníci papeže a protestanté. Oni ji však později opustili, odřízli se od stromu Pravoslaví, založili své vlastní „větve“, své vlastní „uskupení“ a oddělili se od Církve Kristovy, od Pravoslaví, tedy od Církve.
I přesto, že je naše víra, bratři, správná a pravdivá, my ji ve skutečnosti neznáme. Nevíme, co znamená Svatá Trojice, náš Bůh, nevíme, co znamená Církev, jaké jsou její svaté Tajiny, nevíme dokonce ani to, co se stane po smrti člověka a co je třeba učinit, aby se člověk Bohu zalíbil, a jak v životě získat posvěcení. Vždyť cílem našeho života je stát se svatými, posvětit se. Na to se musíme zaměřit a obrátit veškerý svůj zájem, veškerou svou péči: aby naše duše byla spasena. Ba co víc, neznáme ani základní pravdy naší víry, tak zvaná „dogmata“ naší pravoslavné Církve, která jimi jsou a co znamenají. Měli bychom se naučit a dobře znát tato „dogmata“, to jest články naší víry, která nesprávně interpretovali a pozměnili následovníci papeže a protestanté, a tím se ocitli mimo Církev a založili si svá vlastní, paralelní „shromáždění“ (παρασυναγωγές)[1].
Nejvýznamnějším dogmatem naší víry je, moji milovaní, učení o Bohorodici (tzv. Theotokologie). Ano, je tomu tak! Ten, kdo zná učení o Přesvaté Bohorodici, ten je skutečným pravoslavným křesťanem a zná dobře také ostatní dogmata naší víry. Ostatně jeden z chvalozpěvů, složených na počest Přesvaté Bohorodice, praví: „Raduj se počátku dogmatů!“ („Χαίρε των δογμάτων αυτού το κεφάλαιον“) To znamená, že tím nejzákladnějším učením a vrcholem (doslova „hlavou“) veškerého učení o Kristu je Panagie, Přesvatá Bohorodice! Také z toho důvodu my, pravoslavní, obzvláště ctíme naši Pannu Marii, jak si toho lze povšimnout v našich příbytcích, kde neschází její svatá ikona, a pokud se nám stane v našem životě něco těžkého, vždy voláme: „Panagie moje, Panagie moje!“
Jelikož je naše pravoslavná víra, moji drazí, naplněna velmi krásným učením, má díky tomu také překrásný a sladký étos. Správní pravoslavní křesťané by si tedy měli stanovit za cíl svého života dokonalé poznání Boha a svou lásku k Němu, aby žili v souladu s Jeho vůlí. Jelikož dobře víme, že viníkem všeho je egoismus (láska k sobě samému), také proto správní pravoslavní křesťané, aby neupadli do hříchu pýchy, nejen že nechtějí hovořit o sobě samých s pochvalami, ale nepřejí si ani, aby o nich druzí hovořili a chválili je za jejich skutky. Správný pravoslavný křesťan je vždy velmi pokorný člověk a nikdy nehledí na druhé povýšeně, aby se snad na druhé nevyvyšoval.
Vždyť také náš Pán Ježíš Kristus pravil, že „těsná a úzká je cesta“[2], která vede do Nebeského království, a proto pravoslavná Církev vštěpuje svým dětem, aby vedly askezi, aby mohly projít touto „těsnou cestou“ spásy. Církev je dokonce vybízí, aby také prolévaly kajícné slzy, neboť tato cesta spásy není pouze „těsná“, ale rovněž „úzká“ (lépe řečeno „truchlivá, naříkavá, lkavá“, jak vyplývá z řeckého originálu novozákonního biblického výrazu „τεθλιμμένη“). Právě proto má pravoslavná duchovnost asketický a kajícný charakter, což se děje kvůli hříchům, jichž jsme se dopustili. Přesně tímto způsobem žili také svatí, moji milí, jejichž památku slavíme a jimž vyjadřujeme naši úctu, když se ukláníme před jejich vyobrazeními (ikonami). Tito svatí vedli duchovní zápasy, klečeli na kolenou, zachovávali půst, neustále mysleli na své hříchy, kvůli nimž lkali a plakali, a neustále Boha prosili, aby jim udělil odpuštění a rozhřešení těchto hříchů. Jen si přečtěte Životy svatých a uvidíte, jak žili svatí. Pravoslavní křesťané považují za vůbec nejkrásnější čtení, hned po Svatém Písmu, právě různé Životy svatých.
Povšimněte si zde, bratři, jak někteří „aktivní“ kněží a teologové pozměnili náš pravoslavný étos, který nám předali naši svatí Otcové, a dopustili se na něm velké újmy. Tito noví (horliví teologové, avšak ne podle rozumu), jak se zdá, nepoukazují na pokání, modlitbu a askezi jako na hlavní dílo křesťana, ale důraz ve svých slovech vedou jiným směrem. Zaměřují se na své teologické neologismy a myšlení a také na to, jak ve společnosti prosadit své dílo. Jedním z charakteristických rysů jejich díla je snaha „pozvednout“ vysoko svou hlavu a mečem svého slova srazit hlavy těch, proti nimž je namířeno.
Kdo však skutečně žije v pokání, jeho srdce mu nedovolí, aby odsuzoval druhého, ani aby sám sebe ospravedlňoval či vedl spory se svými bratry. Protože dalším společným rysem těchto lidí je, že vedou spory a působí rozkoly. Od nich raději daleko, moji křesťané, neboť vedle takových lidí, pod jejich vlivem, nebudete moci učinit žádný duchovní pokrok. Jen vás to uvede do pohoršení a zmatení. A pokud jsem snad já, svými slovy a svým jednáním, projevil nějaký takový s pravoslavím neslučitelný příklad (skutek), prosím vás pokorně, abyste mi odpustili a modlili se za mou nápravu. Přál bych si být vždy horlivcem pro našeho Pána a Boha, věrným v pravoslavném učení a vedoucím zápas za naše dogmata, nicméně vždy ve vší skromnosti, pokoře a lásce, byť by to bylo namířeno proti těm, kteří se mnou nesouhlasí, aniž bych je však obviňoval z těžké žaloby „hereze“ jen proto, že nesdílí můj názor.
Moji milí křesťané, dbejte na to, abyste se naučili pravoslavné víře (dogmatům) tím, že budete číst zejména dogmatické knihy a že budete žít v souladu s pravoslavným étosem. Za hlavní cíl vašeho života si stanovte spásu své duše. Povšimněte si, že většina troparů naší Církve je zakončena slovy: „Spasiž duše naše“. Jděte za správným duchovním otcem a vyznejte se u něj s pokorou ze svých hříchů a s upřímností ze svých přestoupení. Nikdy nikoho neodsuzujte, aby vaše duše nalezla slitování v den Soudu.
Rovněž se k Bohu modlete svými slovy, ale rovněž pomocí modliteb naší Církve (v Řecku z tzv. souhrnu modliteb zvaného „Synopsis“).
A proč se nazýváme „pravoslavní křesťané“? Protože správně (pravdivě) oslavujeme a uctíváme našeho Boha. A uctíváme Ho správně prostřednictvím bohoslužeb naší Církve, které jsou vskutku Bohem vdechnuté.
Dbejte proto na to, abyste ve svých domovech měli ikony svatých, zapalovali domácí lampády k Přesvaté Bohorodici, okuřovali dům kadidlem, modlili se modlitbou Ježíšovou (pomocí komboskini): „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou“ a konali poutě na posvátná místa, kde se nacházejí divotvorné ikony naší Panagie, abyste získali Její blahodať.
Vězte, milovaní moji křesťané, že toto jsou projevy pravoslavné mravnosti, pravoslavného étosu.
Přeji vám, abyste tento pravoslavný étos ve svých životech prožívali a radovali se z něj celým svým srdcem a abyste ho předali svým dětem jako nějaké posvátné věno. Zítra vám budou vděčni za tuto pravoslavnou výchovu, kterou jste jim poskytli. Za vaše děti, doslova „ušlechtěné z dobrého kvásku pravoslavné tradice“, vám však bude vděčna také vaše vlast, pro niž jste je vychovali.
S modlitbami za vás za všechny
† Metropolita Jeremiáš Gortynský a Megalopolský
přeložil MD
[1] Latiníci či papeženci a také protestanté se kvůli schizmatu s Jedinou svatou obecnou a apoštolskou církví ocitli mimo Kristovu Církev a založili své vlastní paralelní shromáždění (tzv. parasynagoges) a „církve“, které postrádají plnost pravdy. Pravé učení a dogmata se naopak nacházejí pouze v Jedné svaté obecné a apoštolské církvi, kterou je Církev pravoslavná. Také svatý Basil Veliký zahrnoval ty, kteří jsou mimo Jednu svatou obecnou (katholickou) a apoštolskou Církev, mezi heretiky, to znamená členy nelegálních shromáždění (members of illegal congregations (parasynagogai)).
[2] Mat 7,13-14: „Vcházejte těsnou branou; nebo prostranná brána a široká cesta jest, kteráž vede k zahynutí, a mnoho jest těch, kteříž vcházejí skrze ni. Nebo těsná jest brána a úzká cesta, kteráž vede k životu, a málo jest nalézajících ji.“
(Poznámka: Zde je patrné, že výraz „úzká“ (cesta), obsažený v překladu Kralické Bible, ne zcela odpovídá řeckému originálu (τεθλιμμένη), který zde jasně naznačuje „truchlení, lkaní a kajícnost“.)
Zdroj:
Μητροπολίτης Γόρτυνος Ιερεμίας: Η Ορθόδοξη Πίστη και το ήθος της
Užitečné odkazy:
