„Podivuhodný je Bůh ve svých svatých.“
Svatý Sáva Posvěcený (439-532)
(památka 5. / 18. prosince)
Slovo úvodem
V dnešní den si připomínáme jednoho z největších pravoslavných svatých, ctihodného otce Sávu Posvěceného. To základní o jeho životě obsahují dávné i současné Synaxáře, čtené především v Monastýrech. Pro potřebu nás, křesťanů žijících ve světě, mnohdy musí postačovat zkrácený život světce, který- i tak obsahuje to nejpodstatnější z jeho životní poutě, završené přijetím do zástupu svatých. Nejinak je tomu i v případě svatého otce Sávy.
„Jiná sláva slunce, a jiná měsíce, a jiná sláva hvězd; nebo hvězda od hvězdy dělí se v slávě.“ (1 Kor 15,41)
Tak by se dalo naznačit, že i záře našich svatých je různá a závisí na Boží blahodati, kterou za života získali.
Jak velká je záře svatého Sávy, nedokážeme říci, ale postačí, když si uvědomíme, že jeho záře „ozařuje náš duchovní zrak“ a „vede svatou Církev v její pozemské pouti“ napříč stoletími. Nikdy zcela dostatečně nedokážeme vyjádřit svými slovy, jak velký je nějaký člověk u Boha, pokud nás Pán sám neosvítí. Čím více se svým životem přibližujeme ke svatosti, tím více si uvědomíme, jak jsme od ní stále ještě vzdáleni.
A nezapomínejme, prosím, že svatí Boží, které si Bůh zamiloval, nepřestali žít okamžikem své smrti, naopak, právě tehdy začali působit všeobecně, už nebyli omezeni podmínkami svého smrtelného těla a tohoto světa, ale plně se mohla projevit jejich „smělost před Bohem“, Který je korunoval „věncem vítězství“.
A tito „vítězové“, účastníci nebeských blažeností, přímluvci u trůnu Nejvyššího a současně členové „vítězné Církve“ v nebesích, zasahují i nadále do dějin světa svými neobvyklými a podivuhodnými skutky.
Kdo si přečte Život svatého Sávy, kdo prolistuje Ochridským prologem, sepsaným svatým Nikolajem Žičským, bude ke své cti poučen…, kdo si přečte následující řádky, věřím, že bude navíc obohacen o další poznatky ze života tohoto světce, které nechť přispějí ke všeobecné slávě Svaté Trojice, jejíž oslavě tito ctihodní otcové a ženy zasvětili svůj život plný odříkání, ale i duchovní radosti.
Historické události
V roce 1965 byly svaté ostatky ctih. Sávy (Posvěceného) navráceny do jeho monastýru. Jeho svaté ostatky byly zcizeny křižáky během první křížové výpravy (1096 – 1099) spolu s mnoha dalšími svatými relikviemi a převezeny do Benátek, kde byly uloženy v katolickém kostele sv. Antonína. Asi o devět století později se mohl tento velký pravoslavný asketa vrátit do kláštera, který svým jménem, ale ještě více svým životem, proslavil.
Před samotným navrácením svatých ostatků přirozeně proběhlo několik jednání mezi papežem Pavlem VI. a jeruzalémským patriarchou Benediktem, která měla ustanovit všechny potřebné okolnosti a další záležitosti spojené s přenesením světcových ostatků zpět do „jeho vlasti“.
Jeruzalémský patriarchát jmenoval delegaci, v níž byl tehdy arcibiskup Vasilios Jordánský (nyní metropolita Caesarejský), dále archimandrita Theodosios, igumen z Bethánie, a konečně i archimandrita Serafím, tehdejší igumen Monastýru svatého Sávy, spolu se svým diákonem (nynějším metropolitou Nazaretským) Kyriakosem.
Starec Serafím měl ke svatému Sávovi zvláštní lásku a úctu. Po přijetí svatých ostatků řekl mniškám ve Svaté Zemi: „Papež nám svatou relikvii nedal, protože nás miloval, ale protože se mu náš světec často zjevoval a obtěžoval ho (ve spánku), aby ho vrátil do jeho domovského kláštera. Když tento papež zemřel a nevzal v úvahu přání svatého Sávy, tento světec se zjevil znovu, i jeho nástupci. Ale stalo se i to, že v kostele v Benátkách, kde byly ve skleněné schráně uloženy jeho svaté ostatky, světec často klepal na sklo, vydával hluk a rušil stráže a latinské mnichy.“
Svatý Sáva, k němuž měl starec Serafím velkou úctu, odplatil jeho lásku tím, že učinil starce Serafíma hodným účastnit se celého procesu navracení jeho svatých ostatků z Benátek zpět do Svaté Země, k čemuž došlo v roce 1965.
Blažený patriarcha Benedikt poté rozhodl: „Igumen ze Svatého Sávy musí jít v každém případě.“
Patriarcha Benedikt pak kdysi starce Serafíma „škádlil“ tím, když říkal: „Otče Serafíme, za doby vašeho igumenství se svatý Sáva vrátil zpět!“
Starec Serafím pak ve své moudrosti odpovídal: „Nikoli, Vaše Blaženosti, spíše za doby Vašeho patriaršestva se náš Svatý vrátil!“
Navzdory všeobecným výrazům cti a lásky ze strany latinského duchovenstva, jak vůči zástupcům pravoslavného patriarchátu účastnícím se delegace do Benátek, tak samotnému Bratrstvu svatého (Božího) hrobu, existovaly rozšířené pochybnosti o tom, zda lidé ze Západu vydali pravoslavné delegaci skutečně pravé svaté ostatky. Když pravoslavná delegace po dlouhé a namáhavé cestě dorazila do kostela svatého Antonína, starec Serafím k překvapení ostatních pozoroval se zvláštním důrazem svatou relikvii, jako by hledal znamení, které by ji potvrzovalo. V jednu chvíli vzkřikl zjevnou radostí a pravil ostatním: „Otcové, ano, to jsou pravé svaté ostatky“.
Ověřil jejich pravost tím, že se vědělo o tom, že světci chybělo jedno oko. Otec Serafím dobře věděl ze starých Synaxářů z Lavry, že se na svatého Sávu v jednu dobu velkých teologických sporů obořili monofyzité a vedli se svatým spor o Kristovu přirozenost, přičemž svatý Sáva hájil pravoslavnou víru. Za jeho obranu pravoslaví mu vypíchli jedno oko.
Vypráví se, že metropolita Nazaretský řekl, že po celou dobu, kdy starec Serafím stál na stráži u svatých ostatků, při jejich převozu z vlasti nejprve do Athén a pak do Svaté Země, ostatní členové delegace cítili, že mezi ním a svatým Sávou probíhá něco jako tajný rozhovor a obecenství, takže byli velice dojati a touto zvláštní událostí nadmíru udiveni.
Zakrátko nato se však řešilo další dilema.
A sice, jak svléknout katolické oblečení, do něhož byl svatý po dlouhá staletí oděn, a vyměnit je za pravoslavný šat.
Konkrétně se jednalo o to, že po odcizení ostatků křižáky je v Benátkách oblékli latinští mniši do obleku latinského kněze, zatímco ruce svatého Sávy byly položeny ve tvaru kříže na jeho hrudi. Asi po devíti stoletích celková ztuhlost světcova těla neumožňovala výměnu jeho latinského oděvu a následné převlečení do pravoslavné mnišské řízy, včetně epitrachilu, který si delegace za tímto účelem s sebou ze Svaté Země přivezla.
„Potom jsme viděli, jak starec Serafím klečí před svatou relikvií a dlouho se modlí. „V jednu chvíli vstal, učinil hlubokou poklonu a náhle osobně nadzvedl ruce svatého Sávy, před překvapenými zraky nás všech, jako by to byly ruce živého muže,“ vzpomíná na tento okamžik se všemi podrobnostmi metropolita Nazaretský.
Poté, co bylo tělo svatého Sávy převlečeno a zakončily se místní obřady ze strany latinské církve, započala se cesta návratu zpět do Svaté Země.
Archim. Sáva Savaitis
Když skleněná schrána dorazila na náměstí svatého Marka, na molu byla gondola, která ji s doprovodem odvezla do oblasti blízko letiště. Podivnou náhodou přistála před staletími tato svatá relikvie právě zde, na stejném molu, odkud nyní odjížděla.
Další podivuhodnou událostí, která zapůsobila na všechny přítomné, byly tisíce holubů na náměstí svatého Marka, kteří všichni společně, v jednom okamžiku, kdy gondola se svatou relikvií vyrazila na plavbu skrze benátské kanály, jako jedna vlna proletěli nad svatými ostatky na znamení rozloučení s důstojným hostem, který byl nyní převážen zpět do svého monastýru.
O několik let později, pokaždé, když se starec Serafím setkal s metropolitou Nazaretským Kyriakosem, připomněl mu: „Holubi, holubi“, jako připomínku, že i nerozumná zvířata se tehdy účastnila v tomto svědectví pravoslavné víry při převozu svatých ostatků z Benátek do Jeruzaléma.
Za zmínku také stojí zázrak, který vyprávěl starec Serafím o ostatcích svatého Sávy, když byly na určitou dobu uloženy v Jeruzalémě.
Nějaká pravoslavná mniška, která čekala, aby se poklonila ostatkům, pociťovala ve svém nitru silný zápas a měla pochybnosti, naplněné velkou dávkou skepticismu, ohledně toho, zda jde o skutečné ostatky pravoslavného světce, které nyní vydali latinští duchovní pravoslavným. Sama, na vlastní očima, si pak povšimla, jak svatý Sáva mírně pozvedl hlavu, otočil se k ní a pak se opět vrátil zpět do své původní polohy… Tato mniška si s hrůzou uvědomila, co se právě událo, načež byly její pochybnosti okamžitě rozptýleny a v jejím nitru zavládla radost nad pravostí svatých ostatků…
Podle níže uvedených pramenů připravil a mírně redakčně upravil Michal Dvořáček
Užitečné odkazy a použité prameny:
