Čím více se svatí snažili skrýt před světem,
tím více za nimi lidé ze světa přicházeli,
aby od nich získali poučení a útěchu!
Pravoslavné mnišství začalo hrát významnou roli zejména po skončení pronásledování Církve ze strany pohanských vládců, ačkoli probouzet se uvnitř Církve začalo již mnohem dříve.[1] Svědectví skrze krev (mučednictví) se proměnilo na svědectví skrze svědomí (askezi), a neúprosný zápas proti vášním a hříchu ve vědomí Církve proto ještě zesílil.
Mniši žijí tak, aby naplnili Pánova přikázání v souladu s Evangeliem, a díky své touze po Bohu usilují o dokonalé poznání svého duchovního stavu, aby se mohli postavit proti zlu, proti všemu, jak vysvětluje archim. Georgios, „co není v souladu s Boží vůlí“. „V tomto bodě se mnišská komunita stává vzorem i věřícím žijícím ve světě, neboť svým povoláním i životem naplňuje do důsledku evangelní výzvu k duchovní dokonalosti lidské osobnosti.“[2] Mnišství tak představuje plod asketického ideálu Církve. Tento ideál nalezl svůj výraz v hesychasmu, jenž se stal hlavním bohoslužebným a modlitebním zaměřením mnišské komunity.
Pravoslavné mnišství je snad právě proto považováno za „silnou zbraň“ a „těžkou artilerii“[3] (proti úkladům nepřítele); a také proto se mnišstvím zabývaly mnohé všeobecné sněmy, které se o něm vyjádřily jako o „božském díle“ a „plodu Ducha Svatého“[4]. Jak ve své knize Askeze v pravoslaví píše archim. Georgios: „Modlitby malé a velké schimy (mnišského postřižení) nás ujišťují o tom, že „povolání k mnišství“ není ničím jiným než pokračováním a nepřetržitou dokonalou oddaností asketickému životu, který započal každý křesťan žít okamžikem svatého křtu.“[5] Závěrem uveďme jeden ze známých výroků ctihodného Jana Klimakose, kterým dosvědčuje víru celé Církve, když říká, že „světlem mnichů jsou andělé“, a „světlem lidí jsou mniši[6]“[7].
Pokusme se nyní zodpovědět otázku, v čem mohou být mniši příkladem pro ostatní křesťany a co je hlavní náplní jejich života?
Jednou se někdo zeptal jednoho ctihodného starce: „Co má dělat mnich?“ A on odpověděl: „Dělat všechno dobré a nedělat nic zlého.“ Starci rovněž říkali, že modlitba je mnichovým zrcadlem, rozlišování je jeho neustálou prací a pokora jeho korunou.[8] Jindy starci zase pravili: „Běda člověku, jehož jméno je větší než jeho dílo.“ Také jsme mohli slyšet, že „cesta Boží je ke všemu se nutit“ či „kdo dělá násilí kvůli Bohu sám na sobě, ten se podobá vyznavačům“[9]. Pokud doplníme ještě následující výrok: „Stane-li se člověk kvůli Pánu bláznem[10], Pán ho odmění,“ pak možná začneme pochybovat nad tím, do jaké míry platí tato poučení i pro nás, a do jaké míry se vztahují pouze na mnichy?
Je zřejmé, že mezi mnichem a člověkem – křesťanem žijícím ve světě, panuje na jedné straně nepřeklenutelná hradba, na straně druhé, a to je jistým paradoxem, mnicha se světem, s jeho spolubratrem v Kristu žijícím v manželství, pojí nesmírně silné pouto, které je výrazem jednoty všech údů Církve spojených s jedinou Hlavou – s Kristem[11]. A také proto můžeme konstatovat, že vše, co se týká Pánových přikázání a jejich naplňování, týká se ve stejné míře jak mnicha, tak věřícího ve světě, pouze míra askeze a způsob, resp. pravidla života, jsou odlišné.
Svatý Jan Klimakos nás poučil o tom, že „mnich je světlem lidí“, „kdo však mnicha chválí, ten jej vydává do rukou nepřítele“. Hlavní mnišskou aktivitou má být zejména spalování vášní, „jako když oheň spaluje dříví“[12]. Spalování vášní je však také prvořadým úkolem věřícího křesťana ve světě. Jak lze vidět, mnich (díky tomu, že odložil světské starosti, které v souladu s výroky ctihodných otců „odebírají člověku veškerou hojnost a nechávají ho vyschnout“) zasvěcuje celý svůj život a celou svou energii Božímu dílu, pokání, osvícení, naplňování Pánových přikázání o lásce, kterou nemá nikdo větší než ten, který je ochoten položit život za své přátele.[13] V tomto smyslu je právě společný život mnichů v monastýru vzorem k dokonalému uplatňování principu lásky k bližnímu, která ve vzájemné oběti nachází své naplnění. A to je oním cenným „paradigmatem“, který čerpáme ze života mnišské komunity a který může inspirovat k ještě opravdovějšímu duchovnímu životu i ty z nás, kteří žijeme obtěžkáni tíhou starostí o pozemské statky, děti a povinnosti rodinné.
Důvody, které vedly mnišství k odchodu do pustiny
První vůdci sílícího mnišského hnutí, ctih. Antonín Veliký, ctih. Pachomios a další, pochopili, že pokud by zůstali ve světě, nemohli by dobře naplňovat svatá přikázání, a proto raději zvolili zcela svérázný způsob života, jenž byl založen na přísném životním rytmu, modlitbě, odpočinku, studiu Božího slova. Věhlasný znalec duchovního života ctihodný abba Dorotheos nás v této souvislosti poučuje, že mnišské hnutí se vždy usazovalo opodál od lidských příbytků, v samotě pouště či v lesích, kde se mniši soustředili na půst, bdění, modlitbu, a každý nedostatek považovali za prostor k ještě usilovnějšímu zápasu. Jedním slovem, tito mniši a mnišky v sobě ukřižovali touhu po světě. „A nejenže zachovali přikázání, ale přinesli navíc Bohu i dary.“[14] „(Kristova) Přikázání jsou určena všem křesťanům,“ jak upozorňuje abba Dorotheos, „a každý křesťan má povinnost je zachovávat; dalo by se tedy říci, že jsou jakousi „daní králi“.
Bylo by asi zbytečné uvažovat o tom, kdo by se mohl vyhnout trestu, kdyby nechtěl naplnit tuto povinnost? Ve světě však žijí i velcí a významní lidé, kteří dávají nejen daň, ale přináší (Kristu) též dary; tito lidé jsou učiněni hodnými velké úcty a velkých odměn a poct.“[15] Stejně tak i (ctihodní) otcové[16], nejenže zachovali přikázání, ale přinesli Bohu (spolu s daní) i dary. Tyto dary jsou následující: panenství a láska k chudobě.“ Ctihodní otcové (muži i ženy) přinášeli Kristu své dary a navíc byli ochotni připustit, aby se pro ně stal svět ukřižovaným. Poslyšme Pavlova slova: „(…) abych se chlubil, jedině v kříži Pána Ježíše Krista, skrze nějž jest mi svět ukřižován, a já světu.“[17] Tito ctihodní lidé se i ve své askezi snažili, aby byli i oni (vůči) světu ukřižováni.
Jaký je v tom vlastně rozdíl? Tuto sugestivní otázku si pokládá i abba Dorotheos. Jak bývá svět člověku ukřižován, a jak naopak člověk vůči světu? Abba Dorotheos tuto věc vysvětluje následovně: „Když se člověk zříká světa a stává se mnichem, opouští rodinu, jmění, zisk, obdarování od druhých a přijímání od nich nazpět, právě tehdy se mu stává svět ukřižovaným, neboť on se jej zřekl.“[18]A jak se stává, že je ukřižován člověk vůči světu? Když se osvobodí od vnějších věcí, zápasí i proti sebemenším sladkým odměnám, nebo proti samotné touze po věcech, i proti tužbám, a usiluje o umrtvení vášní. „Teprve pak bývá ukřižován světu, a stává se důstojným, aby spolu s apoštolem (Pavlem) pronesl tato slova: „Jest mi svět ukřižován, a já světu“[19].“[20] Abba Dorotheos připomíná, že nestačí pouze odejít ze světa, opustit vše velké a mocné a přijít do monastýru, a přitom se nechávat nadále ovládat vášní (třebas i k prostým věcem). „Je třeba se zcela zřeknout i hříšné touhy k jakýmkoli věcem.“[21]
Bázeň před Bohem, z níž se rodí počínající víra, je prvním stupněm při vstupu na cestu pokání, odkud také mnich svůj zápas začíná. Tento počátek je spjat s jeho odchodem ze světa, s opuštěním toho, co je mu blízké. O tomto tématu hovořil blahé paměti zesnulý starec Josif Vatopedský ze Svaté Hory Athos (+2009)[22], který dosáhl vysokého stupně askeze a poznání Božích tajemství. Jeho mysl byla neustále zaměstnávána jen božskými rozhovory, při nichž se často zmiňoval o následujících důvodech, proč je třeba kvůli mnišství odejít „ze světa“ do kláštera. „Příčinou toho, proč je nutné podniknout toto vzdálení se od světa, je přesvědčení, že z mnoha příčin je člověk ve světě sváděn k porušování Božích přikázání. Jestliže se můžeme shodnout na tom, že po (Adamově) pádu je lidská přirozenost slabá a stala se nemocnou, tak i toto její onemocnění jako každá nemoc vyžaduje abstinenci (vzdálení se) od toho všeho, co ji onu nemoc přivozuje. A v souladu s evangelní výzvou, podle níž máme „svléct starého člověka“, tedy „vášně a touhy“, je třeba přijmout podmínku vzdálení se od světa, v němž příčiny těchto tužeb a vášní přetrvávají.“[23] Cožpak Hospodin nepožadoval to stejné, když se obracel k Abramovi, kterému zaslíbil budoucí rozmnožení jeho potomků, a nepřikázal mu: „Vyjdi ze země své a z příbuznosti své, i z domu otce svého do země, kterou ti ukážu.“[24] Blažený starec Josif připomíná, že podobným starozákonním pobídnutím, které Hospodin směřoval ke svému izraelskému lidu, a které lze plně vztáhnout i na prostředí novozákonní reality, jsou jeho slova vyřčená z úst svatého proroka Izaiáše: „A proto vyjděte z jejich prostředků, a oddělte se, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu. A budu vám za otce, a vy mne budete za syny a za dcery, praví Pán Všemohoucí.“[25] „Mnich, který se takto vzdálí z prostředí, v němž převládají příčiny hříchu, se přestává podílet na vzniku nových hříchů a současně přemýšlí, jak zahladit stopy těch starých.“[26]
Závěrem můžeme konstatovat, že navzdory poměrně radikálnímu vzdálení se mnicha ze světa, jeho odchodu ze společnosti lidí do společnosti mnichů, stávalo se nezřídka, že čím více nějaký ctihodný muž usiloval skrýt se před světem, aby byl v úplné jednotě s Bohem, které by již nic nestálo v cestě, tím více se svět přibližoval k němu, tím více lidé ze světa přicházeli do pustiny a monastýrů, aby získali poučení, útěchu a pastýřské vedení. Jedním zářným příkladem za všechny budiž velký světec a „svícen Pravoslaví“, „opora Církve“ a „okrasa mnišstva“[27] – svatý Řehoř Palama. Svatý Řehoř Palama, navzdory skutečnosti, že byl mnichem a prožil dlouhé roky v ústraní (světa) – pod ochranou Přesv. Bohorodice na Svaté Hoře Athos, se vyznačoval především svou pastýřskou péčí a aktivitou.
Archim. Georgios Grigoriatský zdůrazňuje, že na základě poznání Palamova díla a jeho odkazu můžeme dnes zcela jednoznačně prohlásit, že „celé dílo svatého otce Řehoře mělo především velký význam pastýřský“[28]. Pastýřský charakter mělo i jeho poslání mnišské, na první pohled určitý paradox, díky němuž, budeme-li jej nahlížet prizmatem téměř dvoutisíciletého působení mnišského hnutí uvnitř Církve, můžeme – ve shodě s pravoslavnou tradicí – lépe pochopit fenomén hesychasmu, nesoucího mnohé duchovní plody a ovlivňujícího život věřících ve světě dodnes. Je tomu tak proto, že realita Církve, ať již uvnitř monastýru anebo v ruchu velkoměsta, vyrůstá ze stejného základu a je sjednocena v jediné tajemné a posvěcující blahodati Ducha Svatého, která má moc sjednocovat to, co je navzájem „podobné“ (anebo to, co k podobnosti směřuje). Nechť jsou tato slova výzvou pro ty, kteří, jsou-li svatí, ať se ještě více posvětí,[29] ale i pro všechny ostatní, kteří, jestliže svatosti ještě nedosáhli, ať o ni nadále horlivě usilují[30].
Michal Dvořáček
Poznámky pod čarou:
[1] Srov. СИДОРОВ, И. А.: Древнехристиянский аскетизм i зарождение монашества. Православный паломник. Москва 1998, s. 483–484.
[2] ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ.: Η άσκησις εις τήν Ορθοδοξίαν. In: Θέματα εκκλησιολογίας και ποιμαντικής. Άγιον Όρος 1999, s. 75.
[3] το ισχυρό όπλο και βαρύ πυροβολικό…
[4] ΚΟΥΓΙΟΥΜΤΖΟΓΛΟΥ, Σ. Γ.: Ευλογία Θεού το πνευματικό και κοινωνικό έργο της Ι. Επισκοπίς Κατάνγκας στο Κόνγκο. In: ΑΓΙΟΣ ΚΟΣΜΑΣ Ο ΑΙΤΩΛΟΣ, Περιοδικό Ορθόδοξου Εξωτερικής Ιεραποστολής, roč. ΚΑ, č. sv. 81, Θεσσαλονίκη 2010, s. 66.
[5] ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ.: Η άσκησις εις τήν Ορθοδοξίαν, s. 74–75.
[6] μοναχική πολιτεία
[7] ΜΕΛΕΤΙΟΣ (Ο Κατάνγκας): Η ίδρυση δύο μοναστηριών Ι. Επισκοπής Κατάνγκας. In: ΑΓΙΟΣ ΚΟΣΜΑΣ Ο ΑΙΤΩΛΟΣ, roč. ΚΑ, č. sv. 81, Θεσσαλονίκη 2010, s. 65.
[8] APOFTHEGMATA III. Výroky a příběhy pouštních otců, s. 69.
[9] Tamtéž, s. 71.
[10] Srovnej Život svatých a jurodivých Simeona a Jana Syrských. Dostupné na internetu:
[11] Ef 1,22: „A všecko a poddal pod nohy jeho, a jej dal hlavu nade všecko církvi…“
[12] APOFTHEGMATA III. Výroky a příběhy pouštních otců, s. 72.
[13] Jn 15,13: „Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátele své.“
[14] Душеполезные поучения и послания преподобного отца нашего Аввы Дорофея. Отчий дом. Москва 2000. s. 43.
[15] Tamtéž, s. 44.
[16] Abba Dorotheos hovoří obecně o mniších…
[17] Gal 6,14.
[18] Душеполезные поучения и послания преподобного отца нашего Аввы Дорофея, s. 45.
[19] Gal 6,14.
[20] Душеполезные поучения и послания преподобного отца нашего Аввы Дорофея, s. 45.
[21] Tamtéž, s. 46.
[22] Učedník ctihodného Josifa Hesychasta ze Sv. Hory Athos.
[23] Starec Josif Vatopedský: Jaký je význam mnišství (AUDIO záznam, online). [2010-05-25]. Dostupné na internetu:
[24] 1 Mjž 12,1.
[25] 2 Kor 6,17–18.
[26] Starec JOSIF VATOPEDSKÝ: Jaký je význam mnišství (AUDIO záznam, online). [2010-05-25]. Dostupné na internetu:
[27] Tropar sv. Řehoři Soluňskému. Z triodu postního a květného (online, s. 3). [2010-08-01]. Dostupné na internetu: <http://www.pravoslavi.cz/download/bohosluzby/triod-nedele-tropary-kondaky-broz.pdf>.
[28] ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ.: Ο άγιος Γρηγόριος ο Παλαμάς – διδάσκαλος της θεώσεως. Άγιον Όρος 2006, s. 71.
[29] Zj 22,11: „Kdo škodí, škoď ještě…; a kdo jest spravedlivý, ospravedlni se ještě; a (kdo je) svatý, posvěť se ještě…“
[30] 1 Pt 1,16: “Svatí buďte, neboť Já jsem svatý!“
