Starec Daniel z Katounakie (jinak též zvaný „Katounakiotský“)
Slovo úvodem
Jedním z vážných problémů dnešní doby, nazíráno prizmatem duchovního vedení lidských duší na cestě ke spáse, je stále častěji se objevující silný individualismus mezi věřícími, ale dokonce i mezi duchovními. Je to samozřejmě dáno všemi těmi konkrétními sociálními a kulturními podmínkami, které nás formují a v nichž žijeme.
Mnoho dnešních mladých lidí je dětinských (a naivních). Chtějí žít pouze pro sebe, ale nejsou připraveni brát na sebe zodpovědnost nejen za své bližní, ale ani za sebe. Ve všem převládá jejich touha mít se dobře, ke všemu přijít snadnou cestou, bez práce, bez námahy, a nepřijímat vážná životní rozhodnutí. Také proto dochází v mladých rodinách k takové míře rozvodů; manželé si nepřejí vzdát se vlastních tužeb, dokonce ani tehdy, když by měli mít na mysli vztah ke svým dětem. Dnešní mládež se zkrátka nechce obětovat, nechce dávat nic ze svého, přeje si naopak pouze přijímat od druhých. A jak se máme chovat my? Je to zdánlivě jednoduché. Máme myslet více na ostatní, a ne tolik jen sami na sebe a na svůj vlastní prospěch. Dokonce ani touha po dokonalých duchovních darech nemusí vždy vést k duchovnímu užitku. „Toužit bychom tedy měli více po pokoře a skutečném pokání, neboť v touze po „odměnách“, jakkoli krásných a duchovních, můžeme upadnout do obelstění a pýchy.“[1]
Starec Daniel Katounakiotský na dobové fotografii
V souvislosti s výčtem problémů, s nimiž se dnešní mládež a manželé potýkají, se obracíme k další osvícené osobnosti, vycházející z posvěcené tradice Svaté Hory Athos v Řecku, která více než před sto lety radila dvěma řeckým mladíkům, kteří se na ni obrátili s několika osobními dotazy. Tito chlapci totiž závažným způsobem zhřešili, sešli ze správné cesty, ale poté činili pokání. Odpověď starce Daniela z Katounakie (+1929) neztratila ani po tak dlouhé době na své autentičnosti. Starcovy rady[2] přinesly od té doby velký duchovní užitek mnoha osobám z řad pravoslavné mládeže.
Starec Daniel radil mladým lidem, za jejichž spásu se celou svou duší modlil, aby se varovali různých duchovních nástrah a klamů. Ty mohou totiž způsobit až úplné sebezničení. Dále starec učil, že: „Zlý (tj. ďábel) zpočátku představuje svůj klam jako něco dobrého, zakrývaje jej pod způsobem dobra a něčeho cituplného, do podoby jakési návnady pro mládež, kterou láká k realizaci její vlastní svobody, projevům smíchu, vtipné gestikulaci, nevázanosti a nakonec k používání a zneužívání alkoholu. Toto všechno přirozeně nemusí mít vždy přímo katastrofické následky pro svět; co je však nebezpečné, že se zde interpretuje „svoboda“ z pohledu vychytralé politiky. Mládež pak kvůli tomu, že si osvojuje některé špatné zlozvyky, svůj život naplňuje vášněmi a nakonec se stává obelstěna démony anebo lidmi, kteří se jim podobají. Tato nástraha je přitom skryta za tmavým mrakem a abstraktními zdůvodněními, které vytvářejí pocit, že se jedná jen o bezvýznamné hříchy, které postupem času odpadnou, anebo tvrdí, že těmto věcem by se měli vyhýbat pouze poustevníci a mniši v horách.“ Vždyť podle slov starce je cílem démonů zpočátku mladého člověka jen mírně podnítit k malým hříchům, ochromit jeho smysly a navádět ho k legraci, prohlížení nemravných obrázků, projevům neuctivého smíchu a pití alkoholu, z čehož se rodí všechny další vášně.Pokračovat ve čtení →
