Kdo je opravdový člověk?
Otec Simeon Kragiopoulos (†)
Ikona Krista „Spasitele duší“ (dílo Fotia Kontoglu)
Ten, kdo se rozhodne stát se opravdovým křesťanem, stát se skutečně duchovním člověkem, skutečným Božím dítětem, musí mít rozhodně na paměti, že se nejprve musí stát opravdovým člověkem. Není rozdílu mezi opravdovou lidskou bytostí a křesťanem. Žádný člověk, který je mimo tuto opravdovou osobu, není člověkem spravedlivým a celistvým. Jde o jednu a tutéž osobu.
Dále vězme, že každý člověk by měl mít na paměti to, že něco takového nedokáže tím, že člověk učiní něco sám, ze své strany, nýbrž dokáže to tím, co s ním učiní sám Bůh.
Člověk může být velmi kultivovaný, vzdělaný, zvyklý na dobré způsoby, dobré vystupování a chování, laskavost, kterou obecně kultura konec konců lidem nabízí. Člověk si může zvyknout a naučit se a získat mnoho různých věcí, ale nic z toho z něj neučiní skutečného a opravdového člověka, nic z nich z něj neučiní člověka duchovního, pravého křesťana, pravé Boží dítě.
A pokud tomu někdo nerozumí – někdo, kdo se chce stát křesťanem, kdo se chce stát duchovním člověkem – a má nějakou, byť jen malou, naději ve své znalosti, ve svou kulturu, v to, co se učí v moderní společnosti, takový člověk se nestane duchovním člověkem, nebude pravým křesťanem, nebude pravým člověkem.
To vše je samozřejmě dobré, nelze říci, že je to něco špatného. A ze všeho toho dobrého, co z těchto věcí pochází, může člověk získat dobrý užitek jak pro sebe, tak pro druhé. Ale běda, když si někdo pomyslí, že toto je duchovní život, a pomyslí si, že tyto věci z něj učiní duchovního člověka, člověka Božího. Potom již navždy zůstane mimo tuto realitu nazývanou duchovní život, nový život daný Bohem.
Rozumné evangelní panny (dílo Fotia Kontoglu)
A i když je toto všechno, co jsme výše zmínili, na jednu stranu samozřejmě dobré, na druhou stranu lze říci, že to vše brání Bohu a brání to i člověku stát se duchovní osobou, stát se opravdovým člověkem. Tyto věci mu brání v jedné zásadní věci, v žádné jiné, a sice, aby člověk vkládal naději právě v Boha.
Když člověk na sebe vezme háv kulturního a sekulárního života – v dobrém slova smyslu světského života – je poté velmi obtížné se překonat a rozhodnout se stát se duchovním člověkem.
Tedy jak řekl Pán:
„Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství! (Lk 18,24).
Ne proto, že by na penězích bylo samo o sobě něco špatného, nýbrž proto, že ten, kdo jim důvěřuje a kdo se jim odevzdává proto, aby je měl, chápe, jaký je jeho vlastní duševní a duchovní stav. A to vše mu brání, aby se stal vhodným pro Nebeské království, aby zaujal pozici, kterou musí zaujmout, aby vstoupil do Nebeského království.
A proto Pán říká:
„Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“
To stejné lze říci i zde:
„Jak těžké je pro ně vstoupit do Nebeského království, jak těžké je pro ně stát se Božími lidmi, pravými křesťany, pravými lidmi, duchovními lidmi, těmi, kdo mají všechny tyto věci!“ – jak kulturu, tak sociální rozměr a nevím co ještě dalšího.
Kristus píšící prstem do písku (dílo Fotia Kontoglu)
A proto také vzdělání je dobrá věc, mohu-li říci, podobně jako i všechny další věci, které považujeme za dobré a které samy o sobě nejsou špatné. Ale když na nich člověk lpí, když v ně člověk důvěřuje a doufá v ně a hledá v nich útěchu, tak nemůže skutečně doufat v Boží milost a nemůže skutečně očekávat Boží zásah, který z něj udělá nového člověka, opravdového člověka, duchovního člověka.
Z knihy: Otec Symeon Kragiopulos, „V poušti světa“, Panorama of Thessaloniki, 2009, s. 30.
Από το βιβλίο: π. Συμεών Κραγιοπούλου, «Μέσα στην έρημο του κόσμου», Πανόραμα Θεσσαλονίκης, 2009, σελ. 30.
