Archim. Christoforos Grigoriatský
Igumen Posvátného monastýru ctih. Řehoře
na Svaté Hoře Athos
„Důvěra v Boha přináší pokoj naší duši“
Hlas Svaté Hory v době koronaviru
(plné znění dřívějšího úryvku z homilie starce Christofora)
Část první
Drazí Bratři a Otcové,
Nade vše ostatní vyjadřujeme svou vděčnost našemu svatému Bohu za to, že nás učinil důstojné vstoupit do Šesté neděle Velkého postu a oslavit svátek Zvěstování Přesvaté Bohorodice, tento spasitelný den pro všechny lidi.
Zvěstování Přesvaté Bohorodice nám odhaluje bezbřehou Boží lásku k člověku. Velmi zřetelně zde vidíme, jak Bůh (doslova) pronásleduje člověka, aby ho zachránil (spasil). A jeho záměrem bylo stát se sám člověkem pro naši vlastní spásu. Současně je nám v tomto svátku podle svatého Mikuláše Kabasily[1] odhalován poklad, který nosila ve svém srdci Přesvatá Bohorodice, čili svou lásku, oběť, poslušnost, pokoru a především víru a důvěru v Boha. Na druhou stranu je nám zjevována také úcta, kterou chová Bůh k člověku.
Bůh nechtěl zasáhnout směrem k Přesvaté Bohorodici z pozice své moci, aniž by před tím obdržel její souhlas. A proto do té doby, než Přesvatá Bohorodice pravila: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ (Lk 1,38), Bůh stále čekal. A když se Panagie zcela oddala Bohu, tehdy se událo ono velké tajemství naší spásy, a od toho okamžiku se začíná odvíjet dílo spásy člověka prostřednictvím vtělení Boha Slova v jejím nitru.
Právě proto vyjadřujeme naší Panagii svou vděčnost. A vězme, že pokaždé, když my sami sebe vkládáme do Boží moci a říkáme: „Hle, Pane, služebník Tvůj, nechť se mi stane podle Tvého slova“, tak tehdy k nám přichází a usídluje se v nás Duch Svatý, Boží blahodať, a my se stáváme lidmi blahodatnými, naplněnými Boží milostí. Kdykoli ale přestupujeme Boží zákon, tehdy od nás Boží blahodať odchází. Panagie je v tomto ohledu naším velkým vzorem.
Lze si dobře povšimnout, že Panagie měla své nitro vždy plné pokoje a klidu. Ani tehdy, když putovala do Betléma, aby tam přivedla na svět Krista, se nermoutila, když nemohla najít místo, kde by Ho porodila, a že se musela namísto toho uchýlit do jeskyně. Je tomu tak proto, že dobře věděla, že je v Božích rukou. Měla Boha svým ochráncem. Právě proto byla vždy plná klidu, vnitřního pokoje a radosti. Podobně tomu bylo i v době, když se odebrala do Egypta. A dokonce i tehdy, když se společně vraceli do Nazaretu, panovalo v srdci naší Panagie stejné ztišení a pokoj, neboť měla plnou důvěru a víru v Boha.
A z toho důvodu také my, mniši, kteří se zasvěcujeme Bohu, musíme mít takovou důvěru a víru v Boha, jakou měla Přesvatá Bohorodice.
Letos jsme s Boží pomocí postřihli pět našich bratří na mnichy, do „velké schimy“, a při těchto obřadech jsme mohli zaslechnout jejich sliby, které mnich skládá, a sice že musí opustit vše, aby si zamiloval Boha. Ano, smysl našeho zasvěcení je zamilovat si Boha nade vše. A když se nám to podaří a budeme-li mít důvěru v Boha a naše víra a důvěra v Něj zůstane neotřesitelná – vždyť právě proto přicházíme do monastýru, neboť máme důvěru v Boha –, tehdy bude v našich nitrech navždy panovat (božský) pokoj. Ať by se v našich životech událo cokoli, bude to pro nás velké uspokojení, když nezapomeneme na to, že skrze všechny události v našich životech Bůh připravuje naši spásu. Neboť to je Boží záměr: aby spasil člověka!
Nyní, jak vidíte, máme tuto záležitost s koronavirem, kvůli kterému dnes po celém světě panuje rozruch. Musíme ale důvěřovat Bohu. Zaznívají všelijaké scénáře. Nedůvěřujte hned všemu, co slyšíte, protože lidé mají své plány. Ale Bůh má také své vlastní plány. Nade vším je Kristus. Pánem života a smrti je Kristus. Pánem dějin je Bůh; ne lidé.
Lidé mohou říkat, co chtějí, a plánovat také, co chtějí. Ale ani Amerika ani Rusko ani Čína nás nezachrání; ani nic jiného na světě. Jen Bůh nás zachrání. Nezapojujme se do těchto „ozubených kol“ lidských plánů. My se soustřeďme na to, jaké plány má Bůh. Do takových plánů se zapojme a nechme se vtáhnout do těch z nich, které po nás chce Bůh. A co od nás Bůh chce? Bůh si přeje naše pokání!
Podle svatého Barsanufia se všechny tyto zkoušky dějí kvůli našim hříchům. To se neděje náhodou. A příčinou hříchu jsou úmysly člověka. Nemáme správné úmysly a předsevzetí, nemáme správnou vůli. Protože nečiníme vůli Boží, nýbrž vůli těla, a proto Bůh mnohokrát zasahuje do dějin. Ve Starém zákoně jsme četli, že když se Židé odchýlili od Božího zákona, Bůh dovolil sousedním kmenům proti nim vojensky zasáhnout a porazit je. Když se ale obrátili zpět k Bohu, přestože jich bylo málo, začali vítězit.
Bůh námi nyní trochu otřásá, aby nás probudil. Nesmíme se dívat, co dělají ostatní, ale musíme vědět, co musíme udělat, abychom si pomohli, a také jak pomoci v řešení současné situace. Není užitečné zabývat se tím, co děláme, otcové, ale tím, co bychom měli učinit, protože Bůh nám tuto zkoušku umožňuje.
Svatá Marie Egyptská byla jedna velmi hříšná žena. Ale Bůh ji „pronásledoval“, následoval ji, aby ji v určitém okamžiku jejího života mohl pomoci.
Když (sv. Marie) přišla, aby se poklonila ctihodnému Kristovu Kříži, Bůh podnítil způsobil, aby Jeho neviditelná síla zabránila Marii ve vstupu do chrámu. Tehdy si Marie ve svém nitru uvědomila, co se děje. Přišla k sebepoznání. Co to ale znamená? Konkrétně jde o to, že Marie nezačala říkat: „Bůh je nespravedlivý. Proč mi nedovolí, abych se šla poklonit? Cožpak jsem hříšná pouze já (a nikdo ostatní)? Ostatní, kteří vchází dovnitř, nejsou zatíženi také svými hříchy? Proč Bůh dovoluje, aby vešli do chrámu ostatní, a mě to nedovoluje?“
Ne, Marie se tehdy nezačala zabývat tím, co dělají ostatní, ani nepřemítala o tom, zda je Bůh spravedlivý či nikoli, ale dobře pochopila, že to, co se stalo, stalo se kvůli jejím hříchům.
To je onen dobrý úmysl, dobrá vůle, kterou měla svatá Marie. Bůh jí dal příležitost, (jednoduše řečeno) mírně jí zatřásl, aby pochopila svou hříšnost. A když to sama pochopila, přišla „k sobě“, začala plakat, učinila hluboké pokání a rozhodla se, že opustí svět, v němž dosud žila. Obrátila se směrem k Panagii, kterou si zvolila za záruku a dohled pro její další skutky, a prosila ji, aby jí odpustila její hříchy a pomohla jí poklonit se ctihodnému Kristovu Kříži.
Poté se zcela svěřila do péče Přesvaté Bohorodice, aby jí vedla tam, kam sama Panagie určí. Vidíte, sv. Marie nešla tam, kam sama chtěla, nýbrž tam, kam ji naznačila Panagie. A my víme, že odešla na poušť, kde žila celkem 47 let, přičemž prvních 17 let prožívala velký duchovní boj (a pokušení). Na její mysl přicházely tzv. logismoi, tj. špatné a pochybovačné myšlenky, v její mysli se jí začaly vybavovat vzpomínky na dávná jídla, na písně, na hříchy, kterých se dopouštěla. Ona však nedovolila ani jedné takové myšlence, aby vešla do jejího srdce a znečistila ho, aby jakkoli porušila její vztah s Bohem, neboť dala slib, že toto všechno jednou navždy opustí.
Proč?
Neboť měla dobrou vůli (a chtění něco takového učinit), měla k tomu pevné odhodlání. A tehdy ji pomohl i sám Bůh. A spolu s Boží pomocí se to, „co je nemožné pro člověka“, stalo „možným“[2].
Každý musí, chtě nechtě, obdivovat, jak tato žena dokázala přežít na poušti tolik let. A proč? Protože si to silně sama přála, měla dobrou a pevnou vůli, a odhodlání, jak jsme již řekli. Svatá Marie navíc vedla velmi tvrdý zápas, a zápasila ze své strany velmi mocně, navzdory tomu, že se před tím dopustila tak velkých hříchů.
Ale co bylo to první a nejdůležitější? Jak vlastně započala svůj zápas?
„Vešla do sebe, poznala sebe sama.“
Neklesla na zem, jak se říká, a nezačala srovnávat svůj vlastní život s ostatními lidmi a říkat: „Vidíš (Bože), ten který (do chrámu) vchází nyní, je také velký hříšník, já ho znám. Učinil takové a takové hříchy. Proč Bůh dovoluje, aby (takový hříšník) vešel dovnitř, a mně nedovoluje, abych vstoupila?“
Svatá Marie neřekla, že Bůh je nespravedlivý.
To, co od nás Bůh vyžaduje, je, abychom se podívali předně na sebe sama. Ani naše volby ani úmysly nejsou vždy správné, protože pokud budeme mít správné úmysly, Bůh najde způsob, jak nám pomoci.
Nezapomeňte na to, otcové. Především mějte vždy na paměti to, co od nás Bůh požaduje. A to, co od nás Bůh požaduje, je navrátit se k Němu. Vraťme se tedy všichni. Nic dalšího není třeba.
Konec první části!
Připravil a přeložil Michal Dvořáček.
Poznámky pod čarou:
[1] Viz Άγ. Νικολάου Καβάσιλα. Η Θεομήτωρ, έκδ. Αποaστολικής Διακονίας, Αθήνα 1995, s. 117-161.
[2] Lk 18,26-27: „Ti, kdo to slyšeli, řekli: „Kdo tedy může být spasen?“ Odpověděl: „Nemožné u lidí je u Boha možné.“
Původní pramen:
ΧΡΙΣΤΟΦΟΡΟΥ, αρχιμ.: Η εμπιστοσύνη στον Θεό φέρνει την ανάπαυσι της ψυχής. In: Ο ΟΣΙΟΣ ΓΡΗΓΟΡΙΟΣ (ετησία έκδοσις της Ιεράς Κοινοβιακής Μονής Οσίου Γρηγορίου), Άγιον Ορος. Περίοδος Β΄, roč. 2020, č. 45., s. 69-84.
