Sám Pán nás naučí modlitbě
Svatý starec Porfýrios Kavsokalyvitský
Člověk touží po radosti a štěstí v nebi. Hledá věčnost daleko ode všech a ode všeho, hledá radost v Bohu.
Bůh je tajemství. Bůh je ticho, je nekonečný, je vším. Tíhnutí duše k nebi sdílí všichni lidé, celý svět, každý touží po něčem nebeském. Všechny bytosti, i nevědomě, se k Němu vztahují. Neustále k Němu obracejí svou mysl. Zamilujte si tedy modlitbu, rozhovor s Pánem.
Láska je vším, božská láska s Pánem, Ženichem Kristem. Buďte hodni této lásky Kristovy. Abyste nežili ve tmě, spusťte spínač modlitby, aby do vaší duše vstoupilo božské Světlo. Tam v hloubce spatříte Krista. Tam v hlubinách je Boží království. „Království Boží je uvnitř vás.“ Modlitba je možná pouze působením Ducha Svatého.
Tento Duch učí duši, jak se modlit. „Neboť zač bychom se měli modliti, jakž by náleželo, nevíme, ale ten Duch prosí za nás lkáními nevypravitelnými.” (Řím 8,26)
Nemusíme vyvíjet žádné úsilí. Obraťme se k Bohu v podobě pokorného služebníka, úpěnlivým a prosebným hlasem. Pak bude naše modlitba Bohu milá. Postavme se s úctou před Ukřižovaného a řekněme: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“ Tím je řečeno vše.
Když se lidská mysl pohne k modlitbě, okamžitě pak přichází Boží blahodať. Pak se člověk stává naplněným blahodatí a vidí vše jinýma očima. Je to všechno o lásce ke Kristu, o modlitbě, o studiu. Bereme do rukou jeden milión a krájíme ho na kousky. Snaha člověka je pak ona jedna milióntina.
Dokonce i před samotnou modlitbou musí být duše připravena skrze modlitbu. Modlitba pro modlitbu. Zaposlouchejte se do slov, kterými se kněz během božské liturgie tajně (tiše) modlí, zatímco se čte Apoštol:
„Rozsviť v srdcích našich, lidumilný Vládce, nehynoucí světlo božského poznání svého a otevři duchovní oči naše k chápání evangelních hlásání tvých; vlož v nás též bázeň přikázání blahoslavenství tvých, abychom všechny tělesné žádosti přemáhajíce, duchovní život vedli, myslíce a činíce vše, v čem máš zalíbení. Neboť tys osvícení duší i těl našich, Kriste Bože, a tobě slávu vzdáváme, s bezpočátečným Otcem tvým a nejsvětějším i blahým a oživujícím Duchem tvým, nyní i vždycky, až na věky věkův. Amen.“
Do modlitby vcházíme, aniž bychom si to uvědomovali. Musíme se předně ocitnout ve vhodném klimatu. Obracení se směrem ke Kristu, naše rozhovory, studium, zpěv, osvětlení, ba i kadidlo se stávají vhodnou atmosférou, aby se vše stalo jednoduchým, vedené „v prostotě srdce“.
Čteme-li žalmy a církevní texty z posvátných bohoslužeb s láskou, aniž bychom to vůbec tušili, stáváme se svatými. Radujeme se proto z Božích slov. Tato radost, tato posvátná bázeň je naší snahou jak snadno vstoupit do atmosféry modlitby, jak dosáhnout přípravného “zahřátí”, jak se říká. Můžeme si také připomenout krásné obrazy krajiny, kterou jsme viděli.
Toto úsilí je jemné a mírné, nekrvavé. Nezapomínejme však na to, co řekl Pán: „Beze mne nemůžete nic učinit.“ Sám Pán nás naučí modlitbě. Sami se to nenaučíme, ani nás to nenaučí nikdo jiný. Neříkejme: „Učinil jsem tolik a tolik poklon, a tak jsem si nyní zajistil (Boží) blahodať,“ nýbrž prosme, aby v nás zazářilo neporušitelné Světlo božského poznání a aby se otevřely naše duchovní oči, abychom porozuměli Jeho božským slovům. Tímto způsobem, aniž bychom si to uvědomili, budeme Boha milovat bez námahy, bez nějakého nátlaku a zápasů.
To, co je pro nás, lidi, obtížné, to je pro Boha velmi snadné.
Když nás zastíní Boží blahodať, v tu chvíli budeme cítit lásku k Bohu. Pokud si velmi zamilujeme Krista, modlitba bude pracovat sama od sebe. Kristus bude vždy v našich myslích a v našich srdcích.
připravil a přeložil Michal Dvořáček
Zdroj:
Z knihy “Život a Slova” starce Porfýria Kavsokalyvitského
Posvátný monastýr Chrysopigis, Chania 2003
