Duchovní rady Sinajských starců
Z rozhovoru se starcem Pavlem Sinajským
(† 1. března 2020)
- Jak se můžeme stát duchovní osobou a získat dary Ducha Svatého? Existuje na to nějaký recept?
- Samozřejmě – je to duchovní recept, který nám dal sám Kristus. Následovali ho apoštolové, církevní Otcové a všichni svatí. Církev ho zaznamenala do svých posvátných knih, do paterikonů, do kánonů ekumenických sněmů, do svého každodenního života. A každý může podle tohoto receptu jednat a vidět jeho účinek sám na sobě.
- Cílem pravoslavného křesťana je získání Ducha Svatého. Stát se dobrým člověkem není naším cílem, protože i mimo křesťanství existují velmi dobří lidé. Stát se duchonosným člověkem, přijmout Ducha Svatého do svého nitra, to je něco jiného. Hlavní věcí je očistit se od vášní, protože Duch Svatý nemůže vstoupit do nějakého znečištěného srdce. V pravoslaví neexistuje nacionalismus – neexistuje ani Řek, ani Žid. Důležité je, jak moc jste se osvobodili od vášní.
- Duch Svatý hledá čisté srdce a činí si v něm svůj příbytek. Takový člověk žije neustále v přítomnosti Ducha Svatého: nalézá vnitřní klid a smiřuje se nejprve s Bohem a se sebou, a pak i s ostatními. Ten, kdo má čisté srdce, nerozděluje lidi na dobré a špatné. Důležité pro něj není „skutečná realita“, ale „duchovní realita“. Doufá, že bude spasen. Nikdy nezoufá, neztrácí naději v obtížných podmínkách. Takový je člověk naplněný milostí a duchem (tj. člověk blahodatný a duchonosný…).
Nejsme přece stvořeni pro smrt.
Byli jsme stvořeni pro život věčný.
V klášterech mniši pravidelně navštěvují hřbitovy a kostnice, „aby pamatovali na smrt“.
- Jak a proč je nutné vzpomínat na smrt?
- Člověk stojí u dveří smrti ode dne svého narození. Neví, kdy pro něj tento život skončí. Někomu velmi mladému se může stát nehoda, a on či ona odchází z tohoto života. Nastoupíme do vlaku nebo do letadla a nevíme, jestli dorazíme do cíle. Nevíme, jestli budeme zítra ještě naživu. Proto je vzpomínka na smrt realitou (nezaměňujte ji s pamětí posledních časů a antikrista): Všichni skutečně stojíme na prahu smrti.
- Proč bychom tedy měli studovat, pracovat, žít?
- Vzpomínka na smrt je něčím tvůrčím. Pokud si uvědomíme, že zítra mohu zemřít a budu se muset zodpovídat za všechno, co jsem udělal, nepřinese mi to zmatek a beznaděj, ale radost, že budu žít věčně. Nebyl jsem stvořen pro tento život na zemi, ale pro jiný. Strach ze smrti mi pomáhá duchovně růst a dává mé duši mír.
- Bojíte se smrti?
- Abych byl upřímný, trochu se jí bojím. Tento strach je zcela vlastní naší přirozenosti: Nebyli jsme stvořeni pro smrt. Byli jsme stvořeni, abychom žili věčně. Tak nás stvořil Pán. Hřích nás učinil smrtelnými. Mám několik „hříšných skutků, které jsem vykonal“, a samozřejmě jsem je vyznal, učinil pokání, ale jako muž se jí bojím. Ti, kteří dosáhli nejvyššího duchovního měřítka čili svatosti, se smrti nebojí.
- Doufám, že mě smrt spojí s Kristem…
* Z článku o Archimandritu Pavlovi (Bougiourasovi; † 1. března 2020): „Nesuďte!: Život a rady vyznavače ze Sinaje“
Autor: Alexandra Nikiforova, překlad: Jesse Dominick
Zdroj:
https://orthochristian.com/129813.html
Připravil a do češtiny přeložil MD.
