„Přijď a usídliž se v nás!“
„Ach, Boží Duchu Svatý, nikdy nás neopouštěj, ani když Tě chceme, ani když Tě nechceme! Buď vždy s námi až do naší smrti a spasiž nás, abychom měli život věčný.“ (Svatý Nikolaj Velimirović)
Naše Brněnská pravoslavná církevní obec oslavila svátek Sestoupení Svatého Ducha
Přesvatý a přečistý Duch Svatý je pro nás nepostižitelný, je neviditelný, a ač na sebe někdy vzal podobu některých materiálních věcí, ve své podstatě přebývá ve Světle „nepřístupném“. Skrze Něj Bůh učinil nebe i zemi, ale také moře a vše, co je v něm… Celý náš život a život celého světa je udržován, zachováván a obnovován posvěcující silou Ducha Svatého. Je to velké tajemství, my Ho nevidíme, ale silou své víry Ho poznáváme. Bez Ducha Svatého by byla mrtvá i naše duše, zůstala by na úrovni živých stvoření, avšak ochuzených o vyšší duchovní rozměr a společenství s Bohem, které se děje díky duchovnímu osvícení a usídlení Utěšitele – Ducha Pravdy – v našich nitrech!
Jak říkal otec Jozef ve svém kázání, Kristus musel odejít, vstoupit na nebesa, poslat Apoštolům Ducha Svatého, který věčně vychází z Boha Otce, a to vše se událo proto, aby se „Blahá zvěst“ o Kristově Vzkříšení roznesla do všech končin země…
Svatí Otcové nás učí, že prostřednictvím starozákonních proroků se lidstvo vydalo na cestu k poznání pravého Boha, přičemž díky svatým Apoštolům byl na svět seslán Duch Svatý a zrozena Svatá Kristova Církev.
Všechny ty velké a významné pravdy naší víry, naší svaté Církve, která byla ostatně také zrozena působením Ducha Svatého, ale také moudrá učení svatých a bohonosných Otců, to vše je darem Ducha Svatého. Pán Ježíš Kristus svým Apoštolům přislíbil, že až přijde Duch pravdy, „uvede je do veškeré pravdy“! A to se také stalo…
„Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít.“ (Jn 16,13)
My lidé stojíme v úžasu a s bázní pozorujeme Boží zázraky, které se dějí kolem nás, tj. ty, které nám Hospodin umožní uvidět díky své milosti… A to vše se děje k posílení naší pravoslavné víry, neboť po celý náš život „svádíme“ nějaký duchovní zápas, jsme obtěžkáni starostmi, jsme naplněni bolestmi, jsme pokoušeni zlými duchy, drtí nás různá životní úskalí, ale pokud máme neustále na rtech modlitbu k Duchu Svatému, nikdy zcela neklesáme na mysli, nikdy si zcela nezoufáme, vždy si uvědomíme, že nejsme sami, že jsme členy „vyvoleného pokolení“, „svatého Božího národu“ (1 Pt 2,9), a jako takoví máme své posvátné životní poslání, kterým je život ve světle a spása naší duše! „Žijte proto jako děti světla – ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu.“ (Ef 5,9-10)
A na této cestě nás vede Duch Svatý!
„Ale vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid dobytý, abyste zvěstovali ctnosti toho, kterýž vás povolal ze tmy v předivné světlo své.“ (1 Pt 2,9)
Svatý Porfýrij Svatohorec říká, že na svatou Padesátnici (čili o Letnicích) „se Boží milost vylila nejen na Apoštoly, nýbrž i na všechny lidi, kteří byli kolem nich“. Toto vylití působilo jak na věřící, tak i na nevěřící.
A jak nám o této události vypravuje Písmo Svaté, konkrétně Skutky svatých Apoštolů?
Zatímco apoštol Petr mluvil svým vlastním jazykem, jeho jazyk se tou dobou v myslích posluchačů proměňoval.
Svatý Porfýrij dodává, že Duch Svatý „jim tajemným způsobem umožnil, aby rozuměli jeho slovům v jejich vlastním jazyce, tajně, aniž by to bylo nějak poznat“. Tyto zázraky se dějí působením Ducha Svatého.
„Například slovo „dům“ pro někoho, kdo uměl francouzsky, by znělo jako „la maison“. Byl to jistý druh prozíravosti, a díky tomu slyšeli svůj vlastní jazyk. Zvuk (slova apoštola Petra) zněl v jejích uších, ale uvnitř – pomocí Božího osvícení – byla slyšet slova v jejich vlastním jazyce.“
Církevní otcové tento výklad Letnic příliš otevřeně neodhalují, bojí se překroucení. Totéž se děje s Apokalypsou svatého Jana. Nezasvěcení nemohou pochopit význam Božího tajemství…
V Knize „Skutky svatých Apoštolů“ se píše: „I přišla na všelikou duši bázeň, a mnozí divové a zázrakové děly se skrze apoštoly.“ (Sk 2,43).
To jest strach se zmocnil každé duše. Tento „strach“ však nebyl podle svatého Porfýrije pouhým strachem. Bylo to něco jiného, něco cizího, něco nepochopitelného, něco, co nelze ani vyřknout.
„Byla to bázeň, která je naplňovala, byla to milost (tj. blahodať). Bylo to naplnění Boží milostí. O Letnicích se lidé najednou ocitli v takovém stavu zbožštění, že přestali vnímat sami sebe.“
Takže když je Boží milost zastínila, všechny je to přivedlo k „bláznovství“ – v dobrém slova smyslu, tj. oni všichni prožívali duchovní nadšení.
A proč v tento den, na svatou Padesátnici, zdobíme chrámy zelenými ratolestmi, trávou, listím, květinami a březovými větvemi stromů?
Ten důvod je dvojí, jednak historický, protože je to dávná tradice pramenící již ve Starém zákoně, a rovněž symbolický, neboť ona živá příroda, vše to zelené, co před našima očima právě květe, symbolizuje duši, která po zimním spánku rozkvétá a zelená se, protože se jí dotkla Boží milost.
Někteří vykladači těchto událostí se přiklánějí k názoru, že z historického hlediska nám tyto zelené ratolesti připomínají dřevo „Mamvrijského dubu“, kde se Abrahámovi zjevil Hospodin, tj. Nejsvětější Trojice v podobě tří Andělů. Tuto epizodu lze zahlédnout na ikonách, které se v tento svátek kladou na analoj v našich chrámech.
Kromě toho den židovských starozákonních letnic, kdy Duch Svatý sestoupil na Apoštoly, byl dnem památky 50. dne po Vyjití (Exodu) z Egypta. Padesátého dne přišli Židé na horu Sinaj, kde dal Hospodin Mojžíšovi desky zákona s Deseti přikázáními, které nám slouží jako vodítko v našem životě až dosud. A právě tehdy byl čas jara a celá Sinajská hora byla pokryta rozkvetlými květinami a zelení. Možná proto byla už dávno, ještě ve starobylé Církvi, ustanovena tradice zdobit domy a chrámy zelení – lidé si tak představovali, jako by byli znovu na hoře Sinaj spolu s Mojžíšem.
A pokud hovoříme o symbolickém aspektu této tradice, jak už bylo výše řečeno, zelené ratolesti symbolizují duši, která po zimním spánku rozkvétá a zelená se, protože se jí dotkla Boží milost. V zimě tam byly jen lysé větve, ale přišlo jaro, a tyto větve se zazelenaly a vyrašily na nich květy a listy. V našem srdci byla zima, ale pak se nás dotkla milost Ducha Svatého a naše srdce ožilo.
Větev je živá a plodící, jen když roste na stromě. Pokud je od stromu oddělena, za pár dní usychá. Totéž se děje i s naší duší: dokud se drží na stonku, na révě, na kterou je naroubována, zůstává živá a kvete. Ale pokud se od této révy oddělí, také brzy usychá.
Pán Ježíš Kristus řekl: „Já jsem vinný kmen a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně, a já v něm, ten nese ovoce mnohé; nebo beze mne nic nemůžete učiniti.“ (Jn 15,5) Pokud se duše oddělí od své révy, tj. od pramene svého duchovního života, osvícení a nazírání Boha, pak začne usychat jako větev odlomená od svého kmene.
A proto se všichni snažme být vždy sjednoceni s Bohem.
Se Svátkem svaté Padesátnice! Se svátkem Svatého Ducha a Nejsvětější Trojice!
S prázdnikom! So svjatom!
„Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém,
tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20)
Starozákonní Trojice Andreje Rubleva (1360-1430)
Zdroj ikon: Byzantine icons
Zdroj poučení: Starec Porfýrij, „Život a slova“, ed. I. M. Chrysopigis, s. 207-209 (Ἐνωμένη Ρωμιοσύνη)
připravil Michal Dvořáček
Fotogalerie:
Otec Jozef při závěrečném pomazání posvěceným olejem
Otec Jurij při závěrečném pomazání posvěceným olejem před hlavním vchodem do chrámu
