Život a duchovní dílo věhlasného řeckého pravoslavného starce Jákova Tsalikise

Ctihodný starec Jákovos (Jakub) Evvijský
(1920 – 1991)

 

památka 9. / 22. listopadu

Malý Jákovos se narodil 5. listopadu roku 1920 v Iónii (řec. Ιωνία) v Malé Asii, v pobřežní vesnici Levessos (Λεβέσσος, dnes Kayaköy), v rodině Stavrose a Theodory Tsalikisových. Rodina, ve které se narodil, byla zámožná, ale přitom velmi zbožná. Mezi příbuznými byl i archijerej, sedm jeromonachů a jeden příbuzný, který byl ctěn jako svatý. Jákovos měl osm sourozenců, do dospělosti však dožili jen tři. Jákovos se narodil v době, kdy se rozhořela Maloasijská katastrofa¹, která se velmi dotkla celé jeho rodiny.

Jeho dědeček i jeho kmotr Georgios Kremmidas a mnoho dalších příbuzných, sousedů a známých byli nejprve zajati Turky a poté zemřeli při vyčerpávajícím pěším přechodu po Turecku, kdy jako součást oddílů nucených prací byli týráni tureckými strážemi a vojáky, poblíž Niğde. Tatínek Jákova byl také spolu s ostatními muži z rodné vesnice Levessos na počátku roku 1922 zatčen a uvězněn. Po strašných utrpeních, mnohých nemocech, dlouhých přesunech a nucených pracích v dolech, v kamenolomech a na dalších místech byl nakonec převeden na stavbu nemocnice v oblasti Trapezuntu (Τραπεζούντα nyní Trabzon).

Při následné výměně obyvatelstva (jeden z bodů tzv. Lausannské smlouvy, která se týkala územního uspořádání Turecka po první světové válce z roku 1923, přičemž bod této smlouvy se týkal kolem 2 miliónů lidí) mezi Řeckem a Tureckem, se jednotliví členové rodiny dostali různými cestami do Řecka. Dvouletý Jákovos spolu se svojí babičkou, matkou, čtyřletým bratrem Georgiem a sestrou Anastasií, které bylo sotva čtyřicet dní, pluli na jedné lodi do vesnice Itea, kde vystoupili na břehu a potom šli spolu s ostatními uprchlíky pěšky až do vesnice Agios Georgios blízko Amfissi.

Tatínkovi malého Jákova se podařilo Turkům uprchnout a dostat se nakonec také do Řecka za svou rodinou. Po celou dobu si však myslel, že jeho žena a děti zemřeli a už se chystal vstoupit do nového manželství, získal však práci ve vesnici Agios Georgios, kde žila jeho žena s dětmi, a tam se znovu po mnoha letech šťastně setkali. Rodina se tak znovu spojila a na konci roku 1925 se odstěhovala do vesnice Farakla (Φαράκλα), v severní části Evvie (Evvia – Εύβοια: ostrov u pobřeží Řecka v západní části Egejského moře. Je to druhý největší ostrov Řecka po Krétě a šestý největší ostrov ve Středozemním moři.).

Od dětství byl Jákovos zdrženlivý v jídle a měl sklon k modlitbě o samotě. Často uklízel v okolí blízké kaple sv. Paraskevy a zapaloval v ní lampády. Jednou se mu v této kapli zjevila sama svatá Paraskeva a řekla mu, co se stane v příštích letech. Také se mu po modlitbě ke svatému mučedníkovi Charalambovi a k Matce Boží dostalo uzdravení, když jej před tím postihl zápal plic. Obyvatelé vesnice jej ctili jako Boží dítě a protože ve vesnici nebylo kněze, častokrát ho zvali, aby četl modlitby nad nemocnými, přičemž tyto modlitby se navzdory všemu ukázaly jako velmi účinné a pomocné.

V roce 1933 Jákovos zakončil s vyznamenáním základní školu a získal možnost pokračovat také na gymnáziu v hlavním městě Chalkis (Χαλκίδα, Χαλκίς). Jeho rodiče to však po rozvaze odmítli. Jákovos tedy dále pomáhal svému otci na stavbách a nadále pokračoval ve svém odříkavém a modlitebním způsobu života. Když jeho matka pocítila, že se blíží konec jejího života, dala mu své požehnání k mnišskému životu, o kterém mladý Jákovos už dávno uvažoval, avšak pouze s tou podmínkou, že pomůže své sestře, aby se vdala.

Když mu bylo 27 let, byl Jákovos odveden na vojenskou službu, která připadla do období vnitřního vojenského konfliktu, tzv. Řecké občanské války (Ελληνικός εμφύλιος πόλεμος), která se odehrávala v letech 1946 – 1949 v Řecku). Nejprve sloužil ve městě Volos a poté byl převeden do Pirea. Po dobu vojenské služby u sebe neustále nosil ikonu sv. mučedníka Charalamba, který mu několikrát zachránil život. Když se vrátil z vojenské služby domů, splnil přání a podmínku své matky, shromáždil dostatečné věno pro svoji sestru a nechal ji provdat.

Následně, když se mu 15. července roku 1952 zjevil ctih. David Evvijský a poté, co mu byl zjeven velkolepý monastýr zasvěcený tomuto světci, odešel Jákovos do tohoto monastýru², aby se zde stal mnichem. Tento monastýr, kdysi slavný a velmi ctěný, věřícími nazýván „monastýrem milosti“ pro modlitby ctih. Davida a zázraky, které se u jeho ostatků udály, byl však v době příchodu Jákova zcela zničen, zčásti v době 2. světové války a zčásti v období občanské války.

V listopadu téhož roku přijal Jákovos mnišský postřih a byl ustanoven ekonomem monastýru (monastýrský ekonom čili hospodář, mnišské poslušenství a hodnost; ekonom se stará o hospodářský chod celého monastýru). Tehdy byli v monastýru jen tři mniši. Kromě svého mnišského duchovního zápasu (jeho zdrženlivost v jídle byla taková, že po určitou dobu vůbec nejedl a vodu pil pouze v sobotu a v neděli, když v těchto dnech přijímal svaté dary a přijímal také antidor) započal Jákovos s velikou horlivostí a zápalem s obnovou a zvelebováním monastýru. Pracoval po celé dny, avšak nějakým podivuhodným způsobem přitom nepociťoval únavu. Opravil zchátralé budovy, založil novou zahradu, aby monastýr mohl hostit poutníky a také, aby mohl obdarovat ty, co přicházeli prosit o pomoc. Jeden ze starších mnichů neměl Jákova rád, přestože ten mu sloužil s láskou a staral se o něj v době jeho nemoci. Stejně jako dávní asketové i on musel překonávat všechna pokušení a útoky nepřítele našeho spasení. Několikráte se mu zjevil ctihodný David, jejž zbožně ctil.

18. prosince roku 1952 byl Jákovos rukopoložen na jerodiákona a druhého dne na jeromonacha. Po několika dnech dostal také písemný souhlas k tomu, aby působil jako duchovník. Následně, z důvodu nedostatku vesnického duchovenstva, mu byla přidělena nová úloha a poslušenství, a sice aby se duchovně staral také o církevní obce v blízkých vesnicích, o jejich chrámy a kaple, které také nakonec s Boží pomocí obnovil a nechal zrestaurovat.

V červnu roku 1975 se stal igumenem monastýru ctih. Davida Evvijského. Mnoho času tehdy věnoval tajině svaté zpovědi, aby mohl sloužit tomu velkému zástupu poutníků, kteří do monastýru přicházeli. Jeho duchovní děti vyprávěli, že během svaté zpovědi pociťovali jeho svatost. Jako zkušený duchovní učitel a modlitebník navrátil mnoho lidí zpět na cestu Kristovu. Na jeho přímluvy a modlitby se událo mnoho uzdravení.

Nehledě na celkovou tělesnou slabost, v mládí i ve zralých letech, měl výtečné zdraví. Po 55. roce svého života však nastal pro starce čas, kdy, jak starec sám říkával, Bůh dopustil, aby přišli mnohé a bolestivé nemoci. On sám o tom ještě hovořil takto: Satan dostal svolení, aby pokoušel mé tělo (Žid 2, 18).

Svatý Jákovos se vyznačoval obzvláštním milosrdenstvím, třeba tak, že velké obnosy, které byly darovány monastýru, rozdával potřebným. Měl rovněž dar slova a dar prozíravosti a mnozí v jeho přítomnosti cítili doslova blahou vůni, která z něj vycházela.

Skrze blahodať Boží jemu svěřenou mohl uzdravovat nemocné, vyháněl z lidí démony, poznával věci budoucí skrze dar Boží prozřetelnosti a viděl, co se děje v člověku uvnitř, říkal o ctihodném starci bratr monastýru – schiarchimandrita David (Psarakis), jeden z učedníků starce. Mohl pohlédnout na člověka a poznat vše, počínaje jménem, jaké jsou u něj hříchy, dobré skutky, těžkosti i to, co má na srdci. Člověk nestihl ani vejít do jeho kelie a starec už odpovídal na otázky, které ho znepokojovaly, tedy ještě před tím, než je vůbec stačil vyřknout. Nehledě na to na všechno, svatý starec Jákovos byl svým životem i nadále prostým a velmi pokorným člověkem, a to až do té míry, že svým zevnějškem se pramálo podobal naší představě igumena.

Starec Jákovos byl vynikající duchovník. Měl velkou lásku a vždy se obětoval pro druhé, a přestože poslední roky svého života trpěl množstvím nemocí, nikoho neodmítl a každému věnoval čas pro duchovní rozhovor. Národ, říkával bratřím, nehledá jídlo k nasycení, ani to, jak by utišil svoji žízeň, lidé hledají naši lásku. Jestliže jim tuto lásku můžeme dát, potom budeme úspěšní i na mnišském poli svého působení.

Přicházely stovky prostých lidí, aby se s ním mohli setkat, přicházeli však také patriarchové, archijerejové, duchovenstvo, mniši, ředitelé různých institucí, zaměstnanci soudů i profesoři z univerzit. Po svém odchodu z monastýru, po setkání se starcem Jákovem, zůstával u každého z nich, kdesi uvnitř, takový pocit, jakoby odcházeli z Ráje.

Byla v něm taková láska, vzpomíná schiarchimandrita David. Ona mu dávala svobodu a radost. Vedle něj jsi nepociťoval strach (1 Jn 4, 18). Starec neustále bojoval s pokušeními a těžkostmi, až do posledních vteřin svého života, a tomu také učil i nás. On říkával, abychom neustávali ani kvůli únavě ani kvůli rozčarování, když budeme stát tváří v tvář pokušením a životním těžkostem, neboť je třeba pokračovat v našem zápase až do samého konce. Říkával nám také, že to nejdůležitější pro člověka je, aby měl trpělivost a zůstával na tom místě, kam přišel. Jestliže přišel do monastýru, je třeba, aby v něm byl až do smrti, a neodcházel do žádného jiného, a z něj pak třeba do třetího, čtvrtého atd. Jestliže se někdo oženil, je třeba zůstávat v manželství a neopouštět ho, aby mohl vstoupit do nového manželství, potom do dalšího a ještě dalšího a tak dále a tak dále. Je třeba zůstávat tam, kde jsi. To je důležité proto, aby duše byla dobrá, aby se rozvíjela, aby byla úrodná. Často jsme říkali starci: Kdy již skončí všechna pokušení a těžkosti? A on odpovídal: V hrobě, až budeme v hrobě. Pán nás miluje a chrání nás od pokušení, avšak trpět a neustávat v zápase musíme až do samotné smrti, abychom v posledních vteřinách neutrpěli porážku a neprohráli všechen zápas, který vedeme (1 Tim 6, 12).

Starec dopředu věděl a znal datum svého zesnutí. Také z toho důvodu prosil jednoho jerodiákona ze Svaté Hory Athos, kterého zpovídal ráno 21. listopadu 1991, v poslední den svého pozemského života, aby ještě v monastýru chvíli zůstal a oblékl ho na pohřeb.

Starec byl pohřben na dvoře monastýru, u jižní stěny hlavního chrámu. Úcta ke starci, kterou k němu chovali věřící, se po jeho zesnutí ještě více zesílila. Věřící z Řecka, ale také i ze zahraničí jej ctili jako velikého přímluvce a svatého, přicházeli k jeho hrobu se svými prosbami a modlitbami o pomoc, a příchod věřících ke starci nijak neustával. Spíše naopak. Existují mnohá svědectví o dalších zázracích, které se udály skrze modlitby ctihodného starce Jákova.

Posvátný synod Řecké pravoslavné Církve se sborově shodl a rozhodl o připočtení svatého a svým životem proslaveného starce Jákova k zástupu svatých. Následně byly jak toto rozhodnutí, tak i požadavek místní řecké Církve předány Konstantinopolskému patriarchovi. Dne 27. listopadu roku 2017 se Posvátný synod Konstantinopolského patriarchátu, jemuž předsedal Jeho Všesvatost Bartoloměj, arcibiskup Konstantinopole, Nového Říma a ekumenický patriarcha, se usnesl a připočetl starce Jákova Evvijského k zástupu svatých Kristovy Církve. Památka ctihodného starce byla ustanovena na 22. listopadu.

Poznámky pod čarou:

¹ Maloasijská Katastrofa (řec. Μικρασιατική καταστροφή) nebo též pouze „Katastrofa“

Takto je označován konec třítisícileté řecké historie v Malé Asii a vyhnání původního řeckého pravoslavného obyvatelstva z jeho rodné vlasti. Genocida Řeků, jejich etnická čistka, byla započata Mladoturky (Mladoturky je označováno politické hnutí v osmanském Turecku, jehož počátky sahají do 70. let 19. století) v letech I. světové války (1914–1918) a vyvrcholila a byla zakončena Kemalisty (tj. stoupenci myšlenek zakladatele moderního tureckého státu Kemala Atatürka).

Po porážce řecké armády v Řecko-turecké válce (1919–1922), spojené s vyhnáním řeckého obyvatelstva z jeho původního území včetně strašných ztrát řecké armády, se začal používat slovní termín Katastrofa čili Maloasijská katastrofa. Maloasijská katastrofa je nejenom politickou, diplomatickou a vojenskou historickou událostí. Je to též historická událost, která hluboce zasáhla společnou paměť řeckého národa, vytvořila hlubokou ránu, která zůstává otevřená v řecké společnosti, zejména pro potomky této Katastrofy, až dodnes.

 ² Monastýr Svatého Proměnění Páně a ctihodného Davida

Tento monastýr se nachází na ostrově Evvia (Εύβοια), u pobřeží Řecka v západní části Egejského moře, 13 km od města Rovies, na úpatí hory Kavalaris. Byl založen kolem roku 1540 ctih. Davidem Evvijským (památka 1. / 14. listopadu), který hledal opuštěné místo k modlitbě, a takto došel až na ostrov Evvia, kde se na jednom opuštěném místě, nedaleko místa, kde se nacházela rozpadlá kaple Proměnění Páně, usadil v jeskyni.  Brzy za ním do blízkosti místa jeho duchovního zápasu a modliteb začali přicházet i ostatní věřící, kteří u něj hledali radu, poučení, modlitbu a útěchu. Přicházeli také ti, kteří směřovali na cestu mnišství, a ti potom zůstávali, aby žili spolu se starcem. Tehdy bylo rozhodnuto, že je třeba na tom místě postavit monastýr Proměnění Páně. Ctih. David se proto vypravil na cestu, na které chtěl vybrat dostatečný obnos na budoucí monastýr u zbožných křesťanů v Řecku, kteří tehdy byli pod tureckým jhem, ale také v dunajských knížectvích. Vydal se dokonce i do Ruska. Monastýr byl postaven díky námaze a modlitbám ctih. Davida nakonec zdárně postaven a nedaleko jeho místa začal vyvěrat i pramen vody, který před tím tolik scházel. Po zesnutí ctihodného Davida se monastýr stal cílem zbožných poutníků, neboť od svatých ostatků ctihodného Davida vycházela Boží blahodať a dělo se zde mnoho zázraků. To, co však nejvíce proslavilo ctihodného Davida, bylo umění a moc předat druhým žízeň po odpuštění hříchů, a proto do tohoto monastýru přicházelo mnoho věřících zejména ke svaté zpovědi. Po zesnutí ctih. Davida (okolo roku 1600) začal být monastýr nazýván “Monastýrem ctihodného Davida“. V monastýru se dodnes nacházejí svaté ostatky zakladatele monastýru, jeho epitrachil, igumenská hůl, kaditelnice a další předměty.

Roku 1638 se monastýr stal stavropigií, tj. byl přímo podřízen Konstantinopolskému patriarchovi. O tomto rozhodnutí se píše v listině, která byla vydána Konstantinopolským patriarchou Kyrilem I. Lukarisem.

V době tureckého jha se monastýr stal útočištěm obyvatelům okolních měst a vesnic, přičemž v něm měla svojí působnost i řecká tajná škola. Zachovaly se historické dokumenty, které svědčí o účasti monastýru v Řecké osvoboditelské válce v letech 1821–1829 (Ελληνική Επανάσταση). Mniši, na čele s igumenem monastýru, archimandritou Joakimem, pomáhali řeckým vojskům materiálně a také založili v monastýru nemocnici. V roce 1824 zaútočili na monastýr Turci, zabili všechny mnichy a monastýr spálili.

Po osvobození Řecka roku 1832 byl monastýr znovu obnoven. Z původních staveb zůstala jen část východního křídla s chrámem svatých Nezištníků, zdobeným freskami z 18. stol. V roce 1870 byl hlavní monastýrský chrám Proměnění Páně a ctih. Davida zničen zemětřesením. V roce 1877 byl opětovně postaven prostředky igumena Anthima (Angelise).

Na sever od monastýru, ve vzdálenosti jednoho kilometru, se nachází pramen, který vytryskl po modlitbě ctih. Davida. Voda z pramene byla v roce 1963 přivedena až k monastýru. Na jih od monastýru, ve vzdálenosti 20 km, se pak nachází jeskyně, kde ctih. David žil vždy po celý týden, zbožně se zde s dojetím a s bázní Boží modlil a kam si s sebou přinášel jen trochu antidoru a svěcené vody. Na večer v sobotu se potom vracel do monastýru, kde jej otcové vítali rozezvučenými zvony a vonným kadidlem. Na místě kelie ctih. Davida v monastýru byl postaven chrám svatého mučedníka Charalamba.

V roce 1933 byla většina monastýrských pozemků zkonfiskována Řeckou vládou k potřebám státu. Monastýru zůstalo jen několik olivových hájů a nevelkých polí. V době 2. světové války se počet mnichů velmi snížil a monastýr se dostal do havarijního stavu.

Roku 1951 byla igumenem Nikodémem (Fomasem) započata obnova monastýru; v této obnově pak pokračoval i ctih. starec Jákovos (Tsalikis), který je nazýván obnovitelem a novým „ktitorem“ (stavitelem) monastýru. Za něho byl zrestaurován hlavní monastýrský chrám, postaven nový dřevěný vyřezávaný ikonostas, schrána na svaté ostatky ctih. Davida, zvony, trapéza a ubytování pro hosty. Starec Jákovos prožil v monastýru celkem 23 let jako prostý mnich a 16 let zde vykonával povinnosti igumena, napodobuje tak život ctihodného Davida. Po zesnutí starce Jákova se místo jeho pohřbení stalo spontánním místem poutí velkého počtu věřících. A tak je tomu až dodnes.

Podle níže uvedených pramenů připravil o. Marek Malík

Použité prameny:

http://www.pravoslavie.ru/orthodoxchurches/41353.htm

https://azbyka.ru/otechnik/Zhitija_svjatykh/svjatoj-starets-blazhennyj-otets-iakov-igumen-svjashennoj-obiteli-prepodobnogo-startsa-davida/

http://sozidau.ru/publishing/own_eyes/monastyr-prepodobnogo-davida-evbeyskogo/

Monastýr ctih. Davida Evvijského:

https://www.youtube.com/channel/UC30Fx6gDtujkS9pZ4sOp22A

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..