„Hospodin je světlo mé a moje spása,
koho bych se bál?“ (Ž 27,1)
Nově kolorovaná a zcela výjimečná fotografie svatého starce Paisije držícího ikonu
sv. velkomučedníka Pantelejmona při slavnostní litanii na Svaté Hoře Athos
– Starče, může člověk uzřít Nestvořené světlo svýma přirozenýma očima?
– Až zanecháte těch marností, půjdu k vám a řeknu vám to.
– Starče, než se jich zbavíme, tak odejdete pryč… Projevte prosím svou duchovní dobročinnost!
– Tak dobře, pojďte, já vám něco řeknu…
– Když jsem byl jednou odpoledne v Katunakii, v „Kelii svatého Hypátia“ (biskupa paflagonského města Gangry), byl právě večer a já jsem konal Večerní bohoslužbu pomocí komboskini. Pak jsem vypil trochu čaje a pokračoval jsem v modlitbě. Poté jsem vykonal Povečeří a Zpěvy „Raduj se!“ (Hymnus Přesv. Bohorodici) opět s komboskini v rukou. A pak jsem se znovu modlil.
Čím víc jsem se modlil (Ježíšovu modlitbu), tím více únava mizela a já se cítil odpočatý. Uvnitř jsem se cítil tak dobře, že se mi nechtělo ani spát, pořád jsem jen opakoval slova modlitby. Kolem jedenácté hodiny v noci se moje kelie náhle naplnila sladkým, nebeským Světlem.
To „Světlo“ bylo velmi silné, ale neoslepovalo vás. Uvědomil jsem si však, že i moje oči „zesílily“, aby vůbec dokázaly vydržet toto oslnění. Zatímco jsem byl v tomto stavu, uprostřed tohoto Božského světla, ocitl jsem se v jiném světě, ve světě duchovním. Cítil jsem nevýslovnou radost a mé tělo bylo lehké, váha těla zmizela. Cítil jsem Boží blahodať, božské osvícení. Božské významy mi probleskovaly myslí jako nějaké odpovědi na mé otázky. Necítil jsem žádné obtíže, neměl jsem žádná témata, kterými bych se chtěl zabývat, ale ptal jsem se a zároveň jsem dostával odpovědi. Těmi odpověďmi byla lidská slova, ale obsahovala také teologii, protože to byly božské odpovědi. A bylo jich tolik, že kdyby je měl někdo zapsat, byl by sepsán další „Evergetinos[1]“. Tento stav trval celou noc, až do devíti hodin ráno.
Když to Světlo zmizelo, všechno se mi zdálo temné. Vyšel jsem ven a venku bylo jako v noci. „Kolik je hodin? Ještě nevyšlo Slunce?“, zeptal jsem se kolemjdoucího mnicha. Podíval se na mě a odpověděl mi otázkou: „Co jsi říkal, otče Paisiji?“
„Co jsem vlastně říkal?“, zeptal jsem se sám sebe a vešel dovnitř.
Podíval jsem se na hodiny a pak mi došlo, co se stalo. Bylo devět hodin ráno, slunce bylo vysoko a den mi připadal jako noc! Jinými slovy, zdálo se mi, že Slunce svítí jen tak-tak, jako by došlo k zatmění Slunce.
Byl jsem jako ten, kdo byl náhle vyhozen z jasného světla do tmy; tak velký byl ten rozdíl! Po tomto božském stavu jsem se ocitl v jiném, fyzickém, lidském rozpoložení a pokračoval jsem dále ve svém programu jako jindy.
Udělal jsem nějakou práci, poté jsem dokončil četní Hodinek (tj. Časů) s pomocí komboskini, a po Deváté hodince jsem si namočil trochu sucharů a pojedl jsem. Připadal jsem si jako zvíře, které se někdy škrábe, někdy se pase a jindy se zase bezcílně a nečinně prochází, a při tom si říkal: „Podívej, co děláš! Kolik let jsi takto strávil (Paisiji)?“
Odpoledne jsem cítil takové duševní nadšení, že jsem neměl ani potřebu odpočívat. Tak silný byl stav, který jsem v noci prožil.
Celý ten den jsem viděl matně; jen tolik, abych mohl konat svou práci. A bylo léto, slunce intenzivně svítilo. Následujícího dne jsem začal věci vidět už zase normálně. Dělal jsem zase své běžné věci a postupy, ale už jsem se necítil jako před tím, jako zvíře. S jakými hloupostmi trávíme čas a co v životě ztrácíme!
A proto, když vidím maličkosti, špatné či zbytečné věci, velmi se kvůli tomu trápím…
Podle: Svatý Paisij Svatohorec „O modlitbě“ (Slova V.)
Zdroj: Του Αγίου Παϊσίου Αγιορείτου
připravil Michal Dvořáček
[1] Evergetinos je rozsáhlá sbírka textů z řady dalších sbírek mnišských výroků a poučení ze známých děl sv. Jana Kassiána a Palládia až po anonymně vytvořené sbírky Apofthegmata, ale také materiály z hagiografií, menologia a dalších zdrojů.
