Člověk nikdy nemůže říci, že nemá žádný problém…
Duchovní četba a studium
-Starče, lidé, kteří začínají mít „pocit dobrého znepokojení“ (tzn. že hlouběji uvažují o tom, co se kolem nich děje), jaké knihy by měli číst, aby si pomohli?
– Ze všeho nejvíce by měli číst Evangelium, aby zjistili, co Kristus říká. Měli by se při čtení Evangelia nechat „dojmout“ a pak si přečíst i Starý zákon.
– Víte, jak to lidé mají těžké, když si nic nepřečetli a žádají vás o pomoc? Je to, jako by dítě na základní škole šlo za univerzitním profesorem a řeklo mu: „Pomozte mi“. Co by mu měl takový profesor říct? „Jedna a jedna rovná se dvě“?
Pak jsou další lidé, kteří tento zdravý pocit mírného znepokojení zcela postrádají, a ti, když přicházejí, tak mi říkají: „Já nemám žádný problém, jsem v pořádku, otče, jen jsem se zastavil, abych tě navštívil.“
Člověk nikdy nemůže říci, že nemá žádný problém.
Vždy bude něco mít.
Zápas za duchovní život nikdy nekončí. Někteří mi říkají: „Řekni nám něco duchovního.“
Jako kdyby šli do potravin a řekli: „Dejte nám nějaké potraviny.“
Pak je zmaten i hokynář v obchodě, když se na něj někdo takto obrátí.
Takoví lidé nemají nic konkrétního, o co by požádali a řekli: „Potřebuji tolik cukru, tolik rýže atd.“, ale místo toho vám řeknou: „Dej nám potraviny“.
Je to jako jít za lékárníkem a říci mu: „Dej nám léky!“, aniž byste mu předtím řekli, čím trpíte nebo jestli jste před tím šli k lékaři, a co vám na to lékař řekl.
Vidíte? A teď z toho najděte cestu ven!
Z toho je patrné, že ten, který v sobě nosí „dobré duchovní znepokojení“ (tj. dobrý pocit či užitečnou obavu o to, jak se věci mají), ten vždy pochopí, co mu chybí, a pak se to snaží najít, takže z toho má nakonec prospěch.
Já, jako začátečník, když jsem něco četl, tak jsem si to přepisoval, abych to nezapomněl, a snažil jsem se to aplikovat. Nečetl jsem, abych příjemně trávil čas. Bylo ve mně ono „dobré znepokojení“, a když jsem něčemu nerozuměl, zeptal jsem se, jak to je. Četl jsem málo, hodně jsem se při tom kontroloval a omezoval se tím, co jsem četl. „Kde jsem?“, „Co dělám?“, takto jsem se sám sebe ptal. Posadil jsem se na stoličku a uvažoval jsem. Neodložil jsem to, co jsem právě pročetl, aniž bych zpětně nezkoumal, co jsem vlastně četl.
Lidé, tím že hodně čtou, se dnes stávají jakýmisi magnetofony a zaplňují své „kazety“ nepotřebnými věcmi. Učení „bez praktikování (bez aplikace)“ je však podle Abba Izáka „zahanbujícím dědictvím“. Víte, je mnoho lidí, kteří se zajímají o sport, kteří čtou sportovní časopisy nebo noviny a při tom sedí. Jsou sice (tlustí) jako telata, ale obdivují sportovce: „Ach, ten je úžasný,“ říkají, „Výborně! Ó!“ Ani trochu se však nenamáhají, nezapotí se u toho, a proto ani nezhubnou. Stále jen čtou a čtou, přičemž u toho leží. A to jim nijak neprospívá. Zůstávají se svým „potěšením“ ze čtení.
Někteří světští lidé čtou noviny, jiní čtou romány anebo knihy dobrodružné, a další zase sledují druhé, kteří se zabývají různým sportem, a tím pak tráví čas.
Někteří, kteří čtou duchovní knihy, dělají totéž. Mohou zůstat vzhůru celou noc a vášnivě číst duchovní knihy a mít z toho určité uspokojení. Vezmou si duchovní knihu, sednou si a trochu si něco přečtou. A pak řeknou: „To mi velmi pomohlo.“ Raději by si však měli přiznat, že to dělali pro svou radost…, že tím příjemně strávili svůj čas. Neboť to nemá nic společného s (duchovním) užitkem. Ten spočívá v něčem jiném.
Někomu se může stát něco užitečným pouze tehdy, pokud porozumí tomu, co četl, když sám sebe kontroluje a snaží se přinutit k aplikaci toho, o čem před tím četl. Například tak, že se bude sám sebe ptát: „Co znamená to, o čem nyní čtu?“ „Kde se nyní duchovně nacházím.“ „Co bych měl nyní učinit?“ Vždyť čím víc se člověk učí, tím větší má zodpovědnost. Neříkám, že nemáte číst, abyste toho nevěděli víc a neměli pak zodpovědnost, protože to by byla „vypočítavost (lstivost)“. Já říkám, abyste nečetli jen a pouze kvůli tomu, abyste cítili nějaké uspokojení, zkrátka jen pro radost.
Špatné je, pokud někdo čte a má dobrou paměť; takový člověk si dokáže hodně zapamatovat, umí i hodně z toho říci nazpaměť a při tom oklamávat sám sebe, tedy myslet si, že už vše aplikuje. Vytváří tak iluzi jak pro sebe, tak pro ostatní. A proto nespoléhejte ve svých myšlenkách na to, že jste toho hodně přečetli. Obracejte svou pozornost spíše na aplikaci (přečteného). Přehnané čtení skýtá jen encyklopedické znalosti. Neříká se to tak?
– Ano, starče.
– Cílem však je, jak budu vzdělán theocentricky, tj. když umístím Boha do středa svého života. Nebudu se snažit stát se za každou cenu univerzitním profesorem, abych toho musel hodně vědět. Ale i když budu potřebovat něco z jiných znalostí, snadno se to naučím díky tomu, že získám theo-centrické vzdělání (řec. θεοκεντρικὴ μόρφωση). Rozumíte mi?
– Starče, a když je někdo rozptýlen (a ztrácí klid), je dobré se soustředit pomocí čtení?
– Ano, takový člověk by si měl něco krátkého přečíst, avšak něco velmi „silného“, aby zahřál svou duši. Takto je možné „ztlumit“ starosti a „přenést“ svou mysl do božského prostoru. Jinak jeho mysl „přeletí“ k té či oné práci, s níž trávila dříve většinu času.
Podle: Svatý Paisij Svatohorec – Slova II. „Duchovní probuzení“, str. 57.
připravil Michal Dvořáček
