Řečtí pravoslavní duchovní a jejich účast v národněosvobozeneckém boji roku 1821
Prolog knihy:
„Pravoslavné duchovenstvo při povstání“
Evangelos Lekkos
řecký pravoslavný teolog, právník a spisovatel
Mezi těmi, kdo bojovali za svobodu Řecka, vyniklo deset velkých osobností, jejichž přínos k přípravě a vedení boje byl velmi důležitý. To, co mělo těchto deset osobností společného, je jejich přináležení k duchovenstvu (řecké) Pravoslavné církve. Jinými slovy, zastávali církevní úřad jako biskupové nebo archimandritové anebo diákoni. Ztotožnili se však velmi úzce se zápasem prostého lidu, obětovali své osobní výhody, pokoj nebo životní pohodlí, a vedli zápas za zbavení se cizího tyrana charakteristického odlišným náboženstvím a vírou.
Naší motivací k jejich prezentaci bylo poukázat na některé historické pravdy, které jsou často a záměrně zneužívány.
Protože při oslavách důležitých výročí historických událostí, jako je 200 let uplynuvších od roku 1821, se stává, že nejsou vždy zdůrazněny ty klíčové prvky, které umožnily povstání a konečné vítězství.
Někteří se snaží svým čtenářům zalíbit anebo zalichotit, nebo jiné události přehánějí a jiné zase bagatelizují. Existují i tací, kteří podávají interpretace historických událostí na základě současných podmínek nebo jejich politického přesvědčení, které protagonisté roku 1821 neměli.
Co bylo ale tím hlavním, co probudilo Řeky, aby se odvážili k nerovnému boji proti Osmanské říši?
Tím hlavním byla víra v Krista, láska k vlasti, společný jazyk, slavné řecké dědictví a jejich silná kultura. Tato kolektivní paměť spojila jejich srdce a vyzbrojila jejich ruce, takže se mohli vrhnout do boje „za svatou víru Kristovu a za svobodu vlasti“.
Tato velká a nesporná pravda je vyražena v prvních řádcích řeckých Ústav, které byly odsouhlaseny národními shromážděními bojovníků za svobodu 1821 a které určovaly dočasný režim revolučního Řecka. „Ti místní lidé z řeckého území, kteří věří v Krista, jsou Řekové,“ prohlásili od prvního okamžiku.
Nebezpečí, že se bude pokračovat ve falšování historie, že bude ignorováno obětavé sebezapření bojovníků roku 1821 a celkové povstání řeckého národa proti cizímu náboženskému dobyvateli, není nepravděpodobné.
Evangelos Lekkos
(řecký pravoslavný teolog, právník a spisovatel)
Pokud k tomu dojde, bude učiněna křivda jak Pravoslavné církvi, tak jejím duchovním, kteří byli také protagonisty povstání v roce 1821. Něco takového bude potvrzeno a vyznáno také ze strany seriózních a nikoli zaslepených historiků, jakým byl např. byzantolog Steven Runciman, který prohlásil: „Církev dokázala během turecké nadvlády přežít. A jelikož Církev přežila, (řecký) národ nemohl zemřít.“ Tuto skutečnost potvrzuje také přední národní řecký historik, Konstantinos Paparrigopoulos, který prohlásil: „Národ roku 1821 byl stejný a nezměnil se ve srovnání s národem roku 1453.“ A to navzdory zběsilým snahám Turků islamizovat nebo vyhladit řecké křesťany, a to všemi různými způsoby.
Církev vedená Konstantinopolským ekumenickým patriarchátem vedla boj o záchranu řeckého národa. Zachovala pravoslavnou víru, řecký jazyk, tradici, způsoby a zvyky. Díky inteligenci církevních mužů byla přece jen ze strany tureckého dobyvatele zajištěna ta privilegia, která jim umožnila, uprostřed mnoha nebezpečí a obětí, chránit lid před vážnými následky otroctví. Kdo může popřít, že většina „učitelů národa“ a „pilířů řeckého vzdělání“ byli buď vzdělaní duchovní, nebo lidé Církve?
Velkou pravdou je také to, na co poukazují i někteří vědci, například profesor historie E. Protopsaltis a profesor Chr. Androutsos.
První napsal: Pravoslavná církev „se stala jedním z hlavních faktorů politické obnovy našeho zotročeného národa“.
Druhý: „Přijetí pravoslaví je současně identifikací s národem (helenizací), a kdo změní náboženství, změní také národnost.“
Jedná se o duchovenstvo, konkrétně o tyto osobnosti: svatého Kosmu Etolského, svatého patriarchu Řehoře Velikého (V.), kyperského arcibiskupa Kypriána, archimandritu Anthima z Gazy, metropolitu Ignátia Ungrovalašského, metropolitu Germana Paleo Patrasského, biskupa Josefa Rogosského, biskupa Izaiáše Salonského, Athanásia Diákose anebo Papaflessase. Výběr těchto deseti bojovníků nebyl snadný. Místo některých z nich by bylo možné zvolit další, stejně tak důležité osobnosti, protože duchovenstva, které během let osmanské nadvlády obětovalo své životy, bylo nespočet.
Je známo, že 11 patriarchů, více než 100 biskupů-metropolitů, nejméně 6000 kněží a mnichů a stovky nových mučedníků…, ti všichni osobně poznali a na své kůži zažili posedlost a vztek tureckého dobyvatele a svou krví zalili strom svobody. V přibližně 80 předrevolučních hnutích, která proběhla před rokem 1821, se pravoslavní duchovní ujali vedení nebo se účastnili všech těchto přípravných aktivit. Přínos Církve samozřejmě nebyl pouze v obětech lidí a v krvi prolité za svobodu. Na bojištích se projevila také pomoc ekonomického rázu, jakož i přínos vzdělanostní.
Je naší povinností připomenout při této příležitosti slova hrdiny Theodora Kolokotronise, která vyslovil při setkání se studenty střední školy pod Akropolí:
„Εμείς, παιδιά μου, πολεμήσαμε πρώτα για του Χριστού την Πίστη την αγία και μετά για της Πατρίδας την ελευθερία.“
„My jsme, mé děti, nejprve bojovali za svatou víru Kristovu a pak za svobodu vlasti.“
S osobním požehnáním autora textu připravil a přeložil Michal Dvořáček.
Zdroj:
Užitečné odkazy:
