Svátek svatého Václava slavíme 28.9./11.10.
Přenesení ostatků sv. Václava ze Staré Boleslavi do Prahy 4.3./17.3.
Svatý Václav se narodil kolem roku 907 jako prvorozený syn českého údělného knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry, která pocházela ze slovanského kmene Stodoranů. Jeho dědem byl český kníže Bořivoj a babičkou sv. Ludmila. Pokřtěn byl sv. Václav podle slovanského, tedy pravoslavného obřadu. Když chlapec dospěl k užívání rozumu, dal ho otec podle slovanského obřadu též postřihnout.
K Václavovým postřižinám – jak vypráví první staroslověnská legenda – povolal kníže Vratislav jistého biskupa Notárije s jeho duchovenstvem. V chrámu Přesvaté Bohorodice byla nejprve odsloužena sv. liturgie, poté se biskup ujal sv. Václava, postavil jej na stupeň před oltářem a požehnal slovy: „Pane Ježíši Kriste, požehnej tohoto hocha, jako jsi požehnal všechny své spravedlivé.“
Pod vedením slovanského kněze Pavla a za dozoru babičky Ludmily se začal sv. Václav učit spisovnému jazyku slovanskému. Poté jej otec poslal do Budče, aby se tam u jiného slovanského kněze Učena naučil i latinsky; jako budoucí kníže potřeboval latinu pro styk se západními německými sousedy. Sv. Václav mimoto ovládal i jazyk řecký a patřil ve své době k nejvzdělanějším panovníkům v širokém okolí.
V roce 920 zemřel Václavův otec Vratislav a v témže roce i milovaná babička Ludmila. Byla usmrcena na hradě Tetíně z popudu kněžny Drahomíry, Václavovy matky. Sv. Václavu bylo pouhých 13 let, když nastoupil na stolec svých předků. Než jinoch dospěl, vládla jeho jménem matka Drahomíra.
Jako osmnáctiletý mladík převzal sv. Václav otěže vlády do svých rukou. Měl velmi jemný smysl pro spravedlnost a cítil odpor proti dvorním intrikám. Proto se rozhodl vzdálit svou matku z knížecího dvora a určil jí na čas jako bydliště Budeč. Současně dal přenést tělesné ostatky sv. Ludmily z Tetína na Pražský hrad, kde je uložil v chrámu sv. Jiří. Brzy nato povolal svou matku zpět do Prahy.
Jako panovník byl sv. Václav vzorem křesťana. Vyznamenával se vysoce zbožným a mravným životem, horlivostí pro čest a slávu Boží, péčí o rozšíření křesťanské víry v celém národě, stavbou četných chrámů (na samotném Pražském hradě založil chrám sv. Víta), pravidelnou účastí na službách Božích a všestranným konáním skutků milosrdenství a lásky. Jeden z nejstarších a historicky cenných životopisů o něm praví, že ctil svou matku, pečoval o chudinu, nemocné a sirotky, poskytoval přístřeší a pohostinství pocestným i cizincům a nestrpěl, aby se komukoliv děla křivda. Stal se miláčkem svého národa, kterému se líbilo i to, že sv. Václav byl také osobně statečný a výborný jezdec na koni.
Nebylo mu však dopřáno dlouhé vlády. Čeští předáci, zvyklí svévoli, neradi viděli, že sv. Václav vystupuje proti jejich choutkám a nespravedlnostem. Mysleli jen na své osobní výhody a byli ve své krátkozrakosti lhostejní i k budoucnosti národa a státu. Neustávali ve svých intrikách. Sv. Václavovi namlouvali, že ho chce zabít jeho bratr Boleslav, ale i Boleslavu říkali, že Václav připravuje jeho úkladnou smrt. Václav jim nevěřil; Boleslav se však dal od našeptavačů přemluvit. Pozval Václava do Boleslavi (nynější Staré Boleslavi), kde jako údělný kníže sídlil. Sv. Václav jeho pozvání vyhověl, ačkoli byl varován. Po svaté liturgii se chtěl vrátit do Prahy. Boleslav jej však prosil, aby se u něho zdržel a zúčastnil se hostiny – má prý pro něho připraven „ještě jeden dobrý nápoj k osvěžení“. Václav přivolil. Mezitím byl znovu upozorněn, že se ho bratr pokusí zabít. Ani tehdy tomu neuvěřil a poručil vše Boží vůli.
Následujícího dne časně zrána sv. Václav vstal a podle svého zvyku šel do chrámu na jitřní. Na cestě již čekali vrazi, současně za ním vyběhl z hradu i Boleslav. Sv. Václav za sebou uslyšel kroky, a když se obrátil, spatřil Boleslava. Pozdravil ho slovy: „Buď zdráv, bratře, vzdávám ti veliké díky za hostinu, kterou jsi mně i mé družině včera připravil; oplývej statky života tohoto i budoucího, a Kristus nechť tě přijme za to ke své věčné hostině.“ (Tato slova připomínají pravoslavnou modlitbu po jídle: „Děkujeme tobě, Kriste Bože náš, že jsi nás nasytil pozemskými dary svými; nevylučuj nás ani z nebeského svého království…“) Boleslav odsekl: „Lepší ti dnes hody připravím“ a udeřil Václava mečem. Ale Václav mu vyrval meč z ruky a pravil: „Jak neobratně si počínáš, chtěje mne ranit.“ Svalil Boleslava ke svým nohám a pokračoval: „Vidíš, kterak bych tě mohl vlastní rukou potřít, ale ať jsem toho dalek, abych se potřísnil krví svého bratra.“ Pak Boleslavovi se shovívavostí vrátil meč a chtěl vejít do chrámu. Vtom přiskočili Boleslavovi skrytí pomocníci, vrhli se na Václava a probodli ho několikrát píkami a meči. K ubitému synu přispěchala mezi prvními matka Drahomíra a v hořkém zármutku padla na jeho hruď. Tělo sv. Václava bylo přeneseno do bytu kněze Krastěje; zde bylo umyto, oblečeno a připraveno k pohřbu.
Mezitím přišel z Prahy slovanský kněz Pavel, aby vykonal modlitbu nad mrtvým:
„V lůně Abrahamově, Izákově a Jákobově ať umístí Bůh jeho duši, kde všichni spravedliví odpočívají, očekávajíce vzkříšení svých těl v Kristu Ježíši, Pánu našem, jemuž sláva na věky. Amen.“
Ctihodné tělo sv. Václava bylo pohřbeno v boleslavském chrámu, jeho krev však po tři dny nechtěla vsáknout do země. Teprve třetího dne se vytratila a ke všeobecnému údivu se objevila v chrámě nad Václavovým hrobem. Svatý kníže byl zabit 28. dne měsíce září (929 nebo 935).
I po Václavově smrti prokazoval Bůh, podivuhodný ve svých svatých, skrze světcovo tělo svou milostivou přízeň a pomoc. U svatých ostatků se děly četné zázraky, především těm, kteří v bázni prosili o světcovu přímluvu.
Když bylo tři roky po Václavově smrti jeho tělo převáženo z Boleslavi na Pražský hrad, nemohli vozkové přejet přes rozvodněný potok. Vydali se tedy pro dříví, aby zhotovili most. Jakmile se vrátili k řece, s údivem zjistili, že vůz se svatým tělem stojí za potokem a není vůbec mokrý. O podivuhodném zázraku se dlouho vyprávělo v širokém okolí. Je zaznamenáno bezpočet svědectví o tom, jak byli na přímluvu sv. Václava zázračně vysvobozeni vězňové z žalářů či jak bylo nemocným navráceno zdraví. Jednou vstoupila do chrámu s ostatky sv. Václava slepá a chromá žena, padla na zem před jeho hrobem a vroucně se modlila o světcovu přímluvu. Rázem nabyla opět zraku a její ruce se uvolnily.
Svatý Václav byl brzy po svém zavraždění uctíván jako světec-mučedník. Byl násilně zabit podobně jako sv. Ludmila, jeho babička, když se stal obětí vnitřního napětí a intrik, v nichž důsledné křesťanství obou mučedníků hrálo významnou roli. Po třech letech bylo jeho tělo přeneseno z Boleslavi na pražský Hrad na podnět nešťastného bratrovraha knížete Boleslava, který se upřímně kál z hříšného činu. Translace (přenesení ostatků) se stala současně kanonizací.
Jako světce a vřelého přímluvce na nebesích ctil sv. knížete Václava jak český národ, tak národní církev, k níž se sám hlásil. Byla to církev slovanská, Církev pravoslavná, v jejímž prostředí byl napsán hned po jeho smrti životopis sv. Václava a sestaveny bohoslužby, jak pro den jeho smrti, tak později pro den přenesení jeho ostatků do Prahy. Latinská církev se se svou svatováclavskou úctou opozdila: první latinská legenda Crescente fide byla napsána až třicet let po slovanském životopisu sv. Václava. Bohoslužbami byl sv. Václav oficiálně ctěn v Pravoslavné církvi už v 10.
Tropar, hlas 3.
Svatý mučedníče, kníže Václave,
národa slovanského nebeský ochránce,
pros milostivého Boha,
aby spasil duše naše.
Úcta ke svatému knížeti se prostřednictvím pravoslavné církve rozšířila až na Rus, kde byli synové panující rodiny často křtěni jménem Václav (ve staroslověnské podobě „Vjačeslav“). Toto jméno v ruském národě zdomácnělo a je dáváno dětem až do přítomné doby. Jen životnosti a trvalosti této svatováclavské úcty na Rusi lze děkovat, že českým dějinám byly zachovány cenné staroslověnské prameny o sv. Václavu i o sv. Ludmile.
V českých zemích se svatováclavská úcta v národě udržovala, ale po příklonu k latinské církvi byly staroslověnské literární památky ničeny. V katolické církvi nechtěli ještě v první polovině 17. stol. přísní římští jezuité uznávat Václava jako svatého a prohlašovali ho za „samodělného světce“, tj. že si ho sám národ udělal svatým. Teprve papež Kliment X. v roce 1670 nařídil, aby byly do římského breviáře vloženy církevní hodinky na počest sv. Václava. Příčinou této neúcty byla skutečnost, že sv. Václav příslušel k církvi slovanské, a nikoli latinské. Často dnes slýcháme názor, že se kníže Václav orientoval latinsky a že v podobném duchu vedl i český národ. Není snad třeba zdůrazňovat, že jde o naprosté zvrácení historické pravdy.
Pravoslavní křesťané se radují, že český národ, třebas rozhodnutím svých panovníků byl přinucen přijmout latinskou církev, stále uctívá svatého Václava jako svého přímluvce u Boha a zpívá rád starobylou píseň Svatý Václave, vévodo české země. Kéž nám sv. Václav vyprosí u Boha milost a moudrost, abychom vše, co činíme, činili ke slávě Boží!
Amen.
Uveřejněno v Dobrém pastýři č. 1 (2013)
