„Holubice při svatém křtu“, „Jiskra v srdci“ a „Kostěný kříž“

Holubice

V minulosti se událo mnoho podivuhodných příhod spojených s pravoslavnou misií ve vzdáleném Kongu pod záštitou Posvátného monastýru sv. Řehoře na Svaté Hoře Athos!

Mezi duchovními a pracovníky misie v konžském Kolwezi působí i otec Lazaros. Vyniká svou velkou poslušností, pokorou a pracovitostí. Jednoho dne jsem za ním přišel a zeptal se ho:

– Otče, jak ses stal pravoslavným?

– Já jsem byl až do roku 1983 nepokřtěný. Nejprve jsem zaslechl něco o aktivitách metodistické protestantské komunity a v zásadě jsem pak docházel k nim. Poslouchal jsem jejich přednášky, ale na jejich návrh, abych přijal jejich vlastní křest, moje duše zareagovala negativně. Pak jsem šel k letničním, ale od nich jsem odešel ze stejného důvodu. Nikde moje duše nenalézala uspokojení.

Jednoho dne, když jsem procházel kolem pravoslavného chrámu, mě můj vnitřní hlas přiměl vstoupit dovnitř. Cítil jsem radost a vnitřní klid. Hlas v mém nitru mi naznačil, že „toto je Církev, kterou hledáš“.

A skutečně jsem tehdy vyhledal místního kněze.

Tehdy zde působil otec Kosmas.

Poslouchal jsem jeho katechetické lekce a po roce jsem byl spolu s dalšími bratry pokřtěn. Když jsem opustil baptisterium, viděl jsem na vlastní oči holubici letící nad hlavami nově osvícených bratří. Viděli to i další bratři.

Otec Kosmas nám vysvětlil, že holubice symbolizuje sestoupení Ducha Svatého, jak se to stalo při křtu Krista na řece Jordán.

Jiskra v srdci navždy zůstala…

-A jak jste se stal diákonem?

– Otec Kosmas mě doporučil našemu biskupovi, vladykovi Timotheovi, abych se ujal této vysoké služby v Církvi. Pamatuji si následující události. Když jsem sklonil hlavu před svatým oltářem a vladyka na mě vložil ruku a začal číst modlitbu, v mém srdci se náhle zapálil plamen svíce.

Byl jsem tehdy velmi šťastný a prosil Krista, aby tento plamen v mém nitru nikdy neuhasl. Za krátkou dobu se však začal zmenšovat. Prosil jsem Krista, aby tento plamen nikdy zcela neuhasl. Můj vnitřní hlas mě utěšoval tím, že malá jiskra navždy zůstane. Cítím, jak tato jiskra ve mně někdy roste a někdy se zmenšuje, ale stále trvá.

Kostěný křížek

Další příhoda, kterou, myslím, že lze zařadit mezi podobné (podivuhodné) události, je následující. Stalo se to jednomu profesorovi, v den jeho křtu v Pravoslavné církvi.

Když jsem byl v lednu roku 2000 spolu s dalšími třemi učiteli naší střední školy pokřtěn, dal nám otec Meletios na krk křížek. Byl z kosti a místo provázku měl prostý řemínek.

Ten řemínek se mi nelíbil, a proto jsem šel na druhý den do obchodu a koupil jsem si pozlacený řetízek. Zatímco jsem do rukou bral křížek a byl připraven si ho vložit na krk a nosit ho, najednou se křížek rozlomil na tři části.

Dva konce zůstaly v mých rukou a prostřední díl spolu s křížem spadl na podlahu. Pak jsem pochopil, že řemínek kříže byl také posvěcen, a právě proto Všedobrotivý Bůh dopustil, aby se mi tato událost přihodila a já pochopil svou chybu…

Zdroj: Προσευχή με την ευχή Του Ιησού

„Θαυμαστές ιεραποστολικές ιστορίες“ – Μοναχού Δαμασκηνού Γρηγοριάτη (Podivuhodné misionářské příběhy, mnich Damaskinos Grigoriatský)

připravil a přeložil Michal Dvořáček