„Pláči a naříkám, když myslím na smrt a vidím, jak krása, stvořena k Božímu obrazu, leží (nyní) v hrobu beztvárná, bez slávy a nemající (své původní) podoby. Ó, jak podivuhodná věc… Jaké tajemství stalo se s námi!“
S velkým zármutkem a bolestí v duši přijímáme smutnou zprávu o náhlém zesnutí hned dvou pravoslavných kněží, kteří bez ohledu na místo, kde působili, zanechali v našem srdci živou vzpomínku a současně hluboké dojetí.
Oba dva zesnuli ve stejný den, v sobotu 15. ledna 2022.
Otec archim. Eusebios Daggalas (+ 15.1.2022)
Jedním z nich byl jeromonach, otec archimandrita Eusebios, který byl členem Bratrstva strážců Božího Hrobu ve Svaté zemi, který působil jako žalmista při chrámu Svatých Konstantina a Heleny v Jeruzalémě, při Jeruzalémském patriarchátu.
otec Eusébios (vpravo)
Na tohoto otce, s nímž se dobře znal náš otec Jozef, si mnozí naši poutníci do Svaté země živě pamatují, neboť měli vždy možnost se s ním setkat v jeho skromném bytě v Jeruzalémě, kde nás srdečně přijímal a hostil vždy něčím dobrým a sladkým. Rozhovory s ním a jeho úsměv zůstanou navždy v naších vzpomínkách.
Dalším, včera náhle v Pánu zesnulým otcem, byl o. Miroslav Šantin z naší místní Pravoslavné církve.
Otec Miroslav Šantin (+ 15.1.2022)
Tento pravoslavný kněz naší místní Pravoslavné církve (Pražské eparchie) zesnul ve věku pouhých 50 let.
Otec Miroslav byl dlouholetým duchovním správcem Pravoslavné církevní obce v Roudnici nad Labem. Zůstala po něm manželka s 8 dětmi.
otec Miroslav (Šantin)
Otec Miroslav vystudoval teologii na Univerzitě Karlově a konzervatoř (operní zpěv). Byl člověkem úžasného ducha, velkého intelektu, otevřeného srdce a upřímně vroucí lásky k Bohu a lidem.
…
Doslov
Kde jinde než v Bohem inspirované posvátné knize Žalmů (90) můžeme naleznout vhodné ponaučení i pro náš dnešní zármutek.
„Prchají všechny dny našeho života, život náš je jako pavučina. Let našich bývá sedmdesát, a je-li kdo při síle, osmdesát, většina z nich práce a bolest; když pak přijde slabost, odlétáme…“
A dále prorok a král David volá k Bohu těmito slovy:
„Kéž bychom z jitra byli naplněni milosrdenstvím tvým, Hospodine, abychom se po všechny naše dny radovali a veselili, za dobu, v níž jsme byli souženi, za dny, v nichž jsme okoušeli zlého. Shlédni na služebníky své…“
Tato biblická slova naznačují, jak pomíjivý, bolestný a křehký je náš lidský život. Vždyť je jako pavučina… A většina z něj práce a bolest. Jedině Boží milosrdenství naplňuje člověka něčím podstatným, věčným a současně opravdovou radostí, „která trvá na věky“.
Kdo jiný než milosrdný nebeský Otec může zahrnout člověka skutečným slitováním, milostí a opravdovou láskou, kterých se mnohdy nám lidem, kvůli našim kamenným srdcím, nedostává.
„Když spatřuji nebesa tvá, dílo rukou tvých, měsíc a hvězdy, kteréž jsi tak upevnil, říkám: Co jest člověk, že jsi naň pamětliv, a syn člověka, že jej navštěvuješ? Nebo učinil jsi ho málo menšího andělů, slávou a ctí korunoval jsi jej. Pánem jsi ho učinil nad dílem rukou svých, všecko jsi podložil pod nohy jeho“ (Ž 8,4-8), říká svatý prorok David.
Jak velkým dílem, Božím dílem, je člověk, stvořený podle Jeho obrazu a podobenství! Jak krásný, ušlechtilý, naplněný moudrostí a Boží milostí se člověk může stát. Když ale přijde jeho čas a on odchází z tohoto života, byť věříme, že jeho duše bude věčně živá, přepadá nás zármutek a žal. Ztrácíme někoho blízkého, milovaného člověka, s nímž jsme prožili mnoho společného. V první chvíli to vypadá, jako bychom ani nedokázali připustit, že to, co se stalo, je pravda.
Ctihodný Jan Damašský v jednom svém verši, složeném na památku zesnulých, praví: „Pláči a naříkám, když myslím na smrt a vidím, jak krása, stvořena k Božímu obrazu, leží (nyní) v hrobu beztvárná, bez slávy a nemající (své původní) podoby. Ó, jak podivuhodná věc… Jaké tajemství stalo se s námi!“
Jakoby k nám i tito dva zesnulí duchovní otcové v tuto chvíli promlouvali těmito slovy, resp. jejich duše:
„Při pohledu na mne, jak ležím před vámi bez hlasu a bez dechu, zalkejte nade mnou, bratři a přátelé, příbuzní a známí. Včera ještě mluvila jsem s vámi, a pojednou přistihla mne hrozná hodina smrti. Pojďte všichni, kteří mne milujete, a rozlučte se se mnou posledním pozdravem. Nejsem již spoluúčastnicí a společnicí vaší: odcházím k Soudci, jenž nezná osobností. Sluha i Pán – oba spolu stojí před ním, král i prostý voják, boháč i ubožák jsou před ním rovni, každý podle skutků svých bude buď proslaven, anebo zahanben. Nuže, s prosbou obracím se k vám: Neustále modlete se za mne ke Kristu Bohu, abych podle hříchů svých nebyla odsouzena k mučení, ale aby popřáno mi bylo přebývati tam, kde jest světlo života.“ (stichira)
Věčná budiž jejich duší památka!
Království nebeské!
Odkazy:
