„Jděte znovu do chrámu a zvěstujte lidu ta slova života.“ (Sk 5,20)
Drazí bratři a sestry v Kristu,
Kristus vstal z mrtvých! Christos voskrése! Christos anésti!
Dnešní neděle je přirozeným pokračováním svátku Vzkříšení, přirozeným pokračováním nadpřirozené události Pánova třetího dne zmrtvýchvstání.
Navíc je tento den připomenutím osobnosti svatého Apoštola Tomáše, který byl „jeden ze dvanácti, jenž slul Didymus“ (Jn 14,5). Tento svatý Apoštol ze Dvanácti Kristových nejbližších učedníků nebyl nikým nevěřícím či chladným, naopak, byl jeho vřelým následovatelem, což víme jednak z jeho slov: „Pojďme, abychom i my zemřeli s ním“ (Jn 11,16), tak i díky jeho mučednickému skonu v daleké Indii, kam nesl „blahou zvěst“ a kde založil první místní křesťanskou obec.
Někdo takový zcela jistě nebyl vlažným ve víře. Naopak. Byl však člověkem do určité míry pochybovačným, podobně jako my všichni, neboť si chtěl být jistý, že to, čemu uvěřil, a současně ten, komu důvěřoval, je skutečný a pravdivý Bůh a člověk. „Dí jemu Tomáš: Pane, nevíme, kam jdeš. A kterak můžeme cestu věděti?“ (Jn 14,5) Právě tak se totiž kdysi na počátku ptal nikoli nevěřící, nýbrž pochybovačný Apoštol Tomáš našeho Spasitele.
Nebo si snad myslíme, že kdyby se místo svatého Apoštola Tomáše býval zpozdil někdo jiný a při prvním setkání se Vzkříšeným Pánem by osobně býval chyběl někdo jiný z Apoštolů, že by se snad také nechtěl na vlastní oči a osobně přesvědčit: „leč uzřím v rukou jeho bodení hřebů, a vpustím prst svůj v místo hřebů, a ruku svou vložím v bok jeho, nikoli neuvěřím“ (Jn 20,25)?
Otec Nikolaos (Ludovikos), známý řecký teolog a kazatel, při zamyšlení nad dnešní Tomášovou nedělí, jinak též tzv. „Antipaschou“ (místo Paschy), pravil, že je třeba, abychom podobně jako Apoštolé také my dozráli a dospěli a „nedívali se jako děti pouze na Kristovy ruce (a rány v nich), nýbrž abychom hleděli přímo do Jeho božských očí“. Nezapomeňme, že ho nemohli poznat ani jeho učedníci, kteří šli spolu s ním po Jeho Vzkříšení do Emauz, ale ani svatá Marie Magdaléna, která si zpočátku Pána spletla se zahradníkem…
Za fotografie děkujeme br. Kypriánovi!
Ani svatí Apoštolé tehdy ještě nebyli připraveni přijmout zázrak Vzkříšení, i oni byli ještě nedokonalí, nenaplnění „mocí shůry“, dokud nepřijali Ducha svatého, a proto byli bázliví a ustrašení. Také proto měli první neděli po Vzkříšení stále ještě „dveře zavřené“, a báli se „pro strach Židovský“ (Jn 20,19).
Až teprve blahodať Ducha svatého otevřela jejich duchovní zrak. Teprve poté již přestali pochybovat.
Ježíš však za svými učedníky přišel opět „po osmi dnech“ a stanul v jejich středu navzdory zavřeným dveřím, i díky svému duchovnímu tělu, a pravil „Pokoj vám“.
Podivuhodný je „Boží pokoj“, „pokoj od Hospodina“, který se usídlí v srdci člověka jako na nějakém trůnu, jak nás učí ctihodný starec Efrém Arizonský, neboť pak už není stopy „po žádném neklidu či nepokoji uvnitř lidského nitra, protože v něm vládne Boží pokoj“ (Γέροντος Εφραίμ Φιλοθεΐτου: „Η Τέχνη Της Σωτηρίας“, Τόμος Β΄). A tento Boží pokoj, který zavládl i v srdcích svatých Apoštolů, „je závdavkem Nebeského království“.
S tímto klidem v srdci, který zavládl v nitrech svatých Apoštolů, mohl také svatý Apoštol Tomáš, poté, co se mu Kristus zjevil, a on vložil do Jeho ran své prsty a osobně se přesvědčil o pravosti Kristovy osoby, říci ono známé evangelní: „Pán můj a Bůh můj.“ (Jn 20,28)
Díky svatému Apoštolu Tomášovi jsme také my přijali Ducha Božího do našich srdcí, a rovněž Tomáš, tímto Duchem svatým provázený, přinesl blahou zvěst o Vzkříšení našeho Spasitele až „na kraj země“, kam ho Jeho Mistr provázel.
A proto se radujme i my, podobně jako svatí Apoštolé, kteří – když „vidouce Pána“ (Jn 20,20) – „se zaradovali“ a přijali Ducha svatého (srov. Jn 20,21).
Neboť tato radost a tento pokoj, který přijali svatí Apoštolé, naplnil celý svět poselstvím o Vzkříšení, takže „neustále přibývalo mnoho mužů i žen, kteří uvěřili Pánu“ (Sk 5,14).
Při příležitosti Neděle Tomášovy připravil Michal Dvořáček.
