„Přesvatá Bohorodice vešla do chrámu
s radostí a slávou!“
Tropar svátku (hlas 4.)
„Dnes předzvěstuje se milostivost Boží
a ohlašuje se spása lidstva;
do chrámu Božího přichází Panna a předzvěstuje všem Krista.
K ní i my chceme volati:
Raduj se, jež splňuješ Stvořitelův řád spásy.“
H O M I L I E
PŘI PŘÍLEŽITOSTI SVÁTKU
„UVEDENÍ PŘESVATÉ BOHORODICE DO CHRÁMU“
(4.12./21.11.)
Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha!
Drazí bratři a sestry v Kristu,
Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu, jeden ze Dvanáctera velkých svátků, jejž nyní slavíme, nám v sobě odhaluje podivuhodný Boží zásah do běhu událostí tohoto světa, jehož plný význam si mnozí uvědomili až v době Narození, Ukřižování a Vzkříšení našeho Spasitele Ježíše Krista. Co nám o něm prozrazuje posvátná tradice Pravoslavné církve, v níž nám byl dochován až do dnešních dní?
Rodiče Panny Marie, spravedliví Jáchym a Anna, se jako neplodný pár obrátili k jedinému dokonalému lékaři našich těl a duší, k všemohoucímu Hospodinu, kterému dali slib. V tomto svém slibu se rozhodli zasvětit dítě, které jim Hospodin daruje, službě Bohu v Jeruzalémském chrámu. Bůh jejich modlitby skutečně vyslyšel a uzdravil jejich neplodnost, přesto že již byli pokročilého věku. Spravedlivým rodičům Jáchymovi a Anně se narodila krásná dcera, jíž dali jméno Marie, což znamení „Paní“. Když Panna Marie dosáhla tří let, rodiče se rozpomněli na svůj slib daný Bohu a začali malou Marii připravovat k jejímu novému životnímu poslání. Jak podivuhodné duchovní plody měla její služba Bohu přinést, tušil jen málokdo, s výjimkou některých starozákonních spravedlivých, jejichž hlas ovšem představoval velkou autoritu i mezi často zatvrzelým židovským národem. Jen vzpomeňme proroky Izaiáše, Ezechiela či spravedlivého Simeona Bohopříjemce, jehož proroctví o meči, jenž pronikne duši Přesvaté Bohorodice (viz Lk, 2. kap.), na sebe nenechalo dlouho čekat: jak velká bolest zasáhla tehdy Boží Matku při pohledu na utrpení jejího jediného syna, Ježíše Krista!
Vraťme se však k událostem, jež předcházely samotnému uvedení do chrámu. Za doprovodu mladých dívek, oblečených do slavnostních šatů, jež držely v rukou zapálené svíce, byla Přečistá Panna vedena svými rodiči a příbuznými do Jeruzalémského chrámu. Zde měla být vzdělávána Boží blahodatí ve víře a lásce k Hospodinu. V souladu s církevními písněmi, které lze v tento slavný den zaslechnout v našich chrámech, byla Přesvatá Bohorodice „tříletá tělesně“, avšak „zralá duchovně“. Ač byla ještě „tělesně mladá“, byla již „dokonalá ve své duši“.
Panna Marie již tehdy pohlížela na Boží chrám jako na rajský příbytek, příbytek Boží slávy, jako na vytoužené útočiště, jehož si žádala její duše více než příbytku svých rodičů. Proto také vešla do chrámu s radostí a slávou. Přesvatá Panna byla postavena na první schod a k údivu všech, jsouce okřídlena duchem lásky k Bohu, vyšla bez pomoci ostatních všech patnáct schodů až k chrámovým dveřím. Boží andělé jí tehdy neviditelně obklopovali. A Zachariáš, otec ještě nenarozeného sv. Jana Křtitele, jenž měl tehdy službu při chrámu, a který jako jediný mohl vejít – jen jedenkrát v roce – do Velesvatyně, malou Marii přivítal s velkým nadšením. A naplněn tajemnou bázní, již v této zvláštní chvíli pocítil, požehnal děvčátku a zavedl jej do nejposvátnějšího prostoru Jeruzalémského chrámu. To překvapilo nejen všechny přítomné, ale dokonce i anděle, kteří „vidouce uvedení Přečisté Panny, podivili se, když Marie vešla ve slávě do Velesvatyně“. Svatí Jáchym a Anna zanechali svoji dceru v chrámě, vrátili se domů a radovali se, velebíce Boha, jenž naplnil jejich život radostí.
Svatá Panna, která v Jeruzalémském chrámě dlela mnoho let, trávila svůj čas střídavě modlitbou, čtením Svatého Písma a přemýšlením o Bohu. Vše, cokoli činila, činila s velkou láskou, kterou rozdávala všem ve svém okolí. Všichni ji proto milovali a měli ji za svůj vzor, ač byla ještě dítětem. Nejraději pomáhala svým starším sestrám s výrobou kněžských a bohoslužebných rouch. Kromě toho plnila i další bohulibé činnosti, v nichž vynikala svou oddaností Bohu a lidem nad ostatní. Chudým, kteří přicházeli do chrámu, dávala často i celý svůj pokrm, sama „byla sycena chlebem z nebes, jenž jí přinášeli andělé, kteří s ní besedovali“.
Jak ubíhal život v chrámě, naplněný zdrženlivostí, postem a pokorou, navykla si Přesvatá Bohorodice trávit všechen svůj čas nejen skutky zbožnosti, ale dokázala především neustále přemýšlet o Bohu, byla zcela ponořena v modlitbě, a tak se nacházela celým svým tělem i duší, myslí i svým přáním v blízké přítomnosti vševědoucího Hospodina. Ve svém nitru neustále pěstovala živou, silnou víru v Boží slovo, plamennou lásku k Hospodinu a k bližním, ba ke každému živému stvoření. Stala se vzorem oddanosti Boží vůli, pravé mírnosti, nepopsatelné trpělivosti a poslušnosti. Svatý Jan Damašský, když mluví o Bohorodici a o čase, jejž strávila v Jeruzalémském chrámě, nás poučuje o tom, že jak Přesv. Bohorodice prospívala v moudrosti a blahodati, „svými vysokými duchovními vlastnostmi předčila všechny své vrstevníky a představovala ve své osobě“, jak dodává, „obraz nejdokonalejšího a nejčistšího života ve srovnání s ostatními“.
Ruku v ruce s tělesným dospíváním, jež se vyvíjelo v souladu s přirozenými zákony přírody, rostl též její duchovní zápas – asketický způsob života. S láskou k práci se zintenzivňovala i její modlitba a přemítání o Bohu a přibývalo darů Ducha Svatého. Ve své touze vyrovnat se svým nebeským ochráncům, jimiž byli andělé, kteří s ní často rozprávěli, rozhodla se pevně Přesv. Bohorodice, že navždy zůstane pannou. Ona byla prvním výhonkem starozákonního panenství, neboť předtím ještě žádná jiná žena nezůstala poté, co skončila její několikaletá chrámová služba, i nadále v naprosté tělesné i duševní čistotě. Přesv. Bohorodice se sama rozhodla stát Boží nevěstou a dala přednost panenství před manželstvím.
Když končila doba jejího pobytu v chrámu, a když jí bylo jedenáct let, řekla o svém přání přednímu z kněží. Ten ji pozorně vyslechl a vida čistotu jejího života a pevnou odhodlanost, zasnoubil ji jejímu příbuznému, spravedlivému Josefovi, jenž byl tehdy již osmdesátiletým starcem, aby ji chránil. Oba dva se spolu s dalšími členy Josefovy rodiny vypravili do Nazareta, kde měl Josef svůj dům. Po celý zbytek života byla Přesv. Bohorodice, jak o tom svědčí sv. Ambrož Mediolánský, „sama svým nejlepším strážcem, neboť druzí chránili jen její tělo, svou mravnost však chránila ona sama“. Svatá Církev zve v tento slavný den všechny věrné, aby pospíšili a vzdali chválu té, jež je „nad cherubíny ctěnější a nad serafíny slavnější“, a nazývá Přesv. Bohorodici „Přečistou Pannou“, „zvěstováním proroků, slávou apoštolů, pochvalou mučedníků a obnovením všech, kteří žijí na zemi“. Současně nás svatá Kristova Církev ústy svých pastýřů vyzývá, abychom po vzoru svatých rodičů Jáchyma a Anny nezapomínali na povinnosti, jež máme ke svým dětem: co možná nejčastěji je přivádět do chrámu, učit je řádnému dětskému modlitebnímu pravidlu, jak doma, tak v chrámě, a probouzet a posilovat v nich ducha pravé zbožnosti a bázně Boží…
Samotný původ dnešního svátku nelze dnes s přesností určit, avšak odkazy na tento velký církevní svátek lze nalézt v besedách známých církevních učitelů, mezi nimiž již ve 4. stol zářil svou moudrostí sv. Řehoř Nysský. Později v 9. stol. sestavil sv. Řehoř Nikomedijský jednotlivé stichiry k tomuto svátku, jež se v tento den pějí až dodnes.
Otázka tělesné a zejména pak duševní (duchovní) čistoty patří k základním charakteristikám křesťanského života. Jde jistě o ideál, ale ti, kteří se rozhodli následovat svého Spasitele, spatřují a přijímají tento ideál právě z perspektivy svého božského Učitele, jeho osobnosti, jež se stala tím největším duchovním vzorem.
O významu duchovní obnovy člověka učili již mnozí starověcí spisovatelé (např. Sokrates), kteří se v mnohém přiblížili k chápání křesťanského způsobu života a víry. I mezi Izraelity byli tací, kteří se zříkali světského způsobu života a odcházeli do ústraní, kde se věnovali modlitbě, rozjímání a očekávání příchodu zaslíbeného Mesiáše. Byli jimi nejen proroci, ale zejména některé židovské sekty, jako např. Nazorejci (sv. Jan Křtitel), Esséni či Therapeuti (viz Kumrán u Mrtvého moře), které se svým životem blížily prvním křesťanským mnišským komunitám, které však krátce po zničení Jeruzalémského chrámu spolu se saduceji ze života Izraele zcela vymizely.
Přesv. Bohorodice pocházela ze židovského národa a respektovala jeho tradice. Jako jediný potomek ctihodných Jáchyma a Anny byla i ona zasvěcena životu v Jeruzalémském chrámu, jako nejdrahocennější dar Bohu. Hospodinu náleží obětovat (zasvěcovat) v našem životě jen to nejlepší. Existuje snad větší dar rodičů než jejich jednorozené dítě? I dnes existují rodiče, kteří nepovažují za ztrátu, když své dítě později obětují ke službě Bohu, neboť vědí, že Hospodin požehná každému, kdo jako Ábel přinese Hospodinu nejen to nejlepší, ale rovněž z pohnutek čistého svědomí a lásky.
Přesv. Bohorodice pohlížela na Boží chrám jako „na rajský příbytek, příbytek Boží slávy, jako na vytoužené útočiště, jehož si žádala její duše více než příbytku svých rodičů… Proto také vešla do chrámu s radostí a slávou!“ Je skutečně obtížné představit si někoho, kdo se dokáže v takto malém věku radovat z něčeho, co vyžaduje z našeho dnešního pohledu, tolik odtrženého od historických reálií a života tehdejší doby, bezmeznou oddanost, ale navíc provázenou radostným odhodláním. Není proto příliš překvapivé, že život Přesv. Bohorodice byl pro mnohé křesťanské dívky (a nejen dívky) natolik světlým vzorem, že si žádaly zachovat pro svého nebeského Ženicha (Krista) své tělo i duši neposkvrněné. Opouštěly kvůli tomu nikoli svět, ale jeho hříšné skutky, hříšné myšlení, a dávaly často přednost mučednické smrti před sliby o získání rozmanitého pozemského bohatství (sv. Barbora, Irena či Kateřina). Všechny tyto panny a panicové nalezli, slovy evangelia, vzácnou perlu, pro kterou prodali všechno své jmění, aby ji mohli získat.
Všichni asi tušíme, že ideál pravoslavného mnišství není určen bezpodmínečně pro všechny, neboť své požehnání má rovněž život v manželství, které požehnal sám Hospodin v Ráji a později i Pán Ježíš Kristus v Káni Galilejské. Přesv. Bohorodice však ve svém životě spojila oba tyto ideály, ač počala z Ducha Svatého bez účasti muže, žila v rodinném kruhu se svým pěstounem, starcem Josefem, a jeho dětmi z prvního jeho manželství. Nesla všechna rodinná břemena a plnila všechny rodinné povinnosti, a přesto byla právem a zaslouženě ozdobena epitetem „vždyckypanna (csl. prisnoděva)“; své panenství zachovala při početí Spasitele, Jeho narození, ale i ve zbylém svém pozemském životě.
Postavení a osobnost Přesv. Bohorodice je v našich dějinách bezesporu výsadní. Nesmíme však zapomínat na to, že vysoké duchovní dary, kterými Pannu Marii Hospodin obdařil, získala ona díky svým ctnostem a nikoli automaticky. Získala sice už za života slávu, jíž byly osvíceny i andělské zástupy (viz sv. Řehoř Palama), ale tuto svou slávu nikterak nedávala na odiv. Ano, Přesv. Bohorodice byla tou, jež „ve svém lůně počala bezpočátečného Boha“ a „jejíž nitro bylo prostrannější nad nebesa“, ale zůstala prostou ženou, ztělesněnou pokorou a vzorem duchovní čistoty, kterou obdivovali všichni, kteří měli tu čest se s Bohorodicí osobně setkat.
Chtějme se jí proto vyrovnat i my a volejme: „Raduj se, Přesvatá, jež splňuješ Stvořitelův řád spásy!“
připravil Michal Dvořáček
Užitečné odkazy:
