Papa-Kosma Grigoriatský,
oddaný misionář, který zanechal své tělo i duši
na africkém kontinentě
28. ledna 2019 uplyne 30. let od tragického smrti jednoho z nejvýznamnějších misionářů v Africe
Slovo úvodem
Připomeňme si tímto nepatrným příspěvkem památku důstojného a obdivuhodného otce a bratra, člena svaté Pravoslavné církve a velkého misionáře v Kongu, otce Kosmy Grigoriatského (Aslanidise), jehož světlo zapadlo dne 28. ledna roku 1989 v této sténající africké zemi, aby však následně vzešlo v nevečerním dni Nebeského království…
Jeho novými následovníky se stali otcové Kyrill a Meletios Grigoriatští ze Svaté Hory Athos v Řecku a vedle nich mnozí další, kteří přicházejí, aby pokračovali v díle započatém před několika desetiletími jinými velkými misionáři, kteří následovali našeho Pána, aby získali to, co zahynulo, pro nebeské království.
Věčná památka!
Poznámka překladatele:
O osobnosti velkého misionáře v africkém Kongu, o otci Kosmovi Grigoriatském, jsem poprvé zaslechl při svých prvních poutích na Svatou Horu Athos v Řecku, ale také z různých publikací a knih vydaných Monastýrem sv. Řehoře, jakož i z rozhovorů s místními mnichy. Dostalo se mi také velké cti, že jsem mohl osobně poznat pana Georgia Aslanidise, bratra misionáře Kosmy, který v Soluni založil a již desetiletí vede Pravoslavnou misii „Svatého Kosmy Etolského“. Misijní aktivita, podporovaná hojně právě Monastýrem sv. Řehoře, a iniciovaná jeho bývalým představeným a igumenem – starcem Georgiem (Kapsanisem), nadále pokračuje zejména díky neúnavné práci mnoha zapálených misionářů, kteří dodnes kráčejí po stopách papa-Kosmy Grigoriatského a nesou dále pochodeň svaté pravoslavné víry, kterou po desítkách a stovkách přijímají domorodí obyvatelé této zkoušené a zraněné africké země, pro niž také zazářilo „Světlo Kristovo“!
V níže přeloženém textu je záznam vyprávění a zkušeností současného metropolity katangského Meletia:
Mají ho ve svých srdcích jako svého svatého
S Boží milostí se naplňuje třicet let mé služby strávených na duchovní nivě země Kongo, během nichž jsem byl učiněn hodným zakusit hojnost darů a milosti našeho Pána a Boha. Je nemožné vyjmenovat ve stručnosti všechny plody a požehnání, které mi udělil Pán vinice v této Bohem spasené eparchii po nečekaném úmrtí martyra a svatého misionáře otce (papa-)Kosmy Grigoriatského, jehož jsem v jeho stopách následoval na základě pobídky mého starce a igumena Monastýru sv. Řehoře – otce Georgia (Kapsanise).
Otce (papa) Kosmu, jak je všeobecně známo, doporučil našemu bratrstvu sám svatý starec Paisij. Naše bratrstvo přijalo bratra Jannise Aslanidise v prosinci roku 1977. Nejprve jsem ho vůbec neznal, ani mezi námi nebyl nějaký zvláštní mnišský vztah, protože on pracoval jako misionář v Kolwezi v tehdejším Zairu (tj. v dnešním Kongu). Lépe jsme se poznali až později, v létě roku 1988, těsně před jeho skonem, když přijel naposledy do našeho monastýru, aby si zde alespoň trochu oddechl. Vzpomínám si dobře, jak náš starec (Georgios) svolával odpoledne o některých nedělích malé shromáždění na náš místní hřbitov. A při jedné z těchto událostí nám papa-Kosmas vyprávěl o svém misijním díle a rozličných jeho těžkostech. Po skončení tohoto shromáždění k nám starec Georgios promluvil a pravil:
„Viděli jste, otcové, jaké podivuhodné věci prožíváme díky papa-Kosmovi? Zdá se, že jsme postoupili správně, když jsme poslechli starce Paisije a přijali jsme (Jannise), když nám ho sem tehdy přivedl papa-Spyridon z Nového Skýtu. Vskutku, vše se událo z Boží milosti, i to, jak poměrně rychle jsme postřihli mladého Jannise na mnicha a vykonali chirotonii (vysvěcení na kněze). A vidíte, jaké velké dílo nyní koná! Nemějte žádné pochybnosti, neboť se jistě nacházíme na správné cestě a učinili jsme dobrou věc, že jsme dovolili, aby (Jannis) odešel do Afriky.“
Jednou ráno se papa-Kosma objevil v blízkosti mé kelie, a když procházel kolem, nahlédl dovnitř a s jakousi až radostí a dobrou náladou mi řekl: „Pojď, papa-Meletie, a zazpívej mi „Jest vpravdě důstojno!“ Já jsem se tomu tehdy snažil vyhnout, neboť papa-Kosma nechtěl pouze, abych mu zazpíval, ale aby mě rovněž natočil na video, aby to později ukázal domorodým bratřím na Misijní základně (v Kongu).
Vybavuji si velmi živě tehdejší náš rozhovor, který se udál:
„Papa-Kosmo, nemám dobrý hlas.“
„Cožpak nemůžeš kvůli mně trochu zazpívat?“
„A na co ti to bude, co s tím chceš dělat?“
„Chci to ukázat dětem (v Africe), aby si to mohly poslechnout.“
A tak jsem mu vyhověl a zazpíval jsem jednou „Jest vpravdě důstojno“ (hlasem 1.). Když jsem dozpíval, papa-Kosma se nečekaně vrátil a řekl mi:
„Ty budeš mým následovníkem.“
Jeho slova mě skutečně zaskočila, a proto jsem se ho zeptal.
„A ty půjdeš kam?“
„Já, já už teď stárnu,“ odpověděl mi tehdy.
Přemýšlel jsem drahnou chvíli ve svém nitru, o čem to papa-Kosma vlastně hovoří, co mám já společného s Afrikou. Nakonec jsem mu řekl:
„Papa-Kosmo, jaký následovník? Co mám já společného s misijní činností? Já se budu modlit za tebe tady a pronášet modlitby s pomocí komboskini!
A opravdu, vzpomínám si na to, jak jsem vždy v brzké ranní době vstával a modlil jsem se pomocí komboskini, dříve než jsem vešel do chrámu a než začala bohoslužba, aby Bůh osvítil také papa-Kosmu a všechny místní křesťany – katechumeny, které čekaly různé protivenství a zkoušky.
Celý tento rozhovor jsem si vybavil teprve tehdy, až jsem dorazil dva měsíce po smrti papa-Kosmy na misijní základnu do Konga. Při jednom shromáždění s místními věřícími v Kolwezi jsme sledovali krátký video-dokument, který natočil papa-Kosma, a v něm jsem vystupoval i já, jak zpívám „Jest vpravdě důstojno“. A tehdy někteří z přítomných Kolwézanů zvolali: „Otče (Meletie), papa-Kosma nám tehdy řekl, že ten, koho vidíme (na videu), za námi přijde, až on sám odejde. Ten, kterého vidíte (zpívat), přijde po mne jako můj následovník!“
To je přece neuvěřitelně podivuhodná příhoda, když vezmeme v úvahu dobu, kdy se udála. Papa-Kosma tehdy hovořil o svém pokračovateli, jako by přesně věděl, že již brzy odejde z tohoto života. Jako by tehdy předpověděl svou smrt.
Existuje však ještě jedna, neméně podivuhodná událost, která stojí rovněž za zmínku, kterou jsem si uvědomil daleko později, po letech strávených ve zkouškách při mém misijním poslání. Dva dny před smrtí papa-Kosmy, když jsem konal své osobní pravidlo (viz mnišské modlitební pravidlo s komboskini), asi půl hodiny před tím, než jsem odešel do chrámu, jsem zaslechl velmi hlasitý hlas, který mne vpravdě dojal:
„Kdy pojedeš do Zairu?“ A pak za mne odpověděl můj „logismos“ (většinou jde o pokoušivou myšlenku): „Hned, až zemře papa-Kosma!“ To se stalo dvakrát po sobě. Poprvé jsem tomu nevěnoval pozornost. Podruhé jsem se ale značně vystrašil a okamžitě jsem vstal z postele. Pak jsem si znovu sedl na postel a prstem jsem naznačil, v negativním výrazu, že „Nikdy!“ A můj vnitřní hlas dodal: „Že by měl papa-Kosma zemřít, abych já odjel do Zairu?“ „Proč?“ „Z jakého důvodu?“ Jako by to bylo nějaké pokušení, které na mne dolehlo. Na tuto událost jsem dočista zapomněl, a vzpomněl si pak na ni až přibližně za osm let, když jsem byl ještě ve svém monastýru (na Svaté Hoře). Tehdy jsem to prozradil našemu starci Georgiovi, který mi řekl: „Vidíš, Meletie, nic se neděje náhodou!“
O smrti papa-Kosmy jsem se dozvěděl, když jsem byl v monastýru svého pokání. V sobotu 28. ledna 1989, dva dny poté, co jsem prožil výše zmíněnou událost, náhle na dveře mé kelie zaklepal otec Basil, a jak byl tak velmi rozrušen, sděloval mi:
„Papa, papa, teď nám volala sestra Xenie ze Zairu a řekla nám, že papa-Kosma právě zemřel!“
Zalapal jsem po dechu.
„Cože, co to říkáte? Papa-Kosma zahynul?
„Ano“, odpověděl (o. Basil), „právě když se vracel z Lumbubashi do Kolwezi, když byl na cestě, včera večer, tehdy se stala ta nehoda.“
Otec Basil, jehož kelie byla nejblíže ke kanceláři, zaslechl telefon, který vytrvale vyzváněl kolem půlnoci, a proto rychle běžel, aby ho zvedl. Ten den jsem zastupoval našeho igumena, který odjel do Jerissa, kde měl přednášku o herezích, a proto informoval o. Basil nejprve mě. To, co bylo zvláštní, že když jsem se dozvěděl o smrti papa-Kosmy, na moji mysl nikterak nepřišla vzpomínka na hlas, který jsem zaslechl ve svém nitru před dvěma dny a který mi říkal: „A ty, kdy přijedeš do Zairu?“ Tuto věc jsem si pak vybavil až po letech…
První krok, který jsem po této tragické zprávě učinil, byl ten, že jsem šel okamžitě zpravit ostatní otce z našeho monastýrského bratrstva. Sešel jsem dolů do chrámu, kde právě probíhala jitřní bohoslužba. Krátce před závěrem „Šestižalmí“ byla na můj popud bohoslužba náhle přerušena, a já jsem se pokusil, zatímco jsem stál uprostřed katholikonu (centrálního monastýrského chrámu), přímo pod velkým polyelejem, osvětleným jen nepatrným světlem lampád, sdělit ve velkém dojetí všem přítomným otcům onu stále ještě nepochopitelnou událost.
Náhlé a bezprecedentní přerušení bohoslužby všechny otce velmi překvapilo, protože se ještě nikdy nic podobného nestalo. S obtížemi a dojetím současně jsem se snažil najít správná slova. Pak nastalo smrtelné ticho, jakmile jsem vyřkl první slova o smrti papa-Kosmy. Otcové tomu nemohli uvěřit. Poté následovala společná modlitba všech pomocí komboskini za upokojení duše zesnulého papa-Kosmy, jak se stalo zvykem v našem Monastýru při podobné události, když někdo zemře, a kdy se otcové naposledy loučí s tímto zesnulým.
Všichni otcové zůstali stát a z hloubi srdce se modlili s dojetím a zanícením za blaženou duši papa-Kosmy, horlivého misionáře.
Podrobnosti o této autonehodě jsem se dozvěděl, až když jsem přišel na základnu místní církevní misie do Konga. Když se papa-Kosma vracel ze své misijní cesty, cestoval z velkého města Lumbubashi na svou základnu do Kolwezi, a právě tehdy proti němu vyjela v opačném směru jedoucí dodávka, která měla přívěs naložený uhlím. Dodávka s nákladem narazila bokem do kabiny, v níž seděl a svůj Land Rover řídil papa-Kosma. Smrt papa-Kosmy nastala okamžitě. S drobnými pohmožděninami vyvázl (bratr) Mojžíš, domorodý souputník, který otce Kosmu často doprovázel, zatímco řecký velvyslanec – pan Dionýsios Kivetos –, který cestoval s otcem Kosmou zcela náhodně, vyvázl bez jediného zranění. Z Land Roveru však zůstal naprostý vrak.
Otce Kosmu jsem si zamiloval, aniž bychom na něčem konkrétním kdy spolupracovali. Nyní mohu říci, že to bylo z Boží milosti, že jsem přijel na misii do Kolwezi, neboť jsem ani neznal francouzsky, což je úřední řeč v Kongu, ani jsem nebyl schopen hovořit místním dialektem, tj. konžsko-svahilsky, ani by mne nikdy nenapadlo, že se tam někdy ocitnu. Hle, jak nevyzpytatelné jsou stezky Páně! Jinak o nich uvažujeme my, a jinak nás vede On.
Když papa-Kosma tragicky zahynul, přijel do našeho monastýru (na Svaté Hoře) blažený metropolita Středo-africký Timotheos a žádal tehdy našeho starce (Georgia), aby do Afriky poslal někoho z našeho bratrstva, aby tam dílo, které započal papa-Kosma, nezůstalo bez vedení a nerozpadlo se. Charakteristicky tehdy pronesl tato slova: „Tisíce lidí, kteří byli pokřtěni, se mě dnes ptají, co se s nimi stane. Necháte nás na pospas? To se snad máme znovu vrátit ke katolíkům? Na stejnou věc se mě ptají i kněží. Celé misijní dílo se může snadno ocitnout v ohrožení, pokud nemá nějakou osobu, která za ni zodpovídá.“ Náš starec (Georgios) byl člověkem s velkým citem a zamiloval si dílo papa-Kosmy, a proto ho jeho nenadálá smrt velmi zasáhla. Nepřál si, abychom ponechali místní africké křesťany bez pomoci a aby započaté misijní dílo zaniklo.
Když jsem v těch památných dnech hovořil se starcem Georgiem o všech událostech, které se staly, tehdy se mě zeptal:
„Meletie, nyní, když zahynul papa-Kosma, koho na jeho místo vyšleme na misii?“
„Nevím, starče,“ odpověděl jsem.
Uplynulo pár vteřin, když se mě starec zeptal znovu:
„Znovu se tě ptám (otče Meletie). Koho máme poslat tam dolů, do Afriky?“
Odpověděl jsem mu podruhé:
„Nevím, starče, rozhodnutí je na vás.“
Tehdy se mě znovu zeptal:
„Ptám se tě, otče Meletie, napotřetí. Koho tam pošleme?“
Napotřetí jsem odpověděl:
„To je vaše rozhodnutí, starče.“
V dalších dnech, jednou ráno, když zazněl zvon, který zval k bohoslužbě, ke mně přišel jeden z bratrů a pravil: „Máš jít rychle za starcem, potřebuje s tebou mluvit.“
Když jsem vešel do jeho pracovny, náš rozhovor se nesl asi v tomto duchu:
„Starče, co se stalo?“
„Sedni si, hned ti řeknu. Předevčírem jsem se tě ptal, koho pošleme na misii do afrického Konga, a tys mně odpověděl, že je to moje rozhodnutí. Nemyslíš si, že bys tam měl jít ty?“
„Starče, já? Bosý do trní?“
„Ano, běž a uvidíš. Budeš chodit bosý po trní! Ale budeš svědkem velkých a obdivuhodných věcí!“
A skutečně, prozíravost našeho svatého starce se naplnila. Když jsem v prvních letech mého pobytu v Kongu zažíval mnohé a různé těžkosti, vždy jsem přicházel ke hrobu papa-Kosmy a žádal jsem ho o pomoc. Dokonce i dnes, když se dějí různá protivenství a překážky, přicházím k jeho hrobu a říkám mu, co mne trápí: „Papa-Kosmo, ty jsi mne podvedl. Co jsi mi to udělal? Změnil jsi mně život!“ A právě tehdy ho žádám, aby se přimlouval za úspěch v našem díle. Musím zde se vší odpovědností a vážností vyznat, že vše se pak začíná urovnávat a věci se začínají dařit na jeho přímluvu.
Na tomto místě cítím povinnost zmínit ještě jednu zcela zvláštní událost, která se stala asi po čtyřech měsících, co jsem přicestoval do Kolwezi.
Jednou jsme cestovali s papa-Kyrillem, duchovním synem a dlouhodobým spolupracovníkem papa-Kosmy, do Lumbubashi, abychom vyřídili nějaké praktické záležitosti pro naši misijní základnu. Na naší cestě jsme na chvíli zastavili v malé vesnici, která se jmenuje Sufumuango, právě tam, kde se stala ona tragická autonehoda a následná smrt papa-Kosmy. V době naší návštěvy zde bylo několik málo chýší a místní obyvatelé nebyli pravoslavní. Potkali jsme během naší přestávky tři-čtyři místní vesničany a poté jsme pokračovali dále do Lumbubashi. Když jsme ve městě obstarali vše nezbytné, zastavili jsme se v domě, kde v Lumbubashi sídlí Řecká obec, hned vedle místního pravoslavného chrámu, abychom si na chvíli odpočali.
Po chvíli za námi někdo z místních pracovníků přišel a řekl, že nás hledají tři lidé. „Něco vám chtějí předat.“
Bylo mi to zvláštní, a proto jsem se zeptal:
„O koho jde, jsou to Řekové?“
„Ne, jsou to domorodí obyvatelé Sufumuanga.
Byl jsem poněkud skeptický a uvažoval jsem, co by to mohlo být, co mi asi chtějí dát!
Pak tito lidé přišli, přistoupili ke mně s velkou úctou a pozdravili mě. První z nich držel v rukou nějakou nádobku. Ten mi také pak sdělil, že v té nádobě je „svaté Myro“.
Zcela udivený jsem se ho zeptal:
„Kde jsi to našel?“
Poté mi vyprávěl tuto příhodu:
Když se tehdy stala nehoda a otec Kosma při ní zahynul, místní vesničané se ze všech stran sběhli, aby si odnesli nějaké věci, které zůstaly ležet kolem auta. Bohužel, kvůli velké bídě, která zde panuje, se lidé obvykle v takových případech chovají tímto způsobem: nedbají o lidský život, neprojevují náležitou úctu, ale dopouštějí se právě i krádeží.
Tento vesničan se zkrátka vrhl po první věci, kterou spatřil, a vzal onu nádobu, jejíž obsah považoval za olej. Původně s ním zamýšlel něco usmažit. Když ale jednou usnul, ve snu se mu zjevil papa-Kosma a přísně mu tehdy naznačil: „Dávej pozor, nepoužívej to, neboť jde o svaté Myro pro křesťanské obřady křtů. Stane se ti něco zlého, pokud to použiješ. Vezmeš to proto a půjdeš do Lumbubashi a předáš to odpovědnému správci místní pravoslavné misie.“
Tato událost mne dojala až k slzám. Opatrně jsem do rukou převzal nádobu se svatým Myrem, poděkoval jsem jim a přemýšlel, jak bychom jim mohli pomoci. Když odcházeli, ujistil jsem je, že budeme kolem jejich vesnice ještě projíždět.
Jaké to obrovské požehnání, tento neočekávaný Boží dar! Přijal jsem ho, jako by pocházel z mučednických rukou samotného papa-Kosmy, snad právě jako výraz jeho podpory a dodání odvahy pro náš zápas ze strany „vítězné“ části naší Církve.
Výše zmíněnou nádobku s myrem stále ještě máme k dispozici a používáme ji již desátým rokem. Potřeli jsme tímto myrem mnoho věřících při jejich křtech a rozdali jsme také část tohoto myra do vzdálených farností.
Tuto podivuhodnou událost přisuzuji s velkým dojetím právě památce papa-Kosmy. Vpravdě to bylo velké požehnání, že se v našich rukách s Boží pomocí znovu ocitlo toto svaté Myro, aby nebylo nevhodně použito anebo ztraceno.
Zanedlouho po této nezapomenutelné události byli všichni obyvatelé vesnice Sufumuanga obeznámeni se základy naší víry a pokřtěni. V této oblasti byl později vybudován velkolepý chrám ke cti sv. Kosmy Etolského a vedle něj také základní škola.
Neochvějně věřím, že papa-Kosma patří k jedněm z významnějších misionářů naší Církve. A také díky svému mučednickému skonu má nyní smělost u našeho Pána a Boha. Doslova odepsal svůj vlastní život, aby ho položil za své africké bratry v Kristu. Pracoval a namáhal se s příkladným zanícením a láskou pro naši Církev, a také proto Bůh požehnal dílo jeho Misijní základny zde v Kolwezi.
Níže uvedený přehled zcela zjevně naznačuje výsledky přímluv papa-Kosmy a Boží blahodati, která se díky nim na naši misii vylévá.
Když jsem převzal vedení Misijní základny na svá bedra, bylo to v roce 1990, a v rámci misie se tehdy nacházelo 37 farností, zatímco dnes jich máme 159. Tehdy pro misii pracovalo 14 kněží a diákonů, zatímco dnes jich je 78. Tehdy existovala jedna zpola vybudovaná škola, kterou začal stavět papa-Kosma, zatímco dnes se v naší eparchii nachází 84 takových škol, které navštěvuje více než 30 tisíc žáků pod vedením 633 učitelů a pedagogů. Získali jsme novou farmu o rozloze 1 hektaru. Založili jsme dva monastýry a vybudovali jednu nemocnici…
A to vše představuje jen nepatrný zlomek hojných Božích dobrodiní, které Bůh uštědřil na přímluvy papa-Kosmy naší misijní základně.
Papa-Kosma zavlažil tuto africkou zemi svou krví a přispěl tak k založení Pravoslavné církve hluboko a daleko na tomto africkém kontinentu.
Třicet let po jeho tragické smrti zůstává jeho památka pro všechny Řeky a Kongolézany stejná a nezměněná, neboť všichni tito lidé nadále křtí své děti a dávají jim jeho jméno.
Naši křesťané ho vzývají a modlí se k němu ve svých modlitbách a žádají o jeho nebeské přímluvy.
Na ikonostasech ve svých prostých chýších, vedle papírových ikon svatých mají pověšenou také fotografii papa-Kosmy.
„Považují ho za svatého, kterého nosí ve svém srdci.“
Jeho hrob, umístěný na zadní straně ambonu při chrámu sv. velkomučedníka Georgia zde na základně naší misie, představuje symbol jeho zápasů a obětí a nadále zde zůstává, aby nám připomínal náš dluh, který k otci Kosmovi máme my všichni.
Věčná památka našeho nezapomenutelného bratra papa-Kosmy!
+ Metropolita Katangy Meletios
Podle níže uvedených pramenů a literárních zdrojů připravil,
přeložil a redakčně upravil MD
Pramen:
Mnich Damaskinos Grigoriatis: „Anděl ve zraněné zemi. Svědectví a zázraky o otci Kosmovi Grigoriatském, misionáři v Kongu“ podle řeckého originálu:
Μοναχός Δαμασκηνός Γρηγοριάτης. Ένας άγγελος στην λαβωμένη γη. Μαρτυρίες και θαυμαστά γεγονότα για τον Ιεραπόστολο του Κόνγκό π. Κοσμά Γρηγοριάτη. Ιεραποστολικός συνδεσμός „Άγιος Κοσμάς ο Αιτωλός“. Θεσσαλονίκη 2018. ISBN: 978-618-84045-0-2.
Díl I.
Výpovědi spolupracovníků a následovníků misijní činnosti papa-Kosmy
Μέρος Α΄
Ομιλούν οι συνεργάτες και οι συνεχιστές του ιεραποστολικού έργου του παπα-Κοσμά.
Překlad příspěvku Jeho Vysokopřeosvícenosti Meletia, metropolity Katangy s názvem „Mají ho ve svých srdcích jako svého svatého“ (str. 20-32)
+ Ό Σεβασμιώτατος Μητροπολίτης Κατάνγκας κ. Μελέτιος: „Τόν έχουν σάν Άγιο στίς καρδίες τους.“
Jeho Přeosvícenost Meletios, metropolita Katangy (vlastním jménem M. Kamiloudis), se narodil v obci Megalo Monastiri poblíž Larisy v Řecku roku 1948. Nyní je biskupem Alexandrijského patriarchátu a působí v Kongu.
Související články:
Jedna z nedávných aktualit o nových dvou bratřích z Afriky, které na mnichy postřihl metropolita Meletios a kteří se stali členy Monastýru svatých Apoštolů v Eparchii Katanga:
Další články související s řeckou pravoslavnou misií v Africe, jež byly dříve uveřejněny na našich webových stránkách:
Zajímavé odkazy na pravoslavnou misii v Katanze:
V níže uvedeném krátkém videu lze zaslechnout vladyku Meletia, jak používá při svaté liturgii svahilštinu (viz Shlédni, ó Pane, z nebes…).
Více o oblasti Katanga:
Katanga je historické území v Africe u pramenů Konga, provincie na jihovýchodě Demokratické republiky Kongo a bývalá separatistická republika. Rozloha je přes 500 000 kilometrů čtverečních, počet obyvatel se odhaduje na čtyři a půl milionu, hlavním městem je Lubumbashi.
Obyvatelstvo
Pygmejové, kterých žije v Kongu několik set tisíc, jsou původní obyvatelé střední Afriky.
Negramotných obyvatel je kolem 42%, 15% má středoškolské a 1% vysokoškolské vzdělání. Průměrná délka života se pohybuje v rozmezí 43 – 49 let. Dlouhodobou podvýživou trpí přes 40% obyvatel.
Etnické skupiny
V Demokratické republice Kongo žije přibližně 250 etnických skupin. Většinu obyvatel tvoří příslušníci bantuských národů. Nejpočetnější národy jsou Luba (18%), Kongo (16%) nebo Mongo (13%).
Jazyky
Jazyky většiny obyvatel se řadí do nigerokonžské jazykové rodiny, převážně benue – konžské větve, avšak oficiálním jazykem je francouzština. Rozšířená je svahilština, čilubština, konžština či ngalština.
Náboženství
Přibližně 80 % obyvatel jsou křesťané, z toho asi 50% katolíci a 20% protestanti. Obyvatelé, kteří nevyznávají křesťanství, jsou většinou animisté, nebo vyznávají různé synkretické afro-křesťanské sekty. Nejpopulárnější z těchto sekt je kimbanguismus. V této sektě viděli Belgičané, jakožto kolonizátoři, hrozbu, tudíž byla zakázána. Tato sekta má v současné době přibližně 3 milióny členů.
Zdroj:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Demokratick%C3%AΥ1_republika_Kongo
