Svatý starec Paisij Svatohorec
Svatý starec Paisij (vlevo) jako mladý mnich na Svaté Hoře Sinaj,
kde žil v letech 1962-64
O pokoře a lásce
Starec řekl:
„Pokora se získává až na základě (duchovních) zápasů. Když poznáte sami sebe, získáte pokoru, která se stává (trvalou) podmínkou. Jinak se člověk může na chvíli stát pokorným, ale tvá myšlenka ti řekne, že jsi něco, i když ve skutečnosti nejsi nic, a budeš takto klamán až do okamžiku smrti. Pokud vás smrt zastihne s myšlenkou, že nejste nic, pak Bůh promluví. Pokud však vaše myšlenka v hodině smrti řekne, že jste něco, a vy tomu nerozumíte, všechna vaše námaha přijde vniveč.“
Láska
„Duchovní láska je nadřazena lásce mezi přirozenými bratry a sestrami, protože (v duchovním vztahu) se jeden k druhému vztahuje skrze Krista, a nikoli skrze společnou matku. Ti, kdo vlastní tuto čistou (ušlechtilou) lásku, jsou plní laskavosti, protože mají v sobě Krista a na jejich tvářích je vyobrazen Bůh. Přirozeně je nemožné, aby do nás vstoupila Kristova láska, dokud se neoddělíme od své lásky, nenabídneme ji Bohu a Jeho obrazům (tj. ostatním spolubratrům) a neoddáme se druhým, aniž bychom chtěli, aby vůči nám byli zavázáni.“
Největší radost na světě pociťují ti, kteří hluboce trpí pro spásu celého světa a pomáhají po svém (jako ti, kteří usilovně zápasí) a s pokorou se svěřují do rukou Božích. Jejich život je neustálá doxologie (slavosloví), protože se vnitřně chvějí jako andělé a oslavují Boha dnem i nocí. Ti, kdo však zanedbávají spásu své duše a snaží se najít radost a odpočinek v tomto marném životě, jsou neustále mučeni a zaplétáni do nekonečného soukolí tohoto světa, a proto v něm zažívají peklo.
Ti, kteří mají „filótimo“ (vznešenost, obětavost, soucit s druhými), protože se pohybují v nebeské sféře doxologie, s radostí přijímají různé zkoušky i požehnání, která jsou na ně sesílána, a oslavují za ně Boha. Neustále tedy skrze vše přijímají Boží požehnání a vnitřně se rozplývají z vděčnosti vůči Bohu, kterou vyjadřují všemi možnými duchovními způsoby jako Boží děti.
Zdroj:
