„Protož čiňte ovoce hodné pokání.“
(Mt 3,8)
Slovo úvodem:
Za takzvané lidi „padlé“ (řec. peptokotes, lat. lapsi) byli v Prvotní Církvi považováni všichni odpadlíci nebo padlí křesťané během období pronásledování v Římské říši. Tito „padlí lidé“ (či spíše odstoupivší od křesťanské víry) odmítli vyznat svou víru a raději se mučednické smrti vyhnuli. Příčiny jejich odpadnutí ve víře byly různé. Za takové odpadlíky byli považováni např.:
- ti, kteří se účastnili pohanských obětí (sacrificati, z latinského sacrificare „obětovat“);
- ti, kteří obětovali kadidlo před obrazem císaře (thurificati, z latinského thurificare „pálit kadidlo“);
- ti, kteří zaplatili, aby získali osvědčení (libellum, „dopis, osvědčení“) potvrzující, že se vrátili k pohanství (libellatici);
- ti, kteří odevzdali posvátné knihy a/nebo liturgické vybavení anebo vyzradili jména svých souvěrců (traditores, z latinského tradere „osvobodit, zradit“);
- a konečně i ti, kteří učinili nepravdivá prohlášení nebo zaplatili, aby si zachránili své životy (acta facientes, tedy „ti, kteří provádějí záznamy“).
Církevní nakládání s takovými apostaty po skončení pronásledování, zejména během 3. století, bylo příčinou sporů a rozkolů ještě ve starověké křesťanské Církvi. Zpočátku zastávala Církev přísný postoj, neboť žádala o pokání na „smrtelném loži“, kde Kristus rozhodoval o duši kajícníka. V průběhu let a s nárůstem takových odpadlých křesťanů však Církev jako celek zaujala spíše umírněný postoj, který se zpočátku stával příčinou sporů a schizmat, zejména na Západě.
Později toto slovo převzalo jiný význam, který označoval ty věřící, kteří opustili Církev nebo ztratili víru, a poté se rozhodli k ní vrátit.
V širším slova smyslu můžeme za takového padlého člověka považovat i ctihodnou Marii Egyptskou, která po svém obrácení musela vykonat nadlidské úsilí, aby svým pokáním znovu získala ztracenou víru a důstojnost Božího obrazu…
(…)
Abba Zosima opustil místo setkání se ctihodnou Marií Egyptskou a vrátil se do kláštera; nikomu však neprozradil nic o tom, co prožil na poušti, plně v souladu s tím, jak bylo v životě kláštera zvykem. Byl však zarmoucen, protože čas neutíkal dostatečně rychle, a on prosil Boha, aby mu dal opět spatřit „vytouženou osobu“ (ctihodné Marie Egyptské).
Až později, když nastal vytoužený den Velkého čtvrtku a abba Zosima uložil Tělo a Krev Páně do darochranitelnice, vzal ještě pár datlí a zvlhčenou čočku a vyrazil na předem určené místo.
Ctihodná Marie se zatím neobjevila, a proto se starec Zosima začal modlit k Bohu. Najednou se její silueta objevila na protějším břehu. Starec Zosima si začal dělat starosti, jak se svaté Marii podaří přebrodit řeku a dostat se na její druhý břeh. Najednou však viděl, jak světice činí znamení kříže a kráčí po vodě.
Když ctihodná Marie došla ke starci Zosimovi, požádala ho, aby odříkal „Vyznání víry“ a „Otče náš“, a poté přijala Přečisté tajiny (svaté Přijímání). Pak pozvedla ruce k nebi, vydechla a se slzami pravila:
„Nyní propouštíš služebníka svého, Pane, podle slova svého, v pokoji. Neboť viděly oči mé spasení tvé…“ Pak ctihodná Marie požádala starce Zosimu, aby také příští rok přišel ve stejný den k tomu místu, kde se nacházel potok a kde se s ní setkal poprvé.
Následujícího roku abba Zosima opět toužebně dorazil na konkrétní místo jejich setkání. Ctihodnou Marii však nikde neviděl. Začal se proto modlit k Bohu, aby znovu spatřil onen evangelní „skrytý poklad“, který nedávno nalezl. Když se modlil a současně kráčel dál, Bůh ho přivedl na místo, kde starec uzřel tělo zesnulé Marie Egyptské, jak leží „se zkříženýma rukama na hrudi a hledí směrem k východu“. Abba Zosima v její blízkosti našel dopis, v němž bylo napsáno:
„Pohřběte, abba Zosimo, ostatky pokorné Marie na tomto místě, a tak odevzdejte prachu to, co prachu náleží, a modlete se vždy k Pánu za mě, která jsem opustila tento život v měsíci Baramouda (což je v souladu s Egyptským kalendářem měsíc duben, jak ho nazývají Římané), tj. v tu noc Strastí našeho Spasitele, poté, co jsem byla učiněna hodnou účastnit se božské a tajemné Večeře.“
To znamená, že abba Zosima ji našel již mrtvou, ležící na zemi, se zkříženýma rukama a hledící k východu. Zároveň našel také její dopis, v němž ho ctihodná prosila, aby ji pohřbil. Ctihodná Marie tedy zesnula v ten samý den, kdy přijala svaté Přijímání poté, co za hodinu urazila vzdálenost, která Abba Zosimovi zabrala dvacet dní. Abba se slzami v očích a po přečtení konkrétních žalmů a smáčení nohou ctihodné Marie svými slzami se pak pokoušel vykopat její hrob.
Abba Zosima byl ale již stařičký mnich, a půda kolem byla tvrdá a práce spojená s uložením těla ctihodné Marie do země velmi namáhavá. Když starec vykonal to, co bylo v jeho silách, spatřil, jak po boku světice leží lev, který olizuje její nohy. Abba Zosima zachoval klid a požádal lva, aby vyhrabal hrob ještě hlouběji. Lev okamžitě splnil starcovo přání a odhrabal hlínu předními tlapami. A hle, další paradox, lev, tj. nerozumné zvíře, se zachoval jako rozumná bytost. Starec Zosima tedy dokončil pohřeb ctihodné Marie a lev odešel do hlubin pouště jako krotká ovce, načež se starec Zosima „vrátil do kláštera, zatímco neustále děkoval a chválil Boha“.
Život Marie Egyptské je předčítán během Jitřní bohoslužby v rámci Velkého kánonu jako příklad pokání a překonání pokušení. Když dobrý Bůh jako znalec lidských srdcí pozná, že na naší straně je alespoň malé zrníčko dobré víry a vůle, pomůže nám uniknout z vlivu zla a vede nás na cestu spásy. Hospodin nás vybízí, abychom udělali aspoň jeden krok, a On pak učiní zbylých devadesát devět kroků.
Ctihodná Marie Egyptská se na základě jednoho zázračného znamení zřekla svého hříšného já. Bůh nám všem posílá svá znamení. Ctihodná Marie si toto znamení správně vyložila a byla vedena ke svatosti.
A my? Když jsme přijali nějaké znamení shůry pro náš život, jak jsme si jej vyložili? A jak jsme s ním naložili? Považovali jsme ho za pouhou náhodnou událost?
Nemysleme si. Nic se neděje náhodně.
Ctihodná Marie porazila moc zla, těla a zvyku pomocí Boží blahodati. Vložila svůj život do rukou Přesvaté Bohorodice a řídila se jejími radami. Nenechala je na později, ale se třemi bochníky chleba jako zásobou na živobytí odešla do míst za Jordánem, do hluboké a nehostinné pouště.
Ctihodná Marie je příkladem pro každého z nás, stejně jako ostatní Svatí, abychom směrovali naše životy na cestu pokání.
A to je vždy to nejtěžší rozhodování. Egoismus a pýcha nám v tom často brání. Ze zla se radující ďábel nám našeptává, abychom naše rozhodnutí odložili na později, abychom si užívali života, a praví: „Užívej si života, užívej si potěšení, uspokoj touhy těla, vždyť zítra máš také čas, i zítra můžeš činit pokání.“
Nepřítel našeho pokolení v nás může dokonce zasít též frustraci a zoufalství. „Ach, ty ubohý, tolika věcí ses dopustil, tolik hříchů jsi učinil, Bůh ti je neodpustí. Není třeba činit pokání, Bůh tě skrze něj nezachrání…“ Pravda je však jiná. Bůh na nás čeká a chce, abychom byli všichni Jeho milostí vedeni ke spáse, k nebi a ke zbožštění. Podobenství o Marnotratném synu, život svaté Marie Egyptské, to vše dává smysl a říká: „Bůh čeká, až budeme činit pokání, a tak budeme spaseni. Záleží na našem dobrém nebo špatném úmyslu. Záleží tedy na nás.“
při příležitosti 5. Neděle svaté Čtyřicátnice dle níže uvedených zdrojů
upravil a přeložil Michal Dvořáček
Zdroje:
- Παναγιώτης Μυργιώτης, Μαθηματικός: „Αγία Μαρία Αιγύπτια: Παράδειγμα μετανοίας και υπερνικήσεως των πειρασμών. Ελπίδα για όλους τους πεπτωκότας ανθρώπους“ (internetový zdroj)
(Panagiotis Myrgiotis, matematik: „Svatá Marie Egyptská: Příklad pokání a překonávání pokušení. Naděje pro všechny padlé lidi.“)
- Βλάσιος Φειδάς, „Εκκλησιαστική ιστορία“, Eκδόσεις Διήγηση, Αθήνα 2003.
(Vlasios Feidas, Církevní dějiny, Digigi Publications, Atény, 2003)
Zdroj ikon: Byzantine icons
