Z kapitol o empirické teologii Pravoslavné církve
Pravoslavný chrám sv. Václava a Ludmily
Třebíč, 12. června 2020
Michal Dvořáček
Uvedení do tématu
Zkušenost, ryzí, pravdivá a nezpochybnitelná zkušenost našich svatých nás vede k poznání a k pochopení toho, co je základem naší křesťanské víry.
Svatý apoštol a evangelista Juda, bratr Páně, ve svém krátkém, ale výstižném evangelním poslání praví: „Milovaní, jakkoli jsem toužil napsat vám o našem společném spasení, považuji teď za nutné napomenout vás, abyste ze všech sil bojovali o víru, která byla jednou provždy darována svatým.“ (Juda 1,3) Na dalším místě svého obecného poslání tehdejším křesťanům dodává: „Vy, milovaní, budujte svůj život na své nejsvatější víře, modlete se v Duchu svatém, uchovávejte se v Boží lásce a očekávejte, že vás milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista dovede k věčnému životu.“ (Juda 1,20-21)
Apoštol Juda nebyl jediným, který hovořil o duchovním zápase. Svým způsobem o něm hovořili, svědčili a hlásali všichni naši svatí, ať již svými slovy či, a to především, svými skutky.
Předpoklad duchovního zápasu
Poslechněme si, jak o našem zápasu za sjednocení s Pánem a zachování víry hovoří současný pravoslavný světec Justin Nový „Čelijský“:
„Na skutečnost, že člověk věří ve Vzkříšeného Pána pravdivě, poukazuje i to, že sám vede zápas proti hříchu a vášním, a když takto vede svůj zápas, měl by si uvědomit, že vede zápas za nesmrtelnost a věčný život. Pokud ale zápas nevede, pak je jeho víra marná! Neboť pokud se víra člověka nerovná jeho zápasu za nesmrtelnost a věčnost, jaký smysl má taková víra? Pokud s vírou v Krista nedospěješ k nesmrtelnosti a k vítězství nad smrtí, pak k čemu je taková víra? Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, to znamená, že hřích a smrt nebyly překonány“.[1]
Učení o „Božím obrazu a podobenství“ v člověku
Svatí a ctihodní Otcové nikdy neopomínali připomínat, že naším prvořadým úkolem je vzdávat slávu Bohu, jedině tak se nemůžeme stát na Bohu nezávislými. Být závislým na Boží spravedlnosti, ale ještě více na jeho milosti, umožňuje člověku pronikat do mikrokosmu jeho vlastního srdce a tam nalézat jednotu s Bohem.
Pravoslaví vždy svědčilo a nadále svědčí o takové antropologii, která plně odpovídá potřebám člověka, resp. jeho největší touze po něčem opravdu velikém a pravdivém.
„Člověk byl povolán k tomu, aby se stal podobným Bohu, protože byl stvořen, aby se stal bohem.“[2] Toto patristické učení o podobnosti člověka se svým Stvořitelem, které se děje díky Boží blahodati, má klíčové místo v dogmatické teologii a ovlivňuje veškeré další projevy pravoslavné duchovnosti od ikonografie, přes askezi až po hymnografii.
Nedávno zesnulý starec Georgios Grigoriatský (†2014) nás ujišťuje o tom, že „naše víra není pouhou ideologií, která by mohla být kdykoli nahrazena nějakou novou ideologií,“ ale naopak, pravoslavná víra znamená „život, lásku k pravdě, pravdivou lásku, pokání, modlitbu, život zasvěcený studiu a prohlubování našeho poznání o Bohu“[3].
V tomto smyslu jsme všichni povoláni k duchovnímu životu a k poznání tajemství života v Bohu, neboť v Něm „žijeme, pohybujeme se a (díky Němu) jsme“ (srov. Sk 17,28).
Výsledkem skutečné modlitby a opravdové teologie je nazírání (na) Boha (θεωρία του Θεού), tedy stavu, v němž se nacházel i náš praotec Adam, jak nás poučují svatí Otcové. Adam však zůstal ve svém výstupu k Bohu uprostřed cesty, jeho neposlušnost jej zbavila rajské blaženosti.
Od víry k teologii svatých Otců
Otec igumen Efrém Vatopedský ze Svaté Hory Athos říká, že „teologie není pro člověka nějakým vzdáleným a nedotknutelným stavem“[4]. Člověk, který byl stvořen „podle Božího obrazu a podobenství“, může empiricky – tedy ve své vlastní zkušenosti – vcházet do obecenství s Bohem. Svatí Otcové nás učí, že každý z nás se může stát „Boží blahodatí (milostí)“ tím, čím je Bůh „ve své přirozenosti“, neboť ho Bůh může naplnit životem, který pro něj nabude hlubokého smyslu.
„Teologie znamená, abychom žili v Bohu a nechali Boha žít v nás“,[5] řekl jednou starec Sofronij (Sacharov), další nedávno kanonizovaný světec Pravoslavné církve[6].
Teologie se nelze naučit, není to rozumová konstrukce, bez ohledu na to, jak je geniální. Teologie je prožívána, je to empirický stav našeho ducha. Teologie se stává obsahem naší modlitby, ale také se vyvíjí, živí se modlitbou. Svatí Otcové říkají, že „teolog je ten, kdo se modlí, a že ten, kdo se skutečně modlí, je také pravým teologem“[7].
Pravoslavná tradice jasně prokázala, že pro dosažení skutečné empirické teologie je třeba žít v hesychasticko-asketickém rozměru, který je určován: poslušností, modlitbou a teologií. Jak jednou řekl ctihodný starec Efrém Katunakiotský[8], „poslušnost přináší modlitbu a modlitba přináší teologii jako empirický stav“. Starec Efrém považoval „blahoslavenou poslušnost“ za základ pro získání daru teologie.
Pravá teologie je slovo o Bohu, které je výsledkem sjednocení (člověka) s Bohem. Bez tohoto sjednocení chybí schopnost hovořit o Bohu. Je to jako mluvit o městě, které jste nenavštívili, empiricky – to jest z vlastní zkušenosti – jste ho nepoznali. Taková teologie se pak stává bezplodnou a zůstává v mezích stvoření, přehlíží zjevení nestvořeného světa uvnitř stvoření, a nepřispívá tak ke skutečné realizaci společenství s Bohem.
Svatý Řehoř Palama zdůrazňoval, že teologie zbavená znalosti a zkušenosti nestvořených Božích energií je tak vzdálená od skutečné teologie a nachází se tak daleko od společenství s Bohem, jak je vzdáleno poznání od jeho získání. Je tomu tak proto, že říci něco o Bohu a sjednotit se s Bohem není to stejné[9]. Svatý Řehoř Palama rozlišuje mezi touto intelektuální, akademickou teologií a theoptií (patřením na Boha). Teologie je tak vzdálená od theoptie jako např. poznání nějaké věci od jejího vlastnění. Ten, kdo má zkušenost Boží blahodati, jako např. naši svatí, to jest zkušenost jednoty s Bohem, může hovořit autentickým, prostým způsobem o Bohu, může správně teologizovat.[10]
Co je to Pravoslaví?
Někdy je pravoslaví mylně označováno za kulturní fenomén.
Ale to není správné pochopení toho, čím pravoslaví je a čím také vždy bylo.
Pravoslavní teologové uvádějí, že pravoslaví je vědou, tedy „lékařskou vědou“ v souladu s dnešními kritérii. „Pravoslaví není ani politický ani společenský systém, neboť ten nemá přímý vztah k osobní spáse člověka, tzn. ke spáse jeho duše.“
Pravoslaví je založeno na těchto dvou principech: „Slovo se stalo tělem.“ (Jn 1,14) a „V Hádu není pokání.“
Samozřejmě, že v pravoslaví existují předpoklady k vytvoření specifické kultury. „Pravoslaví jako takové však není žádnou kulturou,“ jak nás poučuje otec Joannis Romanidis.
Co mnohé překvapí, je názor, že pravoslaví není dokonce ani náboženstvím (věrovyznáním). Upřesněme to. Pravoslaví není pouhým druhem náboženství ve srovnání s ostatními druhy věrouk.
„Pravoslaví ode všeho ostatního odlišuje jeden jedinečný fenomén, který se v jiných věroukách a náboženských systémech nevyskytuje. Jde o jev antropologický a terapeutický.“[11] V tomto smyslu se Pravoslaví odlišuje od čehokoli jiného. „Pravoslaví je totiž terapeutickou výchovou (metodou), která léčí lidskou osobnost.“
Dobrý lékař nečiní rozdílu mezi nemocnými, kteří k němu přicházejí, ale stará se a pečuje o zdraví všech lidí bez rozdílu. Nepohlíží ani na společenské postavení, úroveň vzdělání anebo ekonomický stav, ale ani na druh náboženství či mravní chování daného člověka, který je nemocný.
„Dobrý lékař se dívá pouze na to, zda člověk, který k němu přichází, je nemocný, nebo ne. A pokud je nemocný, pak se tento lékař zajímá o jeho zdraví a snaží se ho uzdravit. Vyléčit jeho utrpení.“
Jeden ze základních poznatků Boží dobrotivosti a lidumilnosti nás učí o tom, že Bůh miluje nejen své svaté, ale všechny lidi bez výjimky. Miluje jak hříšníky, tak lidi rouhavé, ale dokonce i ďábla. „Bůh si přeje uzdravení všech.“
„Bůh si to přeje, ale ne všechny může skutečně uzdravit, neboť ne všichni chtějí být uzdraveni.“
„Skutečnost, že Bůh je láska a že chce uzdravit všechny, a že také všechny stejně miluje, bylo potvrzeno a nadále se potvrzuje díky zkušenosti všech těch, kteří byli zbožštěni, tedy těch lidí, kteří dosáhli zbožštění (theosi), jinými slovy „theoptii“, a viděli Boha.“[12]
„Bůh tedy uzdravuje pouze ty, kteří si přejí být uzdraveni a kteří ho prosí, aby je uzdravil.“ Také v Pravoslaví funguje princip svobodné vůle, a snad více než kdykoli jinde.
Někdo tedy musí sám od sebe, bez donucení, bez násilí, svobodně vstoupit do Církve, přiblížit se ke vhodným lidem, kteří mají osvícení a zkušenost, a kteří se vyznačují znalostí terapeutické metody v rámci pravoslavné tradice, a vůči těmto lidem musejí zachovávat poslušnost, aby mohli být vyléčeni.
Ctihodný Sofronij z Essexu
Svatá Pravoslavná církev jako „společenství zbožštění“
Svatý Řehoř Palama učí o vztahu zkušenosti a teologie, a vychází přitom z učení svatých Otců a z tradice spjaté se Svatou Horou Athos.[13]
Svatá Pravoslavná církev je podle svatého Řehoře Palamy nositelkou a ochránkyní prvotního učení o zbožštění, neboť sama vytváří „společenství zbožštění“ (κοινωνία θεώσεως).
Podobně zářivým plodem svatosti byl rovněž nedávno zesnulý blažený starec Sofronij (Sacharov), který nám stihl předat odkaz svého starce – svatého Siluána Athosského a jeho osobní zkušenosti zření Boha. Jak pravil archim. Georgios Grigoriatský, právě osobnost starce Sofronije napomohla znovuobnovit neptickou zkušenost Svaté Hory a svatého Řehoře Palamy pro naši dobu.[14]
Starec Sofronij mimo jiné říkal: „To, co tolik hledáme, se neomezuje na náš nepatrný každodenní život. Toužíme po sjednocení s Bohem, po tom, abychom do sebe přijali Jeho život v celé jeho šíři, ono světské i ono božské.“[15] a dále dodává: „Naším cílem je život s Kristem-Bohem, nesmrtelnost, věčnost.“[16]
Dnes již ctihodný starec Sofronij se spolu s námi ptal na to, jak „dosáhnout stavu, v němž nebudeme podléhat rozkladu a tlení“, „jak dosáhnout spásy“, na což sám vzápětí odpovídal slovy: „Uvědomme si, že náš život je tak krátký a jeho cíl tak vysoký, a přitom tak vzdálený.[17] Z jeho moudrých poučení, získaných díky Božímu osvícení, se můžeme přesvědčit, že „pro Pravoslavnou církev znamená spása člověka jeho zbožštění,“ čili theosi. A co znamená theose? Starec Sofronij byl přesvědčen, že theose znamená, abychom „žili tak, jak žil Kristus, abychom si osvojili Kristovo smýšlení a vnímání a zachovali je až do posledního okamžiku našeho pozemského života“[18].
(Konec 1. části)
Na pozvání a s požehnáním duchovního správce třebíčské farnosti,
otce Jakuba Rojka,
připravil Michal Dvořáček
Poznámky pod čarou a odkazy citací:
[1] SVATÝ JUSTIN NOVÝ (Čelijský). Bez zmrtvýchvstání Krista by nebylo ani křesťanství! Překlad dostupný na: http://pravoslavbrno.cz/8454-2/.
[2] Více viz ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ. Η θέωσις ως σκοπός της ζωής του ανθρώπου. Άγιον Όρος 2000, 74 s. ISBN 960-7553-07-1. Srov. český překlad tohoto díla: GEORGIOS, archim.: Theosis (čili zbožštění) jako smysl života člověka. Pravoslavná církevní obec v Brně, Brno 2006, 52 s.
[3] Κυριακή της Ορθοδοξίας στην Ι. Μονή ος. Γρηγορίου Άγ. Όρος. In: Άγιος Κοσμάς ο Αιτωλός. Α´ Τρίμηνο 2009, s. 444.
[4] ΓΕΡΟΝΤΑΣ ΕΦΡΑΙΜ, Καθηγούμενος Ιεράς Μεγίστης Μονής Βατοπαιδίου. Εμπειρική και ακαδημαϊκή θεολογία (Dostupné na: https://www.pemptousia.gr/2015/12/empiriki-ke-akadimaiki-theologia/)
[5] ΑΡΧΙΜ. ΣΩΦΡΟΝΙΟΥ, Οικοδομώντας τον ναό του Θεού μέσα μας και στους αδελφούς μας, Ι. Μονή Τιμίου Προδρόμου, Έσσεξ Αγγλίας 2013, sv. Α , s. 57.
[6] CTIHODNÝ SOFRONIJ Z ESSEXU. Na Svaté Hoře nikdo o Bohu nehovořil, ale všechno a všichni o Něm svědčili. Dostupné na: https://pravoslavbrno.cz/na-svate-hore-nikdo-o-bohu-nehovoril-ale-vsechno-a-vsichni-o-bohu-svedcili/. Více o tomto světci: https://orthodoxartsjournal.org/the-icon-of-a-new-saint-sophrony-the-athonite/?fbclid=IwAR1FOnFnMkW4tcHbC81aSAhyH0BlbS7uQxqnrmRgwkz7hG1Cz4Ai6bYcr9A
[7] «Ει θεολόγος ει προσεύξη αληθώς. Και ει αληθώς προσεύχη, θεολόγος ει». Ευαγρίου Ποντικού, Περί προσευχής 60, PG 79, 1180B.
[8] CTIHODNÝ EFRÉM KATUNAKIOTSKÝ. Svatořečení ctihodného Josefa Hesychasty a spolu s ním dvojice svatohorských starců. Dostupné na: https://pravoslavbrno.cz/svatoreceni-ctihodneho-josefa-hesychasty-a-spolu-s-nim-dvojice-svatohorskych-starcu/.
[9] ΑΓΙΟΥ ΓΡΗΓΟΡΙΟΥ ΠΑΛΑΜΑ. Υπέρ των ιερώς ησυχαζόντων 1,3,42. Γρηγορίου του Παλαμά, Συγγράμματα, επιμέλεια Π. Χρήστου, τομ. Α , Θεσσαλονίκη 1962, s. 453.
[10] ΓΕΡΟΝΤΑΣ ΕΦΡΑΙΜ, Καθηγούμενος Ιεράς Μεγίστης Μονής Βατοπαιδίου. Εμπειρική και ακαδημαϊκή θεολογία (Dostupné na: https://www.pemptousia.gr/2015/12/empiriki-ke-akadimaiki-theologia/)
[11] (†) ΡΩΜΑΝΊΔΟΥ, Σ. Ι. Τι είναι η Ορθοδοξία. In: Πατερική Θεολογία. Εκδόσεις Παρακαταθήκη. Επιμέλεια – Σχόλια: Μοναχού Δαμασκηνού Αγιορείτου. Θεσσαλονίκη 2004, s. 30.
[12] (†) ΡΩΜΑΝΊΔΟΥ, Σ. Ι. Τι είναι η Ορθοδοξία. In: Πατερική Θεολογία. Εκδόσεις Παρακαταθήκη. Επιμέλεια – Σχόλια: Μοναχού Δαμασκηνού Αγιορείτου. Θεσσαλονίκη 2004, s. 31.
[13] Viz ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ.: Ο άγιος Γρηγόριος ο Παλαμάς – Διδάσκαλος της θεώσεως. Άγιον Όρος 2006, s. 35.
[14] Viz ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ.: Ο άγιος Γρηγόριος ο Παλαμάς – Διδάσκαλος της θεώσεως. Άγιον Όρος 2006, s. 65.
[15] ΣΩΦΡΟΝΙΟΣ (Σαχάρωφ), αρχιμ.: Περί πνέυματος και ζωής. Έσσεξ Άγγλίας 1995, s. 17.
[16] Tamtéž, s. 18.
[17] Tamtéž, s. 18–19.
[18] Tamtéž, s. 19.
