Svatý mučedník Alexandr Schmorell
(1917 – 1943)

Jsem přesvědčen, že můj život, jak se zdá, musí skončit dříve, protože jsem již naplnil poslání, které jsem v životě měl. Už bych nevěděl, co dalšího bych mohl
na této zemi učinit…

Tak zněla slova sv. Alexandra Schmorella, adresovaná jeho právníkovi krátce před popravou v procesu s protifašistickým hnutím s názvem “Bílá růže”.

Žádná jiná země mi nikdy nemůže nahradit Rusko

Když bychom se dnes vydali na mnichovský hřbitov Perlacher Forst, po určitém pátrání bychom jistě nalezli hrob Hanse a Sofie Schollových, sourozenců, kteří byli jako první členové “Bílé růže” odsouzeni k smrti ve veřejném a zinscenovaném procesu proti odpůrcům režimu Adolfa Hitlera. Kousek dál se nachází hrob dalšího z členů této pacifistické skupiny mladých studentů, a sice Christofa Probsta, který byl rovněž odsouzen k smrti a popraven na gilotině ve stejný den jako Hans a Sofie – 22. února 1943. Na stejném místě se dále nachází také hrob Alexandra Schmorella, dalšího se spoluzakladatelů tohoto protinacistického studentského hnutí, jež mělo za cíl probudit mezi svými spoluobčany víru ve svědomí a rozum a přimět společnost k odmítnutí dobyvačné a antihumánní politiky německého kanceláře a současně říšského vůdce Adolfa Hitlera a jeho strany.

Dnes je řada německých ulicí a náměstí pojmenována na památku Sofie a Hanse Schollových, Alexandra Schmorella, Christofa Probsta a dalších členů “Bílé růže”, kteří byli nespravedlivě popraveni za svou účast v tomto hnutí.

Hans a Sofie Schollovi pocházeli z prostředí tradiční luteránské rodiny. Christof Probst se nechal pokřtít jako římský katolík jeden den před svou popravou. Alexandr Schmorell byl uvědomělý a zbožný pravoslavný křesťan, který byl později připočten k zástupu svatých novomučedníků…

Svatý mučedník Alexandr Schmorell, častěji nazývaný jako svatý Alexandr Mnichovský, byl během 2. světové války studentem medicíny a jedním ze zakládajících členů protinacistické skupiny Bílá růže. Spolu s ostatními členy Bílé růže se pokusil vyburcovat veškerý německý lid k odporu proti politice Hitlera a jeho nacistického režimu. V únoru 1943 byl zatčen a 13. července 1943 popraven ve věznici Stadelheim v Mnichově. Dne 5. února 2012 byl v katedrále Všech svatých novomučedníků a vyznavačů ruských v Mnichově slavnostně kanonizován jako světec. Církev si jeho památku připomíná 13. července.

Alexandrovi Schmorellovi bylo pouhých 25 let, když napsal na rozloučenou dopis svým rodičům ze své cely smrti v mnichovském vězení Stadelheim:

Moji milí otče a matko,
nebude tomu jinak než ve shodě s Boží vůlí, že mi dnes skončí můj pozemský život a já vstoupím do toho druhého, který naopak nikdy neskončí a kde se všichni opět setkáme. Kéž je toto setkání vaší útěchou a vaší nadějí. Pro vás je tato rána bohužel těžší než pro mě, protože já tam odcházím s vědomím, že jsem sloužil svému hlubokému přesvědčení a pravdě. Díky tomu všemu čelím blížící se hodině své smrti s klidným svědomím.
Vzpomeňte si na miliony mladých lidí, kteří z tohoto života již odešli na bitevním poli – nyní sdílím jejich osud i já.
Předejte mé nejmilejší pozdravy mým drahým přátelům! Zvláště Nataši, Erichovi, naší chůvě, tetě Tony, Marii, Aljonušce a Andrejovi. Ještě pár hodin, a budu v lepším životě, také se svou matkou.
Nezapomenu na vás. Modlím se k Bohu za vaši útěchu a pokoj.
Budu na vás čekat.
Jedna věc, kterou vkládám do paměti vašich srdcí: Nezapomeňte na Boha!
Váš Šurik

P.S. Profesor Huber, který jde se mnou, mě požádal, abych vám předal jeho upřímné pozdravy.

Dne 13. července 1943 v pět hodin odpoledne byl Alexandr Schmorell popraven stětím na gilotině, když ještě před tím přistoupil ke svaté tajině zpovědi a přijal svaté Kristovy dary.

Jeho život začal v ruském městě Orenburg, kde žil jako dítě poruštěného Němce, Hugo Schmorella, a dcery pravoslavného kněze, Natálije Petrovny Veděnské. Alexandr se narodil v září 1917, pokřtěn byl jako pravoslavný křesťan a v téže víře později i vychován. Jeho matka zemřela dva roky po jeho narození na tyfus. Později mu matku nahradila druhá manželka jeho otce, Jekatěrina Hoffmanová, která byla již římsko-katolického vyznání. Tou, kdo vychoval mladého Alexandra ve víře jeho matky, ve svatém pravoslaví, byla jeho chůva, Alexandra Feodosije Konstantinovna Lapšina, „prostá rolnická žena“ z vesnice Romanovka v Saratovské gubernii, která sdílela s rodinou Schmorellových všechny její těžkosti a další osud.

V roce 1921, když byly Alexandrovi 4 roky, emigrovala jeho rodina do Německa, kde jeho chůva Feodosije pokračovala ve výchově Sašy stejně jako i jeho bratra a sestry, dětí Hugo Schmorella z jeho druhého manželství. Erich a Nataša byli katolíci, ale doma zachovávali spíše ruské tradice, takže jako děti studovaly ruštinu a četly ruskou literaturu. Alexandr miloval svou nově získanou vlast, ale pouze jeho pravá vlast, Rusko, a jeho láska k pravoslaví byly neodmyslitelně spjaty s jeho láskou k jeho nové matce, jakož i k jeho chůvě. Víra byla hlavním vektorem jeho života.

Alexandr často navštěvoval ruský pravoslavný chrám v Mnichově, kde se setkával se svými krajany. Dopisy mladého muže jsou naplněny láskou ke své rodné zemi:

„Žádná země mně nenahradí Rusko, jakkoli krásná by byla! Žádný člověk mi není dražší než ruský člověk!

Miluji nekonečné stepi a širé Rusko, jeho lesy a hory, nad kterými nemá člověk žádnou nadvládu. Miluji Rusy, všechno ruské, a to mi nemůže nikdo vzít, neboť je to něco, bez čehož prostě člověk nezůstane nikdy tentýž. Jejich srdce a duše, které se nedají pochopit rozumem, jejichž hnutí se lze pouze domýšlet a rozpoznat smysly, a to je jejich ruským pokladem, pokladem, který nemůže nikdo nikomu (ruskému) vzít.“

Ruský historik pocházející stejně jako rodina Alexandra Schmorella z Orenburgu, tedy z evropské části Ruska, píše o tom, že nejdůležitější věcí pro Alexandra byla vždy svoboda a nezávislost. Pravděpodobně z tohoto důvodu se v něm brzy rozvinul vnitřní vzdor a odmítnutí Hitlerova režimu. Ačkoli mladý muž ještě musel sloužit v armádě v německých ozbrojených silách, tj. ve Wehrmachtu, a byl nucen složit přísahu Vůdci, udělal to pouze z nutnosti, aby jeho rodina nebyla vystavena nebezpečí.

Jiná verze jeho života hovoří o jeho osobním odmítnutí tuto přísahu učinit, což bylo zamlčeno jen díky chápavému stanovisku jeho nadřízeného, který to nenahlásil.

Alexandr byl na určitý čas poslán do Rakouska, které se údajně dobrovolně spojilo s Německem, a viděl ještě jasněji, že oficiální propaganda a reakce obyčejných lidí jsou diametrálně opačné. Během invaze Třetí říše do Sudet si Alexandr mohl dobře povšimnout, jak se němečtí vojáci a sudetští Němci chovají k místnímu českému obyvatelstvu, tedy z pozice okupantů. V posledních několika měsících své vojenské služby navštěvoval lékařskou fakultu a po svém propuštění z armády se rozhodl stát se lékařem, takže se zapsal do lékařského studijního programu na Mnichovské univerzitě. Když byl v roce 1940 opět narukován kvůli připravované invazi Německa do Francie, sloužil v lékařské jednotce. Nicméně i zde zůstávalo jeho svědomí čisté: protože cítil, že vzít do rukou zbraně ve prospěch Wehrmachtu, je pro něj něco nepřijatelného.

Jeho první válečná zkušenost otřásla Alexandrem do hlubin jeho duše: šílenství lidské oběti a ponižování lidské důstojnosti definitivně přesvědčilo mladého muže, že musí bojovat s fašismem. Student lékařství o tom často hovořil i se svými přáteli, konkrétně s Christofem Probstem, kterého znal od dětství, a s jeho spolužáky Hansem Schollem a Willi Grafem. Byli to především Alexandr a Hans, kteří vytvořili skupinu „Bílá růže“ a napsali první čtyři antihitlerovské letáky.

V květnu 1942 se letáky Bílé růže šířily po celém Mnichově; jednalo se v podstatě o texty psané na psacím stroji a nacyklostylované, které vyzývaly obyvatele Německa, aby se bránili Hitlerovi a sabotovali veškeré nacistické snahy. Křesťanské hodnoty a kultura se ukázaly být neslučitelné s odporným nacistickým pohanstvím. Lidé nacházeli tyto letáky, které veřejně odsuzovaly „vybranou společnost řídící se pudově jen základními instinkty“ a vyzývaly k obnově „vážně zraněného německého ducha zevnitř“, většinou na nástěnkách a telefonních budkách, u dveří domů či na regálech v obchodech. Po nějaké době rozesílali členové tohoto hnutí poštou dopisy s tématem Bílé růže tisícům adresátům na území Třetí říše. Vznešený jazyk používaný při formulaci těchto myšlenek naznačoval, že autoři pocházejí z řad inteligence. Nikdo si ale nedokázal představit, že se boj na život a na smrt proti Hitlerovi zrodil mezi studenty Mnichovské univerzity a navíc ve městě, které bylo považováno za „hlavní město národního socialistického hnutí“.

Publikování a distribuce těchto letáků bylo pozastaveno v okamžiku, když byli Alexandr, Hans a Willi jako členové zdravotnického sboru posláni na východní frontu do (ruského) města Gžatsk. Alexandr Schmorell to vnímal jako velký dar, protože vždycky snil o návratu do Ruska. Zde hovořil s místním obyvatelstvem, svým přátelům vyprávěl o ruské literatuře a kultuře. Vždy měl pocit, že je Rus; Alexandr o tom psal ve svých dopisech z Německa dívce jménem Nella, s níž se setkal v Gžatsku:

Cítím se tady jako doma. Jsem přitahován ke své vlasti. Jen tam, v Rusku, se cítím jako doma.

Slíbil Nelle, že se určitě vrátí, jakmile dokončí svou životní misi v Německu. To se však již nemělo naplnit.

Když se mladí muži vrátili do Mnichova, Bílá růže znovu zahájila svou činnost. Byly vydány nové letáky, připravené s pomocí učitele mládeže, profesora Kurta Hubera. Už 17. února 1943 na ně nicméně čekala velká pohroma. Ten den, Hans Scholl a jeho sestra Sofie, přišli na univerzitu se zavazadly naplněnými letáky a distribuovali je po učebnách a chodbách. Byli však ke svému neštěstí spatřeni univerzitním dozorcem a nahlášeni Gestapu. Alexandr, který slyšel, že jeho přátelé byli zatčeni, se pokusil uprchnout. Ale brzy se ocitl také ve vězení. V té době byli Hans a Sofie Schollovi a Christof Probst již odsouzeni k trestu smrti a následně popraveni.

Alexandr byl postaven před soud spolu s Willi Grafem a profesorem Huberem. Všichni tři dostali trest smrti.

Pronikla snad jejich duší ostrost zklamání z jejich nezdaru? Podle všech okolností, nikoli. Willi Graf byl také opravdový křesťan; byl uvědomělý římský katolík a víra v Boha byla pro něj prvořadá. Jak se zdálo, také profesor Huber nesl své poslání a blížící se konec odvážně a s radostí. Určitě nikdo z nich nepropadal zoufalství.

Další dopis od Alexandra pochází z doby, kdy byl již ve vězení, a je adresován jeho sestře Nataši, v němž jsou jasně vylíčeny jeho osobní pocity:

Nejdražší, nejdražší Natašo!

Pravděpodobně sis již přečetla dopisy, které jsem napsal rodičům, takže máš možná dobrou představu o mé situaci. Asi tě překvapilo, když jsem psal o tom, že s každým dnem jsem klidnější, dokonce šťastnější a radostnější, a že moje nálada je v podstatě lepší, než když jsem byl na svobodě! Proč je tomu tak? Chci ti o tom nyní říci.
Celá tato hrozná „krize“ byla nevyhnutelná, abych se dostal na správnou cestu, a z tohoto důvodu to vůbec není žádná krize. Raduji se z toho a děkuji Bohu, že mi to bylo dáno, abych pochopil vedení ruky našeho Pána a skrze to nastoupil na správnou cestu. Co jsem věděl dříve o víře, o skutečné, hluboké víře, o pravdě, o konečné a jediné pravdě, o Bohu? Jen velmi málo!
Ale teď jsem dospěl do té míry, že i v mých nesnázích jsem veselý, klidný a plný naděje o tom, co bude dál. Doufám, že jste také prožili tento proces dozrávání a že vy i já společně po hluboké bolesti odloučení přijdeme do stavu mysli, kdy za vše budeme děkovat Pánu.
Toto neštěstí bylo nutné, abych otevřel oči, a ne jen já, ale aby byly otevřeny oči nás všech, nás všech, které tento osud postihl, včetně naší rodiny.
Člověk musí doufat, že i vy správně porozumíte způsobu, na nějž poukazuje ruka Páně.
Vyřiď každému můj srdečný pozdrav.
Tobě posílá svůj zvláštní pozdrav

Tvůj Šurik

Doslov

Student medicíny Alexandr Schmorell byl kanonizován 5. února 2012 jako místně uctívaný světec Berlínské a Německé eparchie Ruské pravoslavné církve v zahraničí. Svatý Alexandr se stal prvním novým mučedníkem oslavovaným od znovuobnovení kanonického společenství mezi Moskevským patriarchátem a Ruskou pravoslavnou církví v zahraničí.

Svatý mučedníku Alexandře, pros Boha o nás!

převzal, přeložil a připravil MD

Tropar hlas 4. :

 Dnes světle zasvitlo město naše,

 majíce v sobě tvé svaté ostatky, svatý mučedníku Alexandře,

 pros proto Krista Boha,

 aby nás zbavil od veškerého nebezpečí,

když se scházíme s láskou, abychom oslavili tvoji památku,

 napodobujíce tak odvahu tvoji,

 díky níž ses protivil bezbožné moci a nepřátelům.

Použité zdroje:

Otec Marek Malík: Svatý novomučedník Alexandr Schmorell
2.10.2012. PCO v Brně
https://m.facebook.com/story.php?story_fbid=1786027568141479&id=131060700304849

Alexander Schmorell, the New Martyr

https://www.impantokratoros.gr/CEA29A58.el.aspx

https://orthodoxwiki.org/Alexander_Schmorell

Canonization in Munich: Saint Alexander Schmorell

http://orthochristian.com/51512.html

Další užitečné odkazy:

 

Fotografie sv. Alexandra a jeho přátel, ale i míst spojených s jeho životem, smrtí a pobytem v Mnichově:

 

Náměstí sourozenců Schollových,
před vstupem do Univerzity Ludwiga Maximiliána v Mnichově

Památník „Bílé růže“, Univerzita Ludwiga Maximiliána v Mnichově

Christof “Christl” Probst a svatý Alexandr Schmorell, budoucí martyrové německého hnutí odporu „Bílá růže“, při společné četbě knih v roce 1941