Svatý Jan Šanghajský a Sanfranciský, divotvůrce
(1896–1966)
památka 19. června / 2. července v den zesnutí
a 29. září / 12. října v den vyzdvižení svatých ostatků
Dětství
Svatý Jan Šanghajský a Sanfranciský, nový divotvůrce, se narodil jako Michail Maximovič roku 1896 ve vesnici Adamovka v Charkovské gubernii (dnes Slavjanskij rajón Doněcké oblasti na Ukrajině). Ve svatém křtu dostal jméno na památku archanděla Michaela. Měl původ v dvořanském rodu Maximovičů, ze kterého pocházel také jeho prapředek osvětitel Sibiře – svt. Jan Tobolský. Rodiče malého Michaila se jmenovali Boris a Glafira a ti svého syna vychovávali ve zbožnosti a lásce k vlasti.
Od dětství se Michail vyznačoval hlubokou zbožností, po nocích se modlil, pečlivě sbíral ikony a církevní knihy, nejraději četl životy svatých. Takovýto zbožný život dítěte měl pak i velký vliv na jeho francouzskou guvernantku – římskou katoličku, která nakonec přijala svaté Pravoslaví.
Michail se rozhodl pro službu vlasti a chtěl vstoupit na vojenskou anebo státní službu. Nejprve vstoupil do Petrovského Poltavského Kadetského korpusu, který zakončil v roce 1914. Potom studoval na Právnické fakultě Charkovské carské univerzity, kterou zakončil roku 1918.
V Charkově i nadále vedl zbožný život, ke kterému ho nasměrovala rodinná výchova. Často s modlitbou navštěvoval svaté ostatky svt. Meletije (Leontoviče), arcibiskupa charkovského a divotvorce (památka 12. / 25. února). Zamiloval si tohoto svatého a začal ho napodobovat v jeho duchovním zápase při nočním bdění a modlitbě. U mladého Michaila začalo postupně dozrávat přání zasvětit svůj život zcela Bohu. Ruku v ruce s tím se začaly projevovat i ctnosti, které jej v budoucnu charakterizovaly jako archijereje: asketická zdrženlivost a velká přísnost k sobě samému, pokora a soucit ke strádajícím. Ještě když Michail studoval, měl na něj velký vliv arcibiskup Antonij (Chrapovickij), který byl tehdy arcibiskupem Charkovským a Achtyrským a který se stal jeho duchovním učitelem. Místní monastýr a chrám se pro něj staly tím nejbližším ve zdejším městě, kam často směřovaly jeho kroky.
Emigrace
Tragické události z let 1917–1918 mladého Michaila zcela jistě přesvědčily o slabosti člověka a nestálosti všeho pozemského, a také proto se rozhodl konečně a zcela zasvětit službě Bohu, zřeknout se tohoto světa a přijmout mnišství. V době občanské války rodina Maximovičů nejprve odjela na Krym. V listopadu roku 1920 se členové rodiny přemístili do Konstantinopole, odkud v roce 1921 odjeli i spolu se dvěma (pravděpodobně mladšími) bratry do tehdejšího Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Jeden z Michailových bratrů získal vyšší technické vzdělání a pracoval jako inženýr v Jugoslávii, druhý pak, po ukončení Právní fakulty Bělehradské univerzity, pracoval na policii. Sám Michail se přihlásil na teologickou fakultu Bělehradské univerzity, přičemž dostával peněžní podporu Státní komise Království pro ruské uprchlíky. Tuto fakultu zakončil v roce 1925. Aby pomohl rodině, která se ocitla po emigraci v těžké finanční situaci, přijímal jakoukoli práci a často prodával i noviny. Avšak jeho duchovní učitel, v té době už metropolita Antonij (Chrapovickij), který se také ocitl v emigraci, o něj nadále duchovně pečoval.
Roku 1926 přijal Michail mnišský postřih se jménem svého předka svt. Jana Tobolského. Postřih na mnicha vykonal metropolita Antonij v Miljkovském monastýru (tento monastýr Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice z roku 1374 se stal jedním z center pro migranty z řad ruských duchovních a mnichů, kteří v něm de facto obnovili mnišský život; v roce 1952 došlo ke změně a klášter začal nově působit jako ženský monastýr). Sám vladyka Antonij rukopoložil mladého mnicha Jana na jerodiákona. V témže roce rukopoložil vladyka Gavriil (Čepur), biskup Čeljabinský a Trojický, otce jerodiákona Jana i na jeromonacha. Ode dne svého mnišského postřihu otec Jan už nikdy více nespal, nikdy neulehl do postele, a když usínal, tak jen vsedě, v křesle, anebo na kolenou před ikonami. Neustále přebýval v modlitbě, jedl jen jednou za den a sloužil denně svatou liturgii.
První roky svého mnišského života zasvětil jeromonach Jan službě nové generaci teologů, věnoval se duchovnímu mládí, když od roku 1927 začal přednášet pastýřské bohosloví a církevní historii na Duchovním semináři sv. Jana Teologa v Bitole. Už v té době o něm prohlásil svt. Nikolaj (Velimirović), srbský Zlatoústý, tato pochvalná slova: Chcete-li spatřit živého světce, běžte do Bitoly, za otcem Janem. Otec Jan si velmi rychle získal srdce mladých bohoslovců svým uměním nadchnout k vyšším křesťanským ideálům. Sám otec Jan se k mladým bohoslovcům choval jako milující jejich otec, po nocích obcházel společné koleje a všechny žehnal znamením kříže, zatímco byl neustále ponořen do Ježíšovy modlitby.
V té době také začal na žádost místních Řeků i Makedonců sloužit bohoslužby v řeckém jazyce. Jeromonach Jan také často navštěvoval nemocnice, kde vyhledával ty, kteří potřebovali modlitbu, útěchu a svaté přijímání.
V souladu s tím, jak se neustále šířilo vědomí o jeho zbožnosti, neustálé modlitbě a askezi, rozhodli se archijerejové Ruské pravoslavné církve v zahraničí1, aby byl otec Jan rukopoložen na biskupa. Otec Jan si však nepřál, aby byl biskupem, a začal poukazovat na své nedostatky, například, že koktá. Archijerejové však byli neoblomní a jako argument poukázali na příklad svatého proroka Mojžíše, který byl také koktavým a zajíkavým.
V květnu roku 1934 proto ve své pokoře přijal jeromonach Jan chirotonii na biskupa Šanghajského, vikáře Pekingské eparchie2 a odjel za svojí pastvou. To byla poslední chirotonie, kterou vykonal metropolita Antonij (Chrapovický)3 Vladyka Antonij ve svém dopise biskupovi Chailarskému Dimitrijovi (Vozněsenskému) napsal několik slov o charakterových vlastnostech nového biskupa Šanghajského: Jako moji duši, jako mé srdce, posílám k Vám, vladyko, biskupa Jana. Tento malinký, slabý člověk, skoro až dítě na první pohled, jeví se jakýmsi zázrakem asketické pevnosti v naší době všeobecného duchovního oslabení.
Jako archijerej v Číně
Biskup Jan přicestoval na místo svého nového působení v den svátku Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice a s dvojnásobnou horlivostí zde pokračoval ve svém pastýřském a asketickém díle. Mezi prvním, co učinil, bylo, že sjednotil místní pravoslavné Rusy, Srby, Řeky a Ukrajince. V Šanghaji završil stavbu nového katedrálního chrámu v čest památky ikony Přesvaté Bohorodice Pomocnice hříšných (Споручница грешных), v době jeho působení zde byla završena stavba velkolepého chrámu sv. Mikuláše (Chrám a památník caru mučedníku Nikolajovi II. a jeho rodině), dále biskup Jan inicioval stavbu domu pro zestárlé a nemohoucí, pro opuštěné a sirotky, jakož i Dětský domov svt. Tichona Zadonského. Tento dětský domov zpočátku skýtal útočiště jen asi osmi sirotkům; za několik let v něm, přese všechny těžkosti tehdejší doby, našly útočiště stovky dětí (až 1500 co do počtu). Děti nehledíce na obvyklou přísnost vladyky Jana jej měly velmi rády, sám vladyka se o ně staral z celého svého milujícího srdce. Několikrát se stalo, že když během války nebylo už nic k jídlu pro děti, vladyka se celou noc modlil a ráno se ozval zvonek, který oznamoval návštěvu nějaké organizace, která tam přinášela velkou materiální pomoc, tolik potřebnou právě jeho sirotkům.
I zde, podobně jako dříve, vladyka Jan každodenně posilňoval, upevňoval a vzdělával věřící častou službou svaté liturgie. Vladyka byl velmi přísný zejména v oltáři, od každého zde sloužícího či pomáhajícího člověka vyžadoval, aby dobře a přesně znal liturgická pravidla a řídil se jimi. Také velmi nekompromisně zakazoval jakékoliv rozhovory po dobu bohoslužby a sám často zůstával dlouhou dobu v chrámu i po skončení bohoslužeb. Kromě toho denně navštěvoval nemocné, zpovídal a podával svaté tajiny. Když se stalo, že stav nemocného byl už kritický, vladyka přicházel v jakékoliv době, ve dne či v noci, a dlouho se modlil u lůžka nemocného. Jsou známy mnohé případy uzdravení beznadějně nemocných skrze modlitby sv. Jana, taktéž i svědectví o jeho nečekaných návštěvách v tom nejnutnějším okamžiku, které pak vedly k uzdravení nemocného. Světitel Jan navštěvoval také vězně ve věznicích a psychicky nemocné v jejich ústavech. Kamkoli přicházel, všude všem žehnal a kázal, probouzel svědomí jedněch a zahříval srdce druhých. Přísný asketický život vladyky se projevoval nejenom v půstu (vladyka jedl jen jedenkrát za den, během půstu jedl jen jednu prosforu denně), ale také v tom, že nespal. Aby se vyhnul světské slávě a pozornosti, vladyka si přisvojil určité projevy jurodivosti4, tj. bláznovství pro Krista, díky čemuž byl ještě více a jasněji zvýrazněn jeho duchovní zápas. Jako příklad uveďme jeho chození naboso anebo jen v sandálech, dokonce i v zimě. Svoji mnišskou řízu nosil až do chvíle, dokud se sama nerozpadla.
Útěk z Číny na ostrov Tubobao (na Filipínách)
V době japonské okupace Číny během 2. světové války byl vladyka dočasným představeným ruské komunity a projevoval veliké hrdinství, když vzal všechny ruské občany pod svoji ochranu před japonskými okupanty. V roce 1945, poté co bylo Mandžusko obsazeno Rudou armádou, ruští pravoslavní biskupové v Číně, kteří se předtím nacházeli v juridiskci Ruské pravoslavné církve v zahraničí, uznali nové vedení z Moskevského patriarchátu pod vedením patriarchy Alexije I. (Simanského). Nikoli však biskup Jan (Maximovič). Za této situace zůstal vladyka Jan věrným archijerejské přísaze a věrnosti synodu Ruské pravoslavné církve v zahraničí, jímž byl ustanoven za biskupa. 20. června roku 1946 bylo vydáno rozhodnutí ze Zasedání synodu Ruské pravoslavné církve v zahraničí v Mnichově, kde bylo oznámeno zřízení Šanghajské eparchie Ruské pravoslavné církve v zahraničí pod vedením nyní už arcibiskupa Jana. Vladykovi Janovi bylo následně ze strany představitelů Pravoslavné církve na území SSSR předáno nařízení o zákazu sloužit jako archijerej, a pokud se nepodřídí novému církevnímu vedení, pak jako archijerej pozbyde veškerá svá práva v této eparchii. Vladyka Jan, jsa si dobře vědom své odpovědnosti, snažil se nadále pečovat o jemu svěřené stádo věřících a plnil si svoji povinnost ochraňovat ruské uprchlíky a běžence jak z bývalého Carského Ruska, tak později i ze Sovětského svazu. Při té příležitosti vladyka Jan v katedrálním šanghajském chrámu v této věci prohlásil: Tomuto příkazu (tj. příkazu Synodu pravoslavné církve na území SSSR) se podřídím jen v takovém případě, když mi bude dokázáno, buď skrze Svaté Písmo anebo zákony jakéhokoliv státu, že porušení přísahy je ctností a že věrnost přísaze je těžkým hříchem. Tato slova, pronesená vladykou v chrámu, zachránila nemálo ruských životů v Číně, neboť naopak mnozí z těch, kteří přijali občanství SSSR a kteří se z Číny vrátili zpět do své (komunistické) vlasti, toho později kvůli slibům nové politické garnitury v Sovětském svazu hořce litovali.
Rusové, kteří nepřijali sovětské občanství, se stali s příchodem komunistů k moci v Číně znovu uprchlíky a běženci. Většina pravoslavných věřících Šanghaje byla proto nucena odejít v roce 1949 na Filipíny, na ostrov Tubabao5, kde sídlil Mezinárodní uprchlický tábor, v němž se nashromáždilo až 5 tisíc ruských uprchlíků z Číny. Tento ostrov se však nacházel na území tajfunů, které se zde pravidelně vyskytovaly a ohrožovaly ostrovy na tomto území v Tichém oceánu. Přese všechny obavy tento ostrov za dobu 27 měsíců, kdy zde byl zřízen uprchlický tábor, ohrozil tajfun jen jednou, a dokonce i tehdy, jak mnozí věří – na přímluvy svatého Jana Šanghajského, nakonec změnil směr a ostrov zcela minul. Když se jeden z Rusů v rozhovoru s místními Filipínci zmínil o svém velkém strachu před tajfunem, ti mu řekli, že k tomu nemá žádný důvod, protože: Váš svatý člověk každou noc žehná Váš tábor ze všech čtyř světových stran. Když byl potom tábor evakuován, jen krátce na to udeřil na ostrov strašlivý tajfun a v plné síle zničil zcela vše, co na něm bylo. Ruští uprchlíci byli šťastni nejenom proto, že pobyt na tomto ostrově přežili, ale také proto, že díky svému pastýři opustili tento ostrov a brzy si také našli nové domovy v Americe. Sám vladyka Jan jezdíval dokonce až do Washingtonu, kde se přimlouval u místních zákonodárců, aby USA přijaly ruské uprchlíky z Tubobao, což se mu nakonec také podařilo. Někteří z nich získali právo pobytu v USA, jiní v Austrálii, v Kanadě anebo v zemích Jižní Ameriky.
Služba v Západní Evropě
V roce 1951 byl arcibiskup Jan ustanoven ke službě v Evropě, měl se tedy nově duchovně starat o věřící Ruské pravoslavné církve v zahraničí, kteří se nacházeli v západní Evropě a v Africe. Jeho novou katedrou a současně titulem se stal: arcibiskup Bruselský a Západoevropský se sídlem v Paříži. Vladyka i zde zůstával nadále asketou, přísným archijerejem, obětavým pastýřem a blahodatí naplněným duchonosným přímluvcem. Podobně jak se mezi věřícími proslavil v Šanghaji, stejně tak zazářil i zde, v západní Evropě, takže se k němu v zástupech přicházelo množství nejen pravoslavných a nejen ruských věřících jako k nějaké vyvolené nádobě Boží blahodati. Zde v Evropě vladyka znovu obnovil památku a úctu k dávným pravoslavným svatým Západu a do lůna Církve přivedl mnoho nově obrácených věřících z národů Evropy. Ba co víc, s Ruskou pravoslavnou církví v zahraničí sjednotil mnoho nových francouzských a holandských církevních obcí. Povědomí o jeho odříkavém a vpravdě křesťanském životě pastýře se šířilo mezi věřícími velkou rychlostí. Takto se na příklad v jednom katolickém chrámu Paříže snažil místní kněz zaujmout a nadchnout mládež následujícími slovy: Vy žádáte a potřebujete důkazy, říkáte, že dnes se už nedějí zázraky a že nejsou svatí. Proč vám mám dávat teoretické důkazy, když dnes po ulicích Paříže chodí svatý „Jan Bosý“ (dodnes je takto sv. Jan známý ve Francii: Saint Jean aux pieds-nus). Mnoho času jako archijerej strávil při bohoslužbách také v okolí Paříže. V roce 1952 se přestěhoval z Meudonu do Versailles, kde žil na eparchiálním úřadě, který se nacházel v budově Ruského kadetského domu, konkrétně v Lyceu cara Mikuláše II.
Svatý vladyka Jan pobýval také často v ženském monastýru Přesvaté Bohorodice Lesninské6. V prosinci roku 1961 posvětil spolu s biskupem Ženevským Antonijem (Bartoševičem) pařížský pravoslavný chrám Všech ruských svatých, který se stal katedrálním chrámem Západoevropské eparchie Ruské pravoslavné církve v zahraničí. Zde se nacházela rezidence vladyky Jana až do jeho odjezdu do San Franciska, kam byl převeden v roce 1963. Během let strávených v západní Evropě vedl vladyka Jan aktivní a neúnavnou misionářskou práci, převzal do své péče pravoslavné kaple ve Francii a v Holandsku, napomáhal při přípravě místního duchovenstva, při vydávání bohoslužebné literatury na francouzském a holandském jazyce. Kromě toho nezištně pomáhal a pečoval rovněž o řecké, arabské, bulharské a rumunské pravoslavné církevní obce. Během let strávených na katedře Západoevropské eparchie vladyka Jan rozvíjel usilovnou duchovní aktivitu při chrámu sv. spravedlivého Joba Mnohostrádajícího v Brusselu, který byl současně památníkem na počest cara mučedníka Mikuláše II. Ve vzpomínkách jeho současníků byl svatý Jan ve svém životním stylu velmi skromný. Oblečení nosil z té nejobyčejnější a nejlevnější látky, obouval si sandály na bosé nohy anebo, jak už byl zvyklý, chodil prostě bos bez ohledu na to, jaké bylo počasí. Neměl zcela nic, byl nezištný, tímto způsobem následoval velkého ruského světce ctih. Nila Sorského7. Byl v pravdě člověkem Božím.
Arcibiskup Sanfranciský
Roku 1962, také kvůli těžkostem se stavbou nového katedrálního chrámu v San Francisku a na prosby tisíců věřících ze Šanghaje, kteří tam nyní žili, byl vladyka ustanoven archijerejem Západoamerické eparchie. V té době, jeho dávný přítel, arcibiskup Tichon (Trojickij) Sanfranciský, odešel do výslužby a z důvodu jeho nepřítomnosti byla výstavba této velkolepé katedrály pozastavena. V církevní obci však ve stejné době vznikla poměrně silná roztržka, která ji zcela ochromila. Do příjezdu vladyky Jana se proto vkládaly velké naděje a víra, že právě on bude moci vnést klid a mír mezi ruské věřící a obnovit tak práci na katedrálním chrámu v San Francisku. Jeho příjezd opravdu v mnohém napomohl k tomu, aby byla stavba chrámu obnovena a aby byla podnícena všeobecná sbírka ke zbudování chrámu. I přesto všechno nebylo ještě naprostého míru a klidu mezi věřícími dosaženo. Svatý biskup Jan zde musel snášet nemálo zármutku a hoře, přičemž se musel dokonce dostavit i k Občanskému soudu, kde se zodpovídal z obvinění, že zavinil finanční schodek při stavbě Sanfranciské katedrály a mnohé další nepříjemnosti ze strany těch, kteří vladyku Jana nechtěli za archijereje Západoamerické eparchie Ruské pravoslavné církve v zahraničí. Nakonec byl však u tohoto Občanského soudu zcela ospravedlněn. Vladyka Jan všechno snášel a vydržel skrze lásku a trpělivost, a také proto byl v souladu s Boží vůlí 14. srpna 1963 utvrzen na katedře představeného Sanfranciské a Západoamerické eparchie. Sanfranciský katedrální chrám v čest ikony Přesvaté Bohorodice Všech strádajících a zarmoucených radost (Всех скорбящих радость) byl nakonec slavnostně dokončen v roce 1964 a hned v dalším roce, 14. března 1965, v První neděli Velikého postu, na svátek Pravoslaví, v něm byla odsloužena první bohoslužba.
Také v posledních letech svého pozemského života, nehledíce na nepřátelství některých, pokračoval svatý vladyka Jan ve svém duchovním způsobu života a nadále konal mnohé zázraky a divy skrze své neustávající modlitby.
Skon svatého a úcta k němu
Podle několika svědectví vladyka Jan věděl o času a místě svého skonání. Zesnul 2. července roku 1966, v den památky sv. apoštola Judy, při arcipastýřské návštěvě města Seattle s divotvornou ikonou Přesvaté Bohorodice Kurská-Znamení ve věku 71 let. Odsloužil svatou liturgii v chrámu svt. Mikuláše a poté ještě po dobu tří hodin zůstal v oltářním prostoru, jen sám s ikonou. S touto ikonou ještě navštívil vdovu po jednom knězi a pak se vrátil zpět do církevního domu, do svého pokoje, kde se ještě chystal na hřbitov, protože byla sobota. Najednou bylo dole v domě slyšet, jak vladyka v pokoji nahoře upadl. Ti, co vladyku doprovázeli, hned přiběhli a pomohli vladykovi usednout do křesla. Vladyka zde takto odevzdal svoji duši Bohu a svoji životní cestu zakončil stejně jako jeho předek svt. Jan Tobolský8, sedíce před divotvornou ikonou Přesvaté Bohorodice.
Zvěst o skonu tohoto věhlasného biskupa – misionáře okamžitě naplnila zármutkem srdce mnoha lidí po celém světě, kteří vladyku milovali jako dobrého pastýře. Jeden holandský kněz se zkroušeným srdcem napsal: „Už nemám a nebudu mít více duchovního otce, který by mne po telefonu zavolal o půlnoci z druhé strany kontinentu a řekl by: Jdi teď už spát. To, o čem ses modlil, ti bude dáno.“
Šest dní leželo zesnulé tělo vladyky v rakvi a nehledě na horko, nebylo cítit žádného zápachu z tlení, také jeho ruce zůstávaly nadále měkké a ohebné. Pohřeb vedl světitel Filaret (Vozněsenskij)9, metropolita Východoamerický a Newyorský, nový představený Ruské pravoslavné církve v zahraničí. Na pohřební bohoslužbě nedokázali přítomní věřící ani sami biskupové zadržet svůj pláč. Podivuhodné však bylo, že spolu se zármutkem a slzami naplnila chrám i jakási nadpozemská, tichá radost, jako by přítomní věřící nebyli ani na pohřbu, ale spíše při vyzdvižení ostatků nově zjeveného svatého.
O několik desetiletí později kanonizovaný svatý Jan Šanghajský byl pohřben v kryptě chrámu, který s velkou péčí nechal sám vystavět. Brzy se zde začaly dít mnohé zázraky uzdravení a pomoci všem potřebným, kteří se s vírou a modlitbou obraceli ke svému zastánci a ochránci. Čas ukázal množství svědectví, že světitel Jan jako velký divotvůrce je rychlým pomocníkem těm, kdož jsou v těžkostech, nemocech a zármutcích života.
Roku 1994 byly ostatky sv. Jana vyzdviženy a objeveny jako netlené a již 2. července 1994 připočetla Ruská pravoslavná církev v zahraničí sv. Jana (Maximoviče), arcibiskupa Šanghajského a Sanfranciského, jako divotvůrce k zástupu svatých.
Modlitba
Podivuhodný světiteli Jane, tolik jsi rozšířil své srdce, že se do něj vešlo množství ctících tě lidí z mnoha rozličných národů a plemen. Shlédni na nemohoucnost a nedostatek naších slov, která jsou však přinášena s láskou k Tobě. Pomoz nám, služebníku Boží, abychom od nynějška očišťovali sebe ode vší skvrny tělesné i duševní. Abychom sloužili Hospodinu s bázní a jásali Jemu s úctou. Co však můžeme dát my tobě, za tu radost, kterou cítíme, když vidíme ve svatém chrámu tvé svaté ostatky a když oslavujeme tvoji památku. Vpravdě ti za to nemáme čím oplatit, jedině tím, když započneme sebe napravovat, stávajíce se novými namísto starých. V této blahodati obnovení budiž nám zastáncem a přímluvcem, ó svatý Jane, který jsi zesnul v tomto dočasném životě do života jiného, do života věčného, ve kterém tě poučovala tvá Přečistá Vládkyně, Odigitrie – Průvodkyně na cestách za hranicemi tvé vlasti a všude tam, kde bylo roztroušeno ruské sémě, skrze divotvornou tvou ikonu Kurskou[1], které ses zjevil společníkem v den svého zesnutí a se kterou se nyní raduješ v zástupu svatých oslavujících Jediného v Trojici oslavovaného Boha, Otce i Syna i Svatého Ducha, nyní i vždycky až na věky věkův. Amen.
připravil o. Marek Malík
[1] viz Ikona Курская Коренная (https://orthodoxwiki.org/Kursk_Root_icon)
Zdroje:
Святитель Русского Зарубежья вселенский чудотворец Иоанн, Е. Леднев, Е. Лукьянов
Православный Паломник 1998
Блаженный Святитель Иоанн Чудотворец, Иеромонах Серафим (Роуз), Игумен Герман (Подмошенский)
Русский Паломник 2008
ИОАНН ШАНХАЙСКИЙ, Древо – открытая православная энциклопедия
https://drevo-info.ru/articles/6258.html
Иоанн Шанхайский и Сан-Францисский, Википедия
https://www.miloserdie.ru/special/ioann-shanhakij/
Poznámky pod čarou:
1. Ruská pravoslavná církev v zahraničí (Русская православная церковь заграницей – РПЦЗ, The Russian Orthodox Church Outside Russia – ROCOR)
RPCZ vznikla na počátku 20. let 20. století jako ruská pravoslavná emigrantská církevní organizace, která sjednocovala velkou část duchovenstva Ruské pravoslavné církve, jež se ocitlo ve vyhnanství a v emigraci následkem revoluce roku 1917 a občanské války v Rusku. Z administrativního podřízení synodu Ruské církve vystoupila Ruská pravoslavná církev v zahraničí zcela a úplně ihned po vydání Deklarace metropolity Sergije. Tzv. Deklarace metropolity Sergije z roku 1927, přesněji Prohlášení (Poselství) Zástupce patriaršího zastupitele, metropolity nižegorodského Sergije a při něm dočasného Patriaršího posvátného Synodu, o vztahu Ruské pravoslavné církve k existující občanské vládě. Tato deklarace se stala těžkou ránou pro celou Ruskou církev, neboť se jednalo o deklaraci předpokládající loajálnost k sovětské vládě. Touto Deklarací se Ruská církev pod vedením patriaršího zastupitele, metropolity Sergije (Stragorodského), zavázala k bezpodmínečné podpoře komunistického režimu. Velké množství církevních hierarchů, duchovních a laiků jak v Rusku, tak i ve vyhnanství a emigraci, s ní však vyjádřilo ostrý nesouhlas.
Ruská pravoslavná církev v zahraničí, počínaje 29. červencem roku 1927, zcela odmítla tuto „Deklaraci“, když prohlásila duchovní vedení Ruské církve nesvobodným ve svých rozhodnutích, v podmínkách ateistického a politického pronásledování církve, která se nacházela zcela porobena bolševickému režimu. V SSSR se na Ruskou pravoslavnou církev v zahraničí hledělo politickým vedením země a oficiální propagandou jako na kontrarevoluční (rozuměj proti sovětské vládě), antisovětskou, monarchistickou, nábožensko-politickou skupinu. Oficiální Ruská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu ji do počátku roku 2000 nazývala „Karlovackým rozkolem“. V květnu roku 2007 po dlouhých a mnohdy těžkých rozhovorech obou zástupců stran názorového konfliktu, byl nakonec podepsán v moskevském chrámu Krista Spasitele Akt o kanonickém obecenství a jednotě.
2. Pekingská eparchie (čínsky 北京教区)
Kanonické, strukturální a teritoriálně-administrativní rozdělení Čínské pravoslavné církve, která byla aktivní v letech 1902–1966. Po zesnutí biskupa Pekingského a Čínského Vasilija Yao (+1962) nebyla jeho katedra již dále obsazena.
3. Metropolita Antonij (Chrapovický)
Celkově 112. metropolita Kyjevský a Haličský, prvohierarcha Ruské pravoslavné církve v zahraničí. Narodil se roku 1863 ve vesnici Vatagino, v Kresteckém újezdu Novgorodské gubernie. Vystudoval Petrohradskou duchovní akademii, kterou zakončil roku 1885, a v témže roce přijal mnišský postřih a také rukopoložení na jerodiákona a jeromonacha. Od roku 1886 přednášel homiletiku, liturgiku a církevní právo na Cholmské duchovní akademii. V roce 1887 působil jako odborný asistent na Katedře Svatého písma Starého zákona na Petrohradské duchovní akademii a vzápětí, v roce 1888, mu byl udělen titul magistra teologie na základě obhajoby jeho dizertace na téma Psychologické předpoklady k užitku svobodné vůle a mravní zodpovědnosti. V témže roce bylo schváleno jeho povýšení na docenta Akademie. V roce 1889 byl pověřen plnit povinnosti inspektora Akademie. V roce 1890 získal hodnost archimandrity a byl ustanoven rektorem Petrohradské duchovní akademie. V té době se seznámil se sv. Janem Kronštadtským, přičemž zkušenosti, které získal díky obecenství se svatým Janem, poté uplatnil ve svých lekcích Pastýřského bohosloví, které později sestavil. Od roku 1891 byl rektorem Moskevské duchovní akademie. Od roku 1895 do roku 1900 byl rektorem Kazaňské duchovní akademie. Roku 1897 byl rukopoložen na biskupa Čeboksarského. V roce 1899 byl ustanoven prvním vikárním biskupem Kazaňské eparchie s titulem biskupa Čistopolského. Roku 1900 ho Posvátný synod ustanovil biskupem Ufimským a Menzelinským. V dubnu roku 1902 byl převeden na Volyňskou katedru a ustanoven biskupem Volyňským a Žitomirským, a díky jeho péči byla v Počájevské lávře vystavěna katedrála Svaté Trojice. V roce 1911 mu byl udělen titul doktora teologie. Roku 1914 byl ustanoven arcibiskupem Charkovským a Achtyrským. Vladyka Antonij byl účastníkem Místního sněmu Ruské pravoslavné církve v letech 1917–1918, kde byl jedním z kandidátů na znovuobnovený patriarší trůn Ruské pravoslavné církve. V hlasování získal nejvíce hlasů, celkem 309, zatímco za ním dle počtu hlasů následoval arcibiskup Novgorodský Arsenij (Stadnickij), který měl 159 hlasů, třetím pak byl metropolita Moskevský Tichon (Bellavin) s počtem hlasů 148. 5. října 1917 byl nakonec prostřednictvím losu vybrán ctihodným Alexijem Zosimovským, tehdy již slepým starcem, světitel Tichon (Bellavin), který vstoupil na patriarší trůn Ruské pravoslavné církve jako její patriarcha po dlouhé době tzv. Synodálního období, tedy vůbec poprvé od roku 1700, kdy zesnul poslední patriarcha (Adrián). Od listopadu roku 1917 byla vladykovi Antonijovi udělena hodnost metropolity. V květnu roku 1918 byl vladyka Antonij zvolen metropolitou Kyjevským a Haličským. V prosinci roku 1918, po obsazení Kyjeva vojskem Direktorie ukrajinské národní republiky, byl spolu s arcibiskupem Evlogijem (Georgijevským) uvězněn. Po osvobození byl zvolen za čestného předsedu Dočasné vyšší církevní správy na jihovýchodě Ruska, která byla aktivní na území pod kontrolou Bílého hnutí. Rusko opustil až v roce 1920, když připlul z Novorossijska do Athén, odtud odešel na Svatou horu Athos, kde chtěl zůstat už natrvalo. Nakonec tam však pobyl jen asi pět měsíců. V září téhož roku se vrátil na Krym na žádost Petra Wrangela (ruského generála tzv. Bílé armády). Právě v té době odtud, přes Krym, odcházelo nejvíce běženců a uprchlíků především kvůli blížícímu se postupu a přesile Rudé armády (tj. bolševiků). Krym na podzim roku 1920 opustilo 151 osobních i válečných lodí z Ruska s celkovým počtem 150 tis. osob. Tam, na Krymu, na palubě lodi Velkokníže Aleksej Michajlovič, přijal spolu s metropolitou Oděským Platonem (Rožděstvenským), arcibiskupem Poltavským Theofanem (Bystrovem) a biskupem Sevastopolským Veniaminem (Fedčenkem) účast na zasedání Dočasné vyšší církevní správy na Jihu Ruska. Na tento den (6. /19. listopadu) Ruská pravoslavná církev v zahraničí pohlíží jako na počátek své existence.
Na počátku roku 1921 odjel metropolita Antonij do Srbska, kde mu byla poskytnuta rezidence ve Sremských Karlovcích, kde se na konci roku 1921 konal Celozahraniční ruský církevní sněm – První celozahraniční sněm, který přijal řadu organizačních prohlášení pro existenci jak církevních, tak i společenských organizací (ze strany duchovní to byli biskupové, kněžstvo, mnišstvo, a ze strany civilní: zástupci politických stran, vojska a občanských hnutí) pro nynější pobyt ruských občanů mimo Rusko. Tomuto sněmu předsedal metropolita Antonij, přičemž sněm přijal řadu dokumentů s antibolševickým zaměřením. Roku 1927, po vydání Deklarace metropolity Sergije, tzv. Deklarace metropolity Sergije z roku 1927, úplně přesně: „Prohlášení (Poselství) Zástupce patriaršího zastupitele, metropolity nižegorodského Sergije, a při něm dočasného Patriaršího posvátného synodu o vztahu Pravoslavné ruské církve k existující občanské vládě“, deklaroval Sněm zahraničních biskupů v zahraničí, tj. Ruská pravoslavná církev v zahraničí, že: Zahraniční část Ruské církve musí přerušit spojení s Moskevským církevním vedením z důvodu nemožnosti normálního vztahu s ní, kvůli jejímu porobení a zotročení ze strany bezbožné, sovětské vlády, která ji zbavuje svobody v jejich rozhodnutích a v kanonické správě církevní. Po tomto prohlášení vedení Ruské církve, tzv. Moskevské vedení, rozhodlo, že všem biskupům včetně metropolity Antonije bude s okamžitou platností zakázána jejich duchovní služba; metropolita Antonij byl nově nazýván bývalým metropolitou Kyjevským a Haličským. Tomu se Ruská pravoslavná církev v zahraničí přirozeně nepodvolila a ustanovení metropolity Sergije nikdy neuznala za kanonické. Do konce svého života v roce 1936 vedl metropolita Antonij Ruskou pravoslavnou církev v zahraničí. Byl zaníceným oponentem vůči metropolitovi Sergijovi a jeho tzv. Dočasného patriaršího Synodu v Moskvě, který byl zcela pod kontrolou vedení SSSR. Vladyka Antonij zesnul 10. srpna roku 1936 ve Sremských Karlovcích. Jeho pohřeb v katedrálním chrámu sv. archanděla Michaela v Bělehradě vedl sám patriarcha srbský Varnava (Rosić), který mu trvale dával najevo svoji podporu a pomoc. Pohřben byl na Novém hřbitově v Bělehradě, v Iverské kapli. Když roku 1945 navštívil Jugoslávii patriarcha Moskevský Alexij I. (Simanskij), odsloužil za metropolitu Antonije zádušní panychidu.
4. Jurodivý (čili blázen pro Krista)Jurodivost pro Krista je záměrná snaha jevit se druhým bláznem, hlupákem a nerozumným v běžném světském chápání tohoto světa, jde o záměrné skrývání osobních ctností a přijetí na sebe sama všech možných urážek a hanby. Hlavním pak cílem tohoto zdánlivého bláznovství, jurodivosti pro Krista, je odhalování vnějších světských hodnot jako dočasných a pomíjejících.
Ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic, aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. (1. list Korintským 27-29)
Pro Krista jurodivý pochází ze slovanského slova „оуродъ – юродъ“, což označuje blázna, hlupáka, člověka bláznivého, nerozumného, sešlého z rozumu. Být pro Krista jurodivý je jedním z nejtěžších duševních zápasů, je to oduševnělá, vřelá horlivost a plamenná láska k Bohu. Jde převážně o někoho, kdo žije ve společenství lidí, nicméně, vzal na sebe zvláštní duchovní podvih, tj. zápas, vzdal se a zřekl se jakéhokoli vlastnictví, vzdal se všeho pohodlí a životního blaha, stal se zcela svobodným od náklonnosti k čemukoli pozemskému, světskému a nakonec žil neméně samotářským způsobem života jako ti, kteří žili v divokých pustinách. Při vší těžkosti tohoto duchovního podvihu si tento zápas vyžadoval od svatých vyšší moudrosti, aby svoji neslavnost, hanbu či ponížení, proměnili a obrátili ve slávu Boží, v poučení bližním, aby nedopustili to, aby směšné nebylo hříchem, aby to, co činili, se nestalo pokušením anebo urážkou a hanbou pro druhé.
5. Ostrov Tubabao
Tubabao je jeden z ostrovů ve středních a východních Filipínách. Ostrov Tubabao byl používán Mezinárodní organizací pro uprchlíky (IRO) v letech 1949 a 1950, kdy poskytoval dočasné útočiště pro 5 tis. ruských uprchlíků prchajících z Číny, to jest pro nemnoho Rusů, kteří přežili bolševickou revoluci 1917 a občanské války v Rusku v letech 1919–1920. Některým Rusům se podařilo z bolševického Ruska uprchnout a ti nacházeli útočiště přímo v zahraničí. Mnozí z nich se stěhovali do Číny, zejména do Charbinu a Šanghaje. Většina z těchto uprchlíků přežili 2. světovou válku, ale když převzali komunisté moc v Číně, byli znovu donuceni odtud uprchnout. IRO požádala všechny země po celém světě, aby zajistili ubytování pro Rusy. Filipíny se přihlásily, a nabídly ostrov Tubabao. Ruským uprchlíkům byla později poskytnuta možnost pobytu ve Spojených státech amerických, Austrálii, Kanadě a jihoamerických zemích. Většina z těchto uprchlíků se potom stala občany zemí, v nichž byli přijati.
6. Ženský monastýr Přesvaté Bohorodice Lesninské v Chauvincourt-Provemont ve Francii
Tento monastýr má svůj počátek v roku 1885 v městečku Lesna, Konstantinovského újezdu Sedlecké gubernie (dnešní Polsko), kdy byl tento původní monastýr zasvěcen svátku Narození Přesvaté Bohorodice. Pod vedením igumenie Jekatěriny (Efimovské) plnil tento monastýr, kromě mnišských povinností a pravidel, také vzdělávací roli a sociální službu ve společnosti. V roce 1915 bylo v tomto monastýru kolem 500 monašek a poslušnic. Na stejném principu bylo díky práci igumenie a monašek z monastýru v Lesné založeno pět dalších monastýrů. V roce 1915 z důvodů probíhající 1. světové války byly obyvatelky monastýru nuceny se evakuovat do Ruska, z větší části do Serafímo-ponětajevského monastýru v Nižegorodské gubernii. Igumenie spolu se 140 sestrami a poslušnicemi odjela do Petrohradu, kde se usadily v dalších třech různých monastýrech. V roce 1917 igumenie Jekatěrina a Nina, které doprovázelo 70 sester, odjely do Žabského monastýru na Dněstru. V roce 1920 emigrovali do Bělehradu a potom do monastýru Novo Chopovo, kde pokračovaly ve svém původním poslání; přijímali tehdy na poslušenství nejenom ruské, ale i srbské ženy a dívky, čímž pomáhaly znovu obnovovat ženské mnišství v Srbsku, které pomalu zhášelo za doby turecké okupace. Sestry z monastýru Novo Chopovo obnovily na 30 blízkých monastýrů. V roce 1943, v době 2. světové války, byl monastýr zničen a sesterstvo se usídlilo v Bělehradě. Po roce 1945 emigrovaly členky tohoto sesterstva do Francie. Nejdříve se sesterstvo usídlilo v městečku Fourqueux, asi 20 km do Paříže, a potom roku 1967 se nakonec přestěhovaly na zakoupený pozemek v Chauvincourt-Provemont v Normandii, kde se monastýr nachází dodnes. Hlavní svatyní monastýru je ikona Přesvaté Bohorodice Lesninská, jejíž památku slavíme 8. / 21. září a 14. / 27. září.
7. Ctihodný Nil Sorský
Narodil se roku 1433 a zesnul v roce 1508. O jeho životě před přijetím mnišského postřihu se ví jen velmi málo. Mnišský postřih přijal svatý Nil v monastýru ctih. Cyrila Bělojezerského, a právě zde se naučil mnišskému odříkavému životu pod vedením zkušeného askety starce Paisije Jaroslavova. Zde pracoval, oddával se modlitbě, poslušenství, bdění a půstu. Po nějakém čase odešel na pouť po svatých místech, pobýval v Palestině, Konstantinopoli a došel i na Svatou horu Athos, kde prožil dlouhou dobu, přičemž převzal zkušenost místních otců-asketů. Rostl duchovním růstem, učil se pravidla poustevníků, střízlivosti, soudnosti, duchovní vnímavosti. Když se vrátil na Rus, už se nevrátil do Bělojezerského monastýru, ale vyhledal nedaleko pusté místo bez lidí, na řece Sorke, postavil si tam kříž, vykopal studnu, postavil kelii, kapli a oddal se modlitbě a duchovnímu zápasu. Brzy tam vzniklo mnišské bratrstvo podle athoského skitského typikonu (církevního ústavu, tj. pravidel mnišského života), který ctih. Nil od Svatohorců převzal. Podle pravidel ctih. Nila se mniši museli živit prací svých rukou, milodary mohli přijímat jen v krajní nouzi, dále museli odmítat přilnavost k jakékoliv věci a rozkoši, dokonce i v chrámu. Ženám nebyl do skitu vstup dovolen vůbec, držení otčin (tj. půdy v rodovém vlastnictví) se zcela zakazovalo. Bratrstvo se usadilo kolem nevelké kaple Obětování Páně v lese, vždy v samostatných keliích po jednom, dvěma, nejvíce však po třech bratrech. Bratrstvo se scházelo na celý den před nedělí a před svátky k bohoslužbě, přičemž na všenočním bdění, po každé kathismě, byly dvě až tři čtení z díla svatých Otců, které trvalo celou noc. V ostatní dny se pak každý z bratří modlil a pracoval ve své kelii. Hlavním duchovním zápasem bratří byl zápas se svými myšlenkami a zhoubnými vášněmi, čehož výsledkem se jevil v duši rodící se pokoj a mír, v mysli jasnost, v srdci zkroušenost a láska. Ve svých písemných dílech Vyprávění svým učedníkům, kteří chtějí žít v pustině a v Ústavu ctih. Nil podrobně vyložil stupně tohoto spasitelného díla mysli. První stupeň znamenal zřeknutí se světa, především pak všelikých světských rozptýlení; Druhý stupeň znamenal neustávající modlitbu, provázenou pamatováním na smrt. Ve svém životě se ctihodný Nil vyznačoval nejkrajnější nezištností, nežádostivostí a pracovitostí. On sám vykopal rybník a studnu, ze které měla voda obnovitelnou sílu. Ctihodný se účastnil místních sněmů Ruské církve v letech 1490 a 1503. Utíkal před poctami a slávou tohoto světa a před svojí smrtí přikázal učedníkům, aby jeho tělo hodili k sežrání divokým zvířatům a ptákům, nebo aby jej pochovali bez jakékoliv úcty na místě jeho duchovního zápasu. Zesnul ve svých 76 letech života dne 7. května roku 1508 (v tento den 7. / 20. května slavíme rovněž jeho církevní památku). Jeho ostatky, pohřbené v monastýru jím založeném, se proslavily množstvím zázraků.
8. Světitel Jan Tobolský (1651–1715)
Ruský světec, svatořečený roku 1916. Jeho památka se slaví v den jeho zesnutí 10. / 23. června. Byl archijerejem Ruské pravoslavné církve, od roku 1697 arcibiskupem Černigovským a Novgorod-severským, od roku 1711 metropolitou Tobolským a celé Sibiře. Byl znám svojí misionářskou a teologickou činností. Založil Černigovské kolegium, předobraz budoucích duchovních seminářů, a stal se autorem mnoha poetických děl. Den před svou smrtí odsloužil svt. Jan liturgii, poté nechal připravit trapézu – oběd pro duchovenstvo a místní chudé, při kterém sám obsluhoval hosty. Potom se vzdálil do svého pokoje, ve kterém byl nalezen na druhý den, konkrétně 10. / 23. června, mrtev. Zesnul při modlitbě na kolenou, před ikonou Přesvaté Bohorodice Ilinské-Černigovské.
9. Svt. Filaret (Vozněsenskij), metropolita Východoamerický a Newyorský, prvohierarcha Ruské pravoslavné církve v zahraničí
Metropolita Filaret, světským jménem Georgij Nikolajevič Vozněsenskij, se narodil v roce 1903 v Kursku v rodině kněze. V roce 1909 se rodina přestěhovala na Dálný Východ, do města Blagoveščensk na řece Amuru. Kvůli revoluci rodina v roce 1920 odjela za hranice, do města Charbin (čínsky Cha-er-pin). Roku 1921 zemřela matka metropolity Lýdia Vasiljevna a jeho otec Nikolaj přijal poté mnišství se jménem Dimitrij a následně se stal arcibiskupem Chaijlarským. V roce 1927 absolvoval metropolita Filaret Rusko-čínské vysoké učení technické v Charbinu a roku 1931 Pastýřsko-bohoslovecké kurzy, které byly potom přejmenovány na Bohosloveckou fakultu při Institutu svatého knížete Vladimíra. Na této fakultě začal metropolita Filaret studovat Nový zákon, pastýřské bohosloví a homiletiku. V roce 1930 byl rukopoložen na diákona a roku 1931 přijal mnišství se jménem Filaret. V témže roce byl rukopoložen na jeromonacha, v roce 1933 mu byla udělena hodnost igumena a roku 1937 hodnost archimandrity.
V roce 1947 byl jeho otec, arcibiskup Dimitrij, repatriován do SSSR, kde také 31. ledna téhož roku zemřel. Roku 1962 odjel metropolita Filaret z komunistické Číny do Hongkongu a odtud do Austrálie do města Brisbane. V roce 1963 se stal biskupem Brisbanským, vikářem australské eparchie Ruské pravoslavné církve v zahraničí. Na Archijerejském sněmu ruské zahraniční církve v roce 1964 byl zvolen jejím novým představeným a ustanoven metropolitou, v pořadí třetím, po metropolitech Antonijovi (Chrapovickém) a Anastásiovi (Gribanovském).
V době, kdy metropolita Filaret vykonával tento úřad, proběhlo pět významných kanonizací Ruské zahraniční církve: konkrétně svatého spravedlivého Jana Kronštadtského v roce 1964, ctihodného Hermana Aljašského v roce 1970, svaté blažené Xenie Petrohradské v roce 1978, Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských v roce 1981 a ctihodného Paisije Veličkovského v roce 1982. Došlo rovněž k následujícím událostem: roku 1974 proběhl třetí sněm Ruské pravoslavné církve v zahraničí, na kterém byla mimo jiné sňata kletba ze staroobrjadců (viz staroobřadnictví v Rusku); v roce 1982 se stal zázrak Montrealské-Iverské myrotočivé ikony Přesvaté Bohorodice darované Josému Muňozovi (tento strážce ikony byl zabit v roce 1997) a v roce 1983 archijerejský sněm odsoudil ekumenismus.
Metropolita Filaret zesnul 21. listopadu 1985 v den památky sv. arch. Michaela. Pohřben byl v kryptě hřbitovního chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice, v monastýru Svaté Trojice v Jordanville (USA, stát New York). V roce 1998 byly ostatky metropolity Filareta přeneseny do nově postavené krypty pod oltářem chrámu Sv. Trojice v Jordanville. Tehdejší arcibiskup Lavr (pozdější metropolita a představený Ruské pravoslavné církve v zahraničí) vydal spolu s bratřími monastýru svědectví o neporušenosti čestných ostatků metropolity Filareta.
