Zázračné uzdravení kvadruplegika
Stavrose Kalkandise (†1996)
Fotografie Stavrose Kalkandise už z pozdní doby jeho života
Druhým zázrakem, který se stal všeobecně známým nejen v Řecku, ale také za jeho hranicemi, je uzdravení kvadruplegika[1] a podplukovníka letectva Stavrose Kalkandise (†1996).[2]
Tento hrdina, voják a řecký patriot byl nejprve zraněn na krční míše v roce 1941, během prvních měsíců První světové války, kdy byl zpočátku parylzován při ochrnutí obou dolních končetin (by tedy zpočátku paraplegik).
Během německé okupace v Řecku, jelikož se jeho uzdravení začalo zlepšovat, byl znovu jako důstojník povolán do bojů a vyslán na Blízký Východ, kde byl však zraněn podruhé, a opět do páteře, načež se jeho zdravotní stav začal znovu výrazně zhoršovat.
V roce 1947 jej řecké Ministerstvo obrany poslalo na léčebný pobyt do USA, konkrétně do Presbyteriánské nemocnice při Kolumbijské univerzitě. Zde podstoupil operaci páteře, která však nebyla ve svém důsledku úspěšná. Naopak, odešel odtud s křečemi a ochrnutím na všechny čtyři končetiny.
Později, ve stejném roce (1947), ho pak převzal do své péče věhlasný americký lékař a filantrop Dr. Howard Rusk, profesor na Univerzitě v New Yorku, jehož funkce a účast na mnoha dalších významných lékařských i společensky prospěšných institucích v Americe byla nesmírná. Dr. Rusk se specializoval na rekonvalescenci zdravotního stavu ochrnutých pacientů, tedy na dílo, jemuž zasvětil mnoho let svého lékařského úsilí.
Díky jeho přednáškám a výzkumu se stal věhlasným a všeobecně přijímaným takový jeho názor, že „Lékařský výzkum a přístup k ochrnutému musí být přístupem na vysoké úrovni lidskosti, a nesmí být zaměřen jen na daný druh onemocnění, nýbrž na celou bytost pacienta.“
Dr. Rusk byl kromě své erudice v oboru lékařském rovněž člověkem věřícím, s velkou duší. Stavros Kalkandis se tehdy stal vůbec prvním pacientem nově založeného Centra pro třetí fázi léčebného postupu.
Svatý Nektários několik let po zesnutí při náhodném otevření rakve
V roce 1951 se Stavros vrátil zpět do Řecka jako paraplegik. Byl tehdy hospitalizován v Nemocnici leteckých sil Řecka v Kypseli. Jeho zdravotní stav se však stále více zhoršoval.
V roce 1957 byl Stavros znovu pozván do Ameriky, přičemž všechny náklady na jeho převoz a pobyt se nabídl hradit přímo Dr. Rusk, který Stavrose osobně pozval.
Dr. Rusk zajistil veškerou myslitelnou péči včetně fyzioterapie a vhodných ortopedických nástrojů. Udělal vše, aby Stavrose vyšetřili ti nejlepší lékaři a odborníci, mezi nimiž nechyběl ani věhlasný izraelský neurochirurg G. Cooper, zakladatel kryochirurgie ušního laloku a specialista na onemocnění Parkinsona, který však svou expertízou potvrdil, že nedošlo ani k pětiprocentnímu zlepšení. Pro invalidu Stavrose Kalkandise bylo toto zjištění velmi frustrující a skličující.
Dr. Rusk, který si Stavrose během dlouhých let strávených v jeho blízkosti, skutečně zamiloval jako své vlastní dítě, mu při této příležitosti řekl:
„Steve, můj zájem, který jsem o tebe nezištně projevoval, dobře znáš. Přivedl jsem k tobě ty nejlepší lékaře. Je mi to skutečně a upřímně líto, ale lékařská věda ti už nedokáže pomoci, navzdory tomu, jak moc tě mám rád a jak moc bych ti chtěl pomoci. Věř mi.“
Lékař za chvíli dodal:
„Steve, rád bych ti ale něco doporučil. Existuje totiž jeden lékař, velmi velmi významný, dokonalejší než jsme my všichni dohromady, kteří jsme tě již vyšetřovali. Rád bych, aby ses s Ním seznámil.“
Stavros Kalkandis se ho zeptal, kdo je tím lékařem a kde bydlí, aby ho navštívil.
A Dr. Rusk tehdy odpověděl:
„Steve, je to Bůh!“
„Bůh?“ zeptal se melancholicky Stavros, který byl poněkud vyveden z míry.
„Steve, obrať se k Bohu. Modli se k němu intenzivně. Udělej to aspoň kvůli mně, pokud to sám nepřijímáš. Upři svou pozornost k Bohu všehomíra.“
Ikona svatého Nektária a jeho neporušených svatých ostatků na Egině
Stavros poté Dr. Ruskovi poděkoval a slíbil mu, že kvůli němu se o to pokusí. Když odváželi invalidu na vozíčku zpět do jeho pokoje, říkal si Stavros sám pro sebe:
„Jaká to ironie osudu! Přišel jsem do Ameriky, aby mě vyléčila lékařská věda, zatímco mě americký lékař posílá k Bohu.“
Stavros Kalkandis nebyl ateistou, ale byl člověkem ve víře lhostejným. Nastal však okamžik, kdy Boha začal hledat celou svou silou, silou svého chtění, přestože On (Hospodin) vyhledal Stavrose ještě daleko před ním.
„Ano, Pane mocností, Bože všeho stvoření a milosrdenství, chci Tě poznat. Pomoz mi!“ zvolal náhle Stavros z hloubi svého srdce. Stalo se tak ve vrcholu jeho mučivé bolesti, kterou prožíval.
Stavros se nakonec vrátil zpět do Řecka. Psal se rok 1961. Byl z něj kvadruplegik, to jest člověk zcela nehybný a ochrnutý na obě ruky i nohy. Vrchní rada řeckého letectva rozhodla, že Stavros Kalkandis bude umístěn do Rehabilitačního centra pro invalidy v athénské příměstské části Psychiko. Toto Centrum, tzv. KAPAPSÍ, bylo tehdy v žalostném stavu. Pokoje byly postaveny ze zvláštních ocelových konstrukcí a vše připomínalo spíše vojenskou ubytovnu. V pokojích bylo jednoduché vybavení a prostor pro několik jednoduchých dřevěných postelí. Pokoje byly navíc velmi tmavé a zčernalé od sazí z kouřících kamen, kterými se tam tehdy topilo. Do těchto prostor byli umísťováni (či spíše ponecháváni napospas) lidé-invalidé, kteří zde leželi v ubohých postelích a seděli v invalidních křeslech. Na tomto místě prožil Stavros Kalkandis 10 let svého života (1961–1971).
Asi deset dní po jeho příletu do Ameriky a ubytování v tomto Rehabilitačním centru navštívil Stavrose jeden Boží posel – starec Filotheos Zervakos (†1980), igumen posvátného Monastýru Longovardas na ostrově Paros, jenž byl sám duchovním dítětem svatého Nektária Eginského. Starec přistoupil k lůžku nemocného a ochrnutého Stavrose s velkou láskou a duchem prozíravosti. Řekl mu pár slov naplněných duchovní moudrostí a duchem životní vyzrálosti. Před tím, než od nemocného odešel, se jej Stavros Kalkandis zeptal:
„Starče, kdo vlastně jste a jak jste se zde u mě zčista jasna ocitl? Tvou přítomnost a zjevení se zde považuji za něco velmi zvláštního a podivuhodného.“
A starec Filotheos mu na to odpověděl:
„Jmenuji se Filotheos Zervakos a jsem igumenem Monastýru Longovardas na ostrově Paros.“
„A kdo tě poslal za mnou, starče?“
„Boží láska mě přivedla až k tobě, moje dítě, a cokoli budeš ode mne potřebovat, rád ti pomohu.“
„Starče, řekněte ještě, je to složité přiblížit se k Bohu? Velmi se tou myšlenkou nyní zabývám.“
„Ne, vůbec ne. Stačí chtít, věřit, opravdově se modlit. Především svatá Zpověď a svaté Přijímání, to jsou dva nejdůležitější stupínky na této cestě.“
Starec Filotheos, jak později prozradil svému duchovnímu dítěti, mnichu Arséniovi, mířil tehdy do domu jednoho křesťana, který v té oblasti bydlel.
Náhle však, jak kráčel cestou, zaslechl ve svém nitru jakýsi vnitřní hlas, který ho přiměl změnit trasu a dojít až do výše zmíněného Centra „KAPAPSÍ“, a tam vyhledal tohoto mladého, nemocného chlapce, který se nedávno vrátil ze zahraničí, aby mu duchovně pomohl.
Stavros se od té doby se starcem Filotheem velmi úzce duchovně sblížil, takže se pro něj, dosud zoufalého a trpícího invalidu, starec stal dobrým průvodcem na jeho cestě. Starec Filotheos seznámil Stavrose rovněž se svatým Nektáriem, jehož svatost byla právě tehdy, v památném roce 1961, utvrzena oficiálně svatou Církví. Kanonizace světce se udála 20. dubna 1961.
Ctihodný starec Athanásios (Chamakiotis, 1891–1967) z Hesychastýria Panagie „Neratziotisy“ v Marousi
Svou první svatou Zpověď vykonal Stavros Kalkandis u dalšího charizmatického pravoslavného starce – Athanásia (Chamakiotise, †1967, viz níže na fotografiích včetně jeho ostatků) v chrámu Přesvaté Bohorodice „Neratziotisa“ v Amarousi.
Při první pouti Stavrose do poutního místa a současně Monastýru sv. Nektária na ostrově Egina vykonal starec Filotheos krátký moleben (paráklisis). A právě tehdy se oběma mužům viditelně zjevil svatý Nektários, zatímco všechny přítomné požehnal svou pravicí.
Toto zjevení svatého Nektária probudilo a vyvolalo u invalidy Stavrose obrovskou vlnu duchovní a morální síly. Tato událost pak přirozeně vedla k započetí jeho zbožné úcty a služby Bohu, jakož i lásce k bližnímu. Obnovení jeho víry vedlo ke dvěma zásadním krokům a skutkům, které Stavros uskutečnil z lásky k Bohu a Jeho svatému. Stavros jednak nechal v Rehabilitačním centru „KAPAPSÍ“ postavit kapličku na počest svatých Archandělů, patronů a ochránců řeckého letectva. A mimo to založil také spolek s názvem „Přátelé invalidů“, jehož hlavním posláním byla morální a hmotná pomoc a útěcha všem zraněným, kteří zůstali bez finančních prostředků. Tento spolek byl založen v roce 1963.
V tomto obecenství lásky s Bohem a se svými bližními nalezl Stavros Kalkandis naplnění své duše. Měl pouze jednu touhu. Aby se mohl alespoň jednou rukou pohnout a odehnat všudypřítomný obtěžující hmyz. Nic jiného nežádal. Jinak se cítil být naplněn. Právě v tomto desetiletí (1961–1971) se v jeho nitru začal rodit nový svět, nový život, první zázrak, který se zrodil v jeho proměněném srdci.
Místně ctěné ostatky starce Athanásia (Chamakiotise)
Když starec Filotheos pobýval v roce 1971 v Athénách, zeptal se Stavrose Kalkandise, zda by nechtěl jet spolu s ním na Eginu, na malou osobní pouť. Stavros nezaváhal ani na chvíli, přestože musel v té době podstoupit operaci šlach na jedné noze, takže nosil sádru. Byl ale šťastný, že se může opět, již podruhé, odebrat do míst, které ho naplňovali silou a tajemnou radostí. Zrovna bylo před svátkem „Svatých a bohonosných 318 Otců Prvního všeobecného sněmu“, když dorazil do Monastýru sv. Nektária, doprovázen starcem Filotheem, mnichem Leontiem z Monastýru Longovardas, ale také svou drahou matkou, svým bratrem a dalšími dvěma vojáky, kteří mu pomáhali s převozem.
Zúčastnili se tehdy Večerní bohoslužby a na druhý den ráno byli všichni přítomni na svaté Liturgii, kterou sloužil duchovní správce Monastýru: otec Timotheos Kalamperidis. Po svaté liturgii byla vykonána modlitba, po jejímž závěru Stavros požádal, aby k jeho tělu, na nohy i na ruky, přiložili ostatky svatého Nektária, neboť se jim Stavros dosud ještě nikdy nemohl takto bezprostředně poklonit, také z důvodu naprosté ztuhlosti jeho těla. Dva muži z jeho doprovodu, konkrétně jeho bratr a jeden z vojáků, jen s obtížemi zvedli těžkou schránu se svatými ostatky a dotkli se jí Stavrosova těla.
Poslechněme si, jak tuto událost při vzpomínce na ni popsal sám nemocný Stavros Kalkandis:
„Ti chlapci mně pomohli, takže jsem mohl své ruky opřít shora o kovovou schránu se svatými ostatky. Byl jsem v tu chvíli dojat. Celý jsem se třásl. Cítil jsem, že jsem objal celého světce, a nejen schránu s jeho ostatky. Tehdy ze mne vyšla tato bezprostřední slova:
Svatý (Nektárii), nepřišel jsem dnes, abych od tebe něco žádal, nýbrž abych cele nabídl sám sebe našemu Kristu. Ty dobře víš, co mi máš dát. Pokud mně nic dát nemůžeš, učiň mě alespoň hodným stát se Kristovým vojínem, abych se stal příčinou oslavy Jeho svatého jména, ať už se budu nacházet na jakémkoli místě či stavu, buď vzpřímený anebo paralyzovaný, a ukaž mi, Svatý, že mé modlitby slyšíš, abych byl posílen v této své zkoušce.
Odjel jsem tehdy spokojený a velmi pokojný. Mou duši naplnil bezbřehý pokoj. Byl jsem si jistý, že brzy přijde zázrak. Mohu říci, že jsem ho očekával. Každým okamžikem jsem očekával, že mne nadzvedne jakási neviditelná ruka.
Po deseti dnech po mé pouti na Eginu jsem se doma připravoval, že budu cvičit své obvyklé cviky. Náhle jsem pocítil, že se ve mně cosi rozvázalo. Jako bych byl před tím svázaný, a pak mě někdo rozvázal. A nejen to. Cítil jsem také potřebu se sám zvednout.
První moje myšlenka, která mě napadla, že své první kroky zasvětím a zamířím do kapličky, která se nacházela v zařízení, kde jsem bydlel, a která byla zasvěcena našemu Všemilostivému Spasiteli.
Neměl jsem totiž nic jiného, co bych mu nabídl.“
Po této události si Stavros nechal zavolat lékaře a sestry, ale také fyzioterapeuty, kteří v Rehabilitačním centru pracovali. Všichni se shromáždili v jeho blízkosti. Stavros se pak všech přítomných ptal, zda věří, že je možné, aby někdy znovu chodil, ačkoli je nyní naprosto paralyzován, je atrofický, s degenerovanými svaly na končetinách, včetně nepříjemné inkontinence. Jelikož se všichni vyjádřili negativně, Stavros jim řekl tato slova:
„Já však, drazí, a to vám říkám upřímně, mohu vstát, a dokonce se i vzpřímit a chodit.“
„Na čem zakládáš toto své tvrzení, když říkáš všechny tyto věci,“ zeptali se ho.
„Svá slova zakládám na Boží lásce,“ odpověděl jim tehdy Stavros.
Odpoledne, před svátkem svatých Nezištníků (Kosmy a Damiána) dne 31. října 1971, který se konal v prostorách centra „KAPAPSÍ“, před zraky všech přítomných, ale také jednoho kněze-invalidy, se do té doby desítky let trpící kvadruplegik Stavros Kalkandis vzchopil, stoupl si a začal se slzami v očích chodit za zpěvu žalmu: „Kdo jest Bůh veliký jako Bůh náš. Ty jsi Bůh, Jenž činíš divy.“
Starec Filotheos Zervakos se Stavrosem Kalkandisem na Parosu
Tyto okamžiky se dají jen těžko popsat.
Zázrak, který se kdysi začal rodit v jeho srdci, byl nyní završen také v jeho těle. Především duševní význam tohoto zázraku zdůrazňoval Stavros Kalkandis při každé možné příležitosti a také při mnoha rozhovorech, které v dalších letech poskytoval.
„Zázrakem je ve své podstatě právě toto „povzbuzení“, toto „Světlo“. Utišilo celý můj vnitřní svět. Bez tohoto odbočení, bez této změny, bez pravé víry, bez spontánní a čisté modlitby, která mne držela nad vodou, aniž bych se zajímal o samotný výsledek, by pomoc svatého Nektária zůstala semínkem zasetým na špatném poli.“
První slova, která Stavros vlastnoručně napsal, jakmile se jeho prsty začaly pohybovat, byla slova z úst Pána Ježíše Krista:
„V tomto světě budete mít soužení.“ (Jn 16,33) a dále verše Goetha:
„Kdo nebděl s bolestí a nezakusil chléb v slzách, ten vás, nebesa, nikdy nepoznal.“
Jako výraz neskonalé vděčnosti nechal uzdravený Stavros Kalkandis postavit ve své vlasti, Neapolis Voion v Lakonii, chrám zasvěcený svatému divotvůrci Nektáriovi. Očití svědkové a přátelé tohoto velkého křesťana a zázrakem uzdraveného „vojína Kristova“ – Stavrose Kalkandise – ještě žijí. Tito lidé dosvědčují, že Stavros byl po svém uzdravení člověkem aktivním, pracovitým, důstojným a oddaným Boží úctě a službě všem trpícím.
Tento člověk žil po zbytek svého života ve shodě se svým slibem ke slávě Boží a neutuchající pomocí svým bližním stejně jako i velký dobrodinec a jeho zachránce: svatý Nektários Eginský. Stavros Kalkandis zesnul v Pánu dne 2. ledna roku 1996 ve svých 73 letech.
Sláva a díky Bohu za vše!
Citace a užitečné odkazy:
[1] Člověk ochrnutý na všechny čtyři končetiny.
[2] Zpracováno podle: ΓΙΑΝΝΑΚΟΠΟΥΛΟΥ, Χ. Β.: Δύο σύγχρονα θαύματα. In: Η ποιμαντική Θεολογία του Αγίου Νεκταρίου Πενταπόλεως. Πράξη και Θεωρία. Αθήνα 2014, s. 363–373.
Svatý otče Nektárii, pros Boha o nás!
