Světíme vodu, med a obecně různé plody země, abychom vzdali Bohu díky za Jeho veliké milosrdenství k nám!
Dnes, 1. srpna dle starobylého Juliánského kalendáře, započal svatý půst ke cti Přesvaté Bohorodice, resp. jejího čestného Zesnutí a Nanebevzetí!
Tento „Uspenský“ půst, jak se v našem slovanském prostředí zaužívalo říkat, je vlastně podle učení svatých Otců ustanoven v zásadě z několika důvodů. Jednak si jím připomínáme přípravu Přečisté a Vždycky Panny Marie na její vlastní zesnutí. Ona totiž tušila, že se blíží konec jejího pozemského života, a ve svých svatých myšlenkách dobře uvažovala o tom, že na takovou chvíli je třeba se duchovně připravit a do posledního okamžiku se modlit k Bohu, aby se nad člověkem slitoval a spasil jeho duši.
Svatý Simeon Soluňský doplňuje i druhý důvod tohoto letního půstu, pro nás, dnešní křesťany, jímž jsou dva velké svátky, které jsou přede dveřmi: jednak svátek Pánova slavného Proměnění na Hoře Tábor, jednak svátek Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Svatý Simeon zdůrazňuje: „Jeden (z těchto svátků) nám dává posvěcení a požehnání, a druhý nám dává milosrdenství a zastání.“
A aby bylo učiněno za dost požehnané pravoslavné trojiční zvyklosti, třetím svátkem v řadě je právě dnešní vzpomínka na historické „Vynášení uctívaných dřev životodárného Kristova Kříže“ (1. / 14. srpna), jímž vlastně svatý Uspenský půst zahajujeme. A to tak, že se klaníme životodárnému Kříži, na němž pro nás a pro naši spásu „přijal smrt náš Spasitel“.
Dnes se v souladu s církevní tradicí po svaté liturgii světí také voda a med, a někde též další dary země, např. česnek či léčivé byliny. To jsou již okrajové zvyky, pocházející z některých okolních pravoslavných zemích, všechny mají ale svůj věcný smysl.
Tím hlavním důvodem, proč se vynáší svatý Kristův kříž, proč světíme vodu, med a další plody země, je ten, že tím vzdáváme Bohu díky za veškeré plody země, kterými nám žehná, a přejeme si, aby nám byly k fyzickému i duchovnímu užitku, aby nás zachovaly „v Boží dobrotě“ a působily příznivě na naše tělesné i duchovní zdraví… Současně má v modlitbách k posvěcení různých pokrmů své místo i naše prosba za „spásu duše, uzdravení těla a ochranu proti všem neduhům a nástrahám nepřítele“.
Svatý půst je a vždy bude Bohem požehnaný. Postíme se, neboť již „Ženicha není mezi námi“ (jak tomu naopak bylo za života svatých Apoštolů, kteří měli živé společenství s Kristem, který byl fyzicky v jejich středu).
Postíme se také proto, abychom odolali nástrahám pokušení.
Postíme se i proto, abychom očistili své nitro ode všech zlých a špatných věcí, které ze srdce vycházejí, jako např. zlé myšlenky, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost… „Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.“ (Mk 7,23)
Jeden nejmenovaný kněz pronesl o postu tato slova: „Půst je způsob, jak se vyprázdnit od starostí a péče tohoto světa, je to prostředek duchovní přípravy, který nám umožní sloužit Bohu a přiblížit se Mu.“
Současně z církevní historie a životů svatých víme, že v širším slova smysl byl půst také ochranou víry, pomocníkem k jejímu zachování, neboť vedl k absenci jakéhokoli kompromisu „ve věcech víry“, podobně jak to bylo v době svatých Sedmi mučedníků Makabejských (Abima, Antonína, Hurija, Eleazara, Eusebona, Alima, Marcella a jejich matky Solomonie a učitele Eleazara), jejichž památku si dnes připomínáme.
„Všichni strádali a byli umučeni za čistotu své izraelské víry na příkaz císaře Antiocha, který byl jedněmi nazýván Epifanés (vznešený, slavný), druhými pak Epimanis (nerozumný, pošetilý).“ Tento pohanský císař nařídil, aby všichni Židé jedli vepřové maso, které bylo považováno za nečistý pokrm, což se protivilo Mojžíšovu zákonu. A „zákon“, i přesto, že byl pouze dočasným nástrojem, jak zachovat věrnost izraelského národa Bohu, byl pro věrné Izraelity posvátným. Jíst vepřové maso se pro Makabejské rovnalo zřeknutí se víry jejich Otců. Tak silně cítili svou svatou povinnost vůči Božímu zákonu, který nechtěli nijak zradit. Také proto byli vystaveni krutému mučení… Tento půst, který zachovávali, jim však pomohl vytrvat až do konce: „Kdo vytrvá až do konce, spasen bude.“ (Mk 13,13)
A jak se píše v jejich hagiografii: „Tito bratři chrabře vše přetrpěli, i mučení i smrt, ale víry své se neodřekli.“ To se stalo v roce 180 před narozením Krista!
Za fotografie děkujeme br. Nikolajovi!
A pokud se obáváme, že něco nezvládneme, že máme málo síly a víry, vzpomeňme si na životy našich svatých, na příběhy a podobenství ze svatého Evangelia, vzpomeňme si na předešlé generace pravoslavných křesťanů, na všechny ctihodné muže a ženy a děti, na ty, kteří se v dobách zkoušek a těžkostí vždy obraceli ke Kristu jako k jedinému Prameni posvěcení a požehnání, vzpomeňme si na Přečistou Matku Boží, která i svaté apoštoly nabádala, aby ve všem poslouchali jejího Syna a jejich Spasitele: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ (Jn 2,5)
Na závěr se zaposlouchejme do krátkého, ale moudrého duchovního poučení svatého starce Paisije, který nám, svým bratrům a sestrám v Kristu a v pravoslavné víře, zanechal tuto svou radu:
„Přemýšlej, modli se, buď opatrný a jednej moudře, a pak přijde božské osvícení!“
Ze Svatého Písma jsme poučováni o tom, že dílo každého z nás jednou „vyjde najevo“. A proto je třeba vydržet v započaté cestě, jednat moudře a očekávat Boží milosrdenství a Jeho osvícení!
„Dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu.“ (1Kor 3,13-14)
Sláva Bohu za vše!
připravil Michal Dvořáček
Užitečné odkazy:
