Starec Euménios (Saridákis):
Skrytý světec naší doby
(† 23. května 1999)
Ethia, vlast otce Euménia, je horská vesnice na jihu prefektury Heraklion na Krétě. Nachází se v nadmořské výšce 740 metrů a je vzdálena 38 km od Heraklionu. Je to velmi pusté místo, a proto se jeho obyvatelé později přestěhovali do níže položeného místa, do vesnice Rotasi.
V Ethii jsou dva chrámy: jeden centrální, který je zasvěcen Přesvaté Bohorodici (Panagii), a v něm je uchovávána i její zázračná ikona. Právě zde se Panagie jednoho dne zjevila jako žena v černém, když otec Euménios, tehdy ještě jako malé dítě, zapaloval lampády v chrámu. Panagie mu tehdy pravila: „Jednoho dne se staneš knězem“. Na nádvoří tohoto chrámu byl později postaven hrob, kde pak spočinuly svaté ostatky starce Euménia. Druhý chrám je zasvěcen svatému proroku Elijášovi. Nedaleko je také pramen se svatou vodou. Nachází se zde rovněž mnoho kaplí, na jejichž obnovu daroval otec Euménios peníze.
Otec Euménios byl potomkem početné a chudé rodiny. Narodil se 1. ledna roku 1931.
Jeho rodiče, Georgios a Sofia Saridákisovi, byli zbožní a ctnostní lidé. Měli osm dětí. Jejich osmým a posledním dítětem byl právě otec Euménios, který při svatém křtu obdržel jméno „Konstantinos“. Jeho sourozenci byli podle věku: Eleni, Michael, Ekaterini, Vassilios, Amalia, Maria a Eugenia.
Malebná krétská vesnička Ethia, kde dnes nastálo žije už jen 19 obyvatel.
Malý Konstantinos brzy osiřel. Když zemřel jeho otec, byly Konstantinovi teprve dva roky. To znamená, že jeho rodina velmi záhy ztratila svého ochránce. Byla velmi chudá, strádala a nedostávalo se jí dostatečné podpory v obtížné situaci. Jak mohla jeho ovdovělá matka nakrmit tolik dětí? Euménios se snažil pracovat tam, kde se vyskytovala nějaké práce, aby pomohl rodině. Poté přišla německá okupace, která situaci ještě zhoršila. Starec Euménios, jinak též „Papulis“ (dědeček), jak mu jeho blízcí ve stáří říkali, vyrostl v tomto těžkém prostředí a velice strádal. Své první boty dostal až ve svých dvanácti letech. Nic z tohoto nedostatku, hladu a bídy však nezměnilo charakter, mravnost a dobrotu tohoto mladého chlapce.
Jednou se např. stalo, že kněz z jejich vesnice mu chtěl trochu pomoci, protože i jemu mladý Konstantinos pomáhal v chrámu. Tehdy však Konstantinos knězi pravil: „Ne, Papa-Gianni, od Církve nikdy peníze nebereme.“ (Svědectví Aristea Saridákise).
Nebo, když Konstantinos dostal za práci, kterou vykonával, půl bochníku chleba, nikdy ho nesnědl sám, ale vzal si ho domů, a tam ho snědl se svými bratry.
Božskými charizmaty obdařené dítě
Církev se raduje a pyšní, že mezi lidmi vyrostla a zazářila tato oslnivá hvězda a ozdoba. A Kréta budiž pochválena za to, že světu dala toto posvěcené dítě.
Starec Euménios od útlého věku ukázal, že byl vyvolenou nádobou našeho Pána. Od dětství, když byl ještě v plenkách, už tehdy se snažil potěšit našeho Pána, a proto nepřijímal mléko z prsu své matky ani ve středu, ani v pátek, ale celý den prospal, jak později dosvědčila jeho sestra Eugenie, které se svěřila její vlastní matka.
Vína ani jiného alkoholu otec Euménios nikdy neokusil, to znamená, že během svého života nikdy nepil alkohol, pivo, víno ani jiné alkoholické nápoje.
Je příznačné, že když poprvé působil sám jako kněz, trochu se mu při upotřebení svatých Darů (svaté Eucharistie) zatočila hlava, a proto od té chvíle dával (do kalichu) méně vína, zato více vody.
Kostakis, jak se mu zdrobněle říkalo, byl roztomilým a charizmatickým dítětem, a to i pro své dětské přednosti, ačkoli nebyl téměř vůbec gramotný.
Obtíže a okupace, během nichž školy nefungovaly, mu nedovolily zakusit to dobré ze všeobecného učení. Nicméně, jak sám řekl, mohl provádět různé matematické operace, obtížné výpočty, a to vše z paměti, takže jeho známí z vesnice, když chtěli něco důležitého, volali: „Pojď, Kostaki, udělej to či ono (to znamená, aby něco vypočítal).“ A když jim to předvedl, zahrnuli ho sladkým lukumem.
Kdysi, když byl „Papulis“ ještě malé dítě, zemřela v jejich vesnici osmi nebo devítiletá dívka. Rodiče a příbuzní této dívky kvůli ztrátě svého dítěte bezútěšně plakali. Mladý Kostakis o tom vyprávěl takto:
„Kdysi dávno zemřelo malé děvčátko a před námi procházel pohřební průvod. Také prošli před naším dvorem. Tehdy to tak lidé dělávali. Procházeli (s rakví) kolem domů, aby byl pohřeb formálnější. Všichni plakali a já jsem se díval na ozdoby, připevněné na rakvi. Lidé plakali. Také jsem běžel za rakví a viděl všechny ty ozdoby. Tehdy mi bylo šest nebo sedm let. Ještě nikdy jsem neviděl hezčí a krásnější ozdoby. Ostatní plakali a já jsem se radoval, když jsem viděl takto ozdobené procesí a rakev. Měl jsem radost. Nebyly to ale ozdoby od lidí… Lidé tehdy plakali, protože ztratili dítě, ale já viděl všechny ty ozdoby, které mělo to zesnulé děvče na sobě, protože to byly Boží ozdoby, které jsem viděl, a byl jsem šťastný.“
Vladyka Neofytos, metropolita kyperského Morfou, takto vzpomíná na Boží blahodať, kterou byl „Papulis“ (starec Euménios) shůry obdařen již od útlého věku:
„Otec Euménios, když byl ještě malý, poprvé uzřel blahodať archijerejství (biskupství). Uzřel ji v osobě jednoho biskupa, který navštívil jeho vesnici. „Viděl jsem,“ řekl mi, „světlo Ducha Svatého v jeho tváři. Světlo archijerejství, blahodať biskupství. Viděl jsem ji, a proto jsem šel stále před ním.“ A tento biskup se zeptal: „Co pořád vidí to dítě?“ Já jsem však neřekl, co jsem spatřil, ale radoval jsem se při pohledu na blahodať archijerejství.“
Bohem povolaným mnichem díky prožitému vidění
Otec Euménios byl Bohem povolán ke mnišství. Sám nám řekl: „Jako sedmnáctiletý jsem odešel do kláštera. Byl jsem ve své vesnici šestnáct let. Miloval jsem Boha a samozřejmě, že jsem často myslel na to, že se stanu mnichem. Jednoho dne mi jeden kněz řekl: „Dovol, abych z tebe učinil ponomara (pomocníka v chrámu).“ A tak jsem souhlasil. Zapaloval jsem svíce, každé ráno a večer, a pak jsem četl všechny knihy, které se mi dostaly do rukou. Na Nový rok 1944, odpoledne, jsem opět šel, abych zapálil svíčky v chrámu, a pak jsem se opět vrátil zpět domů. Byla tam moje sestra Eugenia. Jedli jsme kserotígana (domácí krétské sladké pečivo), palačinky a špagety. Během toho, jak jsme jedli, se náhle objevil jakýsi záblesk, který mě oslepil a vstoupil do hlubin mé duše. A okamžitě jsem pohlédl na Eugenii a vykřikl: „Eugenie, stanu se mnichem.“ Řekl jsem to v ten samý moment, když se objevil záblesk. V tu chvíli mě Bůh osvítil. Na vlastní oči jsem viděl záblesk, který do mě vstoupil.
Jakmile jsem spatřil tento záblesk, řekl jsem hned: „Stanu se mnichem.“
Když člověk obdrží povolání od Boha, aby udělal něco dobrého, Bůh pak jedná a pomáhá mu.“
Michael Chadzigeorgiou se odvolává ke stejnému tématu (když hovoří o starci Euméniovi):
„Jednou jsem se ho odvážil zeptat: ‚Starče, měl jste dilema, jakou cestou se (v životě) vydat? Přemýšlel jste o tom, že se seznámíte s nějakou ženou, zamilujete se a založíte rodinu?‘
Potom mi odhalil své absolutní rozhodnutí následovat panenský život, který byl poznamenán mimořádnou událostí.
Byla zima roku 1944, a tehdy bylo Kostisovi třináct let. Kostis mi řekl: „Byl jsem v domě svého otce. Ohřívali jsme se u krbu. Pak jsem viděl obrovský oheň, který do mě vstoupil. A v tu chvíli, pln radosti, jsem řekl: Stanu se mnichem. Stanu se mnichem.“ A dodal: „Kdyby mě později nutili, abych se oženil, zemřel bych, jistě bych zemřel!“
Od roku 1944 měla duše mladého Kostise jediné směřování: zasvěcení se Kristu. Povolání od Boha již obdržel. Toto povolání shůry bylo skutečně důrazné a mladý Kostis spěchal, aby dospěl a přetavil do života touhu svého srdce.
Plamen, který v něm vzplál, nešel uhasit. V roce 1951 byl Konstantin vysvěcen na mnicha se jménem Sofronios.“
Horlivým v mnišském zápase
V sedmnácti letech opustil Konstantin své blízké a šel tam, kam ho vedlo jeho srdce, jeho duše a celé jeho bytí. Tam, kam ho Duch Svatý osvěcoval v zářivém světle a podněcoval ho k úplnému odevzdání se Kristu, svému milovanému Ježíši, kterého od dětství uctíval a sloužil mu, ať už v kaplích své vesnice nebo ve svém nitru, sám v sobě.
Jeho kroky ho přivedly až do Posvátného monastýru svatého Nikitase na jihu Kréty, poblíž jeho vesnice, tedy přibližně dvě nebo dvě a půl hodiny pěšky.
Konstantin byl přijat otcem igumenem Jerotheem (Kostomanolakisem),před nímž tehdy učinil hlubokou poklonu a začal svou duchovní zkoušku noviciátu.
V té době byli v klášteře kromě otce igumena ještě dva postarší, a již slepí mniši, o které se Konstantin různými způsoby staral, a to nejen kvůli svému mladému věku, ale především díky své nadměrné lásce.
Jako mladý „dokimos“ čili mnich-novic vykonával téměř všechny práce v klášteře, a byl vždy ochotný a navýsost ušlechtilý.
Po své tříleté zkoušce se stal mnichem a přijal jméno Sofronios. Jako mnich položil Sofronios za základ svého mnišského života pokoru, poslušnost a tvrdou práci. Oddal se nyní novému stupni duchovních zápasů. Přes den se lopotil fyzickou prací a v noci zůstával vzhůru, bděl a modlil se. Tento způsob mnišského života (svůj typikon) zachovával až do konce svého života.
Divotvorná ikona Přesvaté Bohorodice (Ethia Heraklion, Kréta)
Otec Sofronios se každý den zabýval různými poslušenstvími a rozmanitými pracemi, aby např. usnadnil poutníkům přístup do kláštera, dále pracoval v zahradě anebo na pozemcích přináležejících klášteru, kde se věnoval usnadnění přívodu vody z dalekých pramenů, protože vody zde nebylo nikdy dost.
Toto úsilí mladého mnicha však viděl ďábel, který se naopak snažil všemi možnými způsoby na tohoto „bojovníka“ lstivě napadat. Nespokojil se pouze válkou myšlenek, kterou rozdmýchával v mysli mladého Sofronia, aby zastavil jeho bojovnost. A tak se mu představoval buď v jeho smyslech anebo dokonce viditelně a promlouval k němu. Jednoho dne, jak nám to sám starec Euménios vyprávěl, se před ním zjevil ďábel a řekl mu: „Jsem anděl, a proto padni dolů a pokloň se mně.“ Když však řekl tyto věci, otec Sofronios si všiml, že mu chybí zub, a řekl mu se smíchem: „Ty nejsi anděl, nejsi anděl, protože ti chybí zub!“ Potom se ďábel zuřivě otočil, silně ho bouchl a okamžitě před ním zmizel.
Jindy otec Sofronios sestoupil k moři, a v moři, jak sám řekl, zaslechl, jak s ním rozmlouvá Panagie a jak mu svým sladkým hlasem říká: „Dítě moje, neboj se. Já nedovolím, abys byl v životě ztracen.“ Na otázku věřících, jak starec poznal, že to byla Přesvatá Bohorodice, s níž hovořil, odpověděl starec velmi prostě: „Cožpak nepoznám naši Panagii?“
A znovu řekl, že ho Přesvatá Bohorodice objala. „Panagie mě objala,“ řekl nám.
Spatřil svatou Marínu
„Požehnaný Konstantin se brzy stal mnichem. Jeho zralost a odhodlání byly okamžitě patrné. Pocit a povinnost žít jako cizinec na této zemi ho zcela naplnily. Současně se snažil, aby nikdy nestrávil ani jednu noc mimo klášter. Když se to v určitém okamžiku stalo nemožným, a starec byl nucen zůstat ve svém otcovském domě, viděl, jak svatá Marina vychází ze své ikony na ikonostasu, drží „pokušení“ za rohy a ukazujíc mu ho, řekla: „On (lstivý nepřítel křesťanů) vkládá do tvé mysli zlé myšlenky a říká, abys neposlouchal svého starce a odpočíval při bohoslužbách.“
Vojenská služba
Když otec Sofronios dosáhl třiadvaceti let, musel narukovat na vojnu, protože mniši tehdy nebyli osvobozeni od svých vojenských povinností.
Klášter ho k této cestě připravil. Ostříhali ho, vlasy i vousy, a ty ponechali stranou, protože to tehdy bylo zvykem.
Na vojnu nastoupil 24. ledna roku 1954 v Megalo Pefko. Sloužil u mechanizované brigády a působil jako pomocný kuchař. Poté byl převelen do Soluně.
V armádě byl starec Sofronios vzorem poslušnosti a tvrdé práce, a proto ho všichni milovali, od velitele až po prostého vojína. Nikdy nepovažoval žádnou práci, která mu byla přidělena, za otrockou, ale konal všechny tyto práce s láskou, správně a dobře. Nadřízený důstojník ho mnohokrát musel doslova násilím zastavovat, aby si starec odpočinul.
Vysoký étos a bezúhonnost otce Sofronia způsobila, že dokonce pokušitelé na vojně se jakýmsi zvláštním způsobem „opozdili“ ve svých výpadech proti němu, ačkoli dobře věděli, že otec Sofronios je mnich.
Půsty zachovával během vojenské služby všechny. Paschální, vánoční, před svátkem Zesnutí, ale i Apoštolský, a samozřejmě pondělní, středeční i páteční. Jak to dokázal? Jeho kolega v kuchyni nám pak prozradil: „Jedl třeba jen olivy, chléb a cibuli, hlavně aby neporušil některý z předepsaných půstů naší Církve.“
Každý den mu jeho nadřízený dovoloval, aby strávil chvíli v ústraní, kde by se mohl modlit, protože věděl, že otec Sofronios je mnich. V neděli a na velké svátky mu pak dával svolení navštěvovat nedaleký chrám svatého Elefthéria v Soluni, kam docházel, aby se zde účastnil posvátných bohoslužeb a zpíval zde.
Finanční podpora vojáků byla tehdy malá a činila jen 53 drachem za měsíc. Tato nepatrná částka však starci Euménovi nejenže stačila, ale dokázal z ní dávat i druhým nebo „půjčoval“ svým kolegům, každému, kdo se na něj obrátil.
V armádě otec Sofronios vážně onemocněl. Měl vysokou horečku 40-41 stupňů Celsia, která neklesala. Jeho stav byl zoufalý. Pak na něj zaútočily tisíce démonů, aby ho vyděsily a terorizovaly. Mohli však dosáhnout jen na postel. „Dotýkali se postele,“ říkal starec, „ale na postel se dostat nemohli. Pouze do její blízkosti.“
Lékaři nemohli tehdy zjistit příčinu starcovy nemoci. A proto byl otec Sofronios dlouho hospitalizován ve 424. vojenské nemocnici v Soluni bez jakýchkoli výsledků. Jeho stav se místo zlepšování zhoršoval. Byl proto převezen do Athén a také tam byl ošetřován v různých nemocnicích. Nakonec bylo zjištěno, že trpí Hansenovou chorobou, známou tehdy jako „malomocenství“ (čili lepra), a tak byl převezen do athénského leprosária.
Otec Evangelos Papanikolaou, kněz a lékař, si pamatuje, co mu jednou starec Euménios vyprávěl:
„Udělali ze mě vojáka a poslali mě do Soluně. Tam jsem znovu onemocněl. Přivedli mě k vojenskému lékaři a ten mi říkal: „Máte afrodiziaka.“ „Co mám?“ smál jsem se, můj Vangelisi, smál jsem se. „Doktore, mám ještě něco jiného,“ řekl jsem mu. A dodal jsem: „Ne, afrodiziaka nemám.“ „Slyšíš, Vangelisi, afrodiziaka,“ a usmíval se, usmíval se. „A co se stalo, starče?“ zeptal jsem se. „Byl jsem v autobuse a říkal jsem: „Panagie moje Kalivianská, jakou nemocí trpím?“ Pak ke mně přistoupil jeden muž a říkal: „Otče, řeknu ti to, ty jsi nemocný malomocenstvím, a proto běž do nemocnice v Athénách. Já mám také stejnou nemoc. A proto jdi, otče, do nemocnice, která je v Agia Varvara.“ Otec Euménios šel do nemocnice, kde ho vyšetřili, a tam také zahájil svou léčbu. Právě zde se setkal s otcem Nikiforosem, jehož ostatky nyní vydávají libou vůni.“
Ctihodný otec Euménios spolu s dnešním metropolitou Neofytem z Morfou a dalšími poutníky při jejich návštěvě Anglie, kde mimo jiné navštívili také svatého Sofronije z Essexu.
Také vladyka Neofytos, metropolita Morfou, vzpomínal na svá setkání se starcem Euméniem:
„Tehdy existoval zákon, který nařizoval, že mniši, pokud byli ještě mladí, musejí jít sloužit do armády. A tak starce oholili. Představte si, že ho tehdy oholili. A on šel. Odešel na vojnu a sloužil v Soluni. Tam se také poprvé objevil problém Hansenovy choroby, malomocenství.
„A já jsem,“ říkal starec Euménios, „ležel na posteli s vysokou horečkou. A v tu chvíli mi řekli: „Poslouchej, otče Sofronii, jsi nemocný, velmi vážně nemocný, a už se nemůžeš vrátit zpět do svého kláštera. Pokud přece jen půjdeš, měl bys jít jen na chvíli a pak se zase vrátit zpět do nemocnice.“
Když se dozvěděl, že trpí malomocenstvím, řekl: „Byl jsem velmi šťastný.“ „Byl jsi šťastný?“ zeptal jsem se ho. „Ano, byl jsem pln nesmírné radosti. Čím větší nemoc, tím větší kříž, a tím také větší Vzkříšení.“ A já jsem tehdy řekl (říkal starec Euménios): „No tedy, no tedy, dal jsi mi, můj Bože, velký dar. Děkuji ti, můj Kriste, že jsi mi dal tak velký kříž. Budu se díky tomu moci účastnit v té největší míře tvého utrpení, ale také se budu co možná nejvíce účastnit Tvého Vzkříšení.“
„Vidíte, jaký to byl člověk,“ říkal vladyka Neofytos! „Bylo mu pouze 20 let!“
Ctihodný starec Euménios (uprostřed) spolu s nynějším metropolitou Neofytem z Morfou (vpravo) při jejich pouti po Rusku a Ukrajině.
Nikdy nekončící zápas
V athénském leprosáriu se otec Sofronios úspěšně léčil, takže byl nakonec zcela vyléčen. Nemoc mu nezanechala žádnou deformaci, ani sebemenší známku.
Poté, co byl z této vážné nemoci vyléčen, zůstal z lásky ke svým nemocným bližním v tomto athénském leprosáriu natrvalo. Vedení nemocnice, také proto, že byl otec Sofronios mnichem, mu poskytlo samostatnou kelii hned vedle chrámu Svatých nezištníků. V této kelii strávil „Papulis“ zbytek svého života.
Zde pokračoval v duchovních zápasech, jichž byl kvůli pobytu v armádě a také kvůli své nemoci zbaven.
Náplní každodenní práce otce Euménia byla péče o čistotu a krásu svatého chrámu, kde na sebe přijal také povinnosti žalmisty. A samozřejmě péče o pacienty, kteří byli paralyzováni, a neměl se o ně kdo postarat.
Tam otec Sofronios také vyráběl kadidlo a distribuoval jej do klášterů a chrámů a naplňoval chodby nemocnice posvátnými ikonami a duchovními knihami.
V létě odjížděl na několik měsíců na Svatou Horu Athos, kde hodně odpočíval.
Také jezdíval na Krétu, do „kláštera svého pokání“ (kde byl postřižen na mnicha) a rovněž do posvátného kláštera Kaliviani, kde se setkával s jeho zakladatelem, metropolitou Timotheem, pozdějším arcibiskupem Kréty.
Když bylo leprosárium na ostrově Chios uzavřeno, poslal mu svatý Anthimos do péče ctihodného mnicha Nikifora (Malomocného), v té době již slepého a paralyzovaného. Otec Sofronios mu sloužil z celé své duše a srdce a měl ho jako svého duchovního otce a průvodce.
Za svoji nekonečnou trpělivost a lásku ho Pán obdaroval darem prozřetelnosti a utěšení strádajících…
Protivník ďábel však ze závisti nesnesl dobrý příklad a duchovní odhodlání otce Sofronia, a proto s ním tvrdě bojoval a velmi ho mučil. Otec Sofronios byl těchto pokušení jednou provždy zbaven Boží milostí a na přímluvy Přesvaté Bohorodice.
V roce 1975, ve věku čtyřiceti čtyř let, byl mnich Sofronios rukopoložen na jeromonacha, přičemž dostal jméno „Euménios“. Otec jeromonach Euménios pokračoval jako kněz na leprosáriu po boku nemocných touto infekční chorobou, a byl považován za vynikajícího duchovníka.
Po pádu komunistického režimu v Rusku se vydal na pouť do Moskvy, Petrohradu a Kyjeva.
Po návratu odtamtud začaly další zdravotní problémy: cukrovka, selhání ledvin, problémy se zrakem a nohami, které mu dokonce lékaři doporučili amputovat. Neustále přicházel a odcházel do nemocnic.
Přesto vykonal několik dalších cest a pokračoval ve svých kněžských povinnostech v celém rozsahu: podávání svatého přijímání a nekonečné návštěvy domovů svých duchovních dětí za účelem jejich vysvěcení, tajiny pomazání nemocných a exorcismu.
Tyto peripetie a zdravotní komplikace trvaly déle než osm nebo deset let, než byl naposledy přijat do nemocnice Evangelismos. Z tohoto místa odešel dne 23. května 1999 ve věku šedesáti osmi let k Pánu.
Starec Euménios s tehdejším diákonem a nynějším biskupem Neofytem,
metropolitou Morfou, na pouti v Rusku
Na tomto místě uvádíme několik svědectví z posledních hodin starce Euménia v nemocnici.
V den jejich svátku
Ctihodný starec Euménios, náš milovaný „Papulis“, odešel k Pánu během své hospitalizace v athénské nemocnici „Evangelismos“ v neděli 23. května 1999 na památku Svatých 318 bohonosných otců Prvního všeobecného sněmu v Nikáji. Kolem čtvrté hodiny odpolední.
Je třeba poznamenat, že otec Euménios patřil administrativně k Nikájské eparchii a je obdivuhodné, že to vypadalo, jako by svatí ochránci jeho metropolitní oblasti přijali své vyvoleného a vznešené dítě v den jejich svátku.
Zádušní bohoslužba se konala v chrámu Svatých nezištníků, v němž svatost starce Euménia sloužila vždy s nesmírným sebezapřením.
Jeho pohřeb se pak konal následující den v jeho rodné obci, ve vesnici Ethia, v prefektuře Heraklion.
Rozloučení
„Nedokážu popsat zármutek, který měl ve tváři, když naposledy zamykal chrám Svatých nezištníků, chrám svých nejmilovanějších a nejsladších svatých, jak říkával, a loučil se se svou svatou kelií.
Pak vyslovil své poslední přání místnímu leprosáriu: „Vy všichni máte moji modlitbu, vy všichni máte moji modlitbu“, opakoval, zatímco se zalykal tichým pláčem, když jsme naposledy procházeli ulicemi jeho milovaných Athén.
Stále všem žehnal a říkal: „Athény jsou krásné! Krásné Athény, požehnané Athény! Není nic krásnějšího než Athény.“ A dále starec žehnal ulicím, náměstí Omonii, Agoře, metropolii, řeckému parlamentu, všemu a všem.
Někdo si pak ještě vzpomněl na jeho nezapomenutelná slova, která starec Euménios pronesl ve čtvrtek 29. dubna 1999 o půlnoci:
„Dnes mě chtěli znovu dělat dvouhodinovou hemodialýzu, tzn. čištění krve. Byl jsem probodnut sedm nebo osmkrát. Probodli mě, probodli mě jako Vládce Krista. Vydal jsem svědectví, vydal jsem svědectví jako Pán Ježíš Kristus. Proč to vlastně dělají?“ „Starče,“ odpovídalo jedno z jeho duchovních dětí, „sestry to nedělaly schválně.“ „Chcete, abychom změnili lékaře a nemocnici?“ Starec však odvětil: „Ne, nemusíš.“ „Mám opravdu rád (nemocnici) Evangelismos.“
Poslední „Večerní“
„Starec byl naposledy převezen a hospitalizován v nemocnici „Evangelismos“ dne 17. prosince 1997 (svátek sv. Dionýsa).
1. května 1999: Vůbec se necítil dobře.
2. května: Jeden věřící si vzpomněl, jak starec seděl v neděli v noci s rádiem v rukou, sledoval večerní bohoslužbu před svátkem svatého Petra, patrona Argosu. Byla to poslední Večerní bohoslužba, kterou starec takto na dálku sledoval.
3. – 4. května: Starcův stav se zhoršoval. Žádná pomoc od lékařů už poskytována nebyla. Starec stále říkal: „Pojďte, pojďte, umírám, umírám, umírám…“
Od 5. května do 23. května měl starec celou dobu strašlivé bolesti.
23. května 1999: v neděli Svatých bohonosných Otců, v 16:10 starec zesnul v Pánu.
Po svém zesnutí učinil mnoho velkých zázraků, jak svědčí lidé, kteří byli na jeho přímluvy vyléčeni anebo další očití svědci.
Jeho život byl ctností a ctnost byla jeho životem.
Úcta ke starci Euméniovi počala již během jeho života… Nedávno byla Ekumenickému patriarchovi předána oficiální žádost o kanonizaci starce Euménia.
Podle níže uvedených zdrojů připravil Michal Dvořáček.
Zdroj:
Σίμωνος Μοναχού, Πατήρ Ευμένιος – Ο κρυφός άγιος της εποχής μας, Επιμέλεια κειμένου: Μαίρη Αποστολάρα, Πρώτη Έκδοσι, Δεκέμβριος 2009.
Πατήρ Ευμένιος· Ο κρυφός άγιος της εποχής μας († 23 Μαΐου 1999)
