Někdy Hospodin dopouští něčí nemoc, abychom díky ní poznali i my naši vlastní nemohoucnost, zatoužili po uzdravení a oslavili podivuhodné skutky Boží!
Slepý otec archim. Pimen z Hruševského monastýru na Zakarpatí
„Sláva Tobě, Bože, Který jsi nám zjevil světlo!“
Pevně věřím, že jsem nebyl sám, na koho poslední nedělní svatá liturgie zapůsobila zcela zvláštním a dosud nevídaným dojmem. Při této příležitosti jsme si připomněli v cyklu ročních bohoslužeb již 6. neděli po svátku Paschy, která nese název „Neděle o slepém“.
A právě otázka naší schopnosti „vidět“, nejen na venek, nýbrž i pod povrch věcí a událostí, má sama o sobě velký význam.
Ne nadarmo náš Spasitel říkal zákoníkům a farizeům: „Říkám vám, že mnozí proroci a králové chtěli vidět, na co vy hledíte, ale neviděli; a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli.“ (Lk 10,24)
Také Herodes Antipas (který před tím nařídil smrt sv. Jana Křtitele) chtěl spatřit Ježíše, „poněvadž o něm mnoho slyšel a doufal, že uvidí, jak činí nějaký zázrak“ (Lk 23,8), ale vidění někoho či něčeho nedává ještě plné poznání o stavu věcech, natož o hlubinách lidské duše.
Podobně, když Pán Ježíš hovoří o Bohu Otci, tak nás ujišťuje, že pouze ten, „kdo je od Boha, viděl Otce“ (Jn 6,46). Hovoří však o zraku fyzickém? Skutečně si to myslíme? Vždyť Boha nelze spatřit, neboť Bůh je duchovní existence, je ve své podstatě nedosažitelný, nepopsatelný a lidskému zraku nespatřitelný… O tom nás ostatně ujišťuje sám Spasitel, který říká: „Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a Jeho láska v nás dosáhla svého cíle.“ (1Jn 4,12)Pokračovat ve čtení →
