A poté, co jsme přijali antidor, jsme mu všichni
políbili ruku!
Otec Chrysanthos na krétském ostrově Spinalonga
Otec jeromonach Chrysanthos (Katsulogiannakis) žil na nechvalně známém ostrově Spinalonga, kde působil pro blaho místních obyvatel, kterými byli po dlouhá desetiletí lidé trpící malomocenstvím, tj. leprou (jinak též Hansenovou nemocí). Celých deset let žil tento svědomitý řecký pravoslavný kněz ze Spinalongy mezi malomocnými a navzdory tomu, že vždy po svaté liturgii upotřeboval svaté Dary, nikdy sám leprou neonemocněl.
Podle skutečných svědectví, které se dodnes dochovaly, víme o tom, že lidé trpící Hansenovou nemocí, kteří žili na Spinalonze, cítili z počátku ve svém nitru silný hněv proti Bohu, neboť jejich nemoc byla pro ně velkou a nesnesitelnou životní zkouškou.
Jeden kněz z obce Jerápetra se je jednoho dne odvážil navštívit a sloužit v chrámu Svatého Pantelejmona svatou liturgii. Říká se, že na první svaté liturgii nebyla ani jedna duše, nikdo ze zde žijících nemocných nepřišel…
Místní malomocní zpočátku projevovali svou vytrvalou neochotu účastnit se bohoslužeb. Pouze k nim z místního chrámu doléhaly slabě slyšitelné zpěvy žalmů. Tato slova žalmů byla však přerušována jejich vlastním sténáním a kletbami. Pravoslavný kněz nicméně přicházel znovu a znovu. Při jedné z opakovaných návštěv kněze na ostrově nakonec jeden z nemocných přece jen přistoupil blíž a zastavil se na prahu chrámu.
Otec Chrysanthos na společné fotografii s obyvateli Spinalongy
A tehdy se obrátil na kněze a pravil:
„Otče, zůstanu přítomen na svaté liturgii, ale pod jednou podmínkou, a sice, že se budu moci účastnit svatého Přijímání (tj. přijmout svatou Eucharistii ze svatého kalichu). A pokud je tvůj Bůh tak všemohoucí, tak po skončení bohoslužby ty sám upotřebíš svaté Dary a nebudeš se bát mého malomocenství.“
Kněz blahosklonně přikývl.
Lidé z okolních cel zaslechli tento rozhovor, takže se za chvíli začali již v hojném počtu shromažďovat u chrámu, na místě, kde byla malá trhlina ve stěně, odkud bylo možno pohlédnout do vnitřních prostor chrámu, kde se nacházel svatý oltář.
Malomocní čekali venku až na konec svaté Liturgie a sledovali kněze, jak klečí a se slzami se obrací k Bohu, aby pak v posvátném vytržení upotřebil svaté Dary, které zůstaly ve svatém kalichu po svaté Eucharistii.
Po této události uplynul další měsíc.
Otec Chrysanthos na společné fotografii s obyvateli Spinalongy
A malomocní na Spinalonze znovu čekali na příchod svého kněze. Věřili, že tentokrát přijde jako pacient, a nikoli jako kněz. Kněz se však vrátil zdravý, bez poskvrny na svém zdraví, a s duchovním zápalem začal vyzvánět na zvony starého chrámu.
Od té doby, po dobu nejméně deseti let, měla Spinalonga svého vlastního kněze. Malomocní sami obnovili místní chrám a spolu s ním obnovili i svou vlastní víru. Pravidelně přicházeli ke svatému Přijímání a vždy na závěr bohoslužby hleděli se zvědavostí na svého kněze, aby se ujistili, že „zázrak na Spinalonze“ se bude znovu opakovat.
V roce 1957, s objevem antibiotik a s úspěšnou léčbou malomocných, bylo leprosárium na ostrově Spinalonga uzavřeno a ostrov zůstal opuštěn. Pouze místní kněz zůstal na ostrově až do roku 1962, aby se zde modlil za duše zesnulých malomocných ještě dlouhých 5 let po jejich smrti.
Současný pohled do interiéru Chrámu svatého Georgia na Spinalonze
Z vyprávění očitých svědků:
„Byl jsem jeden z malomocných, také já jsem onemocněl leprou. Žil jsem na Spinalonze mnoho let. Naše situace byla hrozná. Nemoc nám deformovala tváře, doslova „sežrala“ naše končetiny. Mnoho malomocných bylo bez obočí, bez očí, bez nosu, bez rtů, bez prstů na rukou a nohou. Těla mnohých z nás byla pokryta strašlivou krustou. Z ran na našich tělech často vycházela špína, takže se naše oblečení vpíjelo do mokvajícího těla. A ty hnisavé rány navíc hrozně zapáchaly! Lékařská péče byla zcela nedostatečná. Na ostrově byl jen jeden lékař, přičemž nemocných nás bylo přibližně šest set! Většina z nás žila v malých, vlhkých domech bez slunce.
Strach z infekce způsobil, že se k nám zdraví lidé neodvažovali přiblížit. To bylo něco nad jejich síly. Duše v tomto smyslu nedokázala zvítězit nad tělem…
Doktor, sestřičky, ostatní státní zaměstnanci a ženy, které nám praly prádlo, opouštěli ostrov hrůzy těsně před západem slunce a odjížděli lodí do nedalekého přístavu Plaka, který byl na západ, naproti Spinalongy. Když odešli, zavřeli za sebou obrovskou bránu benátské pevnosti, která oddělovala molo od naší vesnice. A my, malomocní, jsme zůstali úplně sami. Ponecháni vlastnímu osudu! Jejich odchod z ostrova byl samozřejmě oprávněný. Museli žít alespoň pár hodin mimo „ostrov živých mrtvých“, jak tehdy Spinalongu nazývali novináři v athénských novinách.
V těžkých chvílích, když my lidé nedokážeme stát vzpřímeně s očima upřenýma na naše bližní, poklekáme a oči stáčíme k nebi. A také my ze Spinalongy, kde jsme žili doslova na „ostrově lidského utrpení“, jsme přicházeli do Chrámu svatého Pantelejmona anebo do Chrámu svatého Georgia a tiše se modlili. Všichni jsme cítili potřebu kněze. Jen on nás mohl utěšit Božím slovem, duchovně nás podpořit. Ale kněz přicházel na náš ostrov z města Elounda jen dvakrát do měsíce. Přicházel v sobotu večer, odsloužil Večerní a odešel. Příští den přišel znovu, vykonal božskou Liturgii a odešel. Přicházel i jindy, to se však dělo z nevyhnutelné potřeby pohřbít naše mrtvé!
Jednoho dne jsme my muži seděli v předzahrádce místní kavárny, která byla u brány. Pak se náhle objevil nový kněz. Všichni jsme pochopili, že přijel na ostrov, aby zde sloužil bohoslužbu. Jakmile nás uviděl, přišel k nám blíž. Srdečně nás pozdravil. Všichni jsme povstali a s mírnou úklonou ho přivítali. Nikdo z nás však k němu nevztáhl ruku, aby mu tu jeho políbil (jak je běžným zvykem). Malomocný by neměl zdravit ostatní podáním ruky. A to proto, aby na někoho nepřenesl svou prokletou nemoc. Tento kněz nás ale pozdravil podáním své ruky! Jednoduše nám řekl, že s námi zůstane, aby nám pomohl naplnit naše křesťanské povinnosti. Byli jsme nadmíru dojati!
Další den jsme šli do Chrámu svatého Pantelejmona. Všichni, muži, ženy i děti, jsme se dychtivě účastnili božské Liturgie, která se konala prostým stylem a v duchu nevýslovné zbožnosti. Onu neděli jsme nepřijímali svatou Eucharistii. Nebyli jsme včas informováni o konání božské Liturgie a náležitě jsme se nepostili. Na konci liturgie jsme si alespoň z rukou kněze vzali antidor. A poté, co jsme antidor přijali, jsme mu všichni políbili ruku! Bylo to něco, co nám sám naznačil, abychom učinili (a nebáli se). Když rozdával antidor, jeho ruka se přiblížila k našim ústům. Všechny naše oči slzely dojetím. Než přišel tento kněz, brávali jsme si antidor sami z proutěného koše, který pomocník kněze pokládal na lavičku.
Další neděli jsme šli skoro všichni opět do chrámu. Chrám byl zaplněn věřícími, stejně jako i jeho nádvoří. Ten den jsme se všichni účastnili svaté Eucharistie. Na konci božské Liturgie jsme viděli, jak náš kněz po nás upotřebil svaté Dary, tj., že sám přijal vše, co zbylo ve svatém kalichu poté, co jsme z něj přijali my všichni! Zůstali jsme stát v naprostém úžasu. Mysleli jsme, že sníme. Do očí se nám prodraly horké slzy dojetí. Předchozí kněz něco takového nikdy nedělal.
Otec Chrysanthos s námi pobýval dnem i nocí. A zůstal s námi dlouhých deset let!
Během těchto let nám všem otec Chrysanthos projevoval sladkou lidskou lásku a svou ryzí ušlechtilost. Navštěvoval nás v našich domovech. On nás všechny duchovně vedl. Podporoval chudé z těch málo peněz, které měl. A činil tak proto, aby naplnil evangelní přikázání: „Když prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice.“ (Mt 6,3)
Jsem otci Chrysanthosovi vděčný, stejně jako všichni nemocní ze Spinalongy, za jeho…“
Svou větu ale již tento muž nedokončil. Propukl v tichý pláč.
Doslov
Otec Chrysanthos, světským jménem Mathaios Katsulogiannakis, se narodil ve vesnici „Exo Mouliana“ v provincii Sitia dne 15. července 1893. Docházel na šestitřídní základní školu, kterou však již nedokončil. Biskup Ambrosios z Jery a Sitie ho v roce 1911 postřihl na mnicha a uvedl do kláštera „Toplou“. Dne 20. ledna byl vysvěcen na jerodiákona a 26. září 1920 na jeromonacha. V roce 1941 jej na jeho žádost biskup Filotheos Mazokopakis převedl do kláštera Faneromeni Ierapetra. Otec Chrysanthos odešel k Pánu dne 3. dubna 1972 a byl pohřben v klášteře Toplou.
podle níže uvedených zdrojů
a na základě vlastní cesty na ostrov Spinalonga
připravil Michal Dvořáček
Poznámka pod čarou:
Lepra (malomocenství, Hansenova nemoc) je infekční onemocnění způsobené bakteriemi Mycobacterium leprae a Mycobacterium lepromatosis. Může postihnout nervy, kůži, oči a nosní sliznici. Při včasné diagnóze a terapii lze již dnes toto dříve nevyléčitelné onemocnění vyléčit.
Odkaz na související téma:
V níže uvedeném článku, zveřejněném dříve naší farností, se lze dočíst o svatých Anthimovi z Chiu, Euméniovi Saridákisovi a Nikiforovi Malomocném, kteří byli ve své době buď sami nemocní leprou anebo o další nemocné, postižené touto nemocí, pečovali. V době, kdy tito svatí žili, byly v Řecku celkem tři leprosária: jedno v Athénách, další na Chiu a třetí na ostrově Spinalonga na Krétě.
Za svoji nekonečnou trpělivost a lásku ho Pán obdaroval darem prozřetelnosti a utěšení strádajících…
Fotogalerie:
Odkazy na články, na jejichž základě byl tento příspěvek sepsán:
