Homilie otce Dimitrije (Smirnova)
(7.3.1951 †21.10.2020)
„Svatých Otců“ (poslední neděle před Narozením Krista)
Dnešní neděle se nazývá „Před Narozením Páně“ a současně „Neděle svatých Otců“. Za „svaté Otce“ obvykle považujeme učitele Církve, ale zde máme na mysli lidi, kteří patřili do rodu, z něhož vzešel Spasitel. Proč si je připomínáme právě nyní? Protože ačkoli v každém z nich, stejně jako v každém člověku, včetně nás samotných, působil hřích, žili také oni v očekávání příchodu Spasitele, Mesiáše a Vysvoboditele, a tato ústřední myšlenka jejich života byla pro ně hvězdou ukazující jim směr jejich cesty. Ano, je pravdou, že hřešili, protože v oněch dobách neměli možnost přijímat Boží blahodať tak, jako my dnes. Přesto věděli, jak činit pokání ze svých hříchů a jak je opravdově oplakávat. Očekávali Krista Spasitele, očekávali odpuštění svých hříchů, a ačkoli na této své cestě zbloudili, toto očekávání, předávané z generace na generaci a počínaje Abrahamem, bylo pro ně prvořadé.
Abraham nebyl spravedlivý muž, ale Bůh mu jeho víru připsal jako spravedlnost, neboť v té době bylo na zemi méně věřících v jednoho Boha Otce Všemohoucího, než je prstů na jedné ruce. Navzdory svým hříchům a určitým lidským slabostem měl Abraham tuto základní ctnost, kterou v té době neměl téměř nikdo jiný na zemi žijící. Neustále se modlil k jednomu Bohu a byť byl už starý muž, uvěřil, když mu Pán řekl, že bude mít dítě a že z něj povstane celý národ, z něhož povstane Spasitel světa.
My často pochybujeme o Božím milosrdenství a mnoha důležitých základech naší víry, ale Abraham nepochyboval o Pánových slovech. A když se mu narodil syn a Hospodin přikázal: „Jdi a obětuj mi ho,“ Abraham neřekl: „Když obětuji svého syna, jak se stane, že ze mě vzejde celé pokolení?“ Vzal svého syna a vedl ho na horu, aby ho obětoval, protože měl skutečně hlubokou důvěru v Boha a měl tuto ctnost v nejvyšším stupni dokonalosti. Byl to muž neotřesitelné víry a ta mu byla přičtena za spravedlnost; svatá Církev ho nazývá „Otcem všech věřících“. Proto nám Abraham může být takovým vzorem, i když měl své slabosti, nedostatky a nejrůznější chyby.
Čtenáři Starého zákona se často diví, jak mohl být takový člověk považován za spravedlivého. Z našeho křesťanského pohledu je to, co ve svém životě udělal, nepřijatelné. Zapomínáme však na to, že tato doba nebyla křesťanská, ale doba nejstrašnějšího pohanství, kdy byla páchána tak děsivá a hrozná zvěrstva a hříchy, že je samo o sobě strašné o nich třeba jen číst, takže kdyby někdo měl v takové době žít, velmi snadno by zešedivěl hrůzou. Všechny Abrahamovy slabosti však blednou ve srovnání s nepravostmi, které naplňovaly okolní zemi. Výše uvedená slova se stejně tak týkají i krále Davida, krále Šalamouna a všech ostatních osob uvedených v tomto Ježíšově rodokmenu. Narozený Kristus posvěcuje celé lidstvo, nicméně Boží blahodať spočívá zejména na Jeho rodové linii, neboť naděje na spásu byla přítomna v každém z těch, kteří stáli v řetězci Kristovy rodové linie, a každý z nich sloužil Jeho příchodu a nějakým způsobem ho připravoval. Přesvatá Bohorodice a Panna Marie nemohla pocházet z nějakého nízkého rodu, neboť jablko nepadá daleko od stromu. A v Jejím narození bylo ztělesněno vše nejlepší, co se nacházelo v životech těchto mužů a žen v Kristově rodové linii.
Jaké ponaučení si z toho můžeme vzít? Naší největší výzvou je naše rodina, naše děti. Někteří duchovně založení lidé dokonce nazývají děti „morem dvacátého století“. To, o čem mluvil apoštol Pavel, se děje nyní: „V posledních dnech… budou lidé arogantní, pomlouvační, neposlušní rodičům.“ Pokud mluvíte s dlouholetými učiteli, říkají, že dnešní děti jsou skutečně úplně jiné. A i když věnujete celý svůj život výchově svého dítěte, tak se ukazuje, že ona sama je extrémně obtížná, protože naše (společenské) prostředí je zkrátka děsivé.
Co bychom měli udělat? Jaké úsilí musíme vynaložit k tomu, aby i naše rodina žila v očekávání příchodu Krista Spasitele v našich srdcích? Jak můžeme předat Boží lásku svým dětem, vnoučatům a pravnoučatům? Můžete předat jen to, co sami máte, takže všechny pokusy o výchovu budou marné, pokud se člověk nejprve nenaučí, co chce svým dětem vštípit. A pokud nedokáže učit, ukázat, pokud nedá dítěti příležitost pocítit Krista, pak rodič čelí nevyhnutelnému trestu. Tento trest spočívá v tom, že až dítě vyroste, rodiče stráví zbytek života sledováním toho, na co se jejich dítě stalo zaměřeno, uvidí vše to, co mu nedokázali vštípit, co neuspěli provést, a kvůli tomu budou trpět.
Při pozorování našich dětí mnozí trpíme již nyní. Ale to neznamená, že bychom měli zoufat a ztrácet naději. Koneckonců, mnozí přišli k Bohu později v životě a někteří strávili polovinu, někteří třetinu a někteří dokonce dvě třetiny svého života na neznámém místě a neznámým způsobem. Co můžeme očekávat od dětí, jestliže viděly, že jejich rodiče prožili tuto nejdůležitější část jejich života bez modlitby, bez Boha? A teď se je snažíme nutit ke Kristu, nutit je jednat tak, jak bychom chtěli my? To je nemyslitelné a marné. Vždy je lepší stavět věci od nuly. Ale když stavíte špatně, budete muset později všechno předělávat, což je vždy obtížnější, zdlouhavější a spojené s většími náklady. A protože jsme začali pozdě, není divu, že se věci nedaří. Ale opět platí: není třeba zoufat, protože všechno toto nebudujeme sami, ale s Boží pomocí. A naší primární horlivostí, naší primární prací musí být modlitba za děti. První a nejdůležitější věcí je modlit se za děti. Druhou věcí je být jim dobrým příkladem.
Co se stalo s americkými, australskými, francouzskými, ruskými a tatarskými dětmi? Proč všechny procházejí stejným procesem? Proč morálka tak rychle klesá? Morálka Puškinovy éry nebyla o moc vyšší než v době Někrasovově, ale nyní vidíme každých deset let takové poklesy úrovně, že je to prostě ohromující. Vezměte si například opilství. Statistiky ukazují, že v roce 1950 lidé pili desetkrát méně než v roce 1965. To je jen jeden hřích, a ostatní je nejlépe raději ani nezmiňovat; je až hanebné a trapné o nich jakkoli mluvit. Dětem chybí dobrý příklad. Hle, zde vidíte nějaké dítě ležící v kočárku, pohybující nožkama a ručičkama, a samozřejmě to není opilec, narkoman, padouch, pomlouvač, nactiutrhač, ani zloděj. A i když je jeho táta zloděj a o jeho mámě si nemůžeme myslet mnoho dobrého, je to stále dítě, je to anděl. Jeho duše je čistá, i když má samozřejmě sklony k hříchu, jako každý člověk. Ale pak dítě vstoupí do atmosféry našeho světa a co vidí? Vyrůstá uprostřed nadávek, hádek, vzájemných urážek a neustálých lží. Dítě jde ven a co slyší? Na pískovišti začínají nejrůznější bitvy, jeden zlomí druhému nohu. Matka říká: „Dej mu facku a s tímhle se nebav.“ Pokud jsou děti starší, slyšíte jen: „Hlupáku, blázne.“ A děti hovoří tak hroznými slovy, že si říkáte, jestli jsou to vůbec děti. Pak dítě zapne televizi. Jaké morální hodnoty jsou mu tam vštěpovány, co za pořady tam vysílají? Filmy o lásce? A jak se tato láska projevuje? Jen v smilstvu.
A tak celý svět, všechno, čím je dítě obklopeno: knihy, vztahy mezi dětmi ve škole i v rodině – všechno směřuje k tomu, aby ho zkazilo a zahubilo jeho svatost. Kam má ten chudák jít? Všemožně se ho snaží „uchránit“ před Církví, a když přece jen vstoupí do chrámu, hned ho nějaká žena začne hubovat: Kde to stojíš? Nedotýkej se toho! A jeho srdce nevstřebává nic než zlobu, závist, podráždění, nic než hrubost, nic než lži. A jeho srdce to samozřejmě nevydrží; rozzlobí se, stáhne se do sebe a narazí na špatnou společnost. Členové této „společnosti“ jsou ve své podstatě polokriminální živly, ale stále v nich je nějaké zdání lidských vztahů, i když tito lidé používají sprostá slova, rozbíjejí výlohy a sprejují vchody od dveří. A pak se samozřejmě začíná hlásit o slovo tabák, alkohol a drogy, pak smilstvo, zločin a pak vězení. To všechno stojí velmi blízko vedle sebe. A když se na toho člověka podíváte, jak na začátku ležel v kočárku, pomysleli byste si, že by to nemluvňátko mělo jít v 17 letech do vězení za krádež? Ne, to by vás ani nenapadlo.
Pokud rodiče chtějí dítě skutečně vychovat, musí doma vytvořit atmosféru ráje, aby později jejich potomek, ať by se nacházel kdekoli a dělal by cokoli, aby vždy porovnával jedno s druhým veličinami pekla a nebe. Doma se musí dítě cítit dobře (jako v nebi), a tudíž je třeba, aby v něm panovala atmosféra lásky, míru, trpělivosti, pokory, tichosti, modlitby, milosrdenství. A jak to ve skutečnosti funguje u nás? Někteří rodiče nutí své děti k modlitbě, kárají je, křičí; myslí si, že jim tímto přístupem vštípí něco dobrého. A v důsledku toho pouhá zmínka o Bohu v dítěti vyvolává muka. Někteří své dítě jednou ročně přivedou do chrámu, tam ho postaví na místo, ono ale začne křičet, vytrhne se jim a uteče. Rodiče mu musí dát (svaté) Přijímání za každou cenu! No a čeho tím docílí? Na chrám bude jejich potomek vzpomínat jen s hrůzou. A také mnoho dospělých na něj vzpomíná jako na něco hrozného, protože i je chytili, svázali, někam odvedli, něco jim strčili do úst. A pak následoval divoký křik, strach, neznámé prostředí, mnoho lidí, hořící světla… Takhle se to ale nedělá. Chceme-li, aby naše rodová linie pokračovala, naše víra vytrvala a aby i naše děti, vnoučata, pravnoučata a prapravnoučata přišla ke Kristu, musíme jim alespoň nějakým způsobem jít příkladem křesťanského života nejprve my sami. Musíme se odlišovat od davu, ale ne pokrytecky, ne tím, že bychom si nasazovali nějakou masku, protože dítě nelze oklamat. Děti jsou díky svému andělskému stavu jasnovidné bytosti; jsou otevřené duchovním věcem, které byly dospělým již dávno skryty kvůli jejich hříchům. A proto jsou děti velmi citlivé na lidi a vztahy a dokonale chápou lži a pokrytectví, ale chápou je nikoli rozumem, nýbrž přímo duší.
Proto jediný způsob, jak správně vychovat naše děti, je začít vychovávat sami sebe. A pokud se tak nestane, pak pomocí žádného přesvědčování, křiku, trestů ba ani bití ničeho nedosáhneme a po zbytek života strávíme pohledem na své dítě a na sebe, jako v zrcadle. Všechno, co máme v sobě, se tam bude odrážet, stačí se podívat a zahledět se na to! A tento pohled bude velmi těžký a bolestivý. Proč to Bůh zařídil takhle? Protože jinak se nás nic nemůže dotknout!
Ano, milujeme své děti a přejeme jim jen to nejlepší, ale každý rodič formuje své dítě k obrazu svému, protože nezná nic jiného než sebe a nemůže dělat nic, co nemá. Výchova nespočívá v moralizování, ne v tom, že dětem říkáme, co mají dělat, ale v tom, že jim ukážeme, jak se to má dělat. A zde je naším příkladem sám Pán Bůh. Nenutí nás k ničemu; jednoduše nám ukazuje krásu Božího stvoření. Všechno, co Bůh učinil, je vždy krásné a vždy dokonalé. Umělec musí přemýšlet o kompozici a barvě, aby namaloval obraz, ale Boží stvoření je vždy krásná krajina, všechno harmonické a souladné. Jak úžasné! Nebo když ptáci zpívají v lese, slyšíme, že vzniká nádherná hudba! A tak všude, kam se podíváme, je krása. Co může být krásnějšího než hvězdy? Nebo slunce, strom, motýl anebo ještěrka! Cokoli Bůh stvořil, to všechno je krásné a naprosto dokonalé! Ale vždyť pozemský život je žalostným odrazem toho nebeského. Takto nás však Pán volá k duchovní kráse.
Kristus nikoho nenutil (vejít) do Nebeského království; prostě o tom vyprávěl. Ti, kdo chtěli, jeho výzvu přijali; a ti, kteří nechtěli, zůstali mimo toto království. Pán respektuje lidskou svobodu. A tak i výchova může být v tomto smyslu spojena pouze s respektem ke svobodě, nikoli s jejím potlačováním. Je tedy nezbytné respektovat své dítě, protože bez úcty není možná ani láska, pouze projev marnivosti, sobectví a touhy potlačovat člověka a dělat z něj to, co si sami přejeme.
To ale neznamená, že dítě by nemělo být trestáno, že by nemělo být do něčeho nuceno anebo že bychom mu měli dovolovat růst, jak si samo určí. Ne, trest i nátlak jsou nutné, ale trest musí být doprovázen láskou, jak to dělá Pán. On nás také trestá, ale činí to takovým způsobem, abychom z toho vyvodili pro sebe závěry, abychom pochopili vše sami. Proto mnozí z nás, až teprve v dospělosti anebo dokonce ve stáří, začínají chápat určité věci – proč se něco stalo, kvůli čemu to bylo apod. Pokud někdo přijde do chrámu poprvé a řekne: „Proč se mi to vše děje?“ Tak posté už bude vědět, proč tomu tak je. A pak začne chápat, co na sobě potřebuje zdokonalit, aby se totéž neopakovalo.
Toto jsou úvahy, k nimž by nás měla inspirovat Neděle svatých Otců. A sice, že Kristův rodokmen přinesl dokonalé ovoce, takže se Pán Ježíš Kristus mohl vtělit z Panny Marie a přijít na svět. Také náš rodokmen může přinést dobré ovoce. Musíme ale zasvětit své děti Bohu; musíme také pracovat na tom, aby je navštívil Duch Svatý; musíme se snažit vštípit jim svatost, ukázat jim a odhalit jim krásu nebe. Skutečnost, že svatost, laskavost a láska se ve světě staly vzácnými, má na naše děti negativní vliv; všechno zlo, které vidíme, pramení z tohoto nedostatku.
Můžeme samozřejmě budovat stadiony, organizovat nejrůznější kluby, sportovní sekce, umělecká studia a hudební školy, ale to nás ani v nejmenším nezachrání; jen dočasně to odvede určitou skupinu dětí od jejich neplodné zábavy. Pouze blahodať Ducha Svatého je může ochránit před zlem. Například děti v bohatých zemích mají všechno: stadiony, diskotéky, peníze, jakékoli oblečení, ale nijak to neovlivňuje jejich morálku. Anebo můžete dát svým dětem všechno, vybudovat pro ně nejrůznější zázemí, ale to jim nepřidá ani špetku laskavosti, lásky, pokory, mírnosti, trpělivosti, ba ani milosti.
Lidé si myslí, že děti nemají kam jít, než si hrát kolem domovního vchodu na sídlišti, a když jim např. postavíme kluby, tak že se okamžitě stanou dobrými. To je ale bláhová naděje. Kolikrát se už někteří snažili dát dětem co jíst v domnění, že pak zločin vymizí. Ale najednou se ukazuje, že jsou to ti velmi bohatí, děti velmi bohatých rodičů, kteří začnou páchat zločin. A často čteme v novinách: ten a ten ministr ukradl peníze. Zdálo by se, že už nevěděl, co ještě udělat, když už měl všechno. Ale proč? Protože žádná světská prosperita nedokáže zlepšit morálku; jen blahodať Ducha Svatého.
A právě na tom musíme pracovat. Jedině tak naše rodina nebude ochuzena o Boží blahodať, a naopak budeme moci doufat, že naše děti dále rozmnoží to, co jsme my získali v našem vlastním životě.
Pane, pomoz nám!
Otec prot. Dimitrij Smirnov
Chrám Povýšení svatého Pánova Kříže
3. ledna 1988
Zdroj: Kázání o. Dimitrije Smirnova, Sesterstvo ve jménu svaté mučednice velkokněžny Jelizavety, Moskva 2001.
Krátce před svátkem slavného Kristova Narození (7.1.2026)
připravil a přeložil Michal Dvořáček
