Podle učení starce Efrema Filothejského-Arizonského
Starec Efrem Filothejský-Arizonský, při myšlenkách a úvahách o svatém Pravoslaví, nutně konstatuje, že my pravoslavní naši víru ve své podstatě ani dokonale neznáme: neznáme její výšku, hloubku ani šířku. A proto je třeba, abychom ji nahlíželi prizmatem celé její svatosti, kterou se vyznačuje a kterou současně vyzařuje.
Pravoslaví je zejména a hlavně „pravda o Bohu“, jak praví starec Efrem, dodává však, že je rovněž „pravdou o člověku“ a „pravdou o světě“ kolem nás, jak nám tuto pravdu předal sám vtělený Bůh skrze své výjimečné učení, prostřednictvím svého svatého života a díky své vykupitelné oběti.
Tuto pravdu nám zprostředkovateli bohohlasní apoštolé, evangelisté a všichni jejich následovníci, kteří zvěčnili tuto Pravdu ve svých životech a kázáních.
Starec Efrem mimo jiné praví: „Pravoslaví je podivuhodnou syntézou dogmatu (věrouky) a étosu, theorie a praxe,“ jak nám ji předali duchonosní Otcové z Alexandrie, z Konstantinopole, Kappadokie, Sýrie a Svaté Hory Athos.
Všichni tito svatí a v Bohu moudří lidé, od svatého Polykarpa Smyrenského, učedníka svatých apoštolů, až po svatého Nikodéma Svatohorce, který zemřel počátkem 19. století, nám předali díky své oběti, zápasu a svatosti „odkaz“ pravé víry a života, tento poklad pravoslavné tradice.
Pravoslaví je podle starce Efrema rovněž tím, „co zaznamenaly se vší významností sněmy, ona požehnaná všeobecná shromáždění této ve světě přebývající Církve Kristovy“.
Pravoslaví zapečetili svými životy také mučedníci všech dob skrze svoji ctihodnou krev. Celý zástup statisíců hrdinů a vyznavačů, mužů, žen i dětí. Počínaje římskými amfiteátry až po bitevní pole Ruska; ti všichni ukázali a dosvědčili, že „křesťanství není pouhá teorie, nýbrž pravda a život“.
Jaké hrdinství, jaké vítězství nad surovou nenávistí, nad mocí hmoty, jaká moc a království Ducha.
Spolu s tím se objevily písně, ódy a hymny velebící Pravoslaví, a také bohoslužba, která spojuje svět přirozený s tím nadpřirozeným; světské s nebeským, individuálnost se společenskostí…
A uvnitř této atmosféry duševního vzepětí a posvátnosti se ocitáme uprostřed tajnodějného symbolismu a reálného tajemství oběti Bohočlověka Krista, uprostřed dramatu Svaté liturgie, jíž se účastní všichni věřící společně.
Společenství učedníků kolem věhlasného starce Josefa Hesychasta
(Sloupovníka,+ 1959)
Starec Efrem Filothejský-Arizonský jako první zprava.
Při tomto ústředním liturgickém obřadu vznášíme chvály a opěvujeme giganty naší víry na čele s Přesvatou Bohorodicí. Zde se opěvuje naše dogma (čili věrouka), avšak nejen jako věroučná pravda, nýbrž také jako pravda, která naplňuje a odpovídá přáním a touhám člověka…
Hlavním smyslem naší víry je povznést naše mravy, étos, uvnitř naší společnosti. „Základním znakem Pravoslaví je filantropie (projev lidumilnosti) v té nejhlubší možné míře. Nejen jako skutek milosrdenství, ale obecně jako něžný přístup ke spolubližnímu. Sociální péče není výdobytkem posledních několika století. Vznikla v Jeruzalémě, hned po Vzkříšení našeho Spasitele. Zde se konaly první společné stoly (pohostinnost), jak se lze dočíst ve Skutcích svatých Apoštolů, kterým sloužilo prvních sedm diákonů.“
Není horšího překroucení pravdy než to, když někdo řekne, že svatí církevní Otcové se zabývali pouze teologií a dogmatem, říká starec Efrem. Vždyť v době, kdy se scházely první všeobecné sněmy, působila již Basiliáda v Caesareji pod vedením sv. Basila Velikého či společné stoly pro pět tisíc chudých v Konstantinopoli či první porodní ústavy v Alexandrii. A nebyli to pouze biskupové, nýbrž také císaři a mniši, kteří se všichni zapojovali do těchto skutků lásky. Pro všechny tyto představitele bylo svaté Pravoslaví současně vyznáním víry i aktivní „orthopraxí“.
Skuteční následovníci pravoslavné víry a děti svaté Církve byli vždy ochotni za zachování čistoty víry položit své drahocenné životy. Pravoslavní křesťané se vždy dokázali postavit proti zlovůli světské či jiné moci, ať již ze strany Juliána Odpadlíka, Ariánů nebo stoupenců monofyzitismu až po ikonoborce a latinsky smýšlející mnichy.
„Řady těchto hrdinů Pravoslavné církve nezahrnují pouze sv. Athanásia Velikého, Basila Velikého a Jana Zlatoústého, nýbrž také sv. Theodora Studitu se všemi jeho mnichy, sv. Maxima Vyznavače a velkého hrdinu naší víry sv. Marka Efezského.“
Starec Efrem se dotýká také tématu misije a jejího přístupu, když říká, že „Církev, aniž by se dopouštěla prozelytismu, vyzařovala naopak na všechny strany Světlo svatého Evangelia, vzdělanosti, lásky a ušlechtilosti“.
Starec Efrem Filothejský-Arizonský se starcem Josefem Hesychastou
Tento přístup ve své praxi potvrzují zejména Tři světitelé, kteří „osvítili celé stvoření pramenem pravého učení o Bohu a člověku“, a jak praví tropar k jejich svátku, „zušlechtili lidské mravy“.
„Pravoslaví vždy představovalo zlatou střední (královskou) cestu svatého Evangelia. Vždy zachovalo ryzího (nefalšovaného) ducha křesťanství a ubránilo ho proti tmářství mysticismu východních herezí, proti papocesaristickému centralismu Latinů a racionálnímu subjektivismu protestantů. Pravoslaví vždy zachovávalo míru a harmonii, nikdy ne krajnost. Dělo se tak díky skutečnosti, že svatí Otcové se nechávali řídit Duchem svatým.“
Pravoslaví podle starce Efrema nikdy neznevažovalo člověka, ale ani lidskou moudrost, ani přírodu, ani umění, nikdy nejednalo nelidsky. Vše naopak posvěcovalo a vytvářelo kulturnost.
„Pravoslaví je cestou celistvého – ve všech směrech komplexního člověka – směrem k jeho Stvořiteli, směrem ke zbožštění (theosi). Vede člověka k úplnému rozvoji v Kristu a pro Krista. Pravoslaví není pouze znamenitou (par excellence) teologií, je také aktuální a současně pravdivou psychologií, ryzí lidskostí a společenskostí. Pravoslaví je mnohostěnný diamant, který na všech svých stranách zjevuje nové odrazy pravdy.“
„Poznejme tedy naše Pravoslaví,“ jak nás vybízí starec Efrem, „avšak nikoli teoreticky, nýbrž prožijme ho a hledejme ho v celé jeho šíři a hloubi. Pouze tak ho můžeme skutečně objevit a pochopit.“
Podle starce Efrema není Pravoslaví ani muzejním artefaktem, ani vyprahlou minulostí, nýbrž a jedině „životem“, „tvořivostí“ a „vyzařováním světla“. „Je naší nadějí a chloubou v Kristu.“
Tuto naši posvátnou zbožnost a víru, zlatou naději a velkou myšlenku, máme proto zvěstovat s odvahou a statečností, se slávou a památkou na velké hrdiny naší víry.[1]
[1] ΕΦΡΑΙΜ, γέροντας: Δοκιμασμένες πνευματικές νουθεσίες προς απόκτηση της ψυχικής υγείας και της σωτηρίας μας. „Ορθοδόξου κυψέλης“, Θεασσαλονίκη 2001, s. 27-31.
MD
Dokument o pravoslavném Monastýru sv. Antonia Velikého v americké Arizoně
(v angličtině)
Desert Monks: The Orthodox Brotherhood of St. Anthony in Arizona (Full Documentary)
Medailon o starci Efremovi Arizonském
(v ruštině)
