Přijímám vás takovými, jací jste…
O Boží lásce k nám
Archimandrita Andreas (Konanos)
Bůh nám neklade žádné podmínky ve smyslu: Já tě budu milovat jen tehdy, když se změníš. Ne. On nás miluje takovými, jací jsme. On si samozřejmě přeje, abychom se stali lepšími. Apoštol Pavel říká: Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. (Řím 5, 8)
Bůh neklade podmínky
Pán neříkal: Ponejprv buďte dobrými, a já vás potom budu mít rád. Nejdříve se změňte, a potom vás příjmu. Namísto toho každým svým činem Bůh doslova říkal: Já vás přijímám takovými, jací jste. A díky Jeho lásce se i my dnes měníme, zlepšujeme se. Bůh nedává podmínky na rozdíl od většiny z nás současných křesťanů. Mnozí z nás si spojují Pána výhradně jen s odplatou a trestem. Například nějakému člověku se stane autonehoda a my si myslíme: To jej Bůh potrestal! Onemocní dítě: Pán mně trestá. Jedna žena, když jí zemřel otec, se mně dokola několikrát ptala: Proč to Bůh dopustil? Proč nenechal mého otce s námi? Proč jej vzal, přestože jsem se tolik modlila, aby žil? V našich představách Bůh pouze trestí a mstí se. Ale vždyť to je jen naše představa, plod naší představivosti, která je ještě zatížená psychologickými problémy. Pán netrestá a nemstí se, On je láska. Kýmkoliv by člověk byl, jak hluboko by upadl, Bůh mu nemůže učinit zlo. Jeho trestem bude ještě větší láska k tomuto člověku. Jak Pán miluje narkomana? Více nebo méně než mě spolu s vámi? Více, protože narkomanovi je potřeba více Jeho lásky. Ani hněvem ani trestem, ne, Bůh mu pomáhá naopak svou láskou.
Nedržet sebe v poutech
Když toto pochopíme, tak se naše srdce zklidní, spadne kámen z duše a zastaví se trápení našeho svědomí. Vejdeme do nejbližšího chrámu, najdeme kněze (přitom není vůbec nutné, aby byl známý a populární) a s lehkostí řekneme: Otče, chci vám říci o pěti věcech, které mne trápí. A získame odpuštění a Boží požehnání. Pán k sobě přitahuje lidi. A my ho máme rádi, věříme mu, On ale není plodem naší představivosti. My všichni jsme různí, každý svým charakterem a osobytostí, třebaže přebýváme v jedné Církvi. Přiměřeně k tomu jsou u všech a u každého z nás různé problémy, těžkosti. A Bůh nás miluje všechny.
Když však člověk žije jako křesťan nedobrovolně, ale z přinucení, pod tlakem, tak to není žádný duchovní život. Jak je možné být spolu s Bohem, který je láska, pravda, život a svoboda, a při tom držet sám sebe v poutech? Ne, to není život, ale neustálé mučení. A proto i mnozí nevydrží a potom z Církve odchází. Jako například některé děti z církevních rodin, které vyrostou a do chrámu přestanou chodit. Ale ne proto, že by byly špatné. Prostě je jen v dětství rodiče neustále kontrolovali, a ony i tak neporuzoměli tomu, čemu je chtěli naučit. Jednoduše jen vše opakovali podle dospělých, napodobovali je jako papoušci: Podívej se, jak to dělám já, a ty to taky tak dělej, ták, pašák… Kostasi, přežehnej se jako já! Kostas se žehná, celá rodina se dojímá a dítě znovu chválí: To je šikulka! Na Youtube lze najít celé množství videí, kde se děti modlí. Ne, samozřejmě, že to není nic špatného, ale je důležité, aby se samo dítě chtělo modlit. V opačném případě poté, až vyroste a na příklad odejde na školu do jiné země, cestu do chrámu zapomene.
Hodnoty v srdci
Nás znepokojuje jen vnější stránka, ale vážné je spíše to, aby hodnoty, které my tak usilovně dáváme najevo, byly i v srdci jako základ našeho života. A to je to těžké a zároveň i překrásné. Ukazovat vnější zbožnost je to nejlehčí ze všeho. V jednom monastýru jsem kdysi viděl nápis, jehož podstata spočívá v tomto: Být mnichem jen vnějškově je lehké – oblekl sis řízu, nasadil sis klobouk a hotovo. Otázka je, zda se jevíš opravdovým mnichem i uvnitř. Tento výrok je pak použitelný v principu i pro všechny křesťany. Všichni jsme se stali křesťany skrze tajinu Křtu, ale zdali pak je toto dostatečné? Ponořit se do vody, přijmout křest… A to je vše? Ne, být křesťanem znamená celý život vést zápas a neustále vynakládat úsilí k tomu, aby Kristus žil v našem srdci. To je i smyslem našeho života. Žijeme proto, abychom se naučili milovat Krista. A lidé, kteří nás obklopují, nám v tom pomáhají. My k Němu nacházíme cestu skrze naše blízké – muže, ženu, děti. Vždyť co říká Pán? Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. (Mat 25, 40) To znamená, že Bůh přebývá v těch, kdo jsou vedle nás. To jsou velmi vážná slova.
Jestliže například manželka křičí, nadává na manžela, tak ta nepřijemná slova adresuje vlastně i Kristu. A jestliže muž neustále uráží ženu, tak stejně tak i on činí Bohu prostřednictvím její osoby. Když slyšíme, že někdo z našich známých je těžce nemocen, a nijak na to nereagujeme, nepomáháme mu, tak tímto svým přístupem jako bychom samotnému Pánu říkali: Promiň, mám práci, nemám na Tebe čas. A co vlastně nakonec děláme pro Boha?
My všichni rádi posloucháme o zázracích a zjeveních, ale cožpak není zázrak a div, když lidé, kteří prožili společně v manželství dvacetpět let, se společně i mění? Ale ne, my potřebujeme jiné zázraky… Otče, povězte nám o nějakém zázraku skrze modlitby toho (či onoho) svatého, skrzu tu (či onu) ikonu…Zázrak, to je spíše, když spolu lidé žijí čtyřicet let a nerozvedou se. To je opravdový zázrak. Připadá vám, že tady není nic podivuhodného? Opravdu? Čtyřicet let prožít s jedním a tím samým člověkem, neunavit se z něj, nerozhádat se? To je přece obdivuhodné!
Nebýt k sobě navzájem hrubými, snášet jeden druhého, to považuji za skutečný zázrak. Když se tvůj syn ožení s dívkou, která se tobě moc nelíbí, ale ty přesto syna vyprovázíš se slovy: Chlapče můj, žehnám ti!, protože chceš, aby tvé dítě bylo v prvé řadě šťastné, a nikoli aby bylo všechno podle tvé vůle… Tak to je zázrak! Jen tak je možné poznat, že se v tobě usídlil Pán. A všechno ostatní, to je prostě jen krásná fasáda.
Jedni se radují, druzí závidí
V Jeruzalémě jsem byl asi třicetkrát, na Athos jezdívám tak čtyřikrát do roka. Letenky a lístky jsem si potom u sebe dlouho schovával, protože jsem si chtěl přesně zapamatovat, kdy jsem na tato místa cestoval. Po čase jsem si však ty lístky přestal schovávat, protože jaký je ve své podstatě rozdíl v tom, kam a kolikrát jsem jezdil? Co od nás uslyší Bůh při Strašném soudu? A víš, Pane, já jsem byl dvacetkrát na Athosu! A On odpoví: Ukaž mi své srdce, své děti, svoji ženu. Pojď, poslechněme si, co o tobě řekne ona!
Pamatujete na modlitbu Ježíše při Tajemné večeři? Pán tehdy řekl: Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. (Jan 17, 21) Co znamenají tato slova? Když je tvému bližnímu dobře, raduj se za něj. Ale když začneš závidět, tak to znamená, že pocit, smysl naší jednoty v Těle Krista, je u tebe ztracen. A takto se to děje neustále: lidé se žení, přičemž jedni se radují a druzí závidí; nějaký kněz úspěšně káže, a já mu závidím, anebo jiný kněz začíná závidět mně… Kde je ona požadovaná jednota? Jednota se děje tehdy, když jsme spojeni jediným cílem: být s Pánem.
U nás všech je jen jeden nepřítel, který se nás neustále snaží rozdělit – ďábel, a pak ještě i smrt, v tom ostatním my sami. Při tom všem dokonce i my kněží nejsme často schopni pochválit jeden druhého. Je nám zatěžko říci: Otče, bylo ti dáno něco, co já sám nemám! – A ty máš zase to, co mi chybí! Vždyť my všichni na této zemi jsme jeden druhému potřební, nejsou žádní vyšší a nižší. Ježíš to sám ukázal, když si vybral učedníky, avšak zcela odlišné co do povahy a chování. On i Jidáše zahrnul ke dvanácti vybraným, a nejenom, že ho připočetl k těmto „Dvanácti“, ale dal mu také zodpovědný úkol, aby se staral o darované peníze. Jak je to vůbec možné? Pohleďte, jakou ušlechtilost má Pán. Ježíš samozřejmě veděl, že Jidáš je zloděj, ale On mu svojí důvěrou naznačil, že neztrácí naději na jeho nápravu. Že možná Jidáš v nějakém okamžiku přijde k rozumu, vzpamatuje se a řekne si: Komu to kradu peníze? Vždyť On všechno ví! Jak můžu u něj krást?
Toto je skutečná, opravdová láska. To je jednota a stejné možnosti pro každého.
připravil o. Marek Malík
http://www.verav.ru/common/person.php?num=208
