Kněz odváživší se sloužit svatou liturgii v Hagii Sofii 466 let po Dobytí Konstantinopole
V lednu 1919 se v Konstantinopoli stala jedna událost, o níž většina Řeků, ale obecně i pravoslavných křesťanů, nemá vůbec tušení.
Co se tehdy vlastně stalo?
Tedy konkrétně a přesně před 100 lety.
Roku 1919!
Dlouhých 466 let po dobytí Konstantinopole osmanskými Turky se velkolepý Chrám svaté Sofie (tzv. Hagia Sofia), který do té doby fungoval jako mešita, na krátkou dobu proměnil na řecký pravoslavný chrám, v němž byla slavena svatá božská liturgie.
Hlavním protagonistou této jednoznačně ohromující události, tehdy vnímané převážně řeckým pravoslavným světem, byl kněz se jménem papa Lefteris Nufrakis pocházející z Alones, prefektury Rethymna na Krétě, který sloužil jako vojenský kněz v Druhé řecké divizi, jedné ze dvou divizí, které se účastnily vojenské kampaně „Spojenců“ na počátku roku 1919 na Ukrajině.
Na své cestě na Ukrajinu byla tato divize krátce převelena do Konstantinopole, do města snů řeckého národa, jež bylo po skončení první světové války pod „spojeneckou nadvládou“.
Skupina řeckých důstojníků, vedená statečným Kréťanem (duchovním), v níž figuroval brigádní generál Frantzis, major Liaromatis, kapitán Stamatiou a poručík Nikolaou, se vydala po svém vylodění do města, ke Chrámu svaté Sofie, a hluboko ve svých srdcích skrývala velké tajemství, velké rozhodnutí, které její členové učinili předešlou noc na základě návrhu nebojácného krétského kněze – papa Lefterise Nufrakise. Konkrétně se to týkalo jejich záměru odejít do města, do Svaté Sofie, kde chtěli sloužit svatou liturgii.
Všichni byli zpočátku na vážkách, když slyšeli, jak jim papa Lefteris navrhuje takovou nevídanou věc. Dobře věděli, že něco takového je jen velmi těžce proveditelné.
Svatá Sofie byla přece jen stále ještě mešitou, zcela jistě tam budou i nějací strážci, a další lidé se budou uvnitř modlit. A proto se tento „chrám“ může v krátkém okamžiku zcela zaplnit lidmi. Pak zde byli nadřízení těchto důstojníků, kteří na tuto akci nepohlíželi nijak nadšeně, neboť něco takového by zcela jistě vedlo k velkému pobouření u řeckých spojenců, vnímajících takové troufalé akce jako velkou provokaci. Mohlo by to dokonce vyvolat i diplomatickou roztržku, která by přivedla řeckou vládu a premiéra Elefteria Venizela do krajně složité situace.
Ale papa Lefteris se již rozhodl, a on byl člověkem velmi odhodlaným a rázným.
– Pokud nepůjdete vy, nevadí, pak půjdu sám! Chci jen jednoho žalmistu. Ty, Konstantine, (Liaromatisi), půjdeš a budeš mě doprovázet zpěvem?
– Dobře, otče, odpověděl major, který učinil totéž rozhodnutí, a pak už byli oba na cestě ke Svaté Sofii.
Nakonec se za nimi vydali i ostatní.
Loď vezoucí tuto řeckou vojenskou divizi kotvila na širém moři, a proto se výše zmínění důstojníci nalodili na malou bárku, kterou řídil jeden z Romeů (místních konstantinopolských Řeků) a který za krátko přivezl celou osádku až k pobřeží. Kosmas, místní lodník, uvázal loď k molu a co nejkratší možnou cestou přivedl papa Lefterise spolu se všemi důstojníky ke Svaté Sofii.
Hlavní chrámové dveře byly již otevřené, jako by čekaly právě na ně. V tu chvíli se objevila turecká stráž. Už už se chystala říci něco ve svém jazyce, když byla rázem usazena tvrdým a nesmlouvavým pohledem brigádního generála Frantzise, kterým se nedalo ani trochu oponovat.
Všichni členové této odvážné „výpravy“ proto pokračovali v rychlé chůzi, zatímco učinili znamení kříže. A papa Lefteris zašeptal s velkou bázní:
„Vejdu do domu Tvého, klaněti se budu svatému chrámu Tvému, v bázni před Tebou.“
Papa Lefteris směřoval ke svému cíli. Konal rychle, neztrácel ani minutu času. Nejprve hledal místo, kde se nacházel kdysi oltář a prestol. Pak našel malý stoleček, který umístil právě do tohoto prostoru. Pak otevřel svou brašnu a vyndal z ní všechno nezbytné liturgické vybavení a předměty ke službě božské liturgie. Nakonec na sebe oblékl epitrachil a zahájil posvátný obřad.
„Blahoslaveno Království Otce i Syna i Svatého Ducha, nyní i vždycky až na věky věků.“
„Amen,“ zapěl major Liaromatis, a tímto úkonem svatá božská liturgie, konaná zcela neopakovatelným způsobem ve chrámu Svaté Sofie, právě začala.
Důstojníci jako by při posledních událostech ztratili vztah s realitou. Byli zcela překvapeni a teprve po chvíli si uvědomili, že vše se odehrálo tak náhle a neuvěřitelně rychle.
Božská liturgie postupovala dále podle předepsaného řádu. Ve Svaté Sofii se po dlouhých 466 letech znovu sloužila posvátná křesťanská bohoslužba! Papa Lefteris pokračoval a konal vše podle posvátného pořádku čili církevního typikonu.
Náhle zazněly tzv. „Iriniká“ (řec. Ειρηνικά), to jest modlitby, které se dějí za různé potřeby člověka i tohoto světa „v pokoji“ (Ἐν εἰρήνῃ τοῦ Κυρίου δεηθῶμεν). Následovaly rychlé odpovědi „Kýrie eleison“ (Pane, smiluj se), jakož i „Jednorozený Syn a Slovo Boží“, skladba, kterou složil sám císař Justinián, pod jehož záštitou a v jehož péči byla Svatá Sofie před staletími postavena. Na řadu přišel „Malý vchod“, dále „Jest vpravdě důstojno“, čtení „Apoštola“, kterého se ujal opět generál Frantzis, po němž následovalo bez meškání čtené „Evangelium“ v podání papa Lefterise. Povinností hypodiákona se ujal poručík Nikolaou.
V mezidobí se Svatá Sofie začala zaplňovat Turky. Papa Nufrakis však nikterak nepolevoval v započatém rytmu a pokračoval dál. Ti, kteří přicházeli blíže, pozorovali v úžasu chvíli neohroženého kněze a pak zase ostatní Turky, kteří stáli poblíž a hleděli s mlčením na tyto události, nemohouce uvěřit svým vlastním očím, protože to, co se tehdy ve Svaté Sofii odehrávalo, bylo vskutku něco neuvěřitelného.
Po svatém „Evangeliu“ následovala „Cherubínská píseň“, kterou zapěl major Liaromatis, zatímco papa Lefteris umístil na stůl antimins (plátno s vyobrazením Pána Ježíše Krista, do nějž byly uloženy částečky ostatků svatých), aby na něj mohl položit svatý Kalich.
Zástup přítomných Turků neustále houstl. Situace začínala být kritická, ale to, co se odehrávalo, bylo současně něčím neopakovatelným.
Papa Lefteris Nufrakis již dokončil „Proskomidii“ a dozpíval „Cherubínskou píseň“. Vše bylo na svém místě: prosfory, malý podnos, nůž zvaný kopí a nádobka s vínem.
Když kněz dokončil s posvátným dojetím a bázní obřad Proskomidie, zatímco Liaromatis pokračoval ve zpěvu „Cherubínské písně“, obrátil se na poručíka Nikolaou a řekl mu, aby zapálil svíci a následoval ho při „Velkém vchodu“. Mladý poručík kráčel vpředu se zapálenou svící a kněz, jdoucí za ním, zvolal svým hlubokým hlasem:
„Rozpomeň se na tě Hospodin Bůh v království svém.“
Poté následovaly „Prosebné modlitby“ a „Vyznání víry“, které zarecitoval generál Frantzis. Mezitím se Svatá Sofie zaplnila kolemjdoucími Turky, mezi nimiž bylo také mnoho místních Řeků, kteří v Konstantinopoli trvale bydleli a kteří se v danou chvíli ocitli právě zde, v tomto chrámu, a kteří sledovali s dojetím probíhající obřad svaté liturgie, aniž by se odvážili projevit navenek své city v duchu evangelního „strachu ze Židů“, tedy v tomto případě z Turků.
Jen chvíli dokázali tito „tajní“ pravoslavní křesťané zadržovat své slzy, které se jim draly z očí, a aby nebyli prozrazeni, snažili se je rychle setřít šátkem, než by se z nich stala „planoucí“ řeka citů, kterou by již nedokázali nijak skrýt.
Liturgie mezitím dosáhla svého nejposvátnějšího bodu, tj. „Anafory“ čili Přinášení svatých Darů Bohu na svatý prestol. Papa Lefteris, dojatý všudypřítomnou atmosférou, pravil roztřeseným hlasem:
„Tvoje z Tvého, Tobě přinášíme pro vše a za vše.“
Všichni důstojníci klečeli a poslouchali hlas svého majora Liaromatise, který zapěl:
„Tebe opěváme, Tobě dobrořečíme, Tobě děkujeme, ó Pane, a modlíme se k Tobě, Bože náš.“
Za malou chvíli, po dlouhých 466 letech, měla být završena nekrvavá oběť našeho Pána Ježíše Krista v památném a velkolepém Chrámu svaté Sofie! A nyní již přišlo na řadu „Jest v pravdě důstojno“, „Otče náš“, „S bázní Boží, láskou a u víře přistupte“… Všichni přítomní řečtí důstojníci přistoupili ke svatému Kalichu a přijali tyto „Posvátné tajiny“, Přečisté Tělo a Krev Kristovo.
Papa Lefteris ještě rychle pročetl závěrečné modlitby, zatímco Liaromatis zazpíval:
„Budiž jméno Hospodinovo blahoslaveno až na věky.“
Kněž pak spěšně upotřebil svaté Dary a při pohledu na poručíka Nikolaou mu naznačil, aby postupoval střelhbitě: „Rychle vše posbírejte a uložte do tašky.“
A poté dokončil tzv. „Zaambonovou modlitbu“ se slovy: „Hospodine, Jenž blahoslavíš ty…“
Božská liturgie ve Svaté Sofii byla právě zakončena.
Splnil se sen desítek generací Řeků…
Papa Nufrakis a čtyři důstojníci byli připraveni odejít a vrátit se na loď. Chrám byl však plný Turků, kteří začínali být divocí a agresivní, a začali si dobře uvědomovat, co se před nimi nyní odehrálo. Životy této hrstky pravoslavných křesťanů byly nyní v bezprostředním ohrožení. Řekové však ani na chvíli nezaváhali. Přistoupili k sobě blíž, stali se „jedním tělem“, jednou kompaktní skupinou, která pokračovala bez ohledu na okolnosti směrem k východu.
Turci byli připraveni na ně zaútočit, když, v tu chvíli, se objevil jeden turecký úředník, který zavolal směrem k tureckému zástupu tato slova:
„Durun chemen.“ (Nechte je projít.)
Řekl to s neskrývanou nenávistí. Chtěl by své ruce nejraději potřísnit řeckou krví, ale v té době to tak muselo být, neboť to bylo v zájmu jeho vlasti. Ano, v jejich zájmu nebylo zabít těchto pět „Romeů“ v Chrámu svaté Sofie (tj. těchto pět Římanů, jak se Řekům v Osmanské říši říkávalo). Turecký úředník si dobře uvědomoval, že na otevřeném moři nyní kotví dvě kompletní řecké námořní divize a že Konstantinopoli dominují vítězové první světové války, k nimž, jak je dobře známo, Turci nepatřili.
Po vyslechnutí těchto slov Turci ustoupili.
Papa Nufrakis a další důstojníci opustili Hagii Sofii a zamířili k pobřeží, kde na ně již čekal jejich člun. Za nimi se však řítil jeden obrovský, hromotlucký Turek, který v ruce třímal těžkou hůl a spěchal, aby zasáhl papa Lefterise. Tak nějak podvědomě si uvědomoval, že právě tento kněz je hlavním iniciátorem a organizátorem této události.
Hrdinský kněz se ještě dokázal shýbnout, ale Turkovi se podařilo ho zasáhnout do ramene. Jeho tělo se po této nesnesitelné ráně skácelo směrem dolů, nicméně navzdory bolesti otec Lefteris zkoncentroval veškerou svou zbylou sílu, zvedl se a pokračoval v úniku. Mezitím se majorovi Liaromatisovi a kapitánovi Stamatiou podařilo Turka odzbrojit, neboť ten byl už už připraven zasadit papa Lefterisovi další, a možná že i poslední ránu. Konečně se přiblížili k pobřeží. Konečně usedli do člunu. Byli všichni a cítili se přešťastně.
Lodník Kosmas zvedl lana a začal rychle veslovat. Za chvíli se všichni ocitli v bezpečí, na palubě řecké válečné lodi. Byli v tu chvíli pravými vítězi.
Tato událost měla sice dohru v podobě drobné diplomatické epizody, kdy „spojenci“ důrazně protestovali u premiéria Elefteria Venizela, který byl poté nucen pokárat papa Lefterise Nufrakise za jeho čin. Tajně s ním však komunikoval, blahopřál mu a celkově kladně ocenil odvážnost tohoto vlasteneckého kněze, který byť jen na okamžik „oživil uvnitř Svaté Sofie nejposvátnější sny řeckého národa“.
To byla stručná připomínka jedné reálné historické události, při níž byla sloužena po 466 letech svatá božská liturgie v Chrámu svaté Sofie hrdinským papa Lefterisem Nufrakisem.
Doslov
Smutným svědectvím naší doby zůstává fakt, že ani ve vesnici papa Lefterise, v rodném Rethymnonu, ani nikde jinde dnes neexistuje žádný pomník, žádná busta, ani na žádném náměstí na Krétě, dokonce ani v prostorách krétského Arcibiskupství anebo na náměstí v hlavním městě Řecka. Jeho jméno nenese ani žádná řecká ulice, ani ta nejmenší.
„O jeho životě ani o jeho velkém skutku neexistuje byť jen sebemenší zmínka v kontextu řecké místní nebo národní historie,“ jak praví autor článku, z nějž jsme při přípravě tohoto příspěvku převážně vycházeli.
„Jako by se nikdy nic takového ani nestalo!“
„Ne kvůli papa Lefterisovi. Nikoli. Neboť on učinil to, co učinil, bez jakéhokoli nároku na odměnu či výraz úcty a uznání.“
„Ale kvůli nám…“
Papa Lefteris Nufrakis hospitalizovaný ve vojenské nemocnici ve Smyrně
(duben 1921)
A jak zní doslov originálního článku:
„Kvůli nám, pro ty z nás, kteří potřebujeme takové hrdinské příklady, silné impulzy, abychom mohli zachovat a zachránit cokoli je možné z naší identity, z ideálů našeho národa, z naší vlastní duše.“
P.S.
Kdybyste se náhodou ocitli v rodné obci tohoto prostého krétského kněze, vzpomeňte si na tuto dávnou „diplomatickou roztržku“ a současně „velký hrdinský skutek“ papa Lefterise Nufrakise, který ve svém srdci toužil po obnovení dávné slávy svého národa a naší společné pravoslavné víry na místech, kde zůstat a projevovat se jako pravoslavný křesťan začíná být dnes již srovnatelné s vyznavačstvím.
Několik slov o papa Lefterisovi:
Papa Lefteris byl Kréťan a pocházel z rodiny Spyridona a Eléni, kteří společně vychovali čtyři děti. Přesný rok jeho narození není známý, ale předpokládá se, že se narodil v roce 1870. Jeho otec „Spyros“ byl velkým patriotem a osobně se účastnil v době Řeckého národního povstání boje proti Turkům, kdy byl mnohokrát v bitvě zraněn.
Jeho křestní jméno se nedochovalo, nicméně při mnišském postřihu přijal jméno „Paisij“ a při ordinaci na archimandritu jméno „Eleuthérios“, což znamená „svobodný“.
Po absolutoriu na Teologické škole v Athénách vyučoval později několik let na Řecké škole v Aitolii.
Zanedlouho však odešel a stal se vojenským knězem, neboť v něm hořela touha obětovat se pro vlast.
Své první vyznamenání „za hrdinství“ získal v roce 1912 v bitvě u Yenice (v dnešním Turecku).
Po událostech z roku 1919, které jsme popsali ve výše uvedeném příspěvku, kdy se nebojácně odhodlal a následně také sloužil svatou liturgii v Chrámu svaté Sofie, působil nadále jako kněz u vojska.
V roce 1921, když se nacházel se svým plukem v Malé Asii, na tureckém území, byl zraněn, a tehdy se ocitl ve vojenské nemocnici ve Smyrně.
Později, v době 2. světové války, konkrétně během Řecko-italské války, navzdory tomu, že byl již v důchodu jako 70-ti letý stařec, opět žádal svou vlast, aby mohl přejít do předních šiků na frontě v Albánii.
Jeho přání se vyplnilo.
Stál po boku svých druhů ve vojsku, kterým poskytoval neustálou duchovní podporu až do samého konce.
Největším nepřítelem vojáků na bojišti se v zimních měsících stal sníh a led. Ten se stal osudným také papa Lefterisovi. S vážnými omrzlinami na nohách byl převezen do nemocnice v Athénách.
Nakonec zemřel přímo v nemocnici v Athénách dne 5. srpna roku 1941.
Věčná mu památka!
MD
Vysvětlivka:
Hagia Sofia čili Chrám svaté Boží moudrosti, kdysi neposvátnější stavba hlavního města Byzantské říše. Nejde o chrám zasvěcený svaté ženě a mučednici Sofii, nýbrž Božímu Synu – Pánu Ježíši Kristu jako Boží velemoudrosti.
Zdroj:
Ο κληρικός που τόλμησε να λειτουργήσει στην Αγία Σοφία 466 χρόνια μετά την Άλωση της Κωνσταντινούπολης, Ορθόδοξες Προβολές, 25 Απριλίου, 2019
Internetový odkaz:
Další užitečné zdroje:
