Kristus se rodí, oslavujte Ho! Kristus přichází z nebe, vítejte Ho! Kristus je na zemi, povznášejte se! Zpívej Hospodinu všecka země!
Náš milovaný betlém v chrámu sv. Václava z dob nedávných
Pokaždé, když čteme slova svatého proroka Izaiáše, jehož jméno znamená „Hospodin vysvobozuje“, vytane nám na mysl jeho nejpamátnější proroctví o narození Božího syna z „panny“.
„‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘.“ (Mt 1,23; srov. Iz 7,14)
Svatý prorok Izaiáš těžce nesl odpadlické uctívání Hospodina ze strany některých severoizraelských vladařů a současně trpěl spolu s trpícím vyvoleným Božím lidem, který musel snášet obsazení Judska ze strany Asýrie.
Jeho proroctví o početí Mesiáše Přečistou pannou a Jeho pojmenování „S Námi Bůh“ (tj. Emanuel), se nesmazatelně vepsalo do dějin křesťanství a zapadlo do mozaiky starozákonního proroctví o příchodu „Božího Pomazaného“ na tento svět, tj. Vtělení Boha Slova – Pána Ježíše Krista.
Svatý Hilarius z Poitiers učil, že „Bůh Slovo (Druhá osoba Svaté Trojice) se stalo tělem (tj. člověkem) právě proto, aby i člověk mohl se svým tělem získat prostřednictvím Božího vtělení jednotu s Bohem Slovem (tj. s Kristem)“.
Toto starozákonní proroctví tedy zůstává jednou z nejtajemnějších a nejpodivuhodnějších zvěstí všemu lidstvu, nehledě na to, jak neokázale zní a jak nenápadně je zasazeno do kontextu starozákonních proroctví o příchodu a narození Božího syna.
Tajemství je to nicméně velké a podivuhodné.
Lidský rozum nad ním zůstává stát.
Jak bychom také mohli zcela a plně porozumět něčemu, co je zázrakem, co je věcí nadpřirozenou. Mudrci putovali, aby nalezli místo, kde se „pro nás narodilo malé Děťátko, předvěčný Bůh“! A přece se tak stalo, a tato „blahá zvěst“ postupně obletěla celý svět. Pokolení křesťanů má velké privilegium, a sice vyznávat nadpřirozené početí i narození Bohočlověka Krista z Ducha Svatého, díky Němuž vzešlo na všechny lidi a národy světlo poznání… Kristus je právem přirovnáván ke Slunci spravedlnosti, neboť osvěcuje všechny, kteří dosud žili v temnotách nevědomosti.
To, co svatý prorok Izaiáš předpověděl v 8. století před narozením Spasitele, se skutečně „v judském Betlémě za dnů krále Heroda“ vyplnilo. Svědkem toho byli prostí pastýři, ale také vzdělaní mudrci, ba dokonce i zástupy andělů. Díky dějinnému zápasu svaté Kristovy církve se můžeme těchto událostí „dotýkat“ a „pozorovat“ je, jako by se udály právě dnes. A oni se skutečně dnes znovu zpřítomňují. A není tomu pouze díky církevní historiografii, archeologii či umění. Je tomu díky nadpřirozenému charakteru Božího díla spásy. Díky Boží milosti se rok co rok stáváme svědky všech těchto nadčasových a ve své podstatě věčně platných a znovu a znovu se uskutečňujících tajemství, abychom mohli „dosáhnout svatosti“ (srov. 1 Pt 1,16) a „dojít k cíli naší víry, ke spáse naší duše“ (srov. 1 Pt 1, 8-9).
Vždyť je psáno:
„Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry, spasení duší.“
