Jak se otec Mitrofan, požehnaný strážce Božího hrobu, setkal se svatým Paisijem Svatohorcem
Vypráví filolog Konstantin I. Roibas:
Samozřejmě, že stojí za zmínku něco, co se mi stalo na svátek svatého Charalamba, ačkoli si už přesně nepamatuji, jaký to byl rok!
Rozhodně jsem chtěl navštívit otce Paisije v nemocnici Theagenio a najednou jsem viděl, jak otec Mitrofan (Μητροφάνης Παπαϊωάνου) vchází do chrámu svatého Charalamba (v Soluni), který je metochem svatohorského kláštera Simonopetra, a řekl jsem si, že ho nyní použiji jako „návnadu“, abych mohl spatřit otce Paisije, protože mniška, která se o něj starala a všude ho doprovázela, by to nikomu nedovolila!
Po určitých námitkách otce Mitrofana jsme tedy konečně dorazili taxíkem do nemocnice Theageneia a poté, co jsem ho usadil na invalidní vozík, jsem ho vyvezl výtahem, nepamatuji si to už dobře, snad do 4. nebo 5. patra!
Ve stejnou chvíli vyvezla mniška otce Paisije ven z jeho pokoje – opět na invalidním vozíku –, aby ho odvezla do nemocniční ambulance.
Uprostřed chodby se oba otcové, Paisij i Mitrofan, setkali a jeden učinil poklonu tomu druhému. My, kteří jsme je doprovázeli, jsme se také zastavili!
Potom jedna žena řekla otci Paisijovi:
„Otče, to je otec Mitrofan.“
„Já vím, znám ho, dobře ho znám,“ řekl jí otec Paisij.
Na to mu otec Mitrofan odvětil:
„Slyšel jsem, otče, jaké podivuhodné události se dějí kolem vaší osoby!“
Otec Paisij mu na to odpověděl:
„Slova světa, to jsou jen slova světa, otče. Nevěřte jim!“
Potom otec Mitrofan pozvedl svůj hlas a řekl na adresu otce Paisije:
„Poslyš, otče, raději odejdi, odejdi do nebe již nyní, protože odtud (na zemi) pro nás nejsi tak užitečný, jak pro nás budeš užitečný, až vstoupíš do nebe!“
A tak, než se oba starci rozešli, uspěl jsem a vzal si od otce Paisije třikrát čtyřikrát jeho požehnání. Chtěl jsem použít otce Mitrofana jako „návnadu“, jako určitou záminku, ale v dobrém slova smyslu, a to se mi podařilo. Mohl jsem pak ještě získat ne jedno, ale hned několik požehnání od otce Paisije, aniž by mi mohla mniška anebo lékař, kteří ho doprovázeli, nějak zabránit. A právě tehdy jsem znovu zaslechl otce Mitrofana říkat, že „mnohem více smělosti bude mít otec Paisij u Boha, až bude v nebi“.
Zdroj:
Z knihy „Otec Mitrofan. Blažený strážce Božího hrobu“, vydané nakladatelstvím „Vigla“.
Mnich Mitrofan (1900-1997)
Ctihodný strážce Božího hrobu, který na Paschu v roce 1926 na vlastní oči spatřil „Svaté světlo“ v Jeruzalémě
Mnich Mitrofan se narodil v roce 1900 v Kerasountě v Pontu. V roce 1921, během genocidy Pontů ze strany Turků, byla vyvražděna celá jeho rodina. On sám, ve svých jednadvaceti letech, byl zajat a poslán do vězení v Diyarbakiru, kde byli vězni nuceni k práci na výrobě štěrku. Většina z nich byla odsouzena k smrti kvůli kontaminované stravě a špatným životním podmínkám.
Po několika měsících strávených v žalářích se otci Mitrofanovi podařilo uniknout. Bez domova a rodiny bylo jediným smyslem jeho života dokázat přijít živý do Jeruzaléma, aby se poklonil Kristovu hrobu.
Po několik týdnů kráčel bosý po horách, jako divoké zvíře, ukrývaje se před lidmi. Zatímco směřoval na jih, dorazil do syrského Aleppa. Odtud pokračoval do Bejrůtu v Libanonu a poté, pěšky několik dní podél pobřeží, dosáhl přístavu Haifa v Palestině. Jeho putování se skončilo 1. listopadu roku 1923, když dorazil do Jeruzaléma, kde vyplnil svůj slib u Božího hrobu.
O dva roky později, v roce 1925, byl postřižen na mnicha a ustanoven patriarchou Damiánem I. strážcem Božího hrobu. V rámci tohoto postavení se podílel na slavnostním obřadu Svatého světla na Paschu roku 1925. Po mnoho měsíců byl ovládán bezradností a pochybnostmi o skutečné povaze zázraku. Jeho víra byla otřesena a on přemýšlel, jestli se skutečně jedná o pravý zázrak, či nikoli.
Odpověď na tuto otázku přišla o několik měsíců později, na Velkou sobotu roku 1926, kdy se mu podařilo schovat se ve výklenku střechy Svatého hrobu, odkud mohl sledovat vše, co se dělo uvnitř Kuvuklie.
To, co tehdy prožil, vyprávěl až po uplynutí 55 let, na Paschu roku 1980 kyperskému knězi Sávvovi Achilleovi, který jeho vyprávění zaznamenal v knize „Spatřil jsem Svaté světlo“. V tomto roce bylo otci Mitrofanovi 80 let a běžel již jeho 56. rok neustálé služby strážce Svatého hrobu.
Jak sám přiznal, když byl dvacetipětiletý mladík, byl poháněn nepřekonatelnou touhou spatřit na vlastní oči to, co se odehrává uvnitř Hrobu v okamžiku, kdy sestupovalo Svaté světlo…
Více viz: Sávva Achilleos [Σάββας Αχιλλέως], Είδα το Άγιο Φως [Spatřil jsem Svaté světlo], s. 142-145.
Odkaz na vyprávění starce Mitrofana o tom, jak spatřil Svaté světlo (Blahodatný oheň):
Další užitečné odkazy:
http://apantaortodoxias.blogspot.com/2012/03/blog-post_5629.html
