Starec Efrém Arizonský-Filothejský
„A takové přikázání máme od Něho, aby ten, kdož miluje Boha, miloval i bratra svého.“
V dnešní homilii se dotkneme něčeho zcela konkrétního z díla Apoštola Lásky, co se bude týkat Boží lásky jako takové, která je nám všem, lidem, velmi zapotřebí, nikoli však proto, abychom ji pouze poznali, nýbrž abychom ji sami prožívali.
Zde, v tomto (evangelním) díle, svatý Apoštol Jan, který ležel na Kristových prsou[1] a který se dotýkal Jeho srdce, přijal lásku od samotného Krista, a také o ní poté hovořil.
Dělil se o tuto lásku, rozdával ji všem, a lidé bohatli poznáním této Boží lásky.
Také k nám směřoval tato slova: „Nejmilejší, milujme jedni druhé; neboť láska z Boha jest, a každý, kdož miluje, z Boha se narodil, a zná Boha. Kdož nemiluje, nezná Boha; neboť Bůh láska jest… A takové přikázání máme od Něho, aby ten, kdož miluje Boha, miloval i bratra svého.“ (1 Jn 4,7;21)
Svatý Apoštol nám tímto naznačuje, že máme milovat jeden druhého, abychom mohli poznat Boha. Chcete vědět, zda milujete Boha? Poznáte to podle toho, jak milujete svého bratra, svého bližního. Nestačí však pouze ho milovat proto, že on, tvůj bratr, tě miluje, proto, že ti pomáhá, ale i tehdy, když tě obtěžuje, když tě pomlouvá, když tě odsuzuje a když ti dělá něco zlého. Kristus říká, že když nás (lidé) urážejí a činí náš život hořkým, právě tehdy je musíme milovat.
Stejně se chová i náš nebeský Otec. Sesílá déšť i slunce na spravedlivé i nespravedlivé a hříšné. Nekárá člověka, když se (ten) od Něj vzdaluje daleko a žije nečestně, nýbrž navštěvuje ho různými způsoby a využívá každý způsob a metodu, aby ho přivedl k sobě, do své blízkosti, aby se nad ním ještě více smiloval.
Jelikož Bůh postupuje stejně s každým člověkem, jak nám říká Kristus, pak také ty máš povinnost konat stejně a chovat se ve všem podobně, neboť chceš být přece Božím dítětem.
Bůh je naším Otcem, je Tím, kdo nás přivedl k „bytí“, a proto se Μu musíme podobat, proto je třeba, abychom získali s pomocí našeho úsilí božské ctnosti, a jako někdo, kdo je Mu podoben, abychom se navrátili k „Podobnému“, k Tomu, Jemuž se podobáme.
Křesťan, který má takovou lásku, která ho duchovně obnovila, zakouší Boha lásky ve svém nitru, zná Boha a modlí se s velkou smělostí. Cožpak existuje většího štěstí z lásky, než je ta, kterou může zakoušet smrtelný a pomíjivý člověk!
Z toho vyplývá, že štěstí zakouší ten, kdo miluje, takový člověk nijak netrpí. Trpí naopak ten, který nenávidí, který cítí zlobu, závist a sobectví, a který se celý zatemňuje konáním zla proti svému bližnímu. Láska člověka (duchovně) sytí, zatímco nenávist a závist ho činí nešťastným.
Tudíž když někdo miluje, tím že realizuje přikázání lásky vůči svému bližnímu, je šťastný, raduje se a přijímá Boží lásku, která je duchovním pokrmem. Samozřejmě, že v takovém případě jde o předběžné zakoušení a závdavek budoucího štěstí a blaženosti.
V jiném světě, uvnitř Vítězné Církve na nebesích, ve světě andělů, všichni svatí a všichni spasení nezískají nic než Boha lásky. Budou syceni jak láskou k Němu, tak ke všem Jeho stvořením, která tam budou spasena. To znamená, že uvidíš svého bratra v jiném (věčném) životě, a budeš se radovat ze slávy, kterou tam on bude mít. A stejně tak on uvidí tvou vlastní slávu, a bude se z ní radovat a těšit podobně. Vše bude v přenádherném stavu, a ty pochopíš, že odtud nikdy neodejdeš, neboť nic z toho nebude mít žádný konec, naopak, vše bude věčné a nekonečné.
Opravdová Boží láska bude onen Ráj. Podle míry ctnosti a podle míry lásky ke svému bližnímu zde na zemi pocítí duše analogicky Boha i na onom světě. A v souladu s tím, co nám říkají (svatí) Otcové o budoucích věcech, o věcech věčných, pak rozdíl spočívající v zakoušení Boha nebude mít povrchní, vnějškový charakter, neboť nebude patrný navenek, nebude ho možné uzřít, nýbrž bude skryt uvnitř srdce. Tak, jak všichni vidíme slunce vlastníma očima, avšak každý z nás slunce vidí analogicky podle svého optického zdraví, stejně tak bude Slunce spravedlnosti a lásky vylévat své světlo a lásku na všechny Svaté, a každý ji bude věčně přijímat v souladu se svou ctností a podle toho, jak moc se zde (o její dosažení) namáhal.
Modleme se tedy k Bohu lásky, aby daroval sám sebe do našeho nitra, abychom Ho v nás pocítili. Neboť když cítíme Boha, pak také my dáváme sami sebe našemu bratrovi. Kéž nás Bůh učiní hodnými, aby se naše mysl otevřela, a my jsme pochopili, čeho si Bůh od nás žádá. Vždyť my jsme velmi hříšní, velmi provinilí a zodpovědní za mnohé věci. A aby nám byl odpuštěn „dluh“ našich hříchů, musíme sami sebe cele vydat našemu bližnímu. Tak jako Kristus obětoval sám sebe za naše vykoupení, aby získal člověka, stejně tak i křesťan tím, že nabídne sebe sama svému bližnímu, ho takto získá!
Láska totiž pokrývá množství hříchů.
A my jako lidé z prachu země (doslova z hlíny), zemští a nicotní, nemáme sami nic, co bychom mohli Bohu nabídnout. A jestliže něco takového dobrého přece jen máme, pak i to patří Bohu… „Tobě z Tvého…“, jak praví slova svaté liturgie.
Nechť se naše láska projeví v praxi, v našich skutcích. Nesnažme se ji vyjádřit pouze našimi slovy, nýbrž natáhněme také svou ruku ku pomoci druhým. Utěšme toho, kdo je nemocný, toho, kdo je beznadějný, kdo je zoufalý, člověka, který je v nebezpečí upadnutí do nějaké hereze, a tomu pomozme, aby byla jeho duše zachráněna.
Svatí Otcové a asketové pouště měli opravdovou lásku. My o lásce pouze hovoříme, z nichž první jsem já, ale vůbec tuto lásku nezakoušíme.
V Gerontiku, v knize výroků svatých starců, se píše, že byl kdysi jeden svatý igumen, který se vyznačoval velkou láskou, a vůbec to byl člověk na vysoké duchovní úrovni. Ve svých modlitbách prosil Boha, aby nebyl ve svém věčném životě oddělen od svých mnichů. Tolik je miloval, tak moc chtěl s nimi zůstat, stejně jako byl s nimi v tomto životě, v mnišském kinoviu, zkrátka si přál, aby tomu tak bylo i na nebesích, v jednom příbytku „Horního Jeruzaléma“.
Prosil, modlil se, aby tam, kam umístí Bůh jeho, aby umístil i jeho mnichy –spolubratry. Bůh přijal jeho prosby, ale nesouhlasil s tím, aby se naplnily tak, jak si přál tento igumen, neboť v jejich duchovním stavu panovala odlišnost. A proto, aby ukázal tomuto igumenovi, že jeho život není v souladu s životem těchto mnichů, zjevil mu toto informaci.
V jednom přátelském monastýru se měla konat nějaká církevní slavnost, a podobně jak to činíme my, také tento igumen poslal tehdy několik svých mnichů napřed, zatímco on, jako již zestárlý věkem, šel pozadu za nimi. Mniši, kteří byli stále poměrně mladí, pokračovali svižně ve své cestě. Do jejich cesty pak Bůh poslal svého anděla v podobě vetchého stařečka, který nemohl kvůli svým nemocem chodit. Když ho míjeli mladí mniši, řekli mu:
- Dobrý den, stařečku, jak se vám daří?
- Kam jdete, otcové?
- Jdeme na slavnost do jednoho monastýru.
- Ach, jak bych chtěl jít s vámi, ale co nadělám, s těmito svými nohami! Už mě neudrží, ani nemám jiný způsob, jak bych se tam mohl dostat. Bohužel, musím zůstat zde.
- Škoda, stařečku, jak vidíš, nemůžeme nic učinit, nemáme nic, na co bychom tě naložili!
- Nevadí, děti, běžte dál. Nechť Vám pomáhá naše Panagie…
Pak mniši odešli.
Po chvilce přišel na místo igumen a setkal se s tímto chudým a nemohoucím stařečkem.
- Co tady děláš, dědečku?
- Je mi dobře, starče. Kam jdeš?
- Jdu na oslavu svátku.
- Já bych také chtěl jít, abych mohl slavit spolu s vámi, abych se mohl poklonit, ale mé nohy mi již nepomáhají.
- Já ti pomohu!
- To nemůžeš. Ty jsi také již stár. Jdi v dobrém, s modlitbou v Bohu!
- Cožpak zde kolem tebe neprošli takoví mladí mniši?
- Ale ano, prošli.
- A nepomohli ti, aby ses dostal do monastýru?
- Ne, říkali, že nemají jak.
- Nevadí, já tě vezmu.
- Ne, jen jdi, to přece nemůžeš zvládnout.
- Ne, sám na svátek nepůjdu, pokud tě také nevezmu s sebou.
Igumen se snažil, naložil starce na svá záda a pomalu vyrazil.
Zpočátku byla přirozeně váha starce cítit, ale postupně ji igumen cítil méně a méně, až ji nakonec necítil vůbec.
Náhle spatřil igumen, jak se starec vznesl a pravil:
- Věz, že tvůj život není v souladu se životem tvých mnichů. A proto nechtěj, abyste obývali stejné (nebeské) příbytky.“
Poté starec zmizel!
Tehdy svatý igumen pochopil, že to byl Boží anděl, který byl od Boha poslán, aby odpověděl na igumenovu modlitbu.
Právě takovou odpověď musel Bůh ve svém spravedlivém soudu dát igumenovi, a nikoli tu, kterou si vroucně přál starec (igumen) z lásky ke svým mnichům.
Na tomto příkladu můžeme vidět, že každý z nás půjde tím směrem, který určí jeho vlastní skutky. Zde na zemi se děje mnoho věcí, které nejsou často vidět, jsou skrývány. A my, lidé, soudíme a usuzujeme podle toho, jakou má každý z nás čistotu rozlišování. Bůh nás však posuzuje odlišně a vždy spravedlivě. A tak je třeba se vždy v našem případě ohlížet na následující: jak miluji, jak pomáhám, jak neodsuzuji, jak nesoudím, i kdyby mě druzí soudili, odsuzovali, i kdyby ke mně neprojevovali vůbec žádnou lásku.
(Konec první části, pokračování příště)
připravil a přeložil MD
Poznámky pod čarou:
[1] Starec Efrém používá v této souvislosti řecké slovo „Epistéthios“ (řec. Επιστήθιος), což je do češtiny jen obtížně přeložitelné napřímo. Jde o pojem, kterým se označuje někdo, kdo leží na prsou někoho druhého. Snad by se dalo říci „Náprsník“.
Zdroj:
(+) Γέροντος Εφραίμ. Προηγουμένου Ιεράς Μονής Φιλοθεού. Ομιλία ΛΒ´.
„Ο Αγαπών τόν Θεόν αγαπά καί τόν άδελφόν αύτού.“ Τόμος Β΄. Έκδοσις Ιερά Μονή Φιλοθεού, Άγιον Όρος. 2015, s. 470-482. ISBN 978-960-85453-7-3.
Některé užitečné odkazy:
Jedno z posledních videí zachycujících stařičkého starce Efréma
v doprovodu věřících a dětí v americké Arizóně
Snímky a fotografie ze závěru života starce Efréma Arizonského
Starec Efrém popisuje v roce 2014 zesnutí blaženého starce Josefa Hesychasty.
