NAŠE POVINNOSTI PRO SVATÝ A VELKÝ
(STRASTNÝ) TÝDEN
Metropolita Augustinos Florinský (Kantiotis)
Tento den je oděn v jasných šatech prvotin Pánova utrpení.
Pojďte tedy, všichni milovníci svátku, a přivítejte ho písněmi.
(Sedálen, Svaté Pondělí)
Dorazili jsme, moji milovaní, ke spásonosnému utrpení našeho Pána Ježíše Krista, do Svatého a Velkého (Strastného) týdne. Tento týden se nazývá Velkým proto, že v jeho 168 hodinách, od sobotního dne do noci Vzkříšení, vzdáváme čest velkým a jedinečným událostem, světově dějinným, které otřásly zemí, nebesy i tím, co je pod zemí. Proto se tento týden nazývá Velkým a proto by nás neměl minout jako všechny ostatní.
A také proto jsem si položil otázku:
Jaké jsou povinnosti křesťana pro tento svatý a velký týden? Nemluvím k nevěřícím, ateistům nebo chiliastům. Obracím se na věřící, kteří chtějí řádně oslavit nadcházející sváteční dny. Jaké jsou tedy naše povinnosti během tohoto týdne?
První povinností, moji bratři, je poděkovat našemu Pánu Ježíši Kristu z celého srdce. Samozřejmě, celý náš život musí být výrazem vděčnosti: „Sláva tobě, Pane,“ za Jeho malá a velká dobrodiní, viditelná i neviditelná, za všechno dobré, hmotné i duchovní, v nichž Jeho milost přebývá; za slunce, za vzduch, za vodu, květiny, pláže, za všechno. Měli bychom mu také poděkovat za naše rodiče a sourozence, našeho manžela a děti, za časy a roční období, za to, co je požehnané a pro náš život nezbytné. Nevděčný člověk je totiž horší než zvíře. Máte psa, hodíte mu kousek chleba a on vrtí ocasem a říká: Děkuji. Lidé musí být Bohu také vděční. Poděkovat Mu za všechno, ale především za oběť Jeho Syna, za Jeho ctihodné Utrpení. Také bychom mu měli poděkovat za něco jiného; za Jeho dlouhodobé utrpení v tolika našich zločinech a rouhání, za něž by se země měla otevřít, aby nás pohltila, a moře, aby nás v sobě utopilo, a přesto má s námi Pán shovívavost. Proto Církev na Velký pátek pěje: „Sláva dlouhotrpělivosti tvé, Pane, sláva tobě.“
Jednou z našich povinností je tedy děkovat Bohu. Druhou povinností je účastnit se posvátných bohoslužeb. Služby Velkého (strastného) týdne nejsou jako ostatní; liší se mnoha způsoby. Hymny jsou sladší než med, ty inspirované básně, jako je nadhrobní lkání, ty neexistují v žádném jiném náboženství na světě. Samotné hymny, které nemají ani Frankové (Latiníci), ani protestanti, ani kdokoli jiný, stačí k prokázání toho, že naše Církev není z této země, ale z nebe, inspirovaná Bohem. Kdo tyto hymny ale vymyslel? Kde byly sepsány? Ve školách a na univerzitách? Ne. V jeskyních… Svatí asketové je sestavovali v jeskyních, protože jejich slzy padaly na zem a následně rozkvétaly. Nebyly psány jednoduše myslí anebo díky jejich vzdělání, ale staly se krví jejich srdcí, zdravých pocitů, vyjádřením života, svatých zkušeností, pravd, které mohou mít jen ti, kdo skutečně milují Krista. Člověk musí být zcela necitelný, aby s ním něco takového vůbec nepohnulo.
Naší třetí povinností je postit se. Tento týden je týden půstu, přísného půstu. Neposlouchejte materialisty a lidi bezbožné. Zachovávejme půsty naší svaté Církve, a zejména tento půst, jako tradici apoštolů a Otců pravoslaví. Když mluvíme o půstu, nemáme na mysli pouze půst žaludku, abychom si pamatovali ocet kříže, ale při půstu žaludku se musí naše ústa postit také od špatných slov, náš jazyk od oplzlosti, naše oči od zvrácených a nečistých obrazů. Během těchto dnů v byzantských dobách císaři vydávali své dekrety: a sice, že na Velké pondělí, úterý, středu, čtvrtek, pátek, sobotu i neděli Paschy budou hipodromy a všechna divadla zavřena. Církev má smutek. Kdybychom byli křesťanským národem, musela by být centra zkaženosti od Velkého pondělí až do neděle zavřena, aby mohl nastat smutek pro Toho, který byl kvůli nám ukřižován na Kříži.
Ale máme i další povinnost. Je to povinnost zpovědi a Božského přijímání. Nebudu to příliš rozebírat, ale jen řeknu, že během těchto svatých dnů, zejména v noci Vzkříšení, jsme povoláni zůstat v chrámu až do konce s naší paschální svící. Kdokoli uslyší „Kristus vstal z mrtvých“ a poté odejde, bylo by lepší, kdyby zůstal doma. To, k čemu dochází, když se chrámy vyprázdní po zvolání: „Kristu vstal z mrtvých“, je znesvěcením, pohrdáním Kristem. Zůstaňme tedy až do konce a připravme se na přijetí Božského přijímání. Tento týden je zvláště týdnem Božského přijímání. Co je Božské přijímání? Tělo a Krev našeho Krista, oheň z nebe. Ptám se, co jsi (člověče)? Jsi sláma? Pokud ano, pak nepřistupuj ke svatým věcem, jinak budeš spálen. Jsi zlato? Pokud jsi zlato, pak zlato není ohněm ohroženo; čím více se přibližuje k ohni, tím více se čistí. Takže pokud jste křesťané a zůstanete v nekajícnosti, oheň vás spálí, stejně jako spálil Jidáše, který (Kristovo Tělo a Krev) nehodně přijímal. Pokud jste ale prošli výhní posvátné zpovědi, pak přistupte; Božské přijímání bude pro vás lékem nesmrtelnosti.
Během svatého a Velkého (strastného) týdne máme také posvátnou povinnost vůči našim bratřím, kteří trpí a jsou v nouzi. Je to týden lásky a milosrdenství. Dejte nějaké chutné jídlo někomu, kdo má hlad, nový kus oblečení – ne starý a vetchý – někomu, kdo ho nemá, pomozte vdově a sirotku, dejte nějaké léky někomu, kdo je potřebuje, navštivte někoho, kdo je nemocný, věnujte utěšující slovo někomu, kdo je smutný, udělejte vše, co si srdce lásky myslí, že může vykonat.
To, co jsem řekl, není nic. Je ještě něco, co je obtížnější. Pokud uděláte vše, co jsme dosud řekli, a neuděláte tuto poslední věc, pak nejste křesťané. Co je to? Znám křesťany, kteří jsou lidmi modlitby, jejichž uši přitahují svatá slova, kteří se přísně postí, vyznávají se (ve zpovědi) a přijímají (svatou Eucharistii), ale jen málo z nich je křesťanů, kteří mají – co? „Odpusťme všechno Vzkříšením“ (Doxastikon na Chválách, Neděle Paschy). Velký týden je týden odpuštění. Kdo, moji bratři, nemá v tomto životě k někomu nějakou averzi, chlad, rozpory, kdo nemá nepřítele? Během těchto svatých dnů se podívejme vzhůru k Ukřižovanému. Nikdo nebyl ublížen ani zraněn jako náš Kristus. Zatímco hřeby se zarývaly do Jeho těla, současně jeho srdce rozdíraly kletby a anathemy farizeů, a přesto všechno se Pán na Kříži modlil slovy: „Otče, odpusť jim, protože nevědí, co činí.“ (Lk 23,34)
Odpusťme si tedy navzájem během těchto svatých dnů; nevěsty a tchyně, bratři a sestry, přátelé s přáteli, děti s rodiči, ti všichni bez výjimky. Rozšiřme naše srdce, pociťme v sobě lásku našeho Krista.
Jak můžeme oslavovat bez lásky?
Moji Bratři!
Svatý a Velký týden se rovná ruce otevřené pro milosrdenství, očím zalitým slzami pokání, nohám spěchajícím do chrámu, srdcím smířeným, plným úcty k Ukřižovanému. Plníme tyto povinnosti? Víte, kdo jsme? Jsme jako žebrák, kterému každý den někdo hodí patnáct centů, ale jednoho dne kolem něj projde jistý král a řekne: „Otevři kapsy!“ a začíná počítat 1, 2, 3, … 5, … 10, … 100, … 168 zlatých, které oslní jeho oči. A místo toho, aby vzal tento poklad a využil ho, jde k řece a hodí zlaté mince do vody. Není to šílenství? Tyto hodiny, které nám Církev dává, jsou proto pokladem. Každá hodina – každý zvonek, každý úder, každá sekunda – je důležitá hodina.
Využijme tyto svaté dny. Nedovolme jim před námi uniknout jako zbytek našeho života. Cožpak víme, zda se dožijeme oslavy dalšího Velkého týdne? Možná je tento Velký týden posledním v našem životě. Kolik lidí jsme měli loni ve své blízkosti? A kde jsou teď? Odjíždíme, vlak houká. Vždyť ve svém těle prožijeme náš život jen jednou.
Modlím se, aby tento svatý a velký týden byl důležitým mezníkem v našich životech. Kéž nám Pán dá tento týden svaté myšlenky, svaté pocity, hrdinská rozhodnutí, posvěcení duše. Kéž zapečetíme Svatý týden slovy: „Pane, rozpomeň se na mne, když přijdeš do království svého.“ (Lk 23,42)
Připravil a přeložil Michal Dvořáček.
Zdroj: The Eastern Orthodox Church
