Svatá Padesátnice (Letnice) aneb Církev Kristova!
(+) Archim. Athanásios Mytilénský (1927-2006)
„Dnes, moji milí, slavíme svatý den Letnic (tj. svátek Padesátnice). Tento svátek, stejně jako Velikonoce (tj. svátek Paschy), pochází svým původem z doby Starého zákona. Byl to svátek, který se slavil padesát dní po Velikonocích a připadal na začátek sklizně obilí, a proto byl nazýván „Svátkem sklizně prvních plodů“, jak nám říká kniha Exodus. Dokonce se mu říkalo „Svátek týdnů“, protože se musel slavit sedm týdnů po Velikonocích. Byl také nazýván „Den prvotin“, jak vyplývá z knihy Exodus (ale i z Deuteronomium a Numeri), protože v tento den byly obětovány první chleby z nové sklizně pšenice (tj. oběť prvních plodů, řec. πρωτόλια).
Slavnost Letnic také Židům připomínala velkou událost udělení zákona (na Sinaji). Bůh řekl, že lidé by se měli očistit, aby Mojžíš mohl vystoupit na Horu Sinaj a obdržet zákon. Doba mezi projitím Rudého moře, tedy Paschou (hebr. Pesach, což znamená přechod), do přijetí zákona Mojžíšem na Hoře Sinaj, trvala padesát dní. A proto tato slavnost připomínala událost, kdy sám Bůh dal Židům svůj zákon, který měli dodržovat – a to bylo samo o sobě velmi důležité výročí! A v neposlední řadě svátek Letnic připomínal Židům nesčetnou přízeň, kterou Bůh svému lidu věnoval, a proto to byl rovněž svátek díkůvzdání Bohu.
Z výše uvedeného tedy vidíme, že tento svátek Starého zákona stojí jako předobraz jiného svátku Nového zákona a ukazuje se jako předobraz budoucích blah, protože padesát dní po svátku křesťanských Velikonoc, kdy byl Pán vzkříšen, nadchází svátek Sestoupení Ducha Svatého. Takže stará Padesátnice byla vzorem nových Letnic, křesťanských Letnic. To znamená, že Velikonoce a Letnice, tyto dva svátky, jsou svým významem zcela zásadní. Jednak přechod Židů Rudým mořem a jejich přijetí zákona a vzdání díky Bohu. A pak svátek Velikonoc čili Zmrtvýchvstání Krista a Letnice čili Seslání Ducha Svatého a zjevení Církve ve světě. Je proto velmi působivé, až je to do určité míry konfrontační, že tyto dva svátky doby starozákonní jsou doslova vzorem samostatných křesťanských svátků, Velikonoc a Letnic.
Ale tady vidíme něco víc. Tento den Letnic, „Den prvotin“ (Nu 28,26-27), jak byl nazýván za starých časů, tj. den nových plodů, je nyní dnem Letnic ve smyslu křesťanské sklizně Církve, protože první kázání apoštola Pavla mělo za následek „sklizeň“ tří tisíc duší z pole Božího lidu a druhý den dva tisíce duší, které uvěřily v boholidskou osobu Krista. Takže tyto nové plody, tato nová sklizeň, tyto prvotiny jsou novou pšenicí uloženou ve skladištích Božího Království. Takže díky tomu všemu to lze nazvat skutečným Dnem díkůvzdání Bohu za to, co na zemi vykonal prostřednictvím tajemstvím svého Vtělení. Proto byly Letnice ve Starém zákoně předobrazem a stínem ve srovnání s křesťanskými Letnicemi.
Křesťanské Letnice jsou hlubokým tajemstvím Církve a zjevení tohoto hlubokého tajemství bylo vykonáno projevem Ducha Svatého zcela podivuhodným způsobem. Duch Svatý zjevil přesně toto hluboké tajemství následujícími dvěma činy.
Především tato událost potvrdila osobnost Ježíše Krista, který mezi nimi chodil. Vzpomeňte si na dnešní úryvek z Evangelia. Když Pán hovořil o svém poslání, „mezi lidmi došlo k rozdělení“. Takže se Pán stal příčinou rozdělení? Ano. Jedni říkali „On je od Boha!“, druzí „Ne, je to podvodník!“. Představitelé velekněží a farizeové řekli služebníkům, kteří ho šli zatknout: „I vy jste zbloudili? Kdo z vladařů, kteří znají právo, ho následoval?“, přičemž slovo „ho“ říkali tak pejorativně! „Ale na koho se to ve skutečnosti vztahuje? Na lid, který zákon nezná a je prokletý!“
Člověk by jim řekl: „Bídní vladaři! A proč lidé neznají zákon? Protože sedíte na trůnech a užíváte si statků blahobytu své doby a necháváte lidi, aby zůstali nepoučení v Zákoně! Proč se vás to stále netýká a nevadí vám to? Proč lidi ponecháváte jako nějaké otroky v jejich hluboké neznalosti? To, co jste řekli, je obžalobou vás, bídných vladařů! Ale v každém případě jste viděli, že mezi lidmi došlo k roztržce, když pravili: „Kdo je to (on – Kristus)?“
Kristus řekl svým učedníkům: „Když pak přijde Utěšitel, kteréhož já pošlu vám od Otce, Duch pravdy, který od Otce pochází, ten svědectví vydávati bude o mně.“ (Jn 15,26) Tím je myšlen „Duch pravdy, ten, „Který vychází od Otce“ a ten, „Který bude svědčit o mě“… To znamená, že bude svědčit o tom, „kdo jsem“ (praví Kristus). A kdo bude svědčit? – No přece „Utěšitel“. A jaký Utěšitel? – Onen „Druhý Utěšitel“, neboť prvním Utěšitelem je Ježíš Kristus, Syn Boží!
Kdybych byl svůdce, kdybych byl podvodník, kdybych byl uzurpátor božských vlastností, já, který jsem řekl, že já a Otec jsme jedno, a ty jsi vzal kameny, abys mě kamenoval, měl bych, kdyby tomu tak bylo, skončit v hloubi pekla. Ale já nejsem žádný podvodník, neskončil jsem v pekle, naopak jsem vstoupil na nebe. A pokud jste neviděli mé Nanebevstoupení, jistě uvidíte působení Ducha Svatého, uvidíte zázraky Ducha Svatého. Jak by mohl sestoupit Duch Svatý, kdybych byl v pekle? Ale já jsem vystoupil na nebe a On sestoupil – aby o mě vydal svědectví, o mém jménu.
A když o několik dní později šel apoštol Petr do chrámu, viděl tam nějakého chromého muže, kterému řekl: „Podívej se na mě, ve jménu Pána Ježíše Krista vstaň a choď!“ (srov. Sk. 3. kap.). Jak by bylo možné, aby ten chromý člověk chodil ve jménu Ježíše, kdyby byl (Kristus) sám v pekle a kdyby si na své božské vlastnosti pouze činil nárok? Tak přišel Duch Boží v den Letnic, aby vydal svědectví o jednotě boholidské osoby Ježíše Krista.
A za druhé Duch Svatý zjevil ustanovení Církve zde na zemi. A toto zjevení Církve se odehrálo prostřednictvím mnoha událostí, jak je popisuje evangelista Lukáš v knize Skutků svatých Apoštolů.
A co je vlastně Církev?
Církev je souvěčná s Bohem. Dávejte prosím pozor: „souvěčný“ je ten, kdo nemá počátek a současně nemá ani konec. Rozdíl mezi slovem „souvěčný“ (řec. αΐδιος) a „věčný“ (řec. αιώνιος) je ten, že věčný má začátek, ale nemá konec. My lidé, ať se nám to líbí nebo ne, jsme věční. Proč? Protože nemáme konec. Ale začátek jsme měli. Bůh ale není jen věčný, nýbrž On je „věčně jsoucí, bezpočátečný i nekonečný“ (tzn. αΐδιος), tedy bez počátku a bez konce. Církev je tedy také takto nekonečná (αΐδιος) spolu s Bohem, bez začátku a bez konce.
Říkám vám o tom, neboť je třeba si to dnes skutečně dobře vysvětlit, abychom věděli, co je to Církev. Slyšíme, jak např. někteří lidé říkají: „(Oni) se obracejí proti Církvi! Dělají takové a takové věci (proti Církvi)! Určitě Církev zničí!“ A já se ptám (říká otec Athanásios): „Jakou Církev zničí?“ Co znamená, „že se proti ní obrátí“ (tj., že se na ni vrhnou)? Musíme pochopit, čím je Církev, jaký je její význam a kdo jsou její pronásledovatelé. Nebo možná ani nepotřebujeme vědět, kdo jsou její pronásledovatelé, neboť to jsou jen lidé, dnes jsou, zítra už nebudou… Co však potřebujeme pochopit: co je sama podstata Církve! A tak se ptám, zda jste o tom už slyšeli, že Církev je „souvěčná se Svatým Trojjediným Bohem“? A není to nic jiného než láskyplný vztah tří Osob Trojjediného Božství. Protože tři Osoby tvoří Církev, je to vztah lásky, láskyplný vztah. Svatý Trojjediný Bůh však existoval vždy. A tento vztah nezačal v určitém okamžiku; on existoval vždy. To je důvod, proč je Církev „souvěčná“ a „soupočátečná“ (συναΐδιος και συνάναρχος) se Svatým Trojjediným Bohem. A to nás přivádí k údivu!
Je pro nás zvláštní ctí náležet k Církvi. Někdy např. říkáme, že patříme k nějakému bratrstvu či klubu, a vlastně se často chlubíme a předvádíme, že ten vztah má nějakou starodávnost. Moji drazí, ať je však tato vazba jakkoli starobylá – století? dvě století? pět století? deset století? – co je to před starobylostí Církve, která je „souvěčná“ a „soupočátečná“ s Bohem?
Bůh chtěl nicméně vyjádřit tento láskyplný vztah mimo sebe, a proto vytvořil andělský svět. Chtěl, aby tento láskyplný vztah mohly prožít i jiné bytosti. Takto Bůh rozšiřuje svou Církev, šíří ji, pěstuje ji v těchto bytostech zvaných andělé, a tak zde nyní máme svět andělů, Církev andělů. Proto je Církev nazývána „Církví prvorozených v nebi“. Všimněte si onoho slova „prvorozených“! Je známo, že prvorozený je vždy jeden, druhý je druhorozený, třetí je třetí… Jak tedy může být celá Církev „Církví prvorozených“? Chci tím říci, že každý v říši Božího království má stejné výsady. A přesně to znamená „Církev prvorozených“.
Církev je také nazývána „městem živého Boha“, ale také „nebeským Jeruzalémem“, který byl založen „před založením světa“. Vzpomeňte si na Pána Ježíše, který řekl: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.“ (Mt 25,34) Církev je tedy ustanovena „před založením světa“, tj. před tím, než byl svět stvořen.
Apoštol Pavel nazývá tuto nebeskou Církev, jak jsem vám již řekl, „Horním Jeruzalémem“, protože, „ona je Matkou nás všech“, jak říká ve svém poslání Galatským. Církev je naší matkou a také je „příbytek od Boha, věčný dům v nebesích“ (2 Kor 5,1), tam, kam dospějeme. Církev je tudíž naším (nebeským) zřízením, naší společností, naším způsobem života, naším postavením, naší vlastí! Apoštol Pavel říká ve svém Poslání Židům ještě i toto: „Vy stojíte před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů.“ (Žd 12,22) Nevstoupili jste na horu Sinaj, nýbrž na horu Sión a do města živého Boha, do nebeského Jeruzaléma, a k myriádám andělů, ke svátku Církvi prvorozených, kteří jsou zapsáni v nebi. Vidíte, že rovněž andělé, kromě Boha, jsou účastníky této Církve?
Takže, moji drazí, Církev, jak jsme již slyšeli, je láskyplným vztahem Boha k Jeho rozumnému stvoření. Ale také ke všemu, co Bůh stvořil, ke všemu stvoření…, protože v tuto chvíli nejsme nazýváni Církví jen my, věřící, nýbrž v širším slova smyslu je tím myšlen i „chrám“ (řec. εκκλησία), kterému také říkáme církev (csl. cerkov). Proto se všechno stvoření, nejen rozumné, nýbrž i nerozumné, stává součástí Církve. A tento vztah je „nestvořený“, to znamená, že není vytvořený člověkem, není hmotný, i když se ho účastní stvořené bytosti. I andělé jsou stvořeni, i my jsme stvořeni, i vesmír je stvořen. Pavlův List Židům odkazuje na povahu této Církve, „která je jen náznakem a stínem svatyně nebeské“ (Žd 8,5), která není jako ta, kterou postavili Židé, jako chrám, který postavil Šalomoun, který byl stvořený lidskou rukou…
V Druhém Listu Klementa Římského se píše toto: „První nahoře“, to jest Církev, „před sluncem a měsícem“, než byla stvořena hvězdná obloha, než byl stvořen vesmír, „(Církev) stvořená duchovně, duchovně existující, byla nyní zjevena v těle Kristově“ – tj. Církev, která existovala duchovně, se nyní projevila – zjevila v Těle Kristově. A podle čeho víte, co je Církev a že je to Tělo Kristovo? Víme to např. i z toho, jak pěkně schematicky je to dokonce vidět i při Proskomidii, při níž kněz připravuje čestné Dary, z nichž vyjímá společně s Beránkem také částečky za členy Církve, za svaté Anděle, za svaté (muže a ženy), za živé i zesnulé atd.
Když Bůh, moji drazí, tvořil hmotný svět, jako rozšíření své lásky, chtěl do své vlastní blaženosti zahrnout co nejvíce rozumných bytostí. Tedy kromě stvoření andělů, kteří jsou samozřejmě také (Bohem) stvořeni, chtěl Bůh do Církve zahrnout i „první stvořené lidi“, tj. rozšířit Církev o tento hmotný svět, neboť – a na to nezapomeňme – vrcholem stvořeného viditelného světa byli první stvoření lidé (naši prarodiče v Ráji). A tak Ráj, ten, který Bůh umístil zde na zemi s určitými podmínkami (a ohraničením), byl místem této Církve, tedy Božího společenství s prvními stvořeními, s lidmi.
Moji milovaní, toto Boží společenství s prvními stvořenými lidmi můžeme velmi snadno pochopit, avšak pocítit ho můžeme, jen když se pohroužíme do první kapitoly knihy Genesis. Zde je patrno, jaký nebeský stav to byl, něco doslova nepopsatelného, tedy jak mohl Bůh komunikovat s lidmi. A zde slyšíme ona podivuhodná slova: „Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku.“ (Gn 3,8) – když se Bůh procházel v Ráji, aby se setkal s Adamem a Evou! Ach, ony nohy (Stvořitele), jak říká krásný tropar Kassianin, které kráčely tak hlučně, že jejich zvuk znepokojoval naše prarodiče v Ráji, protože oni, bídní, spěchali, aby přerušili společenství s hříchem, s hříchem jejich „nezávislosti na Bohu“, kterého se dopustili! Jak hrozné! Protože, jak známo, Církev a nezávislost (autonomie) jsou dvě protichůdné věci. Církev bude vždy znamenat jednotu, zatímco autonomie znamená rozbití, rozdělení (hereze), a z toho důvodu tyto dvě věci (či stavy) nemají spolu nic společného.
Boží království (tj. Církev) tedy muselo být vyňato ze země. Nicméně Boží láska, i když Církev byla vzata ze země, způsobila, že Církev nadále pokračovala svou působnost na zemi, byť jen ve stínu, a nikoli již oním viditelným způsobem Ráje, nýbrž v přítomnosti spravedlivých spolu s Ábelem, Enošem, Henochem, Noemem, Abrahamem, s proroky a spravedlivými Starého zákona, tj. jednotlivě, pouze v dílčích osobách těchto svatých. Tito lidé měli stále společenství s Bohem, to znamená, že tvořili Církev. A tímto způsobem máme Církev pohanů, protože Noe, Enoš, Henoch a také Abraham vešli do Církve z pohanů. A zde hovoříme o Církvi „bez těla“. Pozor na tuto věc! Hovořím o Církvi „beztělesné“ (bez těla), neboť později, při příchodu Krista na tento svět, díky Jeho vtělení získáváme tzv. Vtělenou Církev. Všichni tito spravedliví Starého zákona mohli být spaseni díky společenství, které mají s Bohem, a díky jejich očekávání Mesiáše, podle slova „On je očekáváním národů“, ale také skrze dodržování duchovních mravů v souladu s lidským svědomím. Ne, žádný jiný zákon, nýbrž svědomí. Skutečností však je, že Církev se tehdy stáhla do nebe, protože země ji nepřijala.
Ale Boží láska trvá na tom, aby byla země zahrnuta do své celistvosti. Tak byla Církev znovu-zrozena a znovu-ustanovena a byla dokonána v Kristu Ježíši a Duchu Svatém. A pokud jde o Vtělení Syna Božího, Církev nabývá svého christologického rozměru díky prameni vytrysknuvším z probodeného Kristova boku, z něhož vytékala krev a voda: „a to je ten učedník, který vydává svědectví o těchto věcech a který je zapsal; a my víme, že jeho svědectví je pravdivé“ (Jn 21,24). Hovoříme o (tajině) Křtu a (tajině) Nejsvětější Eucharistie, jelikož prostřednictvím těchto dvou tajin se utváří Církev. A z čeho povstala Církev? Z probodeného Kristova boku, když (Pán Ježíš) zesnul na Kříži, stejně jako kdysi zesnul i Adam, z jehož boku (žebra) vzešla Eva, protože Adam je předobrazem Krista a Eva je předobrazem Církve.
Tak Bůh Otec, jak nám říká apoštol Pavel ve svém Poslání Efezským, „všechno podrobil pod jeho nohy a ustanovil jej svrchovanou hlavou Církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest“ (Ef 1,22). A jak svatý Zlatoústý příznačně dodává: „Vzal na sebe Tělo Církve“, tedy Kristus přijal tělo Církve, „a když přišel do jejího útočiště“ – útočištěm je myšlen prostor Církve před Kristovým Vtělením, tuto „Církev stínu“, „temnou, rozpadlou, znečištěnou, špinavou, opovrženou, nahou a potřísněnou krví“, Pán Ježíš obmyl, pomazal, dodal pokrm a oblékl oděvem. „Sám se pro ni stal jejím oděvem,“ jak praví svatý Jan Zlatoústý, „a poté, co ji přijal, přenesl ji do Nebe.“
A jinde svatý Jan Zlatoústý píše: „Církev je plnost Kristova.“ „Plnost“ čili doplnění Krista, protože „doplněním“ Slova je Jeho tělo. A Tělo Kristovo je Církev, proto je Církev Kristovým „doplněním“. „A doplněním hlavy je tělo a doplňkem těla je hlava,“ abyste viděli, jaký zde panuje úzký vztah!
Nezapomeňme však, moji drazí, že při rozšiřování Církve zde na zemi má své slovo také Duch Svatý. Jde o pneumatologický rozměr Církve (tj. týkající se Ducha i Slova), který je vyjádřen Letnicemi. Ustanoviteli jsou dva Utěšitelé: první Utěšitel je vtělený Syn Boží a druhý Utěšitel je Duch Svatý. Duch Svatý přišel na zem, když Syn Boží vstoupil na nebe. A od té doby Duch Svatý na zemi přebývá a zůstává zde, aby ji posvětil.
Bez Ducha Svatého není poznání, ani přijetí boholidské jednoty Ježíše Krista. Bez Ducha Svatého není pochopitelný ani duchovní život, tedy to, jaký má duchovní život být podle Otce a jak o něm učil Syn. „Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.“ (Ef 4,4-6) Tj. jedno tělo – Krista – a jeden duch – Ducha Svatého. To jest Církev a tak je založena. Církev je Tělo Kristovo, udržované naživu, rostoucí a završované Duchem Svatým.
Duch Svatý spolu se Synem obdarovává Církev, obdarovává ji mnoha dary, které přináší z nebe. A Církev je Kristova nevěsta.
Milovaní, dnes se Církev v dějinách a ve světě jeví jako slavná a dokonalá. Církev má velký cíl: musí zcírkevňovat svět (tj. činit jej součástí Církve), musí být dokonána „podle míry Kristova obdarování“ (Ef 4,7).
Církev musí silně prožívat očekávání Druhého Kristova příchodu (řec. παρουσία, parusie – přítomnost, příchod), které se tehdy stane jejím završením. A v tom přijímá svědectví a nabádání a posilu Ducha Svatého, který žije v Církvi. „A Duch i nevěsta praví: „Přijď!“ A kdokoli to slyší, ať řekne: „Přijď!“ Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života.“ (Zj 22,17) Koho volají ti, kteří žízní? No přece „Ducha“, „Nevěstu“, ale rovněž „Církev“ a „Ducha Svatého“!
Jestliže někdy, moji drazí, poznáme, co je Církev, budeme doslova dojati! A pak oslavíme Svatého Trojjediného Boha, který nás zahrnul do svého společenství, do své Církve! Získáme pocit, že Církev je něčím, co má převelikou hodnotu. Cokoli, co není Církev, vždy zůstane cizí, vždy bude považováno za něco druhořadého, vždy za něco chromého, vždy za něco, co nebude spaseno, to vše, co je mimo Církev! „Církev nemá sobě nic rovného,“ praví svatý Jan Zlatoústý. Ti, kdo bojují proti Církvi, se stávají blázny a zahynou; a ti, kdo ji milují, získají její slávu. A to vše bylo vykonáno mocí, moudrostí a láskou Svatého Trojjediného Boha, Jemuž náleží všechna sláva, čest a klanění, nyní i vždycky až na věky věků. Amen!“
Svátek svaté Padesátnice (Letnic)
29. května 1988
Otec archim. Athanásios Mytilénský
při příležitosti svátku svaté Padesátnice (23.6.2024)
připravil a z řeckého originálu přeložil
Michal Dvořáček
Zdroj:
Pár slov o otci archim. Athanásiovi Mytilénském
V blahé paměti zesnulý otec archim. Athanásios Mytilénský, igumen Posvátného monastýru Komnenů (Stomio Larissa), byl jedním z nejvýznamnějších a nejoblíbenějších pravoslavných kazatelů 20. století. Jeho projev byl vždy stručný, pečlivý, vědecký, ale zároveň srozumitelný a přístupný i jeho nejprostším posluchačům. Ve skutečnosti ho lze charakterizovat jako teologického a osvíceného člověka, který nasytil mnoho duchovně hladových lidí. Na internetu existují stovky jeho zaznamenaných kázání.
Kéž se přimlouvá i za nás!
