Jde o utrpení člověka, před nímž nemůžeme zavírat oči!
- Mohl byste našim čtenářům přiblížit Pravoslaví, včetně základních rozdílností oproti jiným náboženstvím?
Pravoslaví je tím nejdrahocennějším a nejryzejším, co vůbec může člověku vytanout na mysli při úvahách o podstatě a významu křesťanství. Pravoslaví je pravá, autentická křesťanská víra, přijatá od samotných apoštolů, a současně jde o svědomitý křesťanský život zasvěcený Boží pravdě. Pravoslaví je rovněž pravou a pravdivou oslavou Boha, který se lidem zjevil v těle. Jen si poslechněte, jak o víře v Ježíše Krista hovoří sám jeden z předních apoštolů – svatý Pavel z Tarsu: „Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti: (Kristus) Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy.“ (1 Tim 3,16) Právě k tomuto „tajemství zbožnosti“ by se dalo velmi dobře přirovnat pravoslaví.
A rozdílů oproti jiným náboženstvím?
Rozdíly oproti jiným křesťanským denominacím jsou evidentní podle toho, jak moc se liší jednotlivá vyznání víry, přesněji řečeno podle toho, jak se dané církevní společenství vzdálilo od apoštolské víry, kterou naopak Pravoslavná církev zachovala neporušenou až do dnešních dní.
A rozdíly oproti jiným monoteistickým náboženstvím?
Žádné z těchto náboženství nevyznává „Boha zjeveného v těle“, tj. možnost příchodu na svět Bohočlověka Krista, který je pravý Bůh a současně pravý člověk. Pokud některá z jiných náboženství uznávají osobnost Ježíše Krista, tak nanejvýše jako proroka, ale nikoli jako Syna Božího, „Jenž byl počat z Ducha Svatého a Marie Panny, který byl ukřižován, pohřben a třetího dne vstal z mrtvých!“
- Pravoslaví je u nás vnímáno především jako Ruská resp. východní církev. Dotýká se vaší církve nějak konflikt na Ukrajině a uprchlická krize s nárůstem počtu pravoslavně věřících? Pokud ano, tak jak?
Víte, slovanské pravoslaví je našemu vnímání asi nejbližší, především díky společným církevním dějinám a srozumitelnému slovanskému jazyku. Většina slovanských zemí je pravoslavných, a všechny místní pravoslavné církve, včetně těch řeckých, jsou zase součástí Východní pravoslavné církve. Jeden z článků (Niceo-cařihradského) Symbolu víry zní: „(Věřím) i v jednu, svatou, obecnou a apoštolskou církev.“ Podstatná je tedy jednota se všemi místními pravoslavnými církvemi.
Naše místní česká církev není ale nikterak podřízená či napojená na Ruskou pravoslavnou církev. Zachováváme s ní jednotu víry a živého, církevního obecenství. Dá se tedy říci, že naše místní Pravoslavná církev nemůže být ani ruská, ani ukrajinská, ale ani řecká, neboť je součástí jedné, všeobecné a univerzální Církve Kristovy!
Ptáte-li se na to, jak se nás současný konflikt na Ukrajině dotýká, pak zcela jistě ano, dotýká, a to velmi bytostně. Jde o utrpení člověka, před nímž nemůžeme zavírat oči. Církev se vždy řídila pravidlem milosrdenství a soucitem s trpícími, vyjadřovanými praktickými skutky lásky. V tomto smyslu pak bylo hlavním výrazem této křesťanské lásky kromě jiného i sdílení zármutku, zcela v souladu s apoštolovým: „Plačte s plačícími.“ (Řím 12,15) A to je také naším vyznáním.
A konečně, jak vnímáme uprchlickou krizi?
Jde o tragédii, v níž se bezesporu otevírá prostor pro lidský soucit, projev lásky a skutků milosrdenství. Nejsme-li schopni válečný konflikt zastavit, pak musíme přinést jako plod naší víry především modlitbu a pomocnou ruku tam, kde je to zapotřebí, ať ve formě finanční podpory, ubytování lidí v nouzi, návštěvy nemocných či útěchy trpícím.
Na každé svaté liturgii se modlíme „za mnohostrádající (čili silně trpící) ukrajinský národ“!
- Do Brna jste přišel v roce 1984. Jak se podle vás vyvíjela Pravoslavná komunita v Brně? Jakými změnami či proměnami prošla?
Jak dobře víte, jsem v Brně již téměř 40 let. Stejnou dobu jsem pravoslavným duchovním, přičemž moje počátky jsou spjaty jak s mým rodištěm na východním Slovensku, také i se zahraničním, kde jsem studoval teologii, a nakonec i s Československem, krátce s Prahou a povětšinou právě s Brnem.
Svou diplomovou práci jsem psal na téma obnovy pravoslavné víry na území prvorepublikového Československa, které zahrnovalo i Podkarpatskou Rus. Já osobně mám jak české, tak slovenské občanství, ale duší se považuji za slovenského Rusína.
Pravoslaví v Brně si prošlo těžkými začátky, mnoha oběťmi, zejména za Heydrichiády. V Brně byla velmi tvůrčí a živá farnost, která několik let střádala své úspory a hledala vhodný pozemek ke stavbě chrámu. Nakonec se jí to podařilo s pomocí města Brna a tehdejšího starosty Karla Tomeše, který sám zpíval v našem chrámovém sboru. Jen si představte, že náš místní brněnský chrám sv. Václava pod Špilberkem byl postaven během jednoho jediného roku, a to hovoříme o 30. letech 20. století čili o době všeobecné hospodářské krize. Pravoslavný chrám se stal okrasou našeho města. Přirozeně přibývalo i věřících, svateb, křtů, naše farnost se duchovně rozvíjela. Až přišla válka. A ta, obzvláště po Heydrichiádě, znamenala zákaz Pravoslavné církve, uzavření chrámů, transporty věřících do koncentračních táborů, smrt a zmar. Po 2. světové válce se začala naše místní brněnská obec znovu stavět na nohy. Navzdory tomu, že naše Církev získala po válce církevní autokefalitu, tj. nezávislost, duchovní život byl v době komunismu pod stále silnějším tlakem úřadů. Věřících postupně ubývalo, až byl později v 80. letech chrám zavřen úplně.
Když jsem přišel v roce 1984 do farnosti, našel jsem zde hrstku věřících, většinou staršího věku, a na svátek Paschy jsme světili 5 košíčků s paschálními pokrmy. Po dvaceti letech mého úsilí nebylo ničím neobvyklým, chvála Bohu, že na půlnoční paschální bohoslužbu přicházelo až několik tisíc lidí.
Dnes věřících zase o něco přibylo. Pravoslavnými se stávají lidé různých národností, ale nejpočetnějším etnikem v naší farnosti jsou právě Rusíni a Ukrajinci. A obzvláště nyní, při uprchlické krizi. Naše farnost je stmelována láskou a vírou v Ježíše Krista. Díky Němu a v Něm jsme sjednoceni jako jedno tělo, a jakékoli jiné vazby hrají až druhořadou roli. Vždyť jak praví svatý Apoštol Pavel: „Není už ani Žid, ani Řek, ani sluha, ani svobodný, ani muž, ani žena. Neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Gal 3,28)
- V srpnu loňského roku se ve vaší církvi objevil rozkol, který vedl až k tomu, že pravoslavný chrám svatého Václava musela hlídat policie. Šumperský biskup Izaiáš tehdy přijel převzít chrám a vás vykázal a neumožnil vám vykonávat bohoslužby ad. Před rokem jste totiž byl odvolán z funkce duchovního správce. Na vaši stranu se ale postavila početná skupina věřících, která s těmito kroky nesouhlasila a přeje si vás dále za kněze. Mohl byste více osvětlit k čemu konkrétně došlo, i jak se situace vyvinula do dnešního dne?
Od prosince roku 2020 se před našima očima odehrává a ve své podstatě zcela neskrývaně realizuje zcela nezákonná snaha o církevní i majetkové ovládnutí naší farnosti ze strany vikárního biskupa Izaiáše.
Naše historická a živá Brněnská pravoslavná církevní obec při chrámu sv. Václava pod Špilberkem je již druhým rokem perzekvována ze strany vikárního biskupa Izaiáše, tedy pomocného biskupa vladyky Simeona (arcibiskupa olomoucko-brněnského), který je eparchiálním biskupem a jemuž se nadále podřizujeme. V souvislosti s násilným převzetím a zabráním našeho historického chrámu sv. Václava (v srpnu a později v prosinci 2021) ze strany vedení Olomoucko-brněnské eparchie, kterou nyní, v době absence a dlouhodobého léčení vladyky Simeona, řídí právě vikární biskup Izaiáš, došlo k celé řadě agresivních kroků proti brněnským kněžím a v širším slova smyslu i proti samotným věřícím, jejichž hlas a právo na volbu svých duchovních nebyly respektovány.
Roku 2020 jsem byl neprávem odvolán z funkce duchovního správce Brněnské pravoslavné církevní obce v Brně a ustanoven jen pomocným duchovním. Vladyka Izaiáš mě falešně nařkl z údajných intrik a snahy podřídit brněnskou farnost pražské eparchii. Na tomto jsem se měl údajně domluvit s arcibiskupem pražským Michalem. Jak arcibiskup, tak já osobně jsme však tato obvinění kategoricky odmítli a oficiálně se k této věci vícekrát vyjádřili.
K eparchiálnímu biskupovi, vladykovi Simeonovi, nemají naši brněnští věřící přístup. Podle dostupných informací žije v domově pro seniory v Praze. V čele eparchie tak prakticky stojí vikární biskup Izaiáš.
Na vysvětlenou dodávám, že movitý i nemovitý majetek Pravoslavné církevní obce v Brně je výlučným majetkem této církevní obce, nikoli eparchie, od níž naše farnost nikdy nepřijala žádnou finanční podporu. Farní rada této obce se již několikrát oficiálně vyjádřila, že je důrazně proti jakémukoli předávání církevního majetku, dokud Posvátný synod Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku dostatečně uspokojivě nevyřeší spor o oprávněného duchovního správce v brněnské farnosti. Ani náš protest ani další žádosti kompetentním církevním úřadům nepomohly. Právě nyní probíhá převod majetku naší historické brněnské obce na třetí osobu. Naše farnost se proti tomuto převodu zcela přirozeně ohradila podnětem na Katastrální úřad zde v Brně. Tento převod iniciuje domnělý duchovní správce naší farnosti, vikární biskup Izaiáš, který převzal kontrolu jak nad majetkem, tak nad finančními prostředky naší farnosti v řádu několika milionů korun.
Také proto se dodnes sporadicky scházíme u našeho původního chrámu sv. Václava pod Špilberkem, kde se společně s věřícími modlíme. Jelikož bylo ale dlouhodobě neúnosné stát a sloužit obřady v mrazu a v zimě před chrámem, bylo nám umožněno prožít již svátky Kristova narození v lednu tohoto roku v důstojném prostředí a prostorách husitského chrámu Krista Spasitele na Karáskově náměstí. A tato situace trvá dodnes.
Výjimkou byly dvě nedávné a současně mimořádné hojně navštívené bohoslužby opět u chrámu sv. Václava pod Špilberkem, na Květnou neděli a na velkosobotní půlnoční bohoslužbu, před svátkem pravoslavných Velikonoc (tj. Paschy).
- Biskup Izaiáš o vás prohlásil, že jste „zakázaný kněz“ a „zlobíte církev“. Mohl byste říct, co tím biskup Izaiáš myslel, a co ve vás takové označení vyvolává?
Víte, zlobí pouze malé děti a nezralí lidé. Ať posoudí jiní, kdo se chová zlobivě a nezrale, a kdo je hoden úcty a za kým jsou vidět dobré plody jeho práce.
Vikární biskup Izaiáš se rozhodl, že se mě za každou cenu zbaví. Všechny ty nezákonné a necírkevní kroky, které učinil, byly podniknuty s cílem dehonestovat mou osobu a pomstít se mi za mé smělé výroky, kterými jsem sbor biskupů upozornil na jeho podvodné jednání a jeho pokus vyvést církevní majetek naší eparchie na třetí osobu, konkrétně na Ekumenický patriarchát. Vikární biskup Izaiáš užil veškeré myslitelné prostředky, včetně pomluv, podvodů, manipulace s církevní mocí, jakož i nekanonického církevního postupu, aby mě zbavil duchovenské služby, ba dokonce i laicizoval. Nemluvě o tom, že mě dal výpověď z důvodu „nadbytečnosti“, něco v Církvi zcela neslýchaného.
Jak praví žalmista: „Hospodinova tvář se však obrací proti pachatelům zla, vymýtí ze země každou památku po nich.“ (Ž 34,17)
Já se proto modlím, aby Hospodin ochránil své věrné a navrátil duchovní zrak těm, kteří ho pozbyli.
- Situace boje o správu vaší farnosti, přerostla především dík médiím hranice vaší farnosti. Jaká je šance na urovnání rozkolu a obnovení stavu v církvi? Co by se muselo stát, aby k tomu došlo?
Situaci má podle našeho názoru povinnost změnit prešovský metropolita Rastislav – jakožto předseda sboru biskupů (Synodu), který by měl synodální zasedání svolat minimálně dvakrát do roka (viz čl. 3 Ústavy Pravoslavné církve v českých zemích). Letos Synod ještě nezasedal. K současné situaci se již vyjádřili i někteří další biskupové a současně členové Posvátného synodu, kteří žádali metropolitu, aby celý spor kolem mé osoby a naší farnosti důsledně prošetřil. Sám jsem dosud neměl právo ani vypovídat před církevním soudem. Metropolita prozatím se svoláním Posvátného synodu vyčkává.
- Osobně jsem byl svědkem vaší bohoslužby, která se konala na Velikonoční neděli v prostranství parku za chrámem svatého Václava. Přičemž v chrámu probíhala také další bohoslužba. Jak si mám takovéto jednání vysvětlit? (Jednalo se o Květnou neděli dle pravoslavného kalendáře, pozn. red.)
To je jen důsledek dlouhodobě neřešeného církevního sporu, kdy mě vikární biskup nezákonně zakázal konat duchovenskou službu. Dokonce se stalo i to, že sám vikář se stal proti vůli naší farnosti jejím správcem, vyslal do ní sloužit cizí duchovní, zmocnil se bankovních účtů a nyní převádí majetek farnosti bez vědomí jejích skutečných věřících na Olomoucko-brněnskou eparchii. Právě kvůli tomuto nelegitimnímu postupu vikárního biskupa není dovoleno naším věřícím, aby konali bohoslužbu se svým právoplatným knězem. Dokonce před námi zamezují přístup do prostoru před chrámem, který vybudovaly bývalé generace brněnských pravoslavných věřících, takže už často postrádáme možnost pomodlit se třebas jen u kříže před chrámem, a musíme zůstávat za plotem.
- Dočasný azyl jste našli v prostorách Chrámu Spasitele Církve československé husitské v Brně-Židenicích. Proč zrovna tam?
Zejména na přelomu roku jsme byli ve velmi složité situaci. Ještě v prosinci jsme v mrazu sloužili spolu s věřícími bohoslužby před naším chrámem na Špilberku. Dále to již nebylo únosné, i s ohledem na praktické aspekty konání pravoslavných bohoslužeb a rovněž s ohledem na děti a starší věřící. Tehdy jsme nemohli najít žádné vhodné prostory, které bychom si uzpůsobili pro naše potřeby. O celé situaci se dozvěděla paní farářka z husitského chrámu Krista Spasitele v Brně Židenicích, která mi nabídla možnost částečného pronájmu prostor jejich farnosti. Chvála Bohu, tyto prostory se ukázaly jako velmi vhodné a naše farnost nalezla své útočiště právě tam. Hospodin nám pomohl ve chvíli nejtěžší, a Jemu náleží chvála za vše. Paní farářce a místní husitské obci pak náš velký a upřímný dík!
Současně jsme si dobře vědomi, že Pán Ježíš upozorňoval své učedníky, že podobně jak byl pronásledován on, bude příkoří činěno také jim. A proto platí ono evangelní blahoslavenství, které v současné době vnímáme obzvláště osobně i my: „Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.“ (Mt 5,10)
- Co pro vás znamená Noc kostelů? A jak se s nemožností prezentovat se ve vašem chrámu vyrovnáváte?
Naše Brněnská pravoslavná církevní obec se Noci kostelů vždy aktivně účastnila a umožnila tak stovkám, ba tisícům Brňanů navštívit prostory našeho krásného, historického chrámu sv. Václava, zaposlouchat se do pravoslavných zpěvů a prohlédnout si ikonografické umění na stěnách a v prostoru chrámu. Myslím, že je to dobrý počin a hodný poděkování všem, kteří se na jeho organizaci podílejí. I přesto, že letos v době konání Noci kostelů nebudeme asi moci sloužit v našem vlastním chrámu, této akce se nakonec přece jen zúčastníme. Už jsem se dohodl s paní farářkou husitské obce na Karáskově náměstí, že se naše pravoslavná obec bude částečně podílet na programu Noci kostelů, přičemž za naši farnost bude na programu přednes duchovních zpěvů a později také konání večerní bohoslužby. Sláva Bohu i za to!
- Přiznám se, že i když jsem sám ateista, tak otázku jakékoli víry vnímám jako osobní a poměrně citlivou záležitost. Jak jako kněz vnímáte aktivity (často na hranici agresivity) šiřitelů boha v ulicích centra města Brna?
Víte, Pravoslavná církev se vždy opírala o živé zdroje Kristova evangelia, které se snažila světu sdělovat v tradicí prověřených a osvědčených formách, tj. prostřednictvím tichého nesení spasitelného znamení kříže a víry ve vzkříšení i tomuto světu. Pravoslavná církev chce tiše a nevtíravě svědčit o naléhavosti a nenahraditelnosti Kristovy lásky k lidem a ukazovat cestu ke spáse z našeho ohrožení hříchem. Neustále se ohlíží k dílu, v němž tkví svými kořeny; k misii svatých bratří Cyrila a Metoděje a jejich žáků, následovatelů, obdivovatelů a pokračovatelů. Chce pomáhat dnešnímu člověku v jeho mravní tísni, odpovídat na závažné otázky jeho duchovní existence a uplatnit svůj pohled na řešení základních otázek lidského poslání. Své misijní snahy zaměřuje naše Církev směrem k oběti pro druhé, pro každého jednotlivého trpícího člověka, pro národ, v němž žije, i pro celé lidské společenství na zemi.
Pokud někdo volí opačný přístup k výše uvedenému, pak nepochopil základní principy „blahé zvěsti“, tj. evangelia, a může se dočkat neúspěchu a nepochopení ze strany dnešní společnosti, která od Církve očekává především duchovní jednání.
- Co nejraději děláte ve svém volném čase?
Víte, pro mě osobně „být knězem“ znamená především „být pastýřem“, být zkrátka k dispozici lidem, těm, kteří se na mě obracejí, ale i těm, kteří hledají dobré slovo útěchy, povzbuzení, pomoc anebo orientaci v duchovních otázkách. Pro mě je důležité být k dispozici těm, kteří si chtějí třebas jen promluvit. Osobně mě velmi naplňuje, když mohu být ve společnosti svých přátel a samozřejmě věřících. Když si s nimi mohu jen tak, na chvíli posedět a pohovořit si nejen o každodenních starostech, ale také o radostech, zasmát se s nimi, sdílet jejich vlastní radosti. Život v Církvi je pro mě výrazem zcela autentického obecenství, Božího obecenství, a pak i toho mezi lidmi navzájem, neboť tam „kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20), jak říká sám Kristus. Pokud mi to okolnosti dovolují, také rád cestuji. Mám přátele po celém světě. To mě doslova nabíjí energií.
Stručný medailon o otci Jozefu Fejsakovi,
pravoslavném duchovním v Brně
Otec Jozef se narodil v roce 1955 ve Stakčíně na východním Slovensku, kde také prožil své dětství. Po maturitě studoval na Teologické fakultě v Prešově, kterou absolvoval v r. 1976. V letech 1976-1982 studoval na Moskevské duchovní akademii. V roce 1982 se vrátil na Slovensko a ve stejném roce se oženil (13.11.), byl vysvěcen na diákona (21.11.) a vzápětí na kněze (28.11.). Po svém vysvěcení působil dva roky v Lomném, v okrese Svidník na Slovensku. V březnu 1984 byl biskupem olomoucko-brněnským Nikanorem ustanoven správcem chrámu sv. Václava v Brně. Po pádu železné opony se farnost začala dynamicky rozvíjet a zaplňovat věřícími. Pod jeho vedením byla v roce 1992 u chrámu postavena zvonice, vrácen církevní obci v rámci restitucí farní dům, založena Svatováclavská hudební škola, organizovány zájezdy a církevní poutě do Německa, Francie, Rakouska, Řecka, Ukrajiny, Srbska a Izraele, provedeny dvě generální opravy chrámu a rekonstrukce farního domu a rovněž obnovena původní vitráž patrona chrámu – sv. Václava, knížete českého. Volné chvíle otec Jozef rád tráví se svými dcerami a v kruhu svých farníků.
P.S.
Tento rozhovor byl ve zkrácené podobě zveřejněn dne 2. května 2022 na webových stránkách kult.cz a otištěn v kulturně-společenském Magazínu KULT*. Na naší farní webové stránce jej publikujeme v jeho původní verzi.
https://www.kult.cz/pred-utrpenim-cloveka-nemuzeme-zavirat-oci
