Doslov Mary Mansur v knize o. Alexeje Younga
„Dopisy otce Serafíma Roseho“
V srpnu roku 1982
Celé léto toho roku bylo krásné počasí, stejně tak krásným byl i večer před svátkem Proměnění. Když jsme vystoupili na vrchol hory, naše procesí sestoupilo k velkému kříži, na kraji monastýrského pozemku. Všichni zhasli svíčky a otec Serafím začal hovořit.
Proměnění Páně byl jeho oblíbený svátek. Stejně jako svt. Tichon Zadonský miloval i on pohled na nebe plné hvězd, spatřoval tam tajinu našeho vystoupení do Božích výšin, tajinu Proměnění. O této tajině hovořil i onoho večera: Náš dům je v nebesích. Prosím vás, nezapomeňte: jsme stvořeni pro nebe… Nechť nám všechna tato krása a celý svátek připomínají, že náš život je jen putování na cestě domů. Kdo by si byl pomyslel, že další den bude sloužit svoji poslední liturgii na této zemi?
Za několik dní otec Serafím onemocněl. Se zdravím neměl nikdy vážnější těžkosti, nikdy si nestěžoval, takže bylo těžké říci, nakolik je vážně nemocen. Když se však stala bolest nesnesitelnou, souhlasil s tím, aby ho převezli do nemocnice. V nemocnici, když bylo po dvou složitých operacích kvůli rozsáhlé neprůchodnosti střev, nám lékaři sdělili, že šance na úspěšný výsledek není větší než dvě procenta.
Není možné popsat ten šok, který nás v tu chvíli zachvátil: bezmocnost, bezradnost, strach, osamělost a zoufalství… Blížil se svátek Zesnutí Přesvaté Bohorodice. To si Přesvatá Panna nyní opravdu vezme k sobě svého věrného služebníka?
Následující sobotu, po sváteční liturgii v chrámu Matky Boží a její ikony Přesvaté Bohorodice Zastánkyně – Pomocnice hříšných (Споручница грешных) v Reddingu přijel otec Alexej Young (nyní jeroschimonach Amvrosij) do nemocnice se svatými Dary a každému z nás přitom dovolili vejít do pokoje k otci Serafímovi. Měli jsme pocit, že jej vidíme naposledy. A on, přicházeje nyní na konec své cesty, mohl spolu s apoštolem Pavlem říci: Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk (Filip 1, 21). Avšak dokud byl ještě živ, žila i naděje, a my hříšní jsme nemohli souhlasit s tím, že od nás o. S. odchází do druhého světa. A tak jsme se modlili za zázrak.
Ze San Franciska k nám po celé noci v autě přijel arcibiskup Antonij (Medveděv) spolu s otcem Germanem. Okamžitě začali číst Kánon na odchod duše. Nikdo nechtěl odejít z nemocnice, přibližně dvacet lidí obklopilo nemocniční lůžko o. Serafíma a skrze slzy jsme mu začali zpívat stichiry Zesnutí: Ó obdivuhodný zázrak! Pramen Života kladen jest do hrobu… a potom jsme zpívali i celý Paschální kánon. Otec Serafím už dýchal jen prostřednictvím respirátoru, mluvit už nemohl. Zůstával nicméně při plném vědomí. A když jsme zpívali: Šlechetný Josef s dřeva sňav přečisté tělo tvé… tak otec Serafím zaplakal.
Hrob otce Serafíma Roseho v Platině
Lékaři nás s velkými těžkostmi vyvedli z nemocničního pokoje. Nikdo z nás nevěděl, že to byl jen počátek pětidenního bdění. Následujícího večera se v nemocnici sešlo ještě více věřících a všechny nás tím více hřála velká naděje. Stav o. Serafíma se zlehka zlepšil, třebaže mu lékaři dávali možnost jednu z desíti.
Personál noční služby v nemocnici nám dovolil zůstat na patře. Ten, kdo se modlil a četl Evangelium vedle lůžka o. Serafíma, nikdy nezapomene ty minuty. Přemýšleli jsme o smrti, která tu někde kolem kroužila, o smyslu strádání Krista. Otec Serafím tu ležel bezmocný, svázaný na rukách a nohou, aby se zabránilo zraněním při bolestivých křečích, kterými trpěl, celý obmotán všemi možnými hadičkami. Ležel jako ukřižovaný. Kolikráte nám před tím hovořil o strádáních, o jejich blahodárném vlivu na křesťanskou duši anebo o mučednickém zápase věřících pod bolševickým jhem. Snad Pán dopustil to všechno, aby se k nim připodobnil také on: Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy (2Kor 4, 17).
Telefon na Jednotce Intenzivní péče zvonil neustále. Volali ze všech stran země, dokonce i ze zahraničí, ptali se na otce Serafíma a modlili se.
Modlili jsme se za jeho uzdravení, modlili jsme se ani ne tak kvůli němu, vždyť on byl už dávno připraven na tento okamžik, modlili jsme se spíše kvůli nám samým, protože jsme o. Serafíma ještě tolik potřebovali. Zdálo se, že Pán nám ho prostě nemůže vzít, nemůže nám vzít tuto lampu a zanechat nás ve tmě, v nepřátelské pustině… Kdo bude potom na jeho místě? Čím zaměníme jeho kázání, tak prostá, pronikavá až do hloubky duše? Kdo bude jako on psát články, knihy a vést nás královskou cestou ke spáse? Jak je nám potřebný! Bylo však také potřeba připravit se přijmout Boží vůli, naše cesty nejsou Jeho cesty (Iz 55, 8).
Šla hodina za hodinou. Mezi zvoněním telefonů a lékařských hlášení jsme stále doufali v to lepší a báli se toho nejhoršího. Z vestibulu oddělení jednotky intenzivní péče se stala kaple: kánony a akathisty zněly neustále, nepřetržitě se střídaly jeden s druhým. Málokdo z nás se v životě takto usilovně kdy modlil.
V úterý 31. srpna se stav o. Serafíma náhle znovu zhoršil. Volali jsme, komu jsme jen mohli a prosili zesílit modlitby. Do nemocnice přijel i duchovní učitel o. Serafíma, biskup Nektarij (Koncevič) ze Seattlu, který jej rukopoložil před pěti lety na kněze. Po půlnoci byla v nemocniční kapli, těsné a tak malé, s nízkým stropem a bez oken, ne nepodobné dávným katakombám, odsloužena božská liturgie a stejně jako i v předešlých dnech přijal i onoho dne o. Serafím svaté Přijímání.
Toho dne večer pak také přivezli na jednotku intenzivní péče nějaké umírající dítě. Další den se otec Herman (Podmošenský) obrátil k neustále plačící matce se slovy útěchy a nabídl jí pokřtít chlapce. Nebylo možno otálet. Potom ještě před začátkem noci vzal Pán čistou duši chlapce, omytou vodou svatého křtu, k sobě. Toto byl první plod strádání o. Serafíma.
Ve středu přivezli ze San Franciska divotvornou ikonu Neočekávaná radost (Нечаянная Радость) a rychle ji umístili do pokoje. Celý den jsme se před ní modlili, cítili jsme, že Přečistá vidí otce Serafíma, cítili jsme, že otec Serafím nestrádá marně.
Následujícího dne ráno dosáhlo naše bdění svého konce.
Ve středu 2. září, okolo půl jedenácté, nám řekli, že všechny možnosti jsou vyčerpány. Za několik málo minut tak skončili naše modlitby za zdraví a pro otce jeromonacha Serafíma už začal nový život.
Taková byla Boží vůle. Otec Serafím přešel ze smrti do života, od země k nebi, kde spravedliví září jako hvězdy, ke slávě Proměnění.
připravil a přeložil o. Marek Malík
Zdroj:
Doslov Mary Mansur z knihy o. Alexeje Younga „ Dopisy otce Serafíma Roseho“
Иеромонах Серафим (Роуз) – АМЕРИКАНСКИЙ ПРОСВЕТИТЕЛЬ
Odkaz:
https://azbyka.ru/otechnik/Serafim_Rouz/amerikanskij-prosvetitel-russkogo-naroda/#0_22
