Jak plynuly dny, týdny a měsíce vyhnanství carské rodiny v domě bývalého guvernéra Tobolska
Dům bývalého guvernéra Tobolska,
kde byla v letech 1917-1918 střežena carská rodina.
Slovo úvodem
Chtěl jsem původně napsat, že mi v tuto chvíli není známo nějaké konkrétní výročí, při jehož příležitosti by bylo vhodné publikovat příspěvek ke svatým carským strastotěrpcům, tj. carské rodině a jejich nejbližším přátelům, kteří s nimi sdíleli jejich společný osud, a někteří z nich také tragickou smrt. Ale takové výročí vlastně existuje, a přichází mi „jako na zavolanou“. Jde o výročí narození cara Mikuláše, které připadá právě na dnešní den (6./19. května roku 1868).
Existuje však ještě jiný důvod, proč je podle mého skromného názoru vhodné toto téma nově uvést a snad i objevit. Tím důvodem je touha a láska členů carské rodiny k účasti na svaté bohoslužbě, jejich ponoření do modlitby a vůbec modlitební způsob života, který jim na druhou stranu dodával tolik potřebnou útěchu a sílu nutnou k překonání tak velkého strádání.
Díky osobním dopisům jednotlivých členů carské rodiny, ale i samotných věznitelů či stráží, kteří měli tu čest poznat cara Mikuláše a carevnu Alexandru s jejich dětmi, můžeme nyní lépe poznat a pochopit, jakými byli ve skutečnosti lidmi, jakými byli pravoslavnými křesťany a jak si cenili každou příležitost, kdy mohli vznášet v Božím domě své modlitby k Hospodinu.
Pevně věřím, že tato drobná „trilogie“, jejíž první část zde uveřejňujeme, přinese také tolik potřebnou duchovní útěchu nám samotným. Vždyť tito carští strastotěrpci se z Boží milosti již nyní stali i našimi novými přímluvci u Boha v nebesích. Díky tomu, že prošli strádáním a utrpením, doslova křížovou cestou – Golgotou, byly jejich duše umístěny tam, „kde všichni svatí odpočívají“. Svatí carští strastotěrpci nyní očekávají druhý příchod Pána Ježíše Krista, aby spolu s dvanácti apoštoly zasedli po pravici Beránkově…, neboť On, Kristus jako Beránek, „byl obětován a svou krví Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras“ (srov. Zj 5,9).
Příjezd a ubytování v Tobolsku
Dne 19. srpna roku 1917 dorazila carská rodina se svým nejbližším doprovodem do nového místa určení, kterým se na necelý rok jejich života stalo sibiřské město Tobolsk.
Když se blížili do cíle své cesty, jež začala před několika dny v Carském Selu u Petrohradu, minuli cestující při plavbě lodí Rasputinovu vesnici „Pokrovskoje“, kde po jeho smrti žili někteří členové jeho rodiny. Carská rodina spatřila nepřehlédnutelně vysoký dům tohoto nechvalně známého mužika a potulného mnicha, který se tak neslavně vepsal do dějin posledního ruského cara a jeho rodiny. Na tomto místě se nyní uskutečnilo další z podivných proroctví tohoto temného posla, který pravil, že „carská rodina jednoho dne projede kolem jeho domu“.
Carská rodiny byla v Tobolsku ubytována v domě bývalého guvernéra města, který zcela vyhovoval tomuto účelu. Byl prostorný a situován v centru města. Ve stejném domě strávil kdysi jednu noc i mladičký carevič Nikolaj, budoucí ruský car, když tudy před více než dvaceti lety projížděl při návratu ze své dálněvýchodní cesty. Nyní přebýval ve stejném domě, avšak tentokrát již jako vězeň.
Car Mikuláš se svými dětmi
sedící před Guvernérovým domem ještě v době relativní „svobody“
Dům bývalého guvernéra Tobolska měl dvě patra, jeden velký balkón a malou zahradu. Carská rodina se usadila v prvním patře. Čtyři mladé velkokněžny obývaly společně jeden pokoj, carevič Alexej měl vlastní pokoj a v dalším pokoji bydleli car s carevnou. Švýcarský učitel francouzštiny Pierre Gilliard bydlel v přízemí Guvernérova domu. Ostatní členové carského doprovodu, vč. doktora Jevgenije Botkina, generála Ilji Tatiščeva, knížete Valji Dolgorukého, hraběnky Anastasie Hendrikové, baronky Sofie Buxhoeveden a učitele angličtiny Charlese Gibbese, obývali jiný, tzv. Kornilovův dům naproti přes ulici.
Carská rodina byla ve svých právech značně omezena. Všude musela chodit s vojenským doprovodem a později byla zcela izolována před okolním světem a střežena výsadně za zdmi svého nového „vězení“, neboť vojáci nechtěli tolerovat všudypřítomné projevy poct a hlubokého uznání místního obyvatelstva, které vyhlíželo členy carské rodiny sedící na balkóně anebo jdoucí po cestě do chrámu. To vše ještě v době, když jim bylo dovoleno navštěvovat místní katedrálu za účelem účasti na bohoslužbách. Lidé snímali pokrývky hlavy, uctivě se klaněli či klekali před členy carské rodiny na kolena. To přirozeně vyvolávalo prudký hněv a podráždění u všech členů vojenské stráže, která na „uvězněné“ po celou dobu jejich pobyt dohlížela. Nakonec bylo nařízeno, že musí být Guvernérův dům obehnán vysokým dřevěným plotem, aby byl co možná nejvíce znemožněn kontakt těchto carských vyhnanců s místním obyvatelstvem.
Pro potřeby jejich duchovního života jim velitel vojenské stráže Kobylinskij dovolil zřídit v přízemí Guvernérova doma malou kapli s ikonostasem, kde pro carskou rodinu docházel sloužit místní kněz s diákonem. Tyto duchovní otce doprovázely svým zpěvem obvykle čtyři sestry z místního Ivanovského monastýru. Pokud nemohly přijít přímo mnišky, zpívala během bohoslužby sama carevna se svými dcerami. V té době byl místním archijerejem vladyka Jermogen Tobolský, pozdější novomučedník ruský, který byl do Tobolska naznačen po příkazu „Prozatímní vlády“, resp. jeho druhého předsedy, právníka a politika, Alexandra Fjodoroviče Kerenského.
Právě Kerenskij sehrál klíčovou roli při zajištění ochrany a pobytu cara Mikuláše s jeho rodinou ve vyhnanství na Sibiři, ačkoli zde nemůže být řeč o nějaké lidumilné ochraně cara Mikuláše, nýbrž o zachování ještě poměrně lidsky snesitelných podmínek tohoto domácího vězení, stále více se však zpřísňujícího.
Car Mikuláš při řezání dřeva, tj. své oblíbené fyzické aktivitě ve vyhnanství v Tobolsku,
pravděpodobně s Pierrem Gilliardem
Dopisy carevny Alexandry z tohoto období, které napsala své důvěrnici Anně Vyrubové, vydávají poměrně barvité svědectví o společném modlitebním životě carské rodiny:
„Dny doslova letí. Znovu nadešla sobota a v devět večer budeme mít všenoční bohoslužbu od 9 hod. Do jednoho rohu salónu jsme zavěsili ikony a lampády. Je to útulné, ale není to jako v chrámu. Zvykla jsem si v posledních třech letech chodit do Znamenského chrámu v Carském Selu, a sice ještě před tím, než jsem začala pracovat v nemocnici. Dnes ráno bylo třeba, abychom zpívaly my (tj. carevna se svými dcerami), aniž by nám byl dán čas na přípravu. Ale vše dopadlo dobře, nebylo to až tak zlé. Bůh nám pomohl. Po bohoslužbě jsme se snažily zazpívat nějaké nové hymny s místním diákonem, a tak věřím, že dnes večer se nám to dobře vydaří.“
Pankratov byl jedním z bolševických komisařů, který měl v Guvernérově domě vedoucí postavení. Ten zachovával poměrně tvrdou pozici vůči carské rodině. Díky němu se nám však dochovaly některé velmi cenné údaje o životě této rodiny ve vyhnanství.
Ve svých „Vzpomínkách“ napsal Pankratov tato slova:
„Dříve, než jsem je poznal, jsem často slýchával, že rodina Mikuláše II. je velmi zbožná… Nejprve se jejich duchovní potřeby uspokojovaly konáním bohoslužeb v hale sedacího salónu v Guvernérově domě… Další sobotu (poté, co jsem převzal své povinnosti) jsem se poprvé ocitl a byl přítomen při noční bohoslužbě.
Kněz sloužící v domácí kapli v Guvernérově domě, určený vladykou Jermogenem
a doprovázený sestrami z Ivanovského monastýru
Alexandra Fjodorovna se sama ujala všech přípravných prací, aby byla tato místnost připravena pro potřeby bohoslužby. Umístila (na své místo) ikonu Spasitele, pokryla (látkami) dřevěný ikonostas a ozdobila ho ručně vyšívanými plátny. V 8 hod večer dorazil kněz z chrámu Zvěstování spolu se čtyřmi mniškami z Ivanovského monastýru… Před ikonostasem byly zapálené svíce. Bohoslužba začala. Celá rodina učinila znamení kříže s velkou zbožností. Členové jejich suity a služebnictvo znamení kříže po svých dřívějších pánech zopakovali. Vzpomínám si, že celá tato atmosféra na mne učinila velmi hluboký dojem. Kněz v kněžském rouchu, mnišky v černém oblečení, mihotající se svíce, jemný zpěv mnišek, zjevná zbožnost všech modlících se, ikona Spasitele. Na mysl mi přicházela celá řada různých otázek, jedna po druhé: „Za co se modlí? O co ve svých modlitbách žádají členové bývalé carské rodiny? Co pociťují?“ ptal jsem se sám sebe.
Mnišky začaly zpívat „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle“. Celá rodina na čele s Mikulášem II. padla na kolena a všichni s vroucností učinili znamení kříže. Všichni členové jejich doprovodu si rovněž poklekli. V tu chvíli jsem nabyl dojmu, že celá rodina bývalého cara se oddala zcela upřímnému a hlubokému duchovnímu citu a zkušenosti.“ (str. 379)
Jak se o tom sama Alexandra mnohokrát zmínila ve svých dopisech, možnost navštěvovat chrám a účastnit se svaté liturgie byla její velkou touhou. Po jejich příjezdu a ubytování v domě Guvernéra v Tobolsku jim nebylo dovoleno navštěvovat místní chrám, což bylo pro carskou rodinu značně nepříjemné. Carská rodina těžko nesla, že nemohou přijímat svaté Tajiny. Až konečně, 6. září, na svátek Narození Přesvaté Bohorodice, bylo carské rodině dovoleno účastnit se vůbec poprvé svaté bohoslužby v místním chrámu.
Někteří z uvězněných v Guvernérově domě u společného stolu, konkrétně (zleva): velkokněžna Olga Nikolajevna, hrabě Ilija L. Tatiščev, učitel Pierre Gilliard, hraběnka Anastasie Hendrikova, velkokněžna Taťána Nikolajevna a vychovatelka Jekatěrina Schneiderová
(rok 1918)
Pierre Gilliard o tom napsal následující:
„(Povolení účastnit se svaté liturgie) jim přineslo velkou radost, nicméně tato útěcha se neopakovala až zase tak často. V těchto případech (kdy bylo možné účastnit se svaté liturgie) jsme vstávali velmi brzy, přičemž jsme se nejprve shromáždili v domovní hale a pak jsme vyšli malou brankou, vedoucí městskou zahradou, a dále jsme pokračovali mezi dvěma řadami vojáků… Na cestě do chrámu i zpět jsem spatřil mnoho lidí, jak činí znamení kříže anebo jak padají na kolena, když kolem procházeli Jejich Výsosti (car s carevnou).“ (str. 381)
Konec První části.
Připravil Michal Dvořáček.
Poznámka pod čarou:
Baronka Sofie Buxhoeveden, známá také jako Sophia Karlovna Buxhoeveden (6. září 1883 – 26. listopadu 1956), byla dvorní dáma ruské carevny Alexandry Fjodorovny. Je autorkou tří spisů pamětí o carské rodině a o svém vlastním úniku před bolševiky z Ruska. Ve své knize „Před bouří (Before the Storm)“, Sofie popisuje staré Rusko z málo známého pohledu, rodinu ve staromódním provinčním životě venkovského panstva v době před revolucí.
Podle jejích pamětí byl její otec, Karlos Buxhoeveden, ruským velvyslancem v dánské Kodani během první světové války. Její matkou byla Ludmila Osokinová.
V mládí byla baronka Sofie součástí společenského života v Petrohradě. V roce 1904 byla vybrána jako čestná dvorní dáma carevny a oficiálně se jí stala v roce 1913. Byla carevnou a jejími čtyřmi dcerami přezdívaná jako „Isa“ a během první světové války byla panovnicí často vybírána jako doprovod velkokněžen při oficiálních příležitostech. Dobrovolně následovala rodinu do vyhnanství na Sibiř po bolševické revoluci. Na rozdíl od jiných členů carské suity byla bolševiky propuštěna, zřejmě proto, že její dánské jméno zaměnili za švédské. Bolševici se báli věznit cizí státní příslušníky z obav z odvetných opatření ze strany cizích národů. Sofie strávila mnoho měsíců na pouti napříč Sibiří s dalšími členy carského dvora, včetně Gibbese a Gilliarda. Měla jedinou možnost bezpečného úniku z Ruska přes Omsk, jenž byl pod kontrolou ruských bělogvardějců a britských jednotek. Její dramatické zážitky jsou sepsány v knize „Left Behind“.
Dnes namalovaný obraz svatého cara Mikuláše II. v centru Bělehradu
při příležitosti výročního dne jeho narození (19./6. května)
Hlavní pramen:
Oddíl V.: Αιχμαλωσία. Στην Εξορία, s. 376-396 (400).
(Zajetí. Ve vyhnanství.)
Titul knihy: Άγιοι Βασιλομάρτυρες Ρομανοφ. Όσα δεν μπόρεσε να κρύψει η σιωπή. Β΄έκδοση, Άθως 2018.
(Svatí carští mučedníci Romanovští. Co nemohlo ukrýt mlčení.)
Ιερά Μονή Τιμίου Προδρόμου Μέσα Ποταμού. Έκδ. Άθως, Ε.ΠΕ., Αθήνα 2018.
ISBN: 978-960-495-260-1.
Užitečné odkazy:
Ze vzpomínek hraběte Šeremetěva na návštěvu cara a jeho rodiny v Monastýru sv. Georgije v Balaklavě
https://www.theartnewspaper.com/news/siberian-museum-memorialises-the-romanovs
Svatý Jan Šanghajský mi tehdy odpověděl: „Uvidíš, ty ji uvidíš.“
Sláva Bohu, který mi dává tolik těchto moudrých a blahodárných zkoušek…
