Na cestě ke svátku Vzkříšení
(17.)
Mladý Arsenij Eznepidis se svými rodiči
„Je velmi zapotřebí, aby člověk uvažoval o Božích dobrodiních, o své vlastní nevděčnosti, a aby se zkroušeností prosil o Boží milosrdenství. Všechno, co se v životě děje, nechť se nám stává pohnutkou k projevu vděčnosti a oslavě Boha.“
Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 698.
Starec Daniel z Katounakie (jinak též zvaný “Katounakiotský”)
Slovo úvodem
Jedním z vážných problémů dnešní doby, nazíráno prizmatem duchovního vedení lidských duší na cestě ke spáse, je stále častěji se objevující silný individualismus mezi věřícími, ale dokonce i mezi duchovními. Je to samozřejmě dáno všemi těmi konkrétními sociálními a kulturními podmínkami, které nás formují a v nichž žijeme.
Mnoho dnešních mladých lidí je dětinských (a naivních). Chtějí žít pouze pro sebe, ale nejsou připraveni brát na sebe zodpovědnost nejen za své bližní, ale ani za sebe. Ve všem převládá jejich touha mít se dobře, ke všemu přijít snadnou cestou, bez práce, bez námahy, a nepřijímat vážná životní rozhodnutí. Také proto dochází v mladých rodinách k takové míře rozvodů; manželé si nepřejí vzdát se vlastních tužeb, dokonce ani tehdy, když by měli mít na mysli vztah ke svým dětem. Dnešní mládež se zkrátka nechce obětovat, nechce dávat nic ze svého, přeje si naopak pouze přijímat od druhých. A jak se máme chovat my? Je to zdánlivě jednoduché. Máme myslet více na ostatní, a ne tolik jen sami na sebe a na svůj vlastní prospěch. Dokonce ani touha po dokonalých duchovních darech nemusí vždy vést k duchovnímu užitku. „Toužit bychom tedy měli více po pokoře a skutečném pokání, neboť v touze po „odměnách“, jakkoli krásných a duchovních, můžeme upadnout do obelstění a pýchy.“[1]
Starec Daniel Katounakiotský na dobové fotografii
V souvislosti s výčtem problémů, s nimiž se dnešní mládež a manželé potýkají, se obracíme k další osvícené osobnosti, vycházející z posvěcené tradice Svaté Hory Athos v Řecku, která více než před sto lety radila dvěma řeckým mladíkům, kteří se na ni obrátili s několika osobními dotazy. Tito chlapci totiž závažným způsobem zhřešili, sešli ze správné cesty, ale poté činili pokání. Odpověď starce Daniela z Katounakie (+1929) neztratila ani po tak dlouhé době na své autentičnosti. Starcovy rady[2] přinesly od té doby velký duchovní užitek mnoha osobám z řad pravoslavné mládeže.
Starec Daniel radil mladým lidem, za jejichž spásu se celou svou duší modlil, aby se varovali různých duchovních nástrah a klamů. Ty mohou totiž způsobit až úplné sebezničení. Dále starec učil, že: „Zlý (tj. ďábel) zpočátku představuje svůj klam jako něco dobrého, zakrývaje jej pod způsobem dobra a něčeho cituplného, do podoby jakési návnady pro mládež, kterou láká k realizaci její vlastní svobody, projevům smíchu, vtipné gestikulaci, nevázanosti a nakonec k používání a zneužívání alkoholu. Toto všechno přirozeně nemusí mít vždy přímo katastrofické následky pro svět; co je však nebezpečné, že se zde interpretuje „svoboda“ z pohledu vychytralé politiky. Mládež pak kvůli tomu, že si osvojuje některé špatné zlozvyky, svůj život naplňuje vášněmi a nakonec se stává obelstěna démony anebo lidmi, kteří se jim podobají. Tato nástraha je přitom skryta za tmavým mrakem a abstraktními zdůvodněními, které vytvářejí pocit, že se jedná jen o bezvýznamné hříchy, které postupem času odpadnou, anebo tvrdí, že těmto věcem by se měli vyhýbat pouze poustevníci a mniši v horách.“ Vždyť podle slov starce je cílem démonů zpočátku mladého člověka jen mírně podnítit k malým hříchům, ochromit jeho smysly a navádět ho k legraci, prohlížení nemravných obrázků, projevům neuctivého smíchu a pití alkoholu, z čehož se rodí všechny další vášně.Continue reading →
Na cestě ke svátku Vzkříšení
(16.)
„Během dne dělejme tak, jak to měl ve zvyku sv. Antonios Veliký. Trochu ruční práce, trochu modlitby. V noci pak trochu čtení a modlitby. Krátké, ale intenzivní čtení a studium velmi pomáhají v duchovním životě.“
Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 698.
Svatý starec Paisij Svatohorec na téma modliteb za nemocné
„Pokud za nějakého nemocného nečiníme modlitbu, jeho nemoc nadále postupuje svým přirozeným postupem. Zatímco když modlitbu činíme, nemoc může změnit svůj průběh. A proto vždy čiňte modlitbu za nemocné.“
Starec Paisij Svatohorec
Historické milníky naší farnosti doplněny až do současnosti
(2007 – současnost)
Na cestě ke svátku Vzkříšení
(15.)
„Ať každý jedná v souladu se svým duchovním stavem. To znamená, že máme činit jen takové věci, které odpovídají duchovnímu stavu, v němž se nacházíme.“ (Nepřeceňujme své síly a nepřekračujme míru své duchovnosti.)
Ρήσεις και διηγήσεις Γέροντος Παϊσιου. In: Απο την ασκητική και ησυχαστική αγιορειτική παράδοση. Τετάρτο μέρος, Άγιον Όρος 2011, s. 698.
Ctihodný Efrem Syrský
Když vidí zlé síly svatý Kříž, se strachem před ním ustupují. Svatý Kříž posvětil celý svět, rozptýlil tmu a navrátil mu světlo. Shromáždil národy od východu k západu a od severu k jihu a spojil je láskou v jednu církev, v jednu víru, v jeden křest. Kříž je nepřemožitelná záštita pravoslavných. Jaká ústa nebo jazyk mohou důstojně velebit nepřemožitelnou zbraň a štít Krista Krále? Kříž byl vztyčen na popravišti a v tom okamžiku dozrál hrozen našeho života. Touto ctihodnou zbraní náš Spasitel Ježíš Kristus roztrhl vše požírající útroby pekla a zacpal ďáblův chřtán. Když jej spatřila strašná smrt, osvobodila všechny, nad kterými vládla od pádu našich prarodičů. Křížem byli ozbrojení svatí apoštolé, jím porazili všechnu moc nepřítele. Křížem jako zbrojí byli oblečeni Kristovi mučedníci, jím obrátili v nicotu všechny výmysly a opovážlivosti svých mučitelů. Ti, kdo se zřekli světa, jej nosí a s velikým odhodláním se usídlují v horách, staví si příbytky v jeskyních a pozemských propastech. Ach, jak nezměrné je milosrdenství lidumilného Boha! Kolik milosti daroval skrze Kříž lidskému rodu!
Slovo o Čestném a Životodárném Kříži
Kříž není pouhým symbolem Boží lásky k lidem nebo snad pouhým nástrojem naší spásy. Nikoli. Kříž je především symbolem našeho života, jenž naplňuje celou naši existenci, je symbolem radosti, neboť skrze něj jsme nalezli nadějnou a optimistickou perspektivu pro náš život, neboť nesčetněkrát se stává, že jako lidé cítíme beznaděj, osamělost a zklamání. My však věříme v sílu kříže, a tak ten, kdo věří, cítí se silný a schopný čelit všem strastem a těžkostem, jež život přináší…
z kázání v blahé paměti zesnulého vladyky Christodula,
arcibiskupa athénského a celého Řecka
K čemu přirovnat výši, do níž se musí povznést lidská mysl, aby pochopila význam a moc Kristova Kříže? Do jaké hlubiny musí proniknout lidský duch, aby mezi stovkami a tisíci symboly nalezl skutečný symbol záchrany lidstva? Jak nás učí svatí Otcové, význam „Kříže“ je třeba pochopit správně a vždy ve spojitosti s vírou. Jak ovšem hovořit o spasitelné moci Kříže dnes, kdy ne každému zní slovo o Kříži příjemně? Pokusme se nalézt na výše položené otázky správnou odpověď a nechme se poučit od těch, kteří měli pevnou víru a osvícenou mysl: od svatých Otců.
„Slovo o Kříži je bláznovstvím těm, kdož jsou na cestě k záhubě, nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.“ (1Kor 1,18) Ač je slovy sv. apoštola Pavla řečeno vše podstatné, přece zaslouží jeho výrok vysvětlení. Je tomu tak proto, jak vysvětluje sv. Jan Damašský, že člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všechno, ale přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha (srov. 1Kor 2,15 a 14). Bláznovstvím je ovšem Kříž těm, kteří jej nevidí ve světle víry a neuvažují o Boží dobrotě a všemohoucnosti, ale posuzují naopak Boží věci v čistě lidských a přírodních kategoriích, zatímco všechno, co je Boží, přesahuje i přírodu i schopnost slovního vyjádření i myšlení.
Bez víry není možná naše spása (srov. Žid 11,6), vždyť o víru se opírá všechno v našem běžném životě a vůbec nic se bez víry v životě neděje. Jedině vírou tedy můžeme poznat a pochopit moc Kristova Kříže, tolik odlišného a ničím nesrovnatelného s běžnými symboly kříže, které pro nás nemají žádný význam. Neboť pouze „Kristův Kříž“ je pro nás pevnou jistotou našeho spasení, nejpodivuhodnějším zázrakem božského Spasitele Ježíše Krista.
Byl to právě a jedině Kříž našeho Pána a nic jiného, jenž porazil smrt, zahladil praotcův hřích, vyvrátil peklo, daroval nám vzkříšení, obdařil nás silami, abychom se povznesli nad současnost, ba i nad samu smrt, připravil cestu jakožto návrat k pradávné blaženosti, otevřel brány Ráje, posadil naši přirozenost po pravici Boží a učinil nás dětmi Božími a dědici…
Naše úcta ke Kristovu Kříži je smysluplná, neboť se skrze křest doslova „oblékáme v Krista“ (srov. Řím 6,3; Gal 3,27), oblékáme se v jeho smrt, ale předně v jeho slavné Vzkříšení, jež následovalo po potupné smrti na Kříži. Čtyři ramena Kříže, mezi sebou vzájemně spjatá a sdružená jeho středem, zobrazují Boží moc, která spojuje a drží současně vysokost i hlubokost, délku i šíři, čili všechno viditelné i neviditelné stvoření.
Znak Kříže nám byl dán na čelo, podobně jako Izraeli obřízka, a tak se skrze toto znamení odlišujeme a rozpoznáváme mezi nevěřícími jako věřící. Je to pečeť, díky které se nám vyhýbá zhoubce (ďábel), je pastýřskou holí pro stádo oveček, které stráží na pastvinách, je vrcholem těm, kteří se zdokonalují v dobru, je spasením duše i těla, je ochranou před každým hříchem a zárukou všeho dobrého. Je ratolestí, z níž vykvétá vzkříšení, je stromem života věčného. Toto drahocenné a vpravdě ctihodné dřevo Kříže zasluhuje tedy veškeré úcty, vždyť na něm přinesl Kristus sebe za nás v oběť, a posvětil je k uctívání dotekem svého svatého Těla a Krve. Continue reading →