Zápisky pravoslavného křesťana
z cesty do země vycházejícího slunce
Milí bratři a sestry v Kristu,
drazí přátelé,
jedno známé japonské přísloví praví: “Na plody své práce čekej trpělivě, můžeš si však zdřímnout.” V dnešní spěchem ovlivněné společnosti to lze brát snad s úsměvem, jenže opak je pravdou, neboť trpělivost je něčím, čím můžeme ozdobit právě naše úspěchy, které nepřicházejí nijak samočinně, ale vyžadují jak úsilí, tak vyzrálost.
Jiné přísloví ze země “vycházejícího slunce” říká: “Sto dní práce, jeden den radosti.” A podle mého skromného mínění i ten jeden den radosti stojí za všechno to úsilí, s nímž konáme naši práci.
Jak nejlépe vystihnout genia loci Japonska a jeho obyvatel? A jak nejvhodněji pokračovat v zápiscích z cesty do Japonska, které jsem se mohl díky své civilní profesi zúčastnit?
Snad právě podle výše citovaných přísloví, společným jmenovatelem kterých je z pohledu japonské mentality především: trpělivost, vytrvalost, pracovitost a ušlechtilost…
Přese všechno si kladu otázku, jak neopomenout to podstatné a neuváznout v tom, co je všeobecně známé?
Za pokus mi to ale věru stojí.
Nuže, rád bych se s Vámi podělil o své zážitky z cesty a pobytu v Japonsku, kde jsem strávil déle než 14 dní, jež byly naplněny intenzivním poznáváním a setkáními s místním etnikem, kulturou, historií, náboženstvím a dalšími aspekty tohoto z mého pohledu exotického prostředí a odlišné mentality, které jsem zaznamenal do svého „cestovního deníku“.
Nejlépe by vlastně mohly o této cestě vyprávět mé fotografie, které jsem pořídil, spíše spontánně než cíleně, spíše za běhu než v klidném zátiší zahrady s bonsajemi…
Japonský symbol pro „cestu“
Tyto fotografie, zobrazující všechno, co mne přišlo do cesty, vypovídají o nesmírné spořádanosti, vnitřním řádu, harmonii, ale také o smyslu pro přesnost a detail, které jsou pro Japonce tolik charakteristické. A nejen to. Na první pohled překvapí jistá míra nezájmu, kterého se Vám jako cizinci dostane. Je však třeba vidět „pod povrch“. Japonci něco takového nazývají pojmem, který v angličtině zní „reading the air“, tedy něčím, co lze odečítat z větru, z toho všeho, co vidíte a cítíte kolem vás. V Japonsku je tedy více než kdekoli jinde kladen důraz na „řeč těla.
Opak je tedy pravdou. Japonci projevují svůj zájem o osobu cizince, nicméně poněkud nepřímo, řeklo by se mimoděk, ale činí to s vysokou dávkou pokory, s velkým taktem, nijak okatě. Proces poznávání toho druhého anebo něčeho odlišného se děje a nese v duchu velkého respektu, téměř nepozorovaně. Pokud nemohou Japonci v něčem vyhovět, hledají všemožné způsoby, jak neříct „ne“, jak neurazit, jak neztratit svou „tvář“. Poznání těchto kulturních rozdílů patří vůbec k základním předpokladům úspěšného jednání s japonskou stranou.
Další, neméně významnou, kapitolou je japonské stravování a jídlo. Všechno, co objevíte na japonském stole, tradičně umístěném nízko při zemi, takže je třeba klečet či sedět, je na hony vzdálené tomu, co známe z naší evropské kuchyně.
Včetně rýžové pálenky „saké“, vyráběné z kvašené rýže podobným způsobem jako naše pivo.
Další kulinářskou zvláštností a skutečnou pochoutkou je tradiční japonské tofu (tou-fu), vyráběné ze sójových bobů (srážením sójového mléka), jež je výborným představitelem zdravé japonské kuchyně. Jeho varianty lze dnes najít i v Evropě, ale originálu se nic nevyrovná.
A bylo by vůbec možné hovořit o gurmánství a japonské kuchyni a nezmínit při tom sushi či sashimi? Podotýkám, že nikoli. Jenže ne každý si na syrové rybí maso zvykne snadno. Možná bych to ani neměl říkat nahlas, ale první moje kroky vedly do indické restaurace. Později jsem si na japonské jídlo přece jen zvykl i já.
Jsem si nadále vědom, snad až příliš dobře, že jakýkoli zprostředkovaný výklad je stále jen zprostředkováním oné reality, kterou navíc každý člověk vnímá jinak. Každý z nás by na daném místě jednal odlišně a hledal a pátral možná po jiných věcech.
Mám-li ale shrnout svůj pobyt v Japonsku stručně, pak jsem jím byl nadšen a zůstávám za vše vděčný Bohu, ale také svým blízkým, rodině především, protože ta mně umožnila vzdálit se z domova na tak dlouhou dobu…
První, co vás možná překvapí, je, že časový rozdíl, který cítíte v prvních dnech vašeho pobytu a který činí celých 7 hodin, nepředstavuje nějakou zásadní fyzickou obtíž. Pokud máte ovšem někoho blízkého na druhé straně světa, místní časový posun se bude projevovat ve váš neprospěch. Jeden z vás totiž vstává, a druhý jde spát.
Celkově mohu říci, že jsem prožil krásné dny naplněné studiem, poznáváním, účastí na vzdělávacím kurzu a školení, ale také jednáním s japonskými firmami, rozhovory s vysokoškolskými profesory z předních japonských univerzit a konečně také cestováním, návštěvou muzeí, kurzem kaligrafie a mnohým dalším.
Zažil jsem si také jedno zemětřesení (5 stupňů Richterovy stupnice)… Nebylo to sice zemětřesení z nejsilnějších, nic příjemného to však také nebylo. Nacházel jsem se zrovna v hotelu, který se začal kývat, jak když stojíte v lunaparku na ruském kole a ono se náhle zastaví a celé „roztančí“ napravo a nalevo. Je pak docela těžké jít zase v klidu v noci spát.
Pokud ovšem váš život vkládáte pod ochranu Nejvyššího, pak, ať jste kdekoli, cítíte přítomnost svatých andělů, ochranu Přesvaté Bohorodice a milosrdenství našeho Spasitele, který přesto, že v každé kultuře nachází své poněkud odlišné a specifické ztvárnění, přece jen hovoří k srdci člověka bez ohledu na to, z jaké země či národa pochází, stále stejnou, přímou, pravdivou a nanejvýše láskyplnou řečí, jíž je Boží blahodať. Tato božská milost je v hojnosti darována pravoslavným křesťanům, kteří zachovávají ryzí křesťanskou víru a svědčí o ni svým skromným, pokorným životem a nenásilným projevem.
Podobně o své víře svědčí také pravoslavní Japonci. Není jich mnoho, protože vedle šintoismu a budhismu je křesťanství v Japonsku zastoupeno jen velmi slabě, a navíc zde dominuje římsko-katolické a protestantské vyznání. Podle posledních odhadů žije v Japonsku 1-2 miliony křesťanů (cca 1% japonské populace). Pravoslavných křesťanů je podle neoficiálních statistik přibližně 30 tisíc. Avšak navzdory relativní menšině mezi křesťanskými denominacemi katolíků a protestantů a také po všech těžkostech, zejména historických, japonští pravoslavní křesťané dál nesou hrdě prapor pravoslavné víry důstojně vztyčený, podobně jako se k nebi tyčí kupole s pravoslavnými kříži jejich největšího a nejvýznamnějšího chrámu v centru Tokia.
Jde o velkolepý a skvostný chrám Vzkříšení z roku 1891, kterému Japonci neřeknou jinak než „Nikolai-do“, tedy „Velký Nikolaj“. Tento katedrální chrám je zasvěcen jeho zakladateli a současně prvnímu biskupu a také prvnímu japonskému světci: svatému Nikolajovi Japonskému (1836 – 1912), jemuž na jeho cestě do jeho misijního působiště v Japonsku požehnal a udělil cenné rady sám svatý Inokentij Moskevský (Apoštol Sibiře a Ameriky; 1797 – 1879), který sám působil jako misionář.
Musela by vzniknout další velká kapitola jen o této mimořádné osobnosti, o velkém misionářském duchu ruského pravoslaví, jenž se právem stal nazývaný „Apoštolům rovný“ a jenž se zasloužil o rozkvět svatého Pravoslaví v „zemi vycházejícího slunce“ nehledě na to, že v době svého příjezdu do Japonska (1861) nebylo křesťanství v této zemi ještě tolerováno, a tudíž ani povoleno. Až jednoho dne, kdy za ním do Hokkaida přišel místní samuraj a šintoistický kněz Sawabe Takuma, se začala odvíjet historie nám křesťanům tolik známá ze Svatého Písma a historie naší Církve. Jako by se opakoval zázrak založení Církve v Jeruzalémě. Sawabe Takuma, později pokřtěný se jménem Pavel, byl jedním z prvních spolupracovníků a duchovních, kteří následovali svého Mistra – svatého Nikolaje Japonského. Co jistě mnohé překvapí, že právě Sawabe Takuma přišel původně za otcem Nikolajem s úmyslem ho zabít, neboť ho považoval za ruského špiona… Božím řízením však věci nabraly jiný, vskutku nadějný a Bohem požehnaný směr.
Další historickou paralelou, kterou nemohu opomenout, je událost, která vešla do dějin pod názvem „Atentát v Otsu“, při němž byl napaden carevič a následník ruského trůnu Mikuláš Romanov (II.). Carevič Mikuláš byl vyslán na cestu kolem světa a v případě Japonska měl za úkol podpořit vzájemnou spolupráci obou zemí, kterou si v té době přálo také Japonsko. Byla to jedna z nejvýznamnějších zahraničních návštěv té doby, kterou Japonsko hostilo. Avšak právě při ní se udál pokus o atentát na careviče Mikuláše. Japonský policista (Tsuda Sanzo), který měl za úkol careviče doprovázet, na něj nečekaně zaútočil a zranil šavlí na hlavě. Jen duchapřítomný zásah bratrance následníka ruského trůnu, řeckého prince Jiřího I. (1845 – 1913), který byl careviči Mikulášovi po boku, zmírnil tento útok, takže si nevyžádal lidský život.
Dokonce i sám japonský císař Meiji byl ohromen charakterem svatého biskupa Nikolaje, zejména jeho diplomatickým úsilím mezi ruským carským domem a japonskou vládou. Právě když Japonsko navštívil ruský carevič Mikuláš (II.) a byl zraněn během incidentu v Otsu, biskup Nikolaj vynaložil velké úsilí, aby byl dozvuk tohoto incidentu pokud možno brzy a smírně zažehnán. Když později v roce 1912 umírá vyčerpán namáhavou a neustálou překladatelskou prací a misijní činností, posílá na jeho hrob čestný věnec sám císař Meiji, který také později rozhodl, aby čestné ostatky sv. Nikolaje zůstaly přístupné všemu japonskému lidu na Metropolitním tokijském hřbitově Yanaka, kde byl světec pohřben.
Svatý Nikolaj se stal vzorem k následování pro tisíce Japonců v následujících generacích. Jeho památka je dodnes vysoce ctěna snad více než kdykoli předtím a nabývá na celosvětovém významu. Při každé svaté liturgii nejen v tokijském chrámu Vzkříšení, ale ve všech dalších japonských chrámech, lze zaslechnout opěvné tropary v japonském jazyce k oslavě tohoto velkého světce a apoštolům rovného.
Kromě krátkých cest a pobytů v Rusku (kdy například sbíral finanční prostředky ke stavbě tokijské katedrály) přebýval sv. Nikolaj většinou v Japonsku, dokonce i během Rusko-japonské války (1904–1905). Pravoslavné křesťanství nabylo díky němu celostátního charakteru a sám sv. Nikolaj se stal prvním biskupem Japonské pravoslavné církve. Okolo roku 1863 se katedra primasů Japonské pravoslavné církve přesunula z Hakodate do Tokia. A v roce 1886 měla Japonská pravoslavná církev již asi 10 000 členů.
Svatý Nikolaj Japonský je také znám pro svůj japonský překlad Nového zákona a některých liturgických knih (Triodion, Pentekostarion, Božská liturgie, Kniha žalmů a Irmologion).
To byl nesmírně významný počin, který byl díky osvícení a pracovitosti tohoto japonského pastýře „par excellence“ seslán nově založené pravoslavné církvi v Japonsku jako nějaký dar shůry. Na něj mohli dále navázat jeho následovníci… Netřeba zmiňovat nesmírné obtíže a složitosti lingvistické už jen z pohledu základních odlišností japonského jazyka od jazyka řeckého, slovanského… včetně takových specifik, jakými je např. používání výlučně rýže jako hlavní suroviny a pokrmu, a nikoli chleba.
Možná jsem neřekl něco podstatného, a něco, co by naopak stálo za zmínku, jsem nepostřehl a opomněl. Pokud si ještě vzpomenu, vrátím se ke svému „cestopisu“ a budu si přát, že ho pak doplníte také vy svými vlastními zkušenostmi.
Děkuji za pozornost, Vám všem!
Aligato Gozaimasou!
V pravé Kristově lásce
Michal Dvořáček
Užitečné odkazy:
https://en.m.wikipedia.org/wiki/Japanese_Orthodox_Church
https://en.wikipedia.org/wiki/%C5%8Ctsu_incident
O Japonské (autonomní) pravoslavné církvi:
Současný primas Japonské pravoslavné církve je vladyka Daniel (Nushiro), Metropolita celého Japonska a arcibiskup Tokia (ve funkci je od května 2000).
Ke konci roku 2014, podle údajů poskytnutých Ministerstvem kultury Japonska, měla Pravoslavná církev v Japonsku celkem 67 farností (společenství), 37 duchovních a 9 619 následovníků (registrovaných členů), podle neoficiálních odhadů je členů pravoslavné církve v Japonsku až 30 tisíc věřících.
Japonská pravoslavná církev provozuje Tokijský pravoslavný seminář. Seminář přijímá pouze věřící muže a poskytuje tříleté teologické vzdělání těm, kteří se chtějí stát duchovními a misionáři.
Původní misie založila Japonskou pravoslavnou církev pod jurisdikcí Ruské pravoslavné církve. Válka mezi Ruskem a Japonskem však vytvořila politicky obtížnou situaci pro místní církev. Po Ruské revoluci roku 1917 byla duchovní a finanční podpora omezena. Japonská vláda měla nová podezření o Japonské pravoslavné církvi, neboť ta byla považována za skrytou komunistickou špionáž ze strany tehdejšího Sovětského svazu.
Druhý biskup Japonska metropolita Sergij Tichomirov byl rovněž podezříván z protistátní činnosti a byl nucen na svůj post rezignovat. Podobně i Ruská pravoslavná církev trpěla v té době tíhou Stalinistické politiky a nebyla s to mladé japonské církvi pomoci.
Velké zemětřesení v Kantó z roku 1923 vážně poškodilo Japonskou pravoslavnou církev. Ústředí církve bylo zničeno a spáleno, včetně knihovny s mnoha cennými dokumenty. Chrám Vzkříšení v Tokiu byl rovněž vážně poškozen. Až teprve roku 1929 byly následky zemětřesení a požáru díky obětavé pomoci a příspěvkům věřících překonány.
Křesťané během Patnáctileté války (1930–1945), která byla součástí 2. světové války, velmi trpěli, a pravoslavní zvláště. Po Japonské kapitulaci v roce 1945 měli okupační vůdcové velkorysý postoj ke křesťanským skupinám, vzhledem k jejich převážně americkému napojení. Vzhledem k tomu, že většina slovanských a řecko-amerických křesťanů navštěvovala pravoslavné farnosti, Japonská církev učinila velký krok dopředu. Během války církev neměla žádný kontakt se světem. Po skončení války Japonské církvi pomohla nejvíce Pravoslavná církev v Americe. Japonská pravoslavná církev byla řízena biskupy Americké církve a několik mladých bohoslovců, kteří studovali na Pravoslavném teologickém semináři svatého Vladimíra v New Yorku, se stalo novými vůdci autonomní Japonské církve.
Později, když se situace Pravoslavné církve v Rusku zlepšila, se Japonská pravoslavná církev dostala zpět pod její jurisdikci. Roku 1970 byl zakladatel Japonské pravoslavné církve Nikolaj Kasatkin svatořečen Moskevským patriarchátem se jménem Nikolaj (Mikuláš) Japonský, Apoštolům rovný. Roku 2000 Ruská pravoslavná církev svatořečila také biskupa Andronika Nikolského, který byl prvním biskupem Kjóto a později arcibiskupem Permu a jenž byl během Ruské revoluce zavražděn bolševiky.
Roku 2005 byl u katedrálního chrámu v Tokiu otevřen první mužský monastýr.
Soukromá fotogalerie:
