Božské Přijímání bez malověrnosti
Otcové z Monastýru svatého Řehoře
na Svaté Hoře Athos
Slovo úvodem
V ovzduší všeobecného strachu, který způsobila pandemie koronaviru, začal být zpochybňován tradiční způsob Božského přijímání (svaté Eucharistie). Lidé, kteří nerozumí tomu, co je Církev, kteří jsou lhostejní a nepřátelští vůči křesťanské víře, vštípili a vypěstovali ve vyděšeném světě myšlenku, že společné podávání svatého Přijímání skrze lžičku z Kalichu musí být zrušeno, protože tak mohou být přenášeny různé nemoci, a tím i ohroženo zdraví veřejnosti. Bohužel těmito názory byli ovlivněni i někteří věřící.
Věřící začali mít pochybnosti a váhají přijímat ze stejné lžičky (řec. „απο την ίδια λαβίδα“). Myslí si totiž, že jsou v ohrožení. Jiní zase nedovolí členům své rodiny, aby přijímali svatou Eucharistii (Tělo a Krev Kristovo), protože se obávají, že se pak virus rozšíří i do jejich domova.
Tuto myšlenku ale podpořili také někteří teologové, kteří napsali, že musíme učinit kompromis kvůli slabosti našich vyděšených bližních a že je nanejvýše filantropické neuvádět je do nebezpečí: konkrétně, že přijímání skrze lžičku není starobylou tradicí Církve; že nijak nevystavujeme pohoršení formu konání svaté Tajiny (Eucharistie) jinými, alternativními způsoby, a že konečně nadešla chvíle, kdy má být tento „nekulturní způsob Přijímání skrze lžičku“ zcela zrušen.
Je zřejmé, že ďábel, neustále osnující své pikle, vystavil Církev nové zkoušce. Nejprve vštípil do našich duší strach, skepticismus a pochybnosti, že jsme v nebezpečí kvůli božskému Přijímání, a poté přiměl lidi, aby zkultivovali naše pochybnosti a nazvali je jednou ústupkem a jindy zase láskou a péčí o našeho bližního. „Ten zlý“ přiměl některé, aby doslova „rozebrali“ naši víru v nadpřirozené a božské tajemství svatého Přijímání, to znamená, abychom uvěřili, že se může stát prostředkem šíření nemocí. S takovými obavami jsme horlivě nadřadili své zdraví prvnímu Božímu přikázání, které nám přikazuje milovat Boha „z celého srdce a z celé naší duše a z celé naší mysli a ze všech sil“. Přejeme si Ho přijímat, zatímco o Něm pochybujeme!
Následující myšlenky přinášejí otcové z Monastýru svatého Řehoře na Svaté Hoře Athos všem nám, svým křesťanským bratrům, kteří milují Krista a chtějí žít životem Církve opravdově a autenticky, touží po své spáse v Kristu, ale bojí se a zdráhají se přijímat (svaté Dary) skrze tradičně známou svatou lžičku.
A. Nedobrovolný strach, že onemocníme nebo zemřeme, je odpustitelný, protože jsme dosud ještě nezískali živoucí „zkušenost Vzkříšení“[2]. Nemoc rodí existenciální strach ze smrti, který je možné překonat pouze skrze zvláštní milost, Boží blahodať. Jestliže jsme upadli do strachu my, nedokonalí lidé, to se může stát, nicméně pro Církev je takový strach ze smrti neopodstatněný. Vždyť Církev má vlastní zkušenost Vzkříšení, v níž není místo pro strach a malověrnost („Neboť dokonalá láska vyhání všechen strach.“[3]). Tuto zkušenost vyjadřují naši svatí. Ti nám říkají, že musíme „přijímat“, a připomínají nám, že v dobách epidemie konali procesí, sloužili svatou liturgii a přijímali (svaté Dary) bez jakéhokoli strachu z božské liturgie a ze společného používání svaté lžičky při tajině Přijímání. Majíce a znajíce tento odkaz našich svatých, měli bychom nyní činit pokání z naší nevěry, spíše než žádat, aby se naše vlastní vyděšené já stalo novým zákonodárcem naší Církve.
B. Jak učí naše Církev, prostřednictvím božské liturgie nabízíme my, křesťané, své Díkůvzdání (Eucharistii) Bohu. To znamená, že nabízíme sebe, své bližní a celý svůj život jako díkůvzdání Bohu, protože patříme Jemu, a ne sobě.[4] Přijímáme „s bázní Boží, s vírou a láskou“, zatímco vyjadřujeme vděčnost Kristu, Který za nás zemřel a vstal z mrtvých[5].
Této eucharistické praxe se účastníme ve vší čistotě, zbaveni každé vášně, a pravíme: „Hle, přistupuji k božskému Přijímání. Stvořiteli, nechť nejsem sežehnut spojením s Tebou; vždyť jsi oheň pálící nehodné. Očistiž mne tedy od všeliké skvrny.“
Nyní, zatíženi strachem a fobií, která byla zaseta do našich myslí, a jsouce ovládáni malověrností měníme naši mentalitu, náladu a přístup. Zapomínáme, že (svaté) Přijímání předpokládá eucharistické naladění, dispozici k něčemu takovému, a že jde o „eucharistii“ – tj. „díkůvzdání“ předpokládané Bohu. Svým přístupem prozrazujeme, že nepatříme eucharisticky Bohu, nýbrž ve své sebelásce sami sobě. Chováme se egocentricky. Tím, jak přijímáme s malou vírou a myšlenkou na to, že bychom snad mohli onemocnět, nedosahujeme tak našeho cíle a navíc a očividně hřešíme.
V dávných dobách Církev povznášela svůj hlas, aby zavřela dveře chrámu pro nezasvěcené, pro ty, kteří ještě nebyli pokřtěni („Dveře, dveře“). Také ti křesťané, kteří se nějak hrubě prohřešili (proti zákonu Boží lásky), stáli v předsíni chrámu jako „klečící“ nebo „plačící“ po dobu jednoho, dvou, tří nebo i více let. Po této přípravě vešli znovu do hlavní chrámové lodě a mohli opět „naslouchat“ kázání a několika modlitbám, načež se vraceli zpět s katechumeny do chrámové předsíně. Teprve když po úplném pokání mohli „v bázni před Bohem, s vírou a s láskou“ opět stanout čistí před Obětovaným beránkem, mohli odpovědět na výzvu sloužícího kněze, aby „přistoupili“ k božskému Přijímání.
Jde o starobylou a dobrou praxi.
Položme si dnes také otázku, zda bychom i my neměli dnes zůstat mentálně, myšlenkově, v chrámové předsíni naší Církve jako „plačící“ za svou malou víru, dokud znovu nezískáme bázeň před Bohem, víru a lásku, to znamená, dokud nepřestaneme ve své sebelásce zpochybňovat našeho Pána, Vítěze nad smrtí. Koneckonců, vždy bychom měli přijímat důstojně. Malověrnost, pochybnosti a zpochybňování nejsou k něčemu takovému dobré předpoklady. Svatý apoštol Pavel nás seznamuje s těmi správnými předpoklady: „A protož kdokoli jedl by chléb tento a pil z kalicha Páně nehodně, vinen bude tělem a krví Páně. Zkusiž tedy sám sebe člověk, a tak chléb ten jez, a z toho kalicha pij.“[7]
C. Pokud my pravoslavní věříme, přijímáme a obhajujeme to, že svaté Přijímání přenáší a šíří nemoci, pokud neuznáváme (když ne skrze naše přímé účastenství, tak alespoň skrze víru), že liturgista (tj. kněz sloužící svatou liturgii), který předává, a věřící, který přijímá Chléb a Krev svaté Eucharistie, se společně nacházejí (zahaleni) v přesvětlém oblaku Království, pak zrazujeme smysl naší křesťanské existence. Božské přijímání musí být účastenstvím na Království Otce i Syna i Svatého Ducha, jinak při svaté liturgii předstíráme divadelní hru.
Ti, kteří přistupují ke svatému Kalichu s božskou láskou a zpívají se srdečným citem: „Dal jsi mi okusit sladkost své lásky, Kriste, a Božským milováním svým vykoupil jsi mne“ a dále „Věřím, že toto jest samo Přečisté Tělo tvé a toto jest sama drahocenná Krev tvá“[8], by nikdy nesouhlasili s naší malověrností. Nepřijali by nikdy Přijímání jinou lžičkou, nebo bez lžičky, pouze ze strachu.
D. Bylo někde zveřejněno, že během období omezujících opatření požádal nějaký křesťan o možnost přijmout svaté Dary. Jeho žádost byla odmítnuta. Následujícího dne se svým vnitřním bolem odešel z tohoto života. A nejen to. Jen to přiznejme. Stojí za to se ptát: Jak s takovým malověrným pastýřským přístupem staneme před neporušitelným a věčným Ambonem? Co řekneme spravedlivému Pánu za všechny tyto naše bratry, kteří potřebovali svaté Přijímání (ti, kteří jsou nemocní, kteří zakoušejí různé bolesti, zármutek, ti, kteří umírají atd.) a kvůli nám a naší malověrnosti zemřeli bez této nebeské přípravy na věčnost?
E. Od nepravoslavných se nevyžaduje, aby akceptovali, že božská Eucharistie je nadpřirozené tajemství a nepřenáší choroby. Kromě toho použití „lžičky“ není součástí jejich praxe, a proto se toho obávají, a navíc u nich není přijímání z Kalichu po dlouhá staletí běžnou praxí. Navzdory tomu, že jako pravoslavní křesťané žijeme v heterodoxním prostředí, musíme se chovat podle své vlastní liturgické tradice a nesklouznout do trychtýře sjednocení všech liturgických zvyklostí. Toto sjednocování vede k synkretickým odbočkám a přivádí na teologické scestí. A proto přijímejme (svaté Dary) bez malověrnosti v tuto Tajinu, bez myšlenek o přenosu nemocí skrze Kalich nebo lžičku. A budou-li ukládány tresty a pokuty, vzpomeňme si na dobu pronásledování křesťanů.
Církev v období pronásledování používala alternativní způsoby svatého Přijímání. Nějakým vynalézavým způsobem poslala svaté Přijímání např. uvězněnému mučedníkovi. Neváhala vymyslet způsoby, jak by se prostředek nesmrtelnosti dostal k uvězněnému atletovi božské lásky. Rozdíl je v tom, že ani uvězněný mučedník ani odvážný dopravovatel svatého Přijímání nebyli posedlí strachem a malověrností ohledně samotné (svaté) Tajiny. Byli spíše přemoženi bázní před Bohem, vírou a láskou. Jednali s vírou, ne s malověrností!
F. Pokud se ocitneme v podmínkách pronásledování, musíme správně najít různé „vynálezy“, díky nimž by mohli současní svědci Pánovy víry přijmout (svaté Dary). Pokud však změníme způsob Přijímání ze strachu, úzkoprsosti a sobectví, nebudeme schopni skrýt svou zodpovědnost: „Jestliže totiž poté, co jsme poznali pravdu, vědomě pokračujeme v hříchu, nezbývá nám už žádná oběť za hříchy, ale jen hrozné očekávání Božího soudu, kdy zuřící oheň pohltí jeho odpůrce…“[9]
Když nás naše vlastní svědomí obviní z nevíry ve svátost, nebude nás moci zachránit žádná disertační práce o tom, „Kdy bylo do života Církve zavedeno používání (posvátné) lžičky“, ani nás nebude moci zachránit rádoby pastýřská obava o ty, kteří chtějí přijímat „Životadárce“, ale obávají se Ho, protože počestná ústa Kristova, v nichž není lži, kdysi řekla tvrdé, ale rozhodné slovo: „Zdali i vy chcete odejít?“[10]. A apoštol Pavel, který se stal „pro všechny vším, aby všechny spasil“, nikoli jako někdo přestupující zákon: „Pro lidi bez Zákona jsem jako bez Zákona, abych získal ty, kdo jsou bez Zákona?“[11], nikdy nepřijímal s malověrností a pochybnostmi Toho, Jehož blahodatí bylo učiněno všechno ve všem.
Rétorické formulace moderních teologů, která odkazují na nebezpečí „principů fundamentalismu“ a dalších souvisejících „nakažlivých nemocí církevního těla“, se nám budou jevit jako slabá, když nás naše vlastní svědomí usvědčí z toho, že hřešíme. Proč nejsou „nakažlivými“ malověrnost a strach, které k nám přicházejí ze světa, který ignoruje, opovrhuje a nenávidí pravoslavný étos a (duchovní) zkušenost? Není snad poučná konkrétní historie, zaznamenaná arcibiskupem alexandrijským Dionýsiem (3. století), která vypráví o absenci strachu, a naopak o víře a sebeobětování křesťanů[12], kteří v době hrozné morové epidemie pečovali o nemocné a pohřbívali mrtvé, jsouce si zcela jistí tím, že touto cestou onemocní a sami zemřou, zatímco pohané jsouce pohlceni strachem vystrašeně utíkali a nechávali své vlastní příbuzné bez pomoci a bez pohřbení?
Když tito hrdinní křesťané z Alexandrie přehlíželi smrt kvůli lásce Kristově a umírajícímu bližnímu, myslíte, že by dnes měli tak malou víru, aby se báli svatého Přijímání?
G. Návrat ke „starobylému principu Přijímání“ (jako v Liturgii svatého Jakuba) není řešením. Zaprvé proto, že starobylá praxe není vhodná při objektivních obtížích (viz přijímání kojenců, starších lidí, ale i lidí nemocných), kvůli kterým byla postupně opuštěna. Zadruhé proto, že Přijímání božské Krve (Krista) předpokládalo a současně vyžaduje, aby proběhlo přímo ze samotného Kalichu, a proto nebude dovoleno proticírkevně naladěnými zákonodárci. A zatřetí proto, že jakákoli jeho „modifikace“ pomocí mnoha lžiček, aby se zabránilo přijímání ze samotného Kalichu, odhaluje skutečnost, že se bojíme a máme malou víru, a proto jsme vedeni tam, kam již bylo naznačeno výše.
Kněz, který po mnoho desetiletí předává svaté Přijímání tisícům věřícím (zdravým i nemocným), a poté beze strachu upotřebuje (přijímá sám) svaté Dary, dnes jistě nebude váhat, aby vyzval naše vyděšené křesťany, aby odložili jakýkoli strach a bez malověrnosti se přiblížili k Prameni Života. Synodální rozhodnutí Ekumenického patriarchátu a Řecké pravoslavné církve, podle nichž není důvod měnit způsob svatého Přijímání, je uklidňujícím a posilujícím svědectvím.
Ti z nás, kteří se bojíme, čiňme pokání před Tím, Kterého jsme zpochybňovali, prosme o odpuštění za naši malou víru a „obnovme“ v nás nebojácnost pro božské Přijímání. Neboť tím, jak se bojíme šíření nemoci prostřednictvím lžičky, snižujeme význam této Tajiny z její božské výše (kam náleží) a chováme se jako ikonoborci. Toto „obnovení“ (tj. přijímání) se stane bezpečným kritériem, které oddělí bohumilé řešení (ospravedlnitelné) potřeby v době pronásledování od malověrných „řešení“ v době míru. Pokračujme tedy v přijímání přesně tak, jak jsme přijímali až dosud, to znamená v chrámu, pokud nám ho ještě ponechají otevřený, i kdyby mělo dojít k tomu, že ze stejného Kalichu budou přijímat i nemocní postiženi různými nemocemi.
Nedovolme, aby myšlenky malověrnosti ovládly naši mysl a naše srdce. Když Petr kdysi zaváhal a projevila se u něj slabá víra, začal tonout, avšak tehdy uslyšel, jak mu Pán říká: „Proč jsi pochyboval, malověrný?“[13]. Pokud nakonec zavřou naše chrámy, najdeme způsoby přijímání, aniž bychom tím „vyprázdnili Kristův kříž“[14] kvůli nevěře v tajemství nekonečné Boží lásky, účastenství na božské Eucharistii.
Připravil a z řeckého originálu přeložil Michal Dvořáček
Poznámky pod čarou:
[1] Viz Mk 12,30.
[2] Viz „Παρακλητική“, hlas 3., Ὄρθρος Κυριακῆς, 3. stichira na Chvalitěch.
[3] 1 Jn 4,18
[4] 1 Kor 6,19
[5] 2 Kor 5,15
[6] Μ. Ὡρολόγιον, Ἀκολουθία Θ. Μεταλήψεως.
[7] 1 Kor 11,27-28
[8] Μ. Ὡρολόγιον, Ἀκολουθία Θ. Μεταλήψεως.
[9] Žid 10,26-27
[10] Jn 6, 67
[11] 1 Kor 9,21-22
[12] Εὐσεβίου Καισαρείας, Ἐκκλησιαστική Ἱστορία Ζ-Ι, ΕΠΕ, Θεσ/νίκη 1978, Sv. 3, 21 «Περί τῆς ἐπισκηψάσης νόσου», s. 54-60.
[13] Mt 14,31
[14] 1 Kor 1,17
Zdroj:
Ἱερά Μονή Ὁσίου Γρηγορίου. Θεία Μετάληψις χωρίς ὀλιγοπιστία. Ὁ Ὅσιος Γρηγόριος. Ἅγιον Ὄρος: Ἱ. Μ. Ὁσίου Γρηγορίου, 2020, č. 45, s. 115–126.
Online: ΑΚΤΙΝΕΣ
Další užitečné zdroje:
https://download.pravoslavi.cz/modlitby/prijimani-broz.pdf
http://myrophoros.blogspot.com/2020/12/blog-post_26.html
